ECLI:CZ:NS:2009:32.CDO.3647.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 3647/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobkyně C.(L.), zastoupené Mgr. S. B., advokátkou, proti žalovaným 1) J. Z., zastoupenému JUDr. J. V., advokátem, a 2) T. S. H. P. H., zastoupené Mgr. A. Ch., advokátem, o zaplacení částky 508.000,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 7 Cm 310/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. dubna 2007, č. j. 4 Cmo 427/2005-206, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala dovolání proti výrokům v záhlaví označeného rozsudku, jimiž Vrchní soud v Olomouci potvrdil ve vztahu ke druhé žalované rozsudek ze dne 8. června 2005, č. j. 7 Cm 310/99-158, kterým Krajský soud v Brně zamítl žalobu, aby první a druhá žalovaní byli povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 508.000,- Kč s 10,4% úrokem z prodlení od 1. července 1999 do zaplacení, dále ve výroku specifikované dlužné úroky a smluvní pokutu s tím, že proti druhé žalované se žalobkyně může domáhat uspokojení pouze z prodeje zastavené nemovitosti a že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou (výroky III. a IV.).
Dovolatelka namítá, že je dán dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přisuzujíc zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé řešení otázky (ne)platnosti smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti (dále jen „smlouva“) a vzniku zástavního práva k nemovitosti. Potud dovolatelka akcentuje, že otázku (ne)platnosti smlouvy odvolací soud vyřešil v rozporu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 30. května 2006, sp. zn. 25 Cdo 1766/2005 a v rozhodnutí ze dne 25. srpna 2003, sp. zn. 33 Odo 341/2003, přičemž shledává závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečné identifikace zástavce nesprávným. Nesprávnost právního posouzení věci dále spatřuje s odkazem na ustanovení §151d občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „obč. zák.“) a ustanovení §11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, v rozhodném znění (dále jen „zákon č. 265/1992 Sb.“) v hodnocení dobré víry zástavní věřitelky, argumentujíc ve prospěch závěru, že při uzavírání smlouvy jednala v dobré víře, že zástavce je vlastníkem zastavované nemovitosti.
Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatelka spatřuje v tom, že soudy nižších stupňů se nezabývaly správností zápisu v katastru nemovitostí a nedostatečně či vůbec nezjistily existenci vlastnického práva druhé žalované k zastavené nemovitosti, případně rozsah práva hospodaření s touto nemovitostí.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním i ve výrocích, jimiž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Tyto výroky, ač součástí rozsudku, mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá.
Je tomu tak proto, že závěr odvolacího soudu týkající se posouzení dobré víry žalobkyně jako zástavní věřitelky při uzavření smlouvy nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, neboť jde o posouzení konkrétních zjištěných skutečností, které je významné jen pro projednávanou věc a nemá potřebný judikatorní přesah. Nejvyšší soud je přitom neshledává ani rozporným s hmotným právem (§151d obč. zák.). Nelze přehlédnout, že argumentace dovolatelky je rozporná, protože na jedné straně tvrdí, že rozhodující pro posouzení (ne)platnosti smlouvy není to, jak je smluvní strana označena, ale to, jak je označen ten, kdo smlouvu podepsal, přičemž v závěru smlouvy je otisk razítka T. S. H. p. H. a podpis předsedy této tělovýchovné jednoty, na druhé straně však tvrdí, že zástavce byl ve smlouvě označen shodně jako ve výpise z katastru nemovitostí. V něm je však - podle zjištění soudů nižších stupňů - zapsán jako vlastník Č. T. S. H. p. H. Uvedené identifikační číslo však nepatří druhé žalované ani Č. s. t. v. Tvrdí-li proto dovolatelka, že smlouvu uzavřela s druhou žalovanou (a ta je pasivně věcně legitimována), nemůže se dovolávat dobré víry ve smyslu ustanovení §11 zákona č. 265/1992 Sb., protože v katastru nemovitostí je jako vlastník předmětné nemovitosti zapsán jiný subjekt.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze usuzovat ani z hlediska námitek, že nebyly provedeny důkazy ke zjištění existence vlastnického práva, případně práva hospodaření se zastavenou nemovitostí druhé žalované, neboť jde o námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. [a nikoliv podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jak se domnívá dovolatelka], jehož užití zákon výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.).
K námitce týkající se závěru o (ne)platnosti smlouvy z důvodu nesprávného označení zástavce nemohl Nejvyšší soud přihlédnout, neboť odvolací soud na řešení této otázky své rozhodnutí nezaložil.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl [§243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a druhé žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
V Brně dne 1. prosince 2009
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu