ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.831.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 831/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. srpna 2009 o dovolání podaném obviněným L. T., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. 7 To 25/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec pod sp. zn. 54 T 6/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 54 T 6/2008, byl obviněný L. T. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., na tom skutkovém základě, že „ v Č. L. dne 28. 6. 2008 v době mezi 18.30 - 19.00 hod. po požití většího množství alkoholických nápojů a v žárlivosti využil situace, kdy při cestě z restaurace byl bývalou přítelkyní, s níž předtím žil ve společné domácnosti, a jejím novým přítelem pozván za účelem převzetí svého oblečení do bytu J. A. nacházejícím se v 1. patře panelového domu v L. ul., kde po příchodu do předsíně bytu poté, co poškozená A. zaregistrovala, že si neustále sahá pravou rukou za záda a chtěla se podívat, vytáhl zezadu z kalhot velký kuchyňský nůž o délce čepele 22 cm, přitiskl ji ke zdi, nůž jí přiložil ostřím k hlavě, opakoval, že ji zabije, a protože se poškozená snažila mu ruku s nožem odstrčit a volala o pomoc, přiběhl z kuchyně poškozený R. U., kterého obžalovaný bez varování v úmyslu usmrtit shora popsaným nožem nejprve velkou intenzitou bodl do dolní části hrudníku, následkem čehož poškozený upadl na břicho na zem, kde ho obžalovaný ještě znovu bodl do oblasti zad a způsobil mu tak bodnořeznou ránu v pravé polovině břicha délky 5 cm s hloubkou bodného kanálu 15 cm pronikajícího do břišní dutiny s výhřezem předstěry střev mimo břišní dutinu, perforaci tlustého střeva a krvácení do břišní dutiny a bodnou ránu délky 2 cm ve výši 10. mezižebří vpravo na zádech pronikající do podkoží a zádové svaloviny s dobou léčení v trvání nejméně 6-ti měsíců, a v zápětí nato v úmyslu usmrtit velkou intenzitou bodl shodným nožem do oblasti břicha i bývalou přítelkyni J. A., i když jej krátce předtím vyhrožujícího oběma zabitím a stojícího s nožem v ruce v kuchyni nad zraněným U. odstrčila, přičemž následkem jednání obžalovaného utrpěla bodnořeznou ránu v pravé polovině břicha délky 5 cm s hloubkou bodného kanálu 15 cm pronikajícího do břišní dutiny s výhřezem předstěry střev mimo břišní dutinu, bodného poranění jater, hlavního žlučovodu a krvácení do břišní dutiny s pracovní neschopností do 24. 7. 2008, když pouze v důsledku poskytnutí urgentní odborné lékařské péče, kterou se těžce zraněné poškozené J. A., jež stačila vyběhnout před dům, podařilo prostřednictvím sousedů zavolat, nedošlo u obou jmenovaných ke smrtelnému následku.“ Za to byl obviněný podle §219 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozené V. Z. P. ČR, se sídlem P., O., škodu ve výši 102.741,- Kč.
O odvolání obviněného a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka Liberec (dále jen „státní zástupce“), který je podal v neprospěch obviněného do výroku o trestu předmětného rozsudku, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. 7 To 25/2009, tak, že obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 17. 3. 2009 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu a současně proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný L. T. následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel zdůraznil, že rozhodně nejednal v úmyslu poškozené usmrtit. Subjektivní stránka směřující k trestnému činu vraždy podle §219 tr. zák., a to ani ve stádiu pokusu, mu především nebyla bez důvodných pochybností prokázána. Dovolatel soudům vytkl, že při právním posouzení jeho jednání vycházely z ne zcela přesně zjištěného skutkového stavu věci, když se především v rámci dokazování důsledně nezabývaly okolnostmi, které předcházely činu popsanému ve výroku o vině. Zejména nepřihlédly k osobnosti poškozené a jejímu chování, které často gradovalo ve verbální i fyzické potyčky nejen s ním, ale i s jejím bývalým manželem, a přesto uvěřily její značně nevěrohodné výpovědi. Její věrohodnost současně neverifikovaly provedením dalších důkazů, zejména výslechem svědkyně S., se kterou se dovolatel těsně před útokem setkal a měl s ní jet do S. u Č. L. Z její výpovědi by totiž bylo možno prokázat, že poškozená byla alkoholička s rozvinutou schopností fabulovat, což se odrazilo i v jejích tvrzeních v dané trestní věci. Nepochybně by tak byl - vzhledem k duševnímu stavu poškozené - dán důvod k postupu podle §118 tr. ř. Pokud by tedy soudy postupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a předvolaly k podání svědectví paní S., bylo by na základě její výpovědi následně nutno uplatnit zásadu in dubio pro reo a soudy by musely dospět k závěru, že v daném případě se nejednalo o pokus trestného činu vraždy, ale o způsobení těžké újmy na zdraví, zřejmě však nikoli úmyslně ve smyslu §222 odst. 1 tr. zák., neboť dovolatel jednal s ohledem na vzniklou situaci impulsivně a zkratkovitě. To znamená, že ve skutečnosti šlo tak pouze o exces bez předchozího úmyslu těžkou újmu na zdraví poškozeným způsobit. Soudy se však okolnostmi, za jakých došlo k útoku, ani motivem jednání dovolatele náležitě nezabývaly. Nemohly proto ani správně posoudit stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost (§3 odst. 4 tr. zák.).
Dovolatel dále vznesl výhrady proti znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, které založil na názoru, že znalec při zpracování posudku vycházel toliko z fotografií a lékařských zpráv a nikoli z fyzické prohlídky samotných poškozených. Soudy pak podle něj v podstatě ponechaly odpovědnost za správnost svého rozhodování právě na znalci, jehož závěry navíc měly hodnotit v jeho prospěch a nikoliv k jeho tíži.
Závěr soudů o tom, že jednal v úmyslu poškozené zabít, byl podle přesvědčení dovolatele důsledkem porušení zásad spravedlivého procesu, neboť tento závěr zjevně nemá oporu v provedených důkazech. Jeho jednání mohlo být právně posouzeno maximálně jako trestný čin ublížení na zdraví dle §222 odst. 1 tr. zák. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky v celém rozsahu zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. 7 To 25/2009, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 13. 1. 2009, č. j. 54 T 6/2008-411, a podle §265l odst. 1 tr. ř. předal věc Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která v prvé řadě poukázala na to, že obviněný v něm uplatnil převážně námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování a způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, tedy proti správnosti skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Vrchní soud v Praze jako soud odvolací. Takovou povahu mají dle jejího názoru nejen výhrady, že soudy neprovedly všechny dovolatelem navrhované důkazy, že důkazy provedené nesprávně hodnotily a nekriticky opřely svá rozhodnutí o jeho vině o znalecký posudek, ale zároveň i o námitky vůči posudku samému. Posouzení otázky, zda znalecký posudek je úplný, zda správně přihlíží ke skutečnostem vyplývajícím z dokazování a zda existují pochybnosti o jeho věcné správnosti však nelze zahrnout pod žádný z důvodů dovolání, jak jsou vyjmenovány v ustanovení §265b tr. ř. Pro dovolací řízení je v daných souvislostech významné především zjištění, že jde o námitku procesně právní povahy, kterou nelze subsumovat pod zákonem taxativně vyjmenované důvody dovolání. Stejné povahy, tj. výlučně procesně právní, jsou rovněž výhrady, že soudy hodnotily provedené důkazy jednostranně a v dovolatelův neprospěch.
Pokud jde o námitku dovolatele stran absence správného (resp. nesprávného) zjištění úmyslného zavinění jako subjektivní stránky trestného činu, státní zástupkyně uvedla, že tato skutečnost sice v obecné rovině má povahu právního závěru, avšak obviněný jej dovozuje výlučně z odlišných skutkových okolností, než vzaly za prokázané soudy prvního a druhého stupně. Napadeným rozhodnutím přitom dovolatel mimo obecného tvrzení o absenci důkazů, že by pojal úmysl oba poškozené zavraždit, protože výhrůžkám a dalším okolnostem uváděným svědkyní soud neměl věřit, nevytkl žádnou specifickou vadu týkající se právního posouzení jimi zjištěných skutkových okolností. Své právní závěry zde opírá výlučně o odlišný výklad důkazní situace. Tyto námitky ovšem uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují.
Státní zástupkyně připustila, že aktuální judikatura Ústavního soudu (např. v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4/04) připouští zásah do soudy učiněných skutkových zjištění i v řízení o dovolání, a to v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však dle jejího názoru o takový případ zjevně nejde a dovolatel takový extrémní nesoulad ani nenamítal. Ve své podstatě navíc do značné míry toliko opakoval námitky, které byly součástí jeho obhajoby v průběhu celého řízení před soudy obou stupňů, a ty se s nimi ve svých rozhodnutích náležitě vypořádaly. Z uvedených důvodů je pak podle přesvědčení státní zástupkyně nutno dospět k závěru, že v případě dovolání obviněného jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Vzhledem ke shora konstatovaným důvodům státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného L. T. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřila i pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř.
Obviněný L. T. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především soudem zjištěný skutkový stav věci formulovaný v popisu skutku v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá námitka dovolatele, že se skutek v soudem zjištěné podobě nestal, resp. že děj bezprostředně předcházející bodání obou poškozených nožem se odehrál jinak. V uvedeném směru dovolatel svoji argumentaci opřel především o polemiku s rozsahem (neúplností), kvalitou a hodnocením výsledků provedeného dokazování soudy obou stupňů. Soudům vytkl především to, že závěr o jeho vině založily zejména na nevěrohodné svědecké výpovědi poškozené, kterou měl soud konfrontovat s jím navrhovaným výslechem paní S., a vadně zpracovaném znaleckém posudku z oboru soudního lékařství.
Shora uvedené námitky se však primárně týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních důvodech předpokládaných v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přestože je v dovolání formálně proklamoval, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud si je vědom, že v aktuální judikatuře Ústavního soudu (např. nálezech ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo III. ÚS 84/94) bylo opakovaně zdůrazněno, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde, neboť soud prvního stupně založil svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na pečlivém rozboru provedených důkazů (viz str. 3 - 7 rozsudku) a ve svém rozhodnutí je v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. řádně vyložil a odůvodnil. Odvolací soud pak v rámci odvolacího přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl postupně všechny důkazy nutné pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí, a důkazy řádně vyhodnotil. Důvody, pro které aproboval skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná, náležitě vyložil v souladu s požadavky kladenými na odůvodnění usnesení v ustanovení §134 odst. 2 tr. ř.
V této souvislosti a s ohledem na argumentaci obviněného Nejvyšší soud v obecné rovině dodává, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., případně §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). V posuzovaném případě tento požadavek napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, jak bylo naznačeno výše, splňují. Kromě toho je nutné dodat, že obviněný ani v hlavním líčení, ani v rámci veřejného zasedání odvolacího soudu, jak je patrno z příslušných protokolů založených ve spise, se provedení důkazu výslechem svědkyně S. nedomáhal. Soudům proto nelze vytýkat, že rozhodovaly na základě tzv. opominutých důkazů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl v posuzované věci naplněn právně relevantně toliko námitkou, že si soudy dostatečně neujasnily formu dovolatelova zavinění, tj. zda jeho úmysl §4 tr. zák.) skutečně směřoval k usmrcení poškozených, když sice úmyslně jednal, ale samotné usmrcení poškozených jeho úmyslem - přímým či nepřímým - zahrnuto nebylo. V takovém případě pak podle dovolatele bylo namístě uvažovat o mírnější právní kvalifikaci skutku, a to nejvýše jako trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák.
Při posuzování opodstatněnosti výše uvedené části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Nejprve je nutno v obecné rovině uvést, že u trestného činu vraždy podle §219 tr. zák. zákon vyžaduje úmysl pachatele jiného usmrtit. To znamená, že vůle pachatele, ať již ve formě chtění nebo srozumění, musí směřovat k následku, kterým je zde smrt jiné osoby (osob). Jinými slovy, musí zde být aktivní vztah pachatele k následku.
Pokusu (§8 odst. 1 tr. zák.) trestného činu vraždy se dopustí pachatel jednáním pro společnost nebezpečným, které bezprostředně směřuje k dokonání činu za podmínky, že pachatel takto jedná v úmyslu trestný čin vraždy spáchat, avšak k jeho dokonání nedojde. Aby bylo tedy možno pachatele uznat vinným pokusem trestného činu vraždy, musí být bezpečně zjištěn jeho úmysl tento trestný čin spáchat. To platí jak o úmyslu přímém (§4 písm. a/ tr. zák.), tak o úmyslu nepřímém (§4 písm. b/ tr. zák.). Je třeba vždy zjistit vědomí pachatele, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem (v daném případě způsobit smrt člověka), přičemž současně je třeba zjistit, že pro případ, že takové porušení způsobí, je s ním přinejmenším srozuměn. Při zkoumání, zda pachatel jednal v úmyslu napadeného zavraždit, proto například nepostačí pouhé zjištění, že bodl napadeného větším nožem do prsou a že proto věděl, že tím může způsobit smrt, nýbrž je zapotřebí vycházet z okolností, za nichž k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné apod. Teprve v případě, že objasnění všech těchto okolností prokazuje úmysl pachatele spáchat vraždu, třebas úmysl nepřímý, je možno uznat ho vinným tímto trestným činem, případně jeho pokusem (k tomu srov. např. R 19/1969 SbRt.).
V projednávané věci soudy obou stupňů založily právní posouzení věci jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. na skutkových zjištěních, která soud prvního stupně popsal ve výroku svého rozsudku a podrobněji rozvedl v jeho odůvodnění. Zjištěný skutkový stav věci lze stručně shrnout tak, že obviněný (dovolatel), který velmi těžce nesl rozchod s poškozenou J. A., i to, že byl poměrně záhy nahrazen jiným mužem - poškozeným R. U. - se pod záminkou vyzvednutí vlastních věcí kritického dne vetřel do bytu poškozené, kam si s sebou přinesl předem připravený velký kuchyňský nůž se širokou čepelí v délce 22 cm, tedy zbraň ve smyslu ustanovení §89 odst. 5 tr. zák. Uvedeným nožem nejprve se slovy „já tě zabiju“ začal ohrožovat nejprve poškozenou J. A. a bezprostředně poté týmž nožem zaútočil na v bytě přítomného poškozeného R. U., jenž jí přiběhl na pomoc. Tohoto dvakrát a velkou intenzitou bodl do dolní části hrudníku a po jeho pádu na zem též do zad, a následně rovněž velkou intenzitou bodl do oblasti břicha J. A., která se jej pokoušela od těžce zraněného R. U. odstrčit. Oběma poškozeným přitom způsobil ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsaná velmi závažná poranění, která představovala pro oba poškozené akutní ohrožení života, když k jejich smrti nedošlo jen díky poskytnuté včasné a vysoce odborné lékařské pomoci, kterou se podařilo přivolat za pomoci dalších osob.
Způsob, jakým dovolatel oba poškozené napadl, kdy opakovaná bodnutí byla podle znaleckého posudku vedena s velkou intenzitou, razantně a tzv. „švihem“, což dokládá i zjištěná hloubka bodných ran na tělech poškozených spojená s výhřezem vnitřností (střev), dále vzhledem k povaze použité zbraně (masivního kuchyňského nože), a místům na tělech poškozených, proti nimž zásahy nožem směřovaly, dostatečně svědčí o dovolatelově úmyslu oba poškozené usmrtit. Jestliže totiž čin provedl výše popsaným způsobem, pak musel nepochybně jednat se znalostí všech rozhodných skutečností (přinejmenším v hrubých rysech) a tedy i s vědomím toho, že poškození jeho útok nepřežijí. K dokonání činu pak nedošlo jen proto, že poškozeným byla včas poskytnuta specializovaná lékařská pomoc. Proto nelze přisvědčit dovolatelově námitce stran absence subjektivní stránky (úmyslného zavinění) ve vztahu k pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Rozhodnutí soudů obou stupňů tedy nejsou založena na dovolatelem vytýkaných vadách a lze je považovat za věcně správná.
Vzhledem k důvodům jednotlivě rozvedeným v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného L. T. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části pak nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným.
Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že se podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. srpna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler