ECLI:CZ:NS:2009:33.ODO.872.2006.1
sp. zn. 33 Odo 872/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně I. S., proti žalované Š. P., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 5,600.000,- Kč a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 26 C 154/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. listopadu 2005 č. j. 57 Co177/2005-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. listopadu 2005, č. j. 57 Co 177/2005-94, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 2. listopadu 2004, č. j. 26 C 154/2004-51, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění před 1. 4. 2005 – dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska kritérií ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Ze skutečnosti, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno; při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě tyto vady - i kdyby byly dány - přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.
Bez významu jsou tudíž námitky, že žalovaná nebyla předvolána k jednání odvolacího soudu konanému dne 11. 11. 2005, tohoto jednání se nezúčastnila a nemohla se tudíž „osobně vyjádřit k obsahu kopie smlouvy o půjčce ze dne 27. 2. 2001“ (tedy že řízení před odvolacím soudem trpí zmatečností podle §229 odst. 3 o. s. ř.). Zmatečnosti nejsou podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001 způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.); k posouzení jejich důvodnosti slouží žaloby pro zmatečnost (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 32/2003). Dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout (a to i když nebyly v dovolání uplatněny), avšak jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V rámci uplatnitelného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaná zpochybnila především právní závěr odvolacího soudu dovozující, že smlouva
o postoupení pohledávky uzavřená dne 4. 6. 2002 mezi správcem dědictví D. H. a J. R. je neplatná. Oproti odvolacímu soudu rovněž prosazuje názor, že neplatné je i ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě o půjčce uzavřené dne
27. 2. 2001 mezi ní a právním předchůdcem žalobkyně (N. S.), neboť smluvní pokuta ve výši 0,2 % z dlužné částky denně je nepřiměřeně vysoká.
Otázku platnosti smlouvy o postoupení pohledávky správcem dědictví bylo třeba posuzovat podle právní úpravy, kterou se řídilo dědění a projednání dědictví po N. S., tedy zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.12.2001 (dále jen „obč. zák.\"), a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 9. 2001 (dále jen „občanský soudní řád\"). Platnost takové smlouvy posuzoval Nejvyšší soud již ve svém rozsudku, sp. zn. 21 Cdo 1246/2008, ze dne 14. l. 2009 a dospěl k závěru, že správce dědictví ustanovený soudem podle §175e odst. 1 občanského soudního řádu byl oprávněn a povinen činit takové úkony, které byly nezbytné k uchování svěřeného zůstavitelova majetku, zejména k zabezpečení proti jeho poškození nebo ztrátě; právní úkony učiněné správcem dědictví během řízení o dědictví, kterými by s majetkem náležejícím do dědictví nakládal nebo kterými by s ním činil jiná opatření přesahující rámec obvyklého hospodaření, jsou pro rozpor se zákonem neplatné (§39 obč. zák.). Protože dovolatelkou zpochybněný závěr odvolacího soudu v dané věci s tímto právním závěrem zcela koresponduje, nemůže činit rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
Právně významným nečiní napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvě o půjčce uzavřené dne 27. 2. 2001. Řešení této otázky především postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe. Již v usnesení ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C.H.Beck (dále jen „Soubor“) pod č. C 23, vyslovil dovolací soud názor, že o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Úvaha, zda konkrétní smluvní ujednání je či není v rozporu s dobrými mravy, se odvíjí od posouzení všech zvláštností každého případu individuálně a závěry v konkrétním případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit. Navíc otázka přiměřenosti sankčního opatření (promítající se v posuzované věci do posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy ve smyslu §39 občanského zákoníku) byla již mnohokrát předmětem rozhodování dovolacího soudu a nejde tak o otázku dosud nevyřešenou nebo rozhodovanou rozdílně, která by z těchto důvodů mohla založit zásadní význam rozsudku odvolacího soudu. Namátkou lze připomenout např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 6/2000, ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, ze dne 9. 8. 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, uveřejněné v Souboru pod č. C 675, ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, uveřejněné zde pod č. C 2801, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, nebo ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 1427/2005, v nichž je vedle názoru, že bez dalšího nelze za nepřiměřenou považovat smluvní pokutu do výše 0,5 % denně z dlužné částky, prezentován i názor, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty, v nichž je dovozováno, že smluvní strana se nemůže bránit splnění své smluvní povinnosti poukazem na dobré mravy, jestliže mohla zabránit růstu celkové výše smluvní pokuty tím, že by svou povinnost, která je smluvní pokutou zajištěna, splnila v co nejkratší době. Tyto závěry, od nichž dovolací soud nemá důvodu se odchylovat, odvolací soud při zohlednění okolností daného případu plně respektoval a jeho závěr, že ujednání účastníků o smluvní pokutě ve výši 0,2 % denně z půjčené částky se nepříčí dobrým mravům, je správný.
Lze uzavřít, že dovolání žalované tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný a dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Závěrem je namístě poznamenat, že na majetek žalobkyně byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2008, č. j. 20 K 33/2006-130, prohlášen ve smyslu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, konkurs, který byl v důsledku usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 8. 2008, č. j. 1 Ko 76/2008-218, zrušen (§44a zákona o konkursu a vyrovnání).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni, která by jinak měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. února 2009
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu