ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.607.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 607/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce m. D., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému T. H., zastoupenému advokátem, o 250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 10 C 1236/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. července 2008, č. j. 19 Co 530/2007-374, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 8. října 2003, č. j. 10 C 1236/99-156, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 300.000,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 1. 2. 1997 do zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 1.200.000,- Kč zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Rozhodl tak poté, co jeho dřívější žalobě vyhovující rozsudek ze dne 4. října 2000, č. j. 10 C 1236/99-35, Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci usnesením ze dne 3. dubna 2001, č. j. 30 Co 75/2001-62, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Praze (jemuž byla věc přikázána k projednání a rozhodnutí usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. srpna 2007, č. j. Nco 157/2007-315) rozsudkem ze dne 10. července 2008, č. j. 19 Co 530/2007-374, řízení o odvolání žalobce proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně zastavil (výrok I.), změnil jej ve výroku III. (výrok II.), potvrdil jej v napadené části výroku I., jímž bylo žalobě vyhověno do částky 250.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 21 % z částky 300.000,- Kč, jdoucím od 1. 2. 1997 do zaplacení (výrok III.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.).
Dovolání žalovaného směřující proti výrokům III. a IV. rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném před 1. dubnem 2005 (dále jen „o. s. ř.“), neboť v pořadí druhým rozsudkem soud prvního stupně nerozhodl jinak než v předchozím rozsudku (žalobě v rozsahu 250.000,- Kč s příslušenstvím rovněž vyhověl), a dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Výtkou, že odvolací soud neprovedl jím navržený důkaz výslechem svědka J. H., uplatnil žalovaný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
K námitce, že soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ovšem dovolací soud přihlíží ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř.
jen v případě, je-li dovolání přípustné. Sama o sobě, i kdyby byla dána, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nemůže, neboť postrádá hlavní atribut zásadního právního významu podle §237 odst. 3 o. s. ř., a to judikatorní přesah (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004, ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 962/2006, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008,
sp. zn. III. ÚS 1970/07, a nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06). Nad rámec uvedeného lze konstatovat, že odvolací soud namítanou vadou řízení nezatížil. Účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky (§120 o. s. ř.), totiž nemá - v procesním slova smyslu - právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem; soud je ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. oprávněn posoudit, které z navrhovaných důkazů provede. Především neprovede ty důkazy, které jsou pro věc nerozhodné. V posuzovaném případě odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) shledal navržený důkaz výslechem svědka J. H. nadbytečným vzhledem k již zaujatým právním závěrům.
Z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jsou bez významu námitky žalovaného, že vady nemovitosti řádně a včas písemně u žalobce vytkl a že žalobce posléze souhlasil se slevou z kupní ceny, neboť tím uplatnil dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř., jehož použití je v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006).
Ani argumentace žalovaného, že není ve sporu věcně pasivně legitimován, neboť jeho závazek k úhradě kupní ceny ze smlouvy uzavřené dne 10. 8. 1994 převzal dohodou ze dne 12. 9. 1994 J. H., není způsobilá založit v posuzovaném případě přípustnost dovolání. Především namítané nesprávné právní posouzení věci má svůj základ v námitkách skutkového charakteru (jde o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.) a navíc se jedná o novou skutečnost, která byla uplatněna až v podaném dovolání, k níž by ani v případě přípustnosti dovolání nemohlo být přihlédnuto (§241a odst. 4 o. s. ř.).
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za stavu, kdy žalobci v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. dubna 2009
JUDr. Blanka M o u d r á , v. r.
předsedkyně senátu