ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1469.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 1469/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2009 o dovolání, které podal obviněný J. J., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 4. 2. 2009, č. j. 31 To 426/2008-296, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 1 T 1037/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 30. 5. 2008, č. j. 1 T 1037/2003-250, byl obviněný J. J. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že „dne 3. 9. 2003 kolem 14.30 hodin v Č. L., na nám. T. pod pohrůžkou fyzické újmy na zdraví, nutil poškozeného T. P., aby jako obsluha parkoviště na uvedeném náměstí do budoucna nevybíral parkovné za jeho vozidlo, a to ani na dalších placených parkovištích v Č. L.“. Za to byl podle §235 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyřicetisedmi dnů nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
O odvoláních obviněného a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v České Lípě, které bylo podáno v neprospěch obviněného a směřovalo toliko do výroku o trestu, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 4. 2. 2009, č. j. 31 To 426/2008-296, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), písm. e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. na upřesněném skutkovém základě, že obviněný „dne 3. 9. 2003 kolem 14:30 hodin v Č. L., na náměstí T. pod pohrůžkou, že na něj pošle „R.“ a nechá mu zpřerážet nohy, nutil poškozeného T. P., aby jako obsluha parkoviště na uvedeném náměstí si příště nevšímal jeho vozidla a nepožadoval parkovné za jeho vozidlo“. Podle §235 odst. 1 tr. zák. pak obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon mu podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 4. 2. 2009 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal následně obviněný J. J. dovolání „do viny i trestu v celém rozsahu“, přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. b), f), g) tr. ř.
V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení ve věci se zdůrazněním skutečnosti, že Okresní soud v České Lípě původně svým rozhodnutím ze dne 21. 3. 2007, č. j. 1 T 1037/2003-221, rozhodl, že žalovaný skutek není trestným činem, a ve smyslu §222 odst. 2 tr. ř. rozhodl tak, že se věc postupuje Městskému úřadu v Č. L. k posouzení jednání jako přestupku. Tím, že následně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci vyhověl stížnosti okresního státního zástupce a usnesením ze dne 14. 9. 2007, č. j. 31 To 171/2007-228, věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, dal podle názoru dovolatele jednoznačně najevo, jak má být věc v budoucnu rozhodnuta. Zároveň bylo podle dovolatele předem zřejmé, že krajský soud rozhodne zamítavě o jeho případném odvolání proti rozsudku, kterým by byl okresním soudem uznán vinným a odsouzen. Taková situace také skutečně později nastala. Dovolatel přitom před projednáním podaného odvolání vznesl námitku podjatosti proti výše uvedenému krajskému soudu, neboť podle jeho názoru byl z nového projednání věci vyloučen. Této námitce ovšem krajský soud nevyhověl a Vrchním soudem v Praze byla poté zamítnuta i dovolatelem podaná stížnost.
Dovolatel je i nadále přesvědčen o tom, že Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci neměl ve věci znovu rozhodovat poté, co již jednou zaujal stanovisko k věci samé, a to ještě před rozhodnutím soudu prvního stupně, a de facto tím sám sobě určil, jak rozhodne o jeho případném odvolání. Věc proto měla být předložena jinému věcně příslušnému soudu. Protože se tak nestalo, bylo podle dovolatele porušeno jeho právo na nestranný a spravedlivý soudní proces a napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející jsou zatíženy vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
V rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), f) tr. ř. dovolatel především poukázal na to, že nebylo prokázáno nic, co by přisvědčovalo závěru, že svědkovi T. P. jako osobě vykonávající službu na parkovišti na náměstí T. v Č. L. vyhrožoval nebo ho ve smyslu §235 odst. 1 tr. zák. vydíral. Poškozený se necítil být jeho jednáním nijak ohrožen, což je zjevné především z toho, že ani sám nepodal trestní oznámení. Toto oznámení podala jiná osoba, jež se v době incidentu nacházela ve vzdálenosti více než 150 metrů, což znamená, že nemohla celou událost vidět a především ani slyšet. Tím spíše, že na náměstí se v té době pohybovalo mnoho lidí. Bez významu není podle dovolatele ani to, že osoba podávající trestní oznámení tak neučinila v den inkriminovaného činu, ale teprve až následujícího dne. Tyto skutečnosti spolu s údajnou nefunkčností kamerového systému, jehož záznamy by jinak mohly svědčit pro jeho nevinu, podle dovolatelova přesvědčení budí dojem, že bylo nejprve nutno vše proti němu připravit a za součinnosti soudce rozhodujícího o tom, zda bude vzat do vazby či nikoli, pak byla celá věc zinscenována. Dovolatel v této souvislosti poukázal i na to, že velitelem strážníků městské policie je bratr soudce, který rozhodoval o vazbě. Z toho dovozuje, že pokud byl vzat do vazby, pak zřejmě proto, že v minulosti poukazoval na nešvary ohledně odtahů vozidel v Č. L., v nichž byl angažován právě velitel městské policie. Podle dovolatele mělo na jeho pobytu ve vazbě a pozdějším odsouzení také zájem samotné Okresní státní zastupitelství v České Lípě, a to s ohledem na některé indicie („svazující okolnosti“), které byly dovolateli známy k osobě státního zástupce JUDr. V.
V závěrečné části dovolání obviněný znovu zdůraznil, že nebylo prokázáno nic, co by svědčilo pro závěr o jeho vině trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Naznačil také, že vybírání poplatků za parkované nebylo oprávněné z hlediska zákona č. 316/2000 Sb., resp. z hlediska přílohy č. 3 vyhlášky č. 30/2001 Sb. (informativní dopravní značky pod písm. a/ IP 11b). A konečně dovolatel také poukázal na to, že za situace, kdy ve skutečnosti nebyl důvod uznat ho vinným, mu byl uložen trest ve výměře, která v podstatě pokrývá toliko dobu, po kterou byl ve vazbě. Rozhodnutí o trestu tak bylo dle jeho přesvědčení vedeno obavou, že by se mohl z důvodu nesprávného úředního postupu domáhat náhrady škody.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 4. 2. 2009, č. j. 31 To 426/2008-296, v celém rozsahu a podle §265e odst. 1 tr. ř. předal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 1. 12. 2009. K dnešnímu dni dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný J. J. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný své dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. b), f), g) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. předpokládá splnění dvou kumulativně stanovených podmínek: jednak že ve věci rozhodl vyloučený orgán a jednak že tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. K uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nestačí, že byla kterákoli z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí. Tímto dovolacím důvodem není ani skutečnost, že se na dřívějším stadiu řízení sice podílel vyloučený soudce, ale nikoli již na vlastním rozhodnutí ve věci samé. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. však nelze použít, jestliže okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
S ohledem na obsah dovolacích námitek je v posuzovaném případě zřejmé, že obviněný uplatnil předmětný dovolací důvod právně relevantně. Při posuzování jeho opodstatněnosti pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Z ustanovení §30 odst. 1 věty první tr. ř. vyplývá, že z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Účelem citovaného ustanovení zákona je upevnit důvěru účastníků řízení i veřejnosti v nestrannost postupu orgánů činných v trestním řízení. Zákon vylučuje z vykonávání úkonů trestního řízení ten orgán činný v trestním řízení, u něhož lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti z taxativně vyjmenovaných důvodů. Současně je nutno zdůraznit, že rozhodnutí o vyloučení soudce představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (srov. čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Podle ustálené judikatury může poměr k projednávané věci záležet např. v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byli poškozeni projednávanou trestnou činností, případně byli jinak této činnosti účastni (např. jako svědci, tlumočníci), nebo v případech, kdy vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Mezi důvody vyloučení však nemůže patřit otázka úrovně odborné způsobilosti soudce (předsedy senátu, členů senátu) rozhodujícího ve věci. Stejně nelze považovat za poměr k projednávané věci soudem vyslovený právní názor. Z ustanovení §30 tr. ř. vyplývá, že projednávanou věcí je nutno rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu, musí mít osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům jí se dotýkajících objektivně. Nemůže postačovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, neboť nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tvo 157/2001). Důvodem pro vyloučení soudce nemohou být ani okolnosti spočívající v jeho procesním postupu v řízení o projednávané věci, nejde-li o případy stanovené v §30 odst. 2, odst. 3 tr. ř. Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení), bude vyloučen soudce, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském. Negativní vztah soudce např. k obviněnému však nelze vyvozovat toliko ze subjektivního pocitu obviněného, že je soudce vůči němu zaujat, ale musí být podložen konkrétními objektivními skutečnostmi.
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní projednávaný případ, pak je zřejmé, že námitky dovolatele jsou z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. zjevně neopodstatněné. Za situace, kdy nebylo zjištěno, že by členové senátu měli k obviněnému, jeho obhájci nebo k projednávané trestní věci nějaký bližší či výslovně osobní vztah, nelze ohledně jejich osob, toliko s poukazem na jejich právní názor a s tím související procesní postup (vůči nimž má dovolatel výhrady), dovozovat v dovolání namítanou podjatost či důvodné pochybnosti o jejich schopnosti rozhodovat ve věci objektivně a nestranně.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v usnesení ze dne 14. 9. 2007, č. j. 31 To 1701/2007-228, v obecné rovině vysvětlil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a v návaznosti na tom konstatoval, že pokud měl okresní soud za prokázané, že obviněný poškozenému vyhrožoval násilím, aby ho donutil něco opomenout, v daném případě vybrat parkovné od obviněného, pak takové jednání mohlo naplnit zákonné znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., aniž by obviněný výhrůžky nutně musel doprovázet jiným násilným jednáním či použitím nějakých předmětů, jak původně v rámci svého chybného právního stanoviska uzavřel soud prvního stupně. Proto mu uložil, aby znovu přezkoumal skutkový děj a především konkrétně uvedl, jaké skutečnosti vzal za prokázané, včetně zjištěných výhrůžek a důvodu takového jednání obviněného, a na základě toho pak rozhodl. Z takto formulovaných závěrů a pokynů rozhodně nelze dovodit, že by krajský soud fakticky dopředu deklaroval, že dosavadní skutková zjištění svědčí pro závěr o tom, že obviněný trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. ř. vůči poškozenému T. P. opravdu spáchal, jak tvrdí dovolatel.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především soudem zjištěný skutkový stav věci formulovaný v popisu skutku v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé a rozvedený v jeho odůvodnění, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
V posuzovaném případě dovolatel nenamítl nesoulad mezi soudem zjištěným skutkovým stavem na straně jedné a použitou právní kvalifikací skutku na straně druhé ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Jakkoliv namítal absenci zákonných znaků trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. v jeho jednání, svou dovolací argumentaci založil jednak na - z hlediska posouzení trestnosti činu irelevantním - zpochybnění legitimity vybírání „parkovného“ na náměstí T. v Č. L. a zejména na polemice se způsobem, jakým soudy hodnotily jednotlivé ve věci provedené důkazy, a na vlastní skutkové verzi celého incidentu, podle které poškozenému soudem zjištěným způsobem nevyhrožoval a k ničemu ho pod pohrůžkou násilí nenutil. Zároveň naznačoval existenci jakéhosi předem připraveného a zinscenovaného komplotu proti jeho osobě. S tím pak ve smyslu uplatněného hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., ačkoliv podle jeho přesvědčení výsledky dokazování závěr o jeho vině tímto trestným činem nedovolovaly.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci ve svůj prospěch, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud si je vědom aktuální judikatury Ústavního soudu představující určitý průlom do výše uvedených zásad, kdy Ústavní soud v některých svých rozhodnutích (např. v nálezech ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) opakovaně zdůraznil, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení vykládány Nejvyšším soudem příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). To znamená, že jde o případy, kdy zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů při žádném v úvahu přicházejícím logickém způsobu jejich hodnocení, resp. jinými slovy, kdy skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však soudům nelze vytknout, že s ohledem na výsledky provedeného dokazování měly rozhodnout zcela jiným způsobem. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku provedenými důkazy, zejména výpověďmi obviněného, poškozeného a dalších ve věci slyšených svědků náležitě zabýval a zároveň v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. vyložil a odůvodnil (viz str. 2 a 3 rozsudku), proč vzal za prokázaný průběh inkriminovaného incidentu, jak je uvedeno ve skutkové větě výroku rozsudku, a z jakých důvodů. Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl veškeré potřebné důkazy a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. je též řádně vyhodnotil. Při svém rozhodování pak na jím zjištěný skutkový stav věci navázal. Současně napravil pochybení soudu prvního stupně spočívající v nepřesném a příliš kusém popisu skutku a po zrušení rozsudku soudu prvního stupně nově rozhodl o vině a trestu na upřesněném skutkovém základě, který ve výroku o vině doplnil o konkretizaci obviněným pronášených výhrůžek, a v odůvodnění rozsudku zdůrazněním toho, že obžalovaný se později na místo znovu vrátil, na poškozeného najížděl a fotografoval si ho, „což nepochybně činilo dříve učiněné výhrůžky důraznější a zvýšilo tak obavu poškozeného“ (str. 9 rozsudku). Skutkový stav věci tedy soudy nezjišťovaly povrchně a bez zřetele k zásadám uvedeným v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.
Na tomto místě je k námitkám dovolatele třeba dodat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). V tomto směru soudům nelze vytknout žádné pochybení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci napadeným rozsudkem nerozhodl ani jedním z výše uvedených způsobů a dovolatel konečně ani nenamítl žádnou konkrétní vadu napadeného rozsudku, která by existenci tohoto dovolacího důvodu zakládala.
K tomu je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud neshledal, že by napadený rozsudek odvolacího soudu a jemu předcházející řízení byly zatíženy v dovolání vytýkanými vadami. Lze tedy uzavřít, že dovolání obviněného J. J. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a v další - jinak relevantně uplatněné části - mu pak nebylo z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. možno přiznat žádné opodstatnění. Proto Nejvyšší soud toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler