ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.2357.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 2357/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce A. C. L., zastoupeného advokátem, proti žalovanému „T.“ (vymazanému z obchodního rejstříku ke dni 26. 1. 2000), o 2.433.483,88 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 19/99, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2008, č.j. 5 Cmo 272/2007-264, takto:
Dovolání se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 4. 2006, č.j. 19 Cm 19/99-188, uložil společnosti T. a. s., povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku Č. k. a. 2.433.483,88 Kč a úroky z prodlení ve výši 5 % p.a. z 1.849.875,- Kč od 1. 9. 2000 do zaplacení a ve výši 13,5 % p.a. z 391.781,37 Kč od 1. 9. 2000 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zejména uzavřel, že v průběhu řízení s účinností dnem 1. 11. 1998 přešel na základě smlouvy č. 332/98 o prodeji privatizovaného majetku závazek z úvěru na trvale se obracející zásoby spolu s privatizovaným majetkem v rámci privatizace státního podniku T. podle aktualizovaného privatizačního projektu evidenční číslo 20697 „ve znění rozhodnutí o privatizaci vydaných Ministerstvem financí ČR (apod.)“ na společnost T. a. s. (§15 odst. 1 a 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném k 1. 11. 1998, dále jen „zákon č. 92/1991 Sb.“).
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným usnesením rozsudek krajského soudu zrušil, řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud uzavřel, že pokud byl žalovaný T., státní podnik, proti němuž byla dne 26. 5. 1999 podána žaloba, k 26. 1. 2000 vymazán z obchodního rejstříku – čímž pozbyl způsobilost být účastníkem řízení – , aniž byl do tohoto data nahrazen jiným subjektem práva, jedná se o takový nedostatek podmínek řízení, který nelze odstranit. Podání došlé soudu prvního stupně dne 25. 9. 2000 vyhodnotil odvolací soud podle obsahu i jako návrh žalobce na záměnu žalovaného za společnost T. a. s., na niž měl k 1. 11. 1998 závazek z úvěru na trvale se obracející zásoby přejít. I když zákon pro případ, že je zřejmé, že původní účastník řízení nebyl věcně legitimován, umožňuje sjednat nápravu pomocí jeho záměny, návrhu žalobce nelze vyhovět, byl-li učiněn až po zániku původního žalovaného, neboť nelze zaměnit neexistující právní subjekt. Odvolací soud ještě konstatoval, že soud prvního stupně o záměně nerozhodl a bez dalšího pokračoval v řízení s obchodní společností T. a. s., a že tato se účastníkem řízení nestala.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.“). Má za to, že odvolací soud měl pokračovat v řízení se žalovanou T. a. s., neboť k výmazu státního podniku T. došlo až po zahájení řízení. Objasňuje, že svým podáním ze dne 25. 9. 2000 kromě rozšíření žaloby o další splátku úvěru toliko „navrhoval deklaratorní potvrzení existující skutečnosti, že na straně žalovaného státní podnik T. došlo již ke změně vlastníka, kterým se stal T. a.s.,“ a poukazuje na to, že soud prvního stupně na toto podání reagoval usnesením, jímž změnu žaloby připustil, přičemž v záhlaví označil jako žalovaného T. a. s. Podle dovolatele byl nedostatek způsobilosti státního podniku T. být účastníkem řízení odstranitelným nedostatkem podmínky řízení a soud měl k tomu učinit vhodná opatření, zejména měl žalobci umožnit nápravu (dovolatel přitom poukazuje na závěr uvedený v „Sb. ÚS sv 3 č. 42 s 297“). Z uvedených důvodu navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále opět jen „o.s.ř.“).
Dovolání – přípustné podle §239 odst. 1 písm. a) o.s.ř. – není důvodné.
Z úřední povinnosti přihlíží dovolací soud k vadám vyjmenovaným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o.s.ř.). Vytýká-li dovolatel, že mu soud nedal možnost nedostatek podmínky řízení (způsobilosti žalovaného být účastníkem řízení) odstranit, o takovou vadu řízení se nejedná. I podle judikatury Ústavního soudu, na niž dovolatel poukazuje, má soud povinnost žalobce poučit ve věci správného označení účastníků, a to i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, součástí poučovací povinnosti soudu podle ustanovení §5 o.s.ř. však není poučení o hmotném právu, a tedy ani v otázce věcné legitimace. V souzené věci bylo označení žalovaného v žalobě úplné, nevzbuzovalo pochybnosti o tom, kdo je žalován, a žalovaný státní podnik byl způsobilý být účastníkem řízení. O vadu žaloby (omyl žalobce v označení žalovaného), na kterou dopadá zmíněná poučovací povinnost, tak nešlo. Ztratil-li žalovaný způsobilost být účastníkem až po zahájení řízení, pak bylo povinností soudu vyšetřit podmínky procesního nástupnictví z úřední povinnosti (§107 o.s.ř.), poučovací povinnost soudu k žalobci zde proto nepřipadala v úvahu.
Z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně poté, co původní žalobkyně K. b. P., s.p.ú., byla k 1. 9. 2001 zrušena bez likvidace s právním nástupcem, kterým byla Č. k. a., a k témuž dni byla vymazána z obchodního rejstříku (vedeného Městským soudem v Praze, oddíl A, vložka 7765), pokračoval v řízení s Č. k. a., aniž o tom rozhodl usnesením podle ustanovení §107 odst. 1 o.s.ř. Přestože tato vada by sama o sobě byla důvodem pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem (§219a odst. 1 písm. d/ o.s.ř.), neboť soud prvního stupně nepokračoval v řízení jen s tím, o kom bylo pravomocně rozhodnuto, že je procesním nástupcem žalobkyně, jež pozbyla způsobilost být účastníkem řízení, nelze ji kvalifikovat jako vadu ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř., bylo-li rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem beztak zrušeno a řízení zastaveno, a sice pro nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení na straně žalované.
Jelikož jiné vady ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. dovoláním vytýkány nejsou a ani z obsahu spisu se nepodávají, zůstal předmětem dovolacího přezkumu (právní) závěr odvolacího soudu, že zánik státního podniku T. je takovým nedostatkem podmínky řízení, pro který bylo třeba řízení zastavit.
Právní posouzení je ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to i práva procesního) na zjištěný skutkový stav nedopadající, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §103 o.s.ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Podle ustanovení §107 o.s.ř., jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením (odstavec 1). Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení právnická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří po zániku právnické osoby vstoupili do jejích práv a povinností, popřípadě ti, kteří po zániku právnické osoby převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde (odstavec 3). Neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví. Řízení zastaví soud zejména tehdy, zemře-li manžel před pravomocným skončením řízení o rozvod, o neplatnost manželství nebo o určení, zda tu manželství je nebo není, pokud zákon nedovoluje, aby se v řízení pokračovalo, řízení též zastaví, zemře-li partner před pravomocným skončením řízení o zrušení, neplatnosti nebo neexistenci partnerství; bylo-li již o věci rozhodnuto, soud současně toto rozhodnutí zruší (odstavec 5).
Podle ustanovení §92 odst. 2, věty první, o.s.ř. může soud na návrh žalobce se souhlasem žalovaného připustit, aby žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo jiný.
Z obsahu spisu se podává, že K. b. P., s.p.ú., se žalobou doručenou Krajskému obchodnímu soudu v Brně dne 26. 5. 1999 domáhala po žalovaném státním podniku T. zaplacení 1.452.640,28 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacených splátek úvěru na trvale se obracející zásoby. Podáním, které bylo soudu prvního stupně doručeno dne 25. 9. 2000, rozšířila žalobu o další splátku a požadovala tak zaplacení 2.433.483,88 Kč s příslušenstvím. V tomto podání soudu současně sdělila, že „v žalobě uvedený závazek z úvěru na T. přešel s účinností dnem 1. 11. 1998 spolu s privatizovaným majetkem v rámci realizace privatizace státního podniku T. podle aktualizovaného privatizačního projektu ev. č. 20697 v souladu s rozhodnutím o privatizaci ... a rozhodnutím Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky č. 216/1998 ze dne 27. 10. 1998 ze zákona (ustanovení §15 zákona č. 92/1991 Sb.) na obchodní společnost T. a.s. ..., a to na základě smlouvy č. 332/98 o prodeji privatizovaného majetku, kterou uvedená obchodní společnost ... uzavřela dne 1. 11. 1998 s F. n. m. ČR,“ a navrhla, aby soud v souladu s ustanovením §107 odst. 3 o.s.ř. namísto dosud žalovaného státního podniku pokračoval v řízení s jeho právním nástupcem, „kterým je T. a.s.“ K podání přiložila listiny, jimiž dokládala tvrzený přechod na akciovou společnost k 1. 11. 1998. Soud prvního stupně usnesením ze dne 15. 1. 2004, č.j. 19 Cm 19/99-95, změnu žaloby připustil, v záhlaví usnesení označil jako žalovaného T. a. s., v odůvodnění uvedl, že vzhledem ke skutečnosti, že k právnímu nástupnictví došlo před účinností novely občanského soudního řádu provedené zákonem
č. 30/2000 Sb., soud o nástupnictví nerozhodl, ale pouze je „konstatoval.“ Podle rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu č. 216/1998 ze dne 27. 10. 1998 byla
ke dni 1. 11. 1998 v souladu s §10 a podle §11 zákona č. 92/1991 Sb. a podle dokladu vydaného F. n. m. ČR ze dne 26.10.1998, č.j. 940/1696/98/Eč, převedena část privatizovaného majetku – formulář 4B/2001, základní závod – vyjmutého ze státního podniku T., na F. n. m. ČR. Smlouvou č. 332/98 o prodeji privatizovaného majetku uzavřenou mezi prodávajícím F. n. m. ČR a kupující V. a. s. (nyní T. a.s.) dne 1. 11. 1998 prodávající prodal kupující privatizovaný majetek státního podniku T., a to na podkladě a) aktualizovaného (k 30. 9. 1993) privatizačního projektu státního podniku T., číslo projektu 20697, b) rozhodnutí o privatizaci vydaného Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR ze dne 24. 11. 1993, č.j. 620/4938/93, c) schválení změny privatizačního projektu vydané Ministerstvem pro správu národního majetku
a jeho privatizaci ČR ze dne 22. 6. 1994, č.j. 620/1729/94, d) změny rozhodnutí
o privatizaci vydané Ministerstvem financí ČR dne 8. 1. 1998, č.j. 42/1351/98/JT, e) rozhodnutí prodávajícího o schválení podmínek obchodní veřejné soutěže
ze dne 11. 5. 1998, č.j. 940/696/98/Eč, f) rozhodnutí prodávajícího o vítězi obchodní veřejné soutěže ze dne 10. 8. 1998, č.j. 940/1157/98/Eč, g) rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky ze dne 27. 10. 1998, č.j. 216/1998, o převodu privatizovaného majetku na prodávajícího dnem 1. 11. 1998. Státní podnik T. byl vymazán z obchodního rejstříku dne 26. 1. 2000
se zápisem, že k výmazu dochází na základě rozhodnutí č. 104/1999 ministra průmyslu a obchodu, „neboť s.p. nemá žádný majetek, tento byl převeden na jiné subjekty.“
V první řadě je třeba k námitce dovolatele, že soud prvního stupně v reakci na zjištění, že žalovaný státní podnik zanikl, již pokračoval v řízení jako s jeho procesní nástupkyní s akciovou společností, uvést, že soud prvního stupně
o procesním nástupnictví na straně žalovaného nerozhodl usnesením podle ustanovení §107 odst. 1 o.s.ř., nýbrž tuto otázku vyřešil jako předběžnou
(tj. vzhledem k tomu, kdy došlo k zániku původního žalovaného, podle ustanovení §107 odst. 1 o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1028/2008), takže odvolací soud byl oprávněn (a povinen) v řízení o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé posouzení otázky procesního nástupnictví na straně žalované přezkoumat.
Ze shora uvedené rekapitulace obsahu spisu je zřejmé, že v řízení bylo prokázáno, že závazek, jehož splnění se žalobce po žalovaném státním podniku domáhal, přešel již k 1. 11. 1998, tedy před zahájením řízení (26. 5. 1999) na jiného (T. a. s.), a žalovaný státní podnik proto nebyl pasivně věcně legitimován, což je samo o sobě důvodem pro zamítnutí žaloby proti tomuto žalovanému. Tento však zanikl dříve, než o žalobě bylo meritorně rozhodnuto. Namístě byla proto úvaha, zda povaha věci umožňuje za této situace pokračování v řízení s procesním nástupcem žalovaného (§107 o.s.ř.). Procesním nástupcem po zahájení řízení zaniklé právnické osoby mohou být jen ti, kteří vstoupili do jejích práv a povinností, popřípadě ti, kteří převzali práva a povinnosti, o něž v řízení jde, po zániku právnické osoby (§107 odst. 3 o.s.ř.). I když otázkou věcné legitimace se soud při rozhodování podle ustanovení §107 o.s.ř. nezabývá, jelikož se k ní může vyslovit jen při rozhodování ve věci samé, je třeba v případech, kdy bylo v řízení prokázáno, že povinnost, o kterou v řízení jde, přešla před zahájením řízení ze žalovaného na jinou osobu, zohlednit, že taková zjištění nevedou jen k závěru o nedostatku věcné legitimace, ale zejména k závěru, že žalovaný nemá v tomto směru žádného právního nástupce. V souzené věci byl proto – s ohledem na to, že žalovaný státní podnik již ke dni svého zániku (26. 1. 2000) nebyl dlužníkem z předmětného závazkového vztahu – závěr, že povaha věci neumožňovala v řízení pokračovat a řízení mělo být podle ustanovení §107 odst. 5 o.s.ř. zastaveno, správný. Jinak – kdyby bylo v řízení pokračováno s tím, na koho závazek přešel již před zahájením řízení – by rozhodnutím vydaným podle ustanovení §107 odst. 1 o.s.ř. byl nepřípustně dodatečně zhojen nedostatek věcné pasivní legitimace žalovaného, který tu byl již v době zahájení řízení a který může být v řízení odstraněn jen postupem podle ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř., tj. včasným připuštěním záměny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1676/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 227/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 3/2004
pod č. 48).
Jelikož odvolací soud věc posoudil ve shodě s tím, co je uvedeno výše, je jeho rozhodnutí správné; Nejvyšší soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř.; v řízení, v němž jeden
z účastníků nemá způsobilost být účastníkem řízení, je pojmově vyloučeno přiznat některému z účastníků náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2009
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu