ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.4348.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 4348/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně P. V., zastoupené advokátem, proti žalované S. ž. d. c., o zaplacení částky 49.182,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 152/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2007, č.j. 30 Co 504/2006-122, takto:
Dovolání žalované se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 15. června 2006, č.j. 9 C 152/2004-104, uložil žalované povinnost, aby zaplatila žalobkyni částku 44.192,- Kč spolu s 2,5% úrokem z prodlení z částky 1.806,- Kč od 6.7.2003 do zaplacení, s 2% úrokem z prodlení z částky1.806,- Kč od 6.10.2003 do zaplacení, s 2% úrokem z prodlení z částky 1.806 od 6.1.2004 do zaplacení, s 2% úrokem z prodlení z částky 1806,- Kč
od 6.4.2004 do zaplacení, s 2% úrokem z prodlení z částky 18.048,- Kč od 4.2.2004
do zaplacení, s 2% úrokem z prodlení z částky 4.662,- Kč od 6.1.2004 do zaplacení, s 2% úrokem z částky 4.662,- Kč od 6.4.2004 do zaplacení (výrok I.). Ohledně částky 4.990,- Kč a ohledně 2% úroků z částky 18.048,- Kč od 4.2.2004 do zaplacení, 2% úroků z částky 4.662,- Kč od 6.3.2004 do zaplacení a 2% úroků z částky 4.662,- Kč
od 5.6.2004 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.). Současně zavázal žalovanou nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 14.075,- Kč (výrok III.).
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně je vlastníkem pozemků parcela č. 1714/12 a 1714/9 v k.ú. D. u K. Dne 30.9.2002 uzavřela žalobkyně a Č. d., s.o., smlouvu č. 1702 o nájmu pozemku parcela č. 1714/12 s ročním nájemným 7.224,- Kč splatným po 1.806,- Kč čtvrtletně k 5. dni příslušného čtvrtletí. Za dobu od 1.7.2003 do 30.6.2004 nebylo nájemné hrazeno. Č. d., s.o., zanikla k 1.1.2003 ze zákona a vznikly dvě nástupnické právnické osoby, a to Č. d., a.s. a žalovaná. Žalovaná zastoupená Č. d., a.s., uzavřela s žalobkyní dne 27.11.2003 nájemní smlouvu na pozemek parcela č. 1714/9, na kterém stojí budova č.p. 36 ve vlastnictví Č. d., a.s. Žalovaná (resp. její právní předchůdce) tento pozemek užívala i před podpisem smlouvy od 1.4.2002 a za toto užívání nic nezaplatila. Pokud jde o uplatněné nároky za užívání pozemku parcela č. 1714/12, soud prvního stupně uzavřel, že účinností zákona č. 77/2002 Sb. (dále jen zákon), tedy ke dni 1.1.2003, přešly na žalovanou práva a povinnosti ze smlouvy i z případného bezdůvodného obohacení, a to dle ustanovení §38 zákona, když nejde o závazky uvedené v ustanovení §20 odst. 2 písm. a) až c) zákona. Žalovaná je tedy pasivně legitimována, je právním nástupcem zaniklé společnosti Č. d., s.o. Neplacením nájemného za užívání pozemku v době od 1.7.2003 do 30.6.2004 porušila povinnost
ze smlouvy i z ustanovení §671 a násl. obč. zák. Vznikl jí tak dluh ve výši 7.224,- Kč, s jehož plněním se dostala do prodlení a žalobkyni vznikl nárok na úrok z prodlení
ve výši dvojnásobku diskontní sazby k prvému dni prodlení z jednotlivých čtvrtletních splátek ode dne následujícího po splatnosti. Rozhodnutí v této části soud prvního stupně odůvodnil ustanovením §517 obč. zák. a vl. nař. č. 142/1994 Sb. Ve vztahu k pozemku parcela č. 1714/9 soud prvního stupně dospěl k závěru, že Č. d., a.s., byla oprávněna jednat za žalovanou a i kdyby tomu tak nebylo, tak žalovaná tento její úkon (uzavření nájemní smlouvy ze dne 27.11.2003) ve svém vyjádření dodatečně schválila, když uvedla, že k uzavření smlouvy skutečně došlo. Skutečnost, že na pozemku je nemovitost ve vlastnictví Č. d., a.s., měl soud prvního stupně za irelevantní. Žalovaná nezpochybňovala, že předmětný pozemek od 1.4.2002 užívala a za užívání nic neplatila. Soud prvního stupně tedy přiznal žalobkyni jako nároky ze smlouvy nájemné za užívání pozemku za dobu od 1.12.2003 do 30.6.2004 a částku za bezesmluvní užívání od 1.1.2003 do 30.11.2003, a to včetně zákonných úroků z prodlení. Pokud jde o nárok za dobu od 1.4.2002 do 31.12.2002, uzavřel, že je nepochybné že pozemek užívala v této době společnost Č. d., s.o., jako právní předchůdkyně žalované. Žalobkyni tak náleží bezdůvodné obohacení, když ohledně stanovení jeho výše vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že v daném místě a čase se obvykle sjednávalo nájemné ve výši 84,- Kč na m2. Protože žalovaná namítla promlčení za dobu od 1.4. do 7.7. 2002 (žaloba byla podána u soudu 8.7.2004), uplatněný nárok nepřiznal a v tomto rozsahu žalobu zamítl stejně jako nárok žalobkyně na úroky převyšující zákonný úrok z jednotlivých plateb.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne ze dne 27. února 2007, č.j. 30 Co 504/2006-122, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil tak, že jejich výše činí 16.750,- Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil. Současně uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 9.174,90,- Kč. Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku ve věci samé vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. K odvolacím námitkám dále uvedl, že pokud žalovaná argumentovala předmětem podnikání Č. d., a.s., pak je zřejmé, že předmět smlouvy uzavřené dne 30.9.2002 spadá do oblasti činnosti hospodaření žalované. Spojka „a“ v prvé větě ustanovení §38 odst. 1 zákona č. 77/2002 Sb. má slučovací význam a vyžaduje splnění obou podmínek najednou. Užívání předmětných pozemků však nenaplňuje obě zde uvedené podmínky a práva a povinnosti z tohoto užívání vzniklá tak nemohla přejít na Č. d., a.s. Do práv zaniklé společnosti Č. d., s.o., nemohla vstoupit společnost Č. d., a.s., ale žalovaná. K užívání pozemku parcela č. 1714/9, ohledně kterého uzavírala smlouvu již žalovaná (o jejímž zastoupení akciovou společností Č. d. odvolací soud neměl pochybnosti), argumentace žalované směřuje k jejím pohnutkám při uzavírání nájemní smlouvy. Okolnost, že na pronajatém pozemku je umístěna stavba třetí osoby, nezpůsobuje neplatnost nájemní smlouvy. Žalovaná jako nájemkyně má povinnost platit nájemné, přičemž na platnost smlouvy nemůže mít vliv skutečnost, že nemovitost na pozemku přešla do vlastnictví Č. d., a.s. Soud prvního stupně tak správně posoudil, že žalovaná z této smlouvy je povinna hradit sjednané nájemné od 1.12.2003, jakož i zaplatit další závazek za užívání pozemku v době od 1.1.2003 do 30.11.2003. Tato povinnost žalované je závazkem z ujednání, které lze z hlediska obsahu posoudit jako inominátní (§51 obč. zák.). Nejde o plnění z bezdůvodného obohacení v pravém slova smyslu.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodu, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Dovolatelka zejména namítá, že pokud jde o nájemní smlouvu č. 1702 uzavřenou dne 30.9.2002, upozorňuje na skutečnost, že ode dne 1.1.2003, tj. dne přechodu objektu umístěného na užívaném pozemku do vlastnictví akciové společnosti Č. d., nebylo možno nájemní smlouvu plnit, neboť předmětný objekt přešel do vlastnictví akciové společnosti Č. d. a nikoli žalované. Žalovaná, která nevlastnila ani neužívala předmětný objekt, tak nemohla užívat pozemek, jak předpokládala nájemní smlouva – žalobkyně jako majitelka pozemku neposkytovala podle nájemní smlouvy plnění (tj. užívání pozemku) žalované, nýbrž zcela jiné osobě. Jestliže právním důvodem pro uzavření smlouvy byla existence budovy na užívaném pozemku a nájemcem podle této smlouvy je jiná osoba než vlastník budovy, je nutno předmětnou nájemní smlouvu ode dne 1.1.2003 považovat za smlouvu, jejímž předmětem je plnění nemožné, a kdy povinnost dlužníka plnit zanikne. V této souvislosti soudy obou stupňů zcela pominuly ustanovení §575 obč. zák., upravující namítanou nemožnost plnění. Navíc při akceptování argumentace soudů obou stupňů opírající se o ustanovení §38 zákona č. 77/2002 Sb., vzniká otázka, jaká práva by na žalovanou coby nájemce přešla. Ze závěrů soudů lze vyvodit, že na žalovanou by přešla povinnost hradit nájemné, nikoliv již tomu odpovídající právo užívat předmět nájmu. V této skutečnosti by pak bylo možné spatřovat značnou nevyváženost práv a povinností účastníků právního vztahu. Rozhodnutí soudů tak nastoluje stav, kdy jeden subjekt platí za užívání nemovitostí, přičemž uživatelem této nemovitosti je jiná osoba. Ze strany této osoby tak lze dovozovat vznik bezdůvodného obohacení ve smyslu příslušných právních předpisů. Žalovaná znovu připomíná, že vymáhaná pohledávka žalobkyně z titulu nájemní smlouvy ze dne 30.9.2002 k datu 1.1.2003 neexistovala a tudíž tento závazek nemohl přejít na žalovanou podle ustanovení §20 odst. 2 zákona č. 77/2002 Sb. V případě druhé nájemní smlouvy č. 3341/03 ze dne 27.11.2003, kterou podepsala jménem žalované akciová společnost Č. d., žalovaná namítá, že ani tato smlouva nemohla být realizována, neboť ani zde nebyla vlastníkem objektu, jehož existence na užívaném pozemku byla předpokladem pro uzavření nájemní smlouvy, žalovaná, která nemohla předmětný pozemek užívat. Z tohoto důvodu namítá žalovaná neplatnost druhé nájemní smlouvy, a to od samého počátku (z důvodů uvedených v §37 odst. 2 a §39 obč. zák.). Pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že je uzavřená nájemní smlouva platná, připomíná žalovaná, že k uzavření takové nájemní smlouvy nebyla akciová společnost České dráhy zmocněna a ani zmocněna být nemohla (když účelem smlouvy byl pronájem pozemku, na němž stojí objekt, který nepatří žalované). V takovém případě jednala akciová společnost Č. d. za žalovanou bez plné moci a je z tohoto jednání zavázána sama, když tento právní úkon nebyl dodatečně schválen ve smyslu ustanovení §33 obč. zák. Vzhledem k výše uvedenému pak žalovaná vyslovuje pochybnosti o tom, zda je v tomto sporu pasivně legitimována. K posouzení dává též otázku, zda vymáhaný nárok není v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru,
že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, a je-li dovolání přípustné, též z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§242 odst. 3 o.s.ř.). Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. V úvahu přitom nepřipadá, že by se v daném případě mohlo jednat o rozsudek obsahově měnící (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), neboť odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce shodně se soudem prvního stupně. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Zásadní právní význam spatřuje žalovaná v námitce nemožnosti plnění předmětu obou výše uvedených nájemních smluv, podle kterých má být účelem nájmu pozemků užívání na nich umístěných objektů, které od 1.1.2003 nevlastní žalovaná, ale jsou ve vlastnictví akciové společnosti České dráhy. V případě nájemní smlouvy ze dne 30.9.2002 žalovaná namítá zánik povinnosti dlužníka plnit podle ustanovení §575 obč. zák., ohledně nájemní smlouvy ze dne 27.11.2003 namítá žalovaná její neplatnost od samého počátku (§37 odst. 2 a §39 obč. zák.). Ve vztahu k uplatněným nárokům z předmětných nájemních smluv vycházel soud prvního stupně ze zjištění, které odvolací soud převzal, že žalovaná (resp. její právní předchůdce) pronajaté pozemky v rozhodnou dobu na základě obou nájemních smluv užívala. Námitka žalované
o nemožnosti plnění předmětu obou nájemních smluv tak odporuje zjištěnému skutkovému stavu. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaná nenapadá rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, ale podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Žalovaná tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolací soud se ztotožňuje s právním posouzením odvolacího soudu přechodu práv a povinností z nájemní smlouvy ze dne 30.9.2002 na žalovanou podle ustanovení
§38 ve spojení s ustanovením §20 odst. 2 zákona č. 77/2002 Sb., ke dni 1.1.2003, kdy nabyl účinnost.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaná tvrdila, že k uzavření nájemní smlouvy ze dne 27.11.2003 došlo, kdy v zastoupení žalované tuto smlouvu podepsala akciová společnost České dráhy (viz. vyjádření č.l. 32). Namítala však neplatnost smlouvy dle ustanovení §37 odst. 2 a 39 obč. zák. z výše uvedeného důvodu nemožnosti plnění předmětu smlouvy a zpochybňovala závěr soudu prvního stupně o jejím dodatečném schválení smlouvy ve smyslu ustanovení §33 obč. zák. (viz. odvolání žalované č.l. 112). Jak bylo výše uvedeno neplatnost smlouvy dle ustanovení §37 odst. 2 a 39
obč. zák. je vyloučena, když otázka dodatečného schválení smlouvy není právně významná. Správný závěr odvolacího soudu o uzavření smlouvy žalovanou v zastoupení akciovou společností Č. d. nemůže zpochybnit ani nové tvrzení žalované v dovolání, že „akciová společnost Č. d. jednala za žalovanou bez plné moci,“ neboť v dovolacím řízení nelze uplatňovat nové skutečnosti (§243a o.s.ř.).
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci, v rozporu s dobrými mravy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.3.2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v časopise Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu/C.H.BECK pod číslem RNs C 308, svazek 3, ročník 2001).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované není přípustné ani podle ustanovení, §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. prosince 2009
JUDr. Karel Podolka,v. r.
předseda senátu