ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1491.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 1491/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2009 o dovolání obviněného D. G., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2009, sp. zn. 5 To 128/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 30 T 25/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. G. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 30 T 25/2008, byl obviněný D. G. uznán vinným jednak trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jednak trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák.
Toho se podle skutkových zjištění okresního soudu dopustil tím, že
„dne 8. 9. 2008 v 10.00 hodin a ve 14.00 hodin řídil motorové vozidlo BMW 520i, červené barvy, z obce N. do I. k B. d. a zpět, ačkoliv věděl, že mu byl rozhodnutím M. ú. I., odboru dopravy, ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. OSČ/OD-48/07, v právní moci od 30. 6. 2007, vysloven zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 22 měsíců, a řídil, ačkoliv věděl, že není držitelem řidičského oprávnění podle §81 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.“
Za tyto trestné činy byl obviněný podle §180d tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byl podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 4. 2009, sp. zn. 5 To 128/2009, toto odvolání zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
II.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný D. G. prostřednictvím svého obhájce dovolání opřené o ust. §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a dále, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, přičemž navíc byl v předchozím řízení dán důvod dovolání.
V úvodu svého dovolání obviněný uvádí, že v průběhu řízení nebyly dodrženy základní zásady trestního řízení, v důsledku čehož byl zkrácen na právu obhajoby. Obviněný připouští, že je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižšími, ovšem je toho názoru, že v posuzovaném případě existuje extrémní nesoulad mezi jimi učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením jeho jednání. Má za to, že mezi provedenými důkazy, jejich vyhodnocením a právními závěry soudů chybí logická návaznost.
Odvolací soud se podle obviněného neměl spokojit jen s jeho doznáním z přípravného řízení, ale v duchu zásady vyhledávací měl provést další důkazy na podporu správného zjištění skutkového děje. Dovolatel má za to, že byla v jeho případě porušena také ústavní zásada presumpce neviny, když soudy hodnotily jeho výpověď jako nevěrohodnou proto, že už byl v minulosti za obdobné jednání trestán.
Dle jeho mínění se soudy spokojily pouze s výpovědí dvou svědků z řad Policie ČR, přestože ho osobně při páchání trestné činnosti neviděli. Tím podle něj došlo k porušení zásady „in dubio pro reo“, když soudy, ač musely mít pochybnosti o jeho vině, uznaly jej vinným dle obžaloby.
Závěrem svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal Nejvyšší soud, aby dovolání přiznal odkladný účinek a výkon trestu podle §265h odst. 3 tr. ř. odložil do doby rozhodnutí o podaném dovolání.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání písemně vyjádřila podle §265h odst. 2 tr. ř. Uvádí, že dovolatel brojí výlučně proti hodnocení důkazů soudy a proti úplnosti provedeného dokazování a prosazuje svou vlastní skutkovou verzi. Co se týče namítaného zkrácení jeho práv, toto nijak nekonkretizuje, neuvádí žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit extrémní rozpor mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. l) tr. ř. konstatuje, že pokud dovolatel nevznesl žádnou námitku relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemůže s odkazem na tento dovolací důvod relevantně uplatňovat ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívající v tom, že soudem druhého stupně bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, ačkoli v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). To podle ní nepřichází v úvahu, jelikož odvolání obviněného nebylo zamítnuto z formálních důvodů, ale podle §256 tr. ř. po meritorním přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně.
S ohledem na to navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného G. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda námitky, které uplatnil obviněný D. G. ve svém dovolání, lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.
Nejvyšší soud konstatoval, že obviněný v dovolání vyjádřil především svůj nesouhlas s hodnocením provedených důkazů soudy podle §2 odst. 6 tr. ř. a současně předkládal svou vlastní verzi skutkového děje, podle níž nebyl tím, kdo osobní vůz v inkriminovanou dobu řídil. Těmito ryze skutkovými námitkami ovšem dovolatel zcela minul jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je určen k nápravě hmotně právních vad rozhodnutí, a nenaplnil jimi ani žádný jiný z dovolacích důvodů, jež jsou taxativně vypočteny v ust. §265b tr. ř. (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05).
Nejvyšší soud přitom v posuzovaném případě neshledal ani obviněným namítaný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením na straně druhé, když právní závěry ze skutkových zjištění zcela zřetelně vyplývají (k tomu viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04). Soudy důvodně opřely svůj závěr o vině obviněného o protokol o jeho výpovědi jako podezřelého, která byla v hlavním líčení přečtena k důkazu dle §207 odst. 2 tr. ř., v níž žalovanou trestnou činnost plně doznával. Jeho vysvětlení tohoto doznání v hlavním líčení, podle něhož takto kryl osobu, jejíž totožnost ani neznal, Nejvyšší soud shodně se soudy prvního a druhého stupně považuje za zjevně nevěrohodnou.
Dovolací soud přitom neshledal, že by došlo k opominutí některého z důkazů, který byl relevantní pro posouzení věci (k tomu viz III. ÚS 2110/07).
Nejvyšší soud při rozhodování bral v úvahu i judikaturu Ústavního soudu, podle níž výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze provádět natolik restriktivně, aby v jeho důsledku docházelo k tomu, že zůstanou nepovšimnuta taková procesní pochybení, která by měla zcela zásadní vliv na spravedlnost řízení a došlo v jejich důsledku k porušení některé z jeho základních zásad, které mají zaručit „fair trial“ (viz např. I. ÚS 55/04). Nicméně ani z tohoto pohledu přesahujícího všeobecnou přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího žádné takové procesní pochybení ze strany soudů, v této věci rozhodujících, nezjistil.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil v obou jeho alternativách, aniž by je blíže konkretizoval.
Prvá alternativa tj., že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, ovšem v daném případě rozhodně naplněna nebyla. V posuzované věci totiž došlo k meritornímu přezkumu rozhodnutí soudu prvého stupně soudem odvolacím, nedošlo tedy k zamítnutí odvolání z tzv. formálních důvodů, jak to úspěšné uplatnění zmíněné alternativy předpokládá.
Druhá alternativa uvedeného dovolacího důvodu předpokládá, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), v tomto případě dle písm. g). Tato podmínka, jak patrno z předchozích pasáží odůvodnění tohoto usnesení, však splněna nebyla.
IV.
Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů posoudil dovolání obviněného D. G. jako podané z jiného důvodu, než je uveden §265b tr. ř., a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
O návrhu dovolatele na odložení výkonu napadeného rozhodnutí nemohl Nejvyšší soud rozhodovat dle §265h odst. 3 tr. ř., jak se toho obviněný domáhal, neboť podmínkou takového rozhodnutí je návrh podaný předsedou senátu soudu prvého stupně, který však podán nebyl. Vzhledem k charakteru rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání obviněného G. neshledal předseda dovolacího senátu podmínky pro odklad výkonu napadeného rozhodnutí ani dle ust. §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2009
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr