ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.146.2009.1
3 Tdo 146/2009 - I
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 19. února 2009 o dovolání obviněného J. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 4 To 606/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2 T 6/2007 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 2 T 6/2007, byl obviněný J. Š. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák.
Podle skutkových zjištění okresního soudu se ho dopustil tím, že dne 12. 10. 2006 v přesně nezjištěné době kolem 07:55 hodin, když řídil osobní motorové vozidlo zn. Mitsubishi Galant, v prostoru silnice III. třídy č., dopravní značkou označené jako hlavní silnice, v 0,05 km na křižovatce s místní komunikací v ulici H. v P. ve směru jízdy od místní části H. do centra města se nevěnoval dostatečně řízení motorového vozidla a nepřizpůsobil rychlost jízdy dané dopravní situaci, v důsledku čehož v tomto místě srazil chodce V. M., který přebíhal vozovku z levé strany jízdy osobního automobilu, přičemž následkem střetu poškozený utrpěl zejména plošnou oděrku na rozhraní čelně temenní krajiny hlavy, podkožní krevní výron v pravé podpažní jamce, drobné oděrky na břiše vpravo od pupku a na pravém boku, drobné oděrky na mezičlánkových kloubech obou rukou a na obou kolenech, otřes mozku a především zlomeninu zubu čepovce (druhého krčního obratle) se zhmožděním krční míchy s předpokládanou dobou léčení 4-6 měsíců, s hospitalizací nejprve v Nemocnici v P. a následně za stále probíhající hospitalizace v Úrazové nemocnici v B., když tímto jednáním obžalovaný porušil především ustanovení §4 písm. a) a §18 odst. 1, 4 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů, když na jeho vozidle vznikla materiální škoda ve výši 20.000,- Kč.
Podle §224 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 14 měsíců.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný J. Š. odvolání směřující proti výroku o vině i trestu. Krajský soud v Českých Budějovicích z podnětu jeho dovolání rozsudkem ze dne 2. 9. 2008, sp.zn. 4 To 606/2008, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného opětovně uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. a uložil mu stejný podmíněně odložený trest odnětí svobody.
Krajský soud však částečně redukoval skutková zjištění o vině obviněného, která ve výroku svého rozsudku formuloval tak, že obviněný dne 12. 10. 2006 v přesně nezjištěné době kolem 07:55 hodin, když řídil osobní motorové vozidlo zn. Mitsubishi Galant, v prostoru silnice III. třídy č., dopravní značkou označené jako hlavní silnice, v 0,05 km na křižovatce s místní komunikací v ulici H. v P. ve směru jízdy od místní části H. do centra města nepřizpůsobil rychlost jízdy dané dopravní situaci, v důsledku čehož v tomto místě srazil chodce V. M., který přebíhal vozovku z levé strany jízdy osobního automobilu, přičemž následkem střetu poškozený utrpěl zejména plošnou oděrku na rozhraní čelně temenní krajiny hlavy, podkožní krevní výron v pravé podpažní jamce, drobné oděrky na břiše vpravo od pupku a na pravém boku, drobné oděrky na mezičlánkových kloubech obou rukou a na obou kolenech, otřes mozku a především zlomeninu zubu čepovce (druhého krčního obratle) se zhmožděním krční míchy s předpokládanou dobou léčení 4-6 měsíců, s hospitalizací nejprve v Nemocnici v P. a následně v Úrazové nemocnici v B., když tímto jednáním obžalovaný porušil ustanovení §18 odst. 1, 4 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů.
Z porovnání obou skutkových vět vyplývá, že krajský soud oproti výroku okresního soudu vypustil zjištění o tom, že se obviněný nevěnoval dostatečně řízení motorového vozidla a tomu odpovídající porušení §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb.
II.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého dovolání poukázal na výpověď svědka L. H., která dle názoru dovolatele měla soudy vést k vynesení zprošťujícího rozsudku. Dovolatel je toho názoru, že ve světle výpovědi tohoto svědka měla být aplikována zásada „in dubio pro reo“. Podle přesvědčení obviněného, soudy, i když měly k dispozici všechna rozhodná skutková zjištění, aplikovaly na ně nesprávně právo. Při správném právním posouzení by podle jeho mínění musely dospět k závěru, že obviněný by ani při nižší než nejvýše povolené rychlosti nebyl schopen střetu s chodcem zabránit. Pro posouzení zjištěného jednání obviněného jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. totiž absentovalo jeho zavinění.
V petitu svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila.
V úvodu svého vyjádření shrnuje námitky uplatňované dovolatelem, které zpochybňují skutkový stav zjištěný soudy s tím, že tyto nelze uplatňovat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle nejvyšší státní zástupkyně všechny tyto výhrady včetně údajného porušení zásady „in dubio pro reo“ se netýkají vad právního posouzení věci, které uplatnění uvedeného dovolacího důvodu předpokládá.
Za jedinou relevantní námitku naplňující obviněným deklarovaný dovolací důvod považuje tvrzenou absenci zavinění jako znaku skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. V této části však považuje dovolání za zjevně neopodstatněné, neboť je podle jejího názoru omezeno na opakování námitek uplatněných obviněným v předchozích stádiích řízení před soudy prvého a druhého stupně, s nimiž se krajský soud v rámci odvolacího řízení řádným způsobem vypořádal. Podle ní je z obou rozhodnutí zřejmé, na jakém důkazním podkladě dospěly soudy k odlišným skutkovým zjištěním, než kterých se domáhá obviněný, když uzavřely, že ke zranění chodce došlo v důsledku překročení povolení rychlosti obviněným. Má za to, že tyto závěry pak oba soudy ve svých rozhodnutích odůvodnily v souladu s ust. §134 odst. 2 a §125 odst. 1 tr. řádu, přičemž nedbalost obviněného, která vedla k následku v podobě zranění poškozeného, je vyjádřena ve výroku rozsudku krajského soudu.
Závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. Š. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda dovolatelem uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které svým obsahem naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.
Uvedené podmínky nesplňovala převážná část námitek dovolatele, kterými napadal údajná pochybení soudů obou stupňů při hodnocení provedených důkazů. Podle přesvědčení obviněného při něm soudy postupovaly jednostranně, když vyšly ze závěrů prezentovaných znalcem z oboru silniční dopravy Ing. M. U., které však byly dle jeho mínění zpochybněny především výpovědí svědka L. H. a neumožňovaly závěr, že nehodě mohl zabránit.
Nejvyšší soud k těmto námitkám při svém rozhodování nepřihlížel. Obviněný se totiž jejich prostřednictvím domáhal změny skutkových zjištění učiněných soudy a to zejména v tom směru, jaká byla rychlost jím řízeného vozu v době, kdy poškozeného zahlédl, v jaké vzdálenosti od poškozeného se tak stalo, jaké byly faktory ovlivňující brzdnou dráhu vozu atd. Námitkami tohoto typu však dovolatel vybočoval z rámce deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. omezeného na přezkum právního posouzení skutku, tak jak byl soudy zjištěn (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, resp. č. 36/2004, str. 298, Sb. rozh. trest.).
Výjimku připouští judikatura pod vlivem některých rozhodnutí Ústavního soudu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 578/04) toliko v případě, že mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé panuje extrémní nesoulad, resp. za situace, kdy právní závěry v žádné možné interpretaci ze skutkových zjištění nevyplývají.
O takový případ se však v projednávané věci nejednalo, když oba soudy se námitkám obviněného zevrubně věnovaly, přičemž tyto vedly i ke zrušení původního rozsudku krajským soudem a doplnění dokazování. Krajský soud přesvědčivě a logicky vysvětlil, proč vyšel ze závěrů zmíněného znaleckého posudku s tím, že tento v případě určitého rozmezí zjištěných hodnot vycházel při respektování zásady in dubio pro reo z těch, které byly pro obviněného nejpříznivější.
Relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu shledal Nejvyšší soud toliko námitku, že v jeho případě absentovalo zavinění nezbytné k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák.
Tohoto trestného činu se obviněný dopustil tím, že jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví. Ze skutkových zjištění krajského soudu obsažených ve výroku rozsudku lze vyjmout ta, která mají vztah k zavinění obviněného: „…když řídil osobní motorové vozidlo … na křižovatce v P. … nepřizpůsobil rychlost jízdy dané dopravní situaci, v důsledku čehož srazil chodce V. M., který přebíhal vozovku, přičemž následkem střetu poškozený utrpěl … (dále specifikovaná zranění), když tímto jednáním porušil ustanovení §18 odst. 1, 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích“.
Podle §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. musí řidič přizpůsobit rychlost jízdy zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat, smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.
Podle odst. 4 citovaného ustanovení smí jet řidič v obci nejvýše rychlostí 50 km/hod., jde-li o dálnici nebo silnici pro motorová vozidla nejvýše 80 km/hod.
Podle shodných skutkových zjištění soudů obviněný rychlostní limit 50 km/hod pro jízdu v obci nedodržel, když ze závěrů znaleckého posudku z odvětví silniční dopravy zpracovaného Ing. M. U., s nimiž se oba soudy ztotožnily, vyplývá, že v době, kdy poškozeného zahlédl, jel rychlostí nejméně 64,7 km/hod. Přitom ve shodě s tímto posudkem dále dovodily, že právě tato skutečnost byla příčinou střetu s přebíhajícím poškozeným, neboť v případě, že by k místu nehody přijížděl nejvýše povolenou rychlostí 50 km/hod., stačil by včas zabrzdit, takže ke srážce jím řízeného vozu s poškozeným by nedošlo. Oba soudy přitom nepřehlédly, že na nehodě se spolupodílel i poškozený, který rovněž porušil své povinnosti účastníka silničního provozu (blíže viz str. 5 odůvodnění rozsudku okresního soudu, resp. str. 9 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Nicméně shodně konstatovaly, že překročení maximální dovolené rychlosti obviněným bylo příčinou, bez níž by následek v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného nenastal.
Uvedeným skutkovým zjištěním tedy odpovídá závěr o zavinění obviněného ve formě vědomé nedbalosti podle §4 písm. a) tr. zák., tj. že věděl, že může způsobem v tomto (trestním) zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, když i přes jízdu nedovolenou rychlostí spoléhal na to, že včasnou reakcí eliminuje riziko střetu s jiným účastníkem silničního provozu.
Právní kvalifikaci jednání obviněného J. Š. podle §224 odst. 1 tr. zák. tak shledává Nejvyšší soud v souladu se zákonem. Poměrně výrazné spoluzavinění ze strany poškozeného pak soudy výstižně vyjádřily tím, že na straně obviněného neshledaly splněny materiální podmínky pro posouzení jeho jednání podle přísnějšího ustanovení §224 odst. 2 tr. zák. předpokládající porušení důležité povinnosti a dále uložením podmíněně odloženého trestu odnětí svobody při dolní hranici trestní sazby bez uložení trestu zákazu řízení motorových vozidel.
IV.
Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů posoudil dovolání obviněného J. Š. jako zjevně neopodstatněné a jako takové je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Toto rozhodnutí učinil v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. února 2009
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr