ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.251.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 251/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně K. R., zastoupené advokátem, proti žalované J. H., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva a vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 5 C 71/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. září 2007, č. j. 7 Co 1865/2007-150, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 25. května 2007, č. j. 5 C 71/2006-121, zamítl žalobu o určení, že do vlastnictví žalobkyně náleží „nemovitosti: budova na pozemku parcelní č. st. 75/2 objekt bydlení, pozemek parcelní č. st. 75/2 o výměře 36 m2 zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parcelní č. 462/10 o výměře 400 m2 zahrada, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 7 pro obec a katastrální území S. n. B., okres P., Katastrálním úřadem pro J. k., katastrální pracoviště P.“ (dále jen „předmětné nemovitosti“), a na vyklizení předmětných nemovitostí; současně rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5. září 2007, č. j. 7 Co 1865/2007-150, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání, které žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Výhrada žalobkyně, že soud prvního stupně neprovedl jí navržený důkaz výslechem svědků I. R. a V. R., je uplatněním dovolacího důvodu podle 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Tato tvrzená vada řízení nemůže být otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., neboť nejde bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu, a postrádá potřebný judikatorní přesah (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07).
Způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nejsou ani námitky, jimiž žalobkyně zpochybňuje skutková zjištění, z nichž odvolací soud
(a před ním soud prvního stupně) vyšel při úvaze, zda v jednání žalované ve vztahu
k ní lze spatřovat hrubé porušení dobrých mravů, a postup, jakým k nim odvolací soud dospěl. Tím, že žalobkyně z odlišných skutkových závěrů dovozuje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Uvedenými námitkami žalobkyně uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož použití je v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno.
Žalobkyni nelze přisvědčit ani v tom, že napadenému rozhodnutí je třeba přiznat zásadní právní význam k výkladu §630 obč. zák. z hlediska možnosti dárce domáhat se vrácení daru pro hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným, jelikož tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, jakož i kvalifikaci hrubého porušení dobrých mravů obdarovaným ve vztahu k dárci a členům jeho rodiny, včetně jeho intenzity, jako podmínky vrácení daru podle uvedeného ustanovení, podal dovolací soud ve svých rozhodnutích opakovaně (srovnej např. rozhodnutí ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1708/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod C 276/ 3, ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 33 Odo 134/2003, publikované v Souboru pod C 1883/ 25, ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 33 Odo 1192/2003, publikované v Souboru pod C 2503/28, ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, a ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005). Odvolací soud, který stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že v posuzovaném případě jednání žalované nelze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu §630 obč. zák., se přitom od ustálené judikatury neodchýlil.
Protože dovolání žalobkyně není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobkyni právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. srpna 2009
JUDr. Blanka M o u d r á , v. r.
předsedkyně senátu