ECLI:CZ:NS:2009:4.TDO.1.2009.1
sp. zn. 4 Tdo 1/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. února 2009 o dovolání obviněného S. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 9. 2008 sp. zn. 5 To 76/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 11/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. B.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 61 T 11/2008 byl obviněný S. B. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista za podmínek §41 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že v přesněji nezjištěnou dobu od 16.15 hod. do 21.30 hod. dne 2. 3. 2007 v U. H., v bytě na N. M., z přesně nezjištěných důvodů, ale pravděpodobně z důvodu zjištění odcizení finanční hotovosti a žárlivosti, opakovaně fyzicky napadl údery rukou a kopy nohou na různé části těla, zejména do hlavy a údery hlavou o podlahu místnosti, poškozené O. B. a L. B., O. B. rovněž způsobil kuchyňským nožem rozsáhlá řezná poranění ve vlasové části hlavy, a to v pravé temenní krajině svislou řeznou ránu délky 6 cm a v temenní krajině rozsáhlou nepravidelnou ránu rozměrů 8 cm až 12 cm a dále rozsáhlé hematomy na různých částech těla, zvláště v obličeji s výrazným otokem, v důsledku čehož B. zejména v důsledku hemoragického (krvácivého) šoku při nadměrné krevní ztrátě na místě zemřela a poškozený L. B. utrpěl v důsledku opakovaného fyzického násilí vysoké intenzity rozsáhlá zranění, zejména zlomeniny čelních a čelistních dutin, zlomeninu levé i pravé očnice, tříštivou frakturu nosu, dvojnásobnou zlomeninu lícního oblouku, krvácení pod měkkou plenu mozkovou v čelní a temenní krajině, rozsáhlé hematomy a frakturu krčku pravého ramene s nutností hospitalizace na traumatologickém oddělení nemocnice v U. H. s podstatným omezením v běžném způsobu života po dobu přesahující jeden měsíc a hospitalizace na traumatologickém oddělení nemocnice v U. H. s podstatným omezením v běžném způsobu života po dobu přesahující jeden měsíc a hospitalizace do 3. 4. 2007, kdy život poškozeného nebyl bezprostředně ohrožen pouze v důsledku včasně poskytnuté lékařské péče, přičemž výše uvedeného jednání se obviněný dopustil přesto, že byl již opakovaně soudně trestán pro trestnou činnost různého druhu, kdy zejména byl uznán Okresním soudem v Uherském Hradišti rozsudkem sp. zn. 2 T 390/2002 ze dne 17. 9. 2002 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2002 sp. zn. 5 To 472/2002, vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák., tedy zvlášť závažným úmyslným trestným činem a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, kdy z výkonu trestu byl propuštěn dne 28. 2. 2005, a uznán vinným Okresním soudem v Uherském Hradišti sp. zn. 2 T 272/94 ze dne 11. 7. 1995, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 1995 sp. zn. 8 To 236/95, mimo jiné trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., tedy zvlášť závažným trestným činem, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a trest vykonal dne 22. 12. 1996.
Za uvedený trestný čin mu byl podle §219 odst. 2 tr. zák., ve smyslu §42 odst. 1, odst. 2 a §29 odst. 1 odst. 2 tr. zák. uložen výjimečný trest odnětí svobody v trvání 22 let s výkonem ve věznici se zvýšenou ostrahou. Dále byla obviněnému uložena povinnost uhradit škodu poškozenému Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 1. 7. 2008 podal obviněný odvolání. O tomto odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 9. 2008 sp. zn. 5 To 76/2008 a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil a to ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněný se odsuzuje za pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., jehož se obviněný dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, a dále za pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. 6. 2008 č.j. 1 T 111/2007-267, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 7. 8. 2008, sp. zn. 6 To 370/2008 podle §219 odst. 2 tr. zák., za použití §42 odst. 1, odst. 2 tr. zák., §29 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák., k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 roků. Pro výkon trestu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně podle §35 odst. 2 věta druhá tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. 6. 2008 č. j. 1 T 111/2007-267, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 7. 8. 2008 sp. zn. 6 To 370/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
V uvedené věci se jedná o v pořadí druhé rozhodnutí a to jak soudu prvního stupně, tak soudu odvolacího. Obviněný byl původně ve stejném rozsahu odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. 61 T 13/2007 (č. l. 506). Tento rozsudek byl k odvolání obviněného přezkoumán Vrchním soudem v Olomouci jako soudem odvolacím, který rozhodl usnesením ze dne 20. 12. 2007 sp. zn. 5 To 111/2007 (č. l. 552) tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2007 si podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání. Na jeho podkladě Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 5. 2008 sp. zn. 3 Tdo 557/2008 (č. l. 601) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2007 sp. zn. 5 To 111/2007 a rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. 61 T 13/2007. Podle §265k odst. 2 tr. ř. věta druhá zrušil i všechna další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle §265l odst. 4 tr.ř. vzal obviněného do vazby.
Proti výše uvedenému v pořadí druhému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci coby soudu odvolacího ze dne 10. 9. 2008 č.j. 5 To 76/2008-682 podal obviněný dne 2. 12. 2008 prostřednictvím své obhájkyně dovolání (č. l. 724), přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g), h) a k) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel vznesl k uplatněným dovolacím důvodům následující námitky.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolatel uvedl, že ve vztahu k jeho osobě byla porušena ustanovení zákona o jeho přítomnosti v hlavním líčení u nalézacího soudu, které se konalo dne 1. 7. 2008. Nalézací soud byl seznámen s tím, že obviněný byl hospitalizován za účelem provedení vážného operačního zákroku v nemocničním zařízení vězeňské služby v Praze. Přesto soud doručil obviněnému prostřednictvím lékařů písemnost - žádost o projednání věci v jeho nepřítomnosti. Obviněný uvádí, že mu tato žádost byla vězeňskými lékaři prezentována cca 3 hodiny před plánovanou operací páteře, kdy již byl pod vlivem tišících medikamentů. Pokud by ji nepodepsal, byla by operace odložena. Tímto soud porušil zákon, když bylo obviněnému zabráněno účastnit se hlavního líčení.
Dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. dovolatel shledává v tom, že podle jeho názoru rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Soudy obou stupňů při hodnocení důkazů objasňovaly a ve svých rozhodnutích poukazovaly pouze na okolnosti svědčící v neprospěch obviněného. Závěry o vině však nejsou podloženy výsledky dokazování.
Nebyla jednoznačně prokázána subjektivní stránka trestného činu vraždy ve stádiu pokusu v podobě úmyslu. Z důkazů, které měly soudy k dispozici a ze kterých vycházely při svém rozhodnutí, nebylo možno dovodit ani úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák. Při zkoumání, zda pachatel jednal v úmyslu poškozené usmrtit, nestačí pouhé zjištění charakteru zranění poškozených, ale je nezbytné vycházet ze všech okolností, za nichž k útoku došlo a teprve potom učinit závěr o případné vině. Je nutno posuzovat motiv jednání pachatele, co útokům předcházelo, zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou životně důležité orgány, zda se na útok připravoval, zda použil nějaké nástroje apod. Nebylo prokázáno, že by obviněný byl přinejmenším srozuměn s možným následkem v podobě usmrcení některého z poškozených.
Obviněný má za to, že jeho jednání nevykazuje znaky žádného trestného činu, neboť neměl v úmyslu nikoho usmrtit a tento úmysl mu nebyl v řízení prokázán. Soudy zcela opominuly ustanovení §8 odst. 3 písm. a), písm. b) tr. zák. Bylo prokázáno, že obviněný sám od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu upustil a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému zákonem a učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo chráněnému zájmu mohlo být ještě odstraněno. Obviněný byl ve stavu zmenšené příčetnosti, čin spáchal pod vlivem osobních tíživých poměrů, přičinil se o odstranění škodlivých následků činu, svého jednání upřímně litoval, sám čin oznámil a napomáhal jeho objasnění. Soud též nepřihlédl k polehčujícím okolnostem dle §33 tr. zák. Užití výjimečného trestu je zcela v rozporu se zákonem, bylo dostačující využití základní trestní sazby a institutu ochranného léčení.
Pokud by se Nejvyšší soud neztotožnil s namítaným právním názorem, má dále dovolatel za to, že skutek byl nesprávně posouzen jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst.1, odst. 2 písm. a) tr. zák. ve spojení s ustanovením §41 odst. 1 tr. zák., tj. jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty. Jednání mělo být kvalifikováno v případě poškozeného B. toliko podle §222 odst. 1 tr. zák. a v případě poškozené B. podle §219 odst. 1 tr. zák., když obviněnému nebyl prokázán úmysl poškozené usmrtit. Soudy měly navíc vzít v úvahu, že poškozená B. zemřela v důsledku její značné podnapilosti a jejího onemocnění. Proto i jednání obviněného ve vztahu k poškozené B. mělo být kvalifikováno toliko podle §222 odst. 1 tr. zák. Soudy pak nesprávně použily ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. Od posledního relevantního odsouzení obviněného uplynulo již 5 let, tudíž nemůže být dovozen zvýšený stupeň nebezpečnosti pro společnost. Obviněný byl v minulosti sice odsouzen za trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., ale podle dovolatele tento trestný čin nespadá mezi zvlášť závažné trestné činy podle §62 odst. 1 tr. zák. Použití institutu výjimečného trestu, resp. námitky obviněného shora uvedené, tak odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) i písm. h) tr. ř.
Dále obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že došlo k porušení zákazu reformatio in peius. Poukazuje na ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu zveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - části trestní pod. č. 22/99 a na nález Ústavního soudu II. ÚS. 304/04. S odkazem na ně dovozuje, že uložením souhrnného trestu rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci v trvání 24 let byl porušen předmětný zákaz.
Taktéž dovolatel namítá, že v novém řízení u nalézacího soudu nebyly respektovány právní názory dovolacího soudu vyslovené v usnesení, jímž byla zrušena předchozí rozhodnutí v dané věci.
K poslednímu uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. dovolatel uvádí, že v rozhodnutí soudu prvního stupně chybí výrok o uložení ochranného léčení podle §72 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák.
V závěru dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i předchozí rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně a přikázal věc nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného zaujal tato stanoviska.
Pokud jde o dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tak obviněný na svém právu zkrácen nebyl. Projednání v jeho nepřítomnosti se odehrálo na základě jeho svobodného rozhodnutí, které mohl obviněný (či jeho obhájkyně) dodatečně kdykoli změnit a požádat o projednání v přítomnosti. Argumentace ovlivnění medikamenty je irelevantní. Státní zástupce poukázal též na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu na str. 8.
Stejně tak odkázal na rozhodnutí odvolacího soudu ohledně námitek týkajících se subjektivní stránky, kdy uvádí, že soudy hodnotily nejen způsob provedení činu, ale i všechny rozhodné okolnosti případu i osobnost obviněného i jeho předchozí ataky vůči jiným osobám. Zabývaly se též motivací i chováním pachatele po útoku. Námitky týkající se subjektivní stránky státní zástupce shledává nedůvodnými.
Rovněž tak se vyjadřuje k námitkám k posouzení jednání obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty. V ustanovení §62 odst. 1 tr. zák. sice není trestný čin podle §222 odst. 1 tr. zák. vyjmenován, tam však nejsou všechny delikty označované zákonem za zvlášť závažné trestné činy. Primární ustanovení představuje v daném ohledu §41 odst. 2 tr. zák. Obviněnému lze přisvědčit, že od jeho posledního relevantního odsouzení uplynulo 5 let, avšak z výkonu trestu byl propuštěn teprve v únoru 2005 a již po dvou letech se dopustil opakovaně zvlášť závažného násilného deliktu. Kromě toho se o pouhé tři dny dříve, než spáchal zde vytýkané jednání, dopustil pokusu trestného činu ublížení na zdraví, který je popsán v rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 1 T 111/2007.
K námitce, že došlo k porušení zásady zákazu reformatio in peius, státní zástupce uvádí, že námitka je zjevně nelogická a odkaz na citovaný nález Ústavního soudu nepřípadný. Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. 6. 2008 sp. zn. 1 T 111/2007 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 7. 8. 2008 sp. zn. 6 To 370/2008 byl obviněnému uložen trest odnětí svobody ve výši 8 let. Spolu s trestem odnětí svobody v trvání 22 let z předmětného rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, by měl teoreticky vykonat celkem 30 let odnětí svobody, s přihlédnutím k limitujícímu pravidlu podle §36 tr. zák. nejvýše 25 let. Jestliže obviněnému byl uložen trest v trvání celkem 24 let, je to příznivější, než pokud by zůstal předešlý stav. Námitka dovolatele je tudíž zcela lichá.
K námitce uplatněné ke čtvrtému dovolacímu důvodu uvedenému dovolatelem podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupce vyslovil, že je pochybné, zda tato námitka směřuje ve prospěch obviněného, neboť směřuje k rozšíření trestní represe. Dovolatel přehlíží skutečnost, že se nejedná o obligatorní výrok, který by soud musel vyslovit vždy, když se pachatel dopustí trestného činu pod vlivem alkoholu. Takové opatření musí soud učinit pouze v případech podle §72 odst. 1 tr. zák. V případech podle §72 odst. 2 tr. zák. takový výrok není povinen učinit. U osoby obviněného je zřejmé, že účelu ochranného léčení nelze v jeho případě dosáhnout.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti, dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Nejprve bylo nutno posoudit otázku, zda v dovolání uváděné námitky, naplňují dovolatelem uplatněné dovolací důvody, jejichž skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Dovolatel namítá, že soud doručil obviněnému žádost o projednání věci v jeho nepřítomnosti, když byl hospitalizován, v době cca tři hodiny před plánovanou operací, kdy již byl obviněný pod vlivem tišících medikamentů s tím, že věc mu byla prezentována tak, že pokud žádost nepodepíše, bude operace odložena.
Ze spisového materiálu vyplývají následující skutečnosti. Obviněný byl hospitalizován ve vězeňské nemocnici již od 15. resp. 18. 5. 2008. Jak vyplývá z č.l. 611, 612, 614 a 615, soud dříve než nařídil hlavní líčení na termín 1. 7. 2008, učinil nejprve dne 9. 6. 2008 dotaz na možnost účasti obviněného u hlavního líčení. Následujícího dne byla soudu doručena dopoledne faxem odpověď s přílohou, tj. žádostí o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, podepsanou obviněným. Soud tudíž nařídil hlavní líčení na daný termín za situace, kdy měl v rukou zmiňovanou listinu a důvodně předpokládal, že obviněný s konáním hlavního líčení bez jeho účasti souhlasí. S argumentací dovolatele o ovlivnění medikamenty při podpisu této listiny a tvrzením, že pokud žádost nepodepíše, bude operace odložena, nelze v žádném případě souhlasit. Jak již se podrobně vyslovil odvolací soud v odůvodnění na str. 8 svého rozhodnutí, na nějž Nejvyšší soud též odkazuje, obviněný se nacházel pod lékařským dohledem a nelze dovozovat, že nebyl schopen rozpoznat a chápat, co podepisuje a že neznal význam dané žádosti. Ostatně takovouto žádost podal sám obviněný i ve věci sp. zn. 1 T 111/2007 (dne 5. 5. 2008, č. l. 240) v řízení před Okresním soudem v Uherském Hradišti. Obviněný měl konečně možnost svůj souhlas s konáním hlavního líčení v jeho nepřítomnosti odvolat a dát soudu včas najevo, že se jej chce zúčastnit. Jak plyne z protokolu o hlavním líčení, byla u soudního jednání přítomna obhájkyně obviněného, která soudu nesdělila, že by obviněný chtěl být účasten u jednání, ani nikterak nezpochybnila legálnost konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. V hlavním líčení nebyl žádnou ze stran navrhován nový výslech obviněného a kromě doplnění dokazování nařízeného odvolacím soudem nebyly navrhovány ani prováděny důkazy zcela nové, dříve neznámé. Z těchto důvodů nemá Nejvyšší soud pochyb o vůli obviněného, kdy tento jasně a srozumitelně vyjádřil souhlas, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Nalézacímu soudu tudíž rozhodně nelze vytýkat, že postupoval v souladu s vůlí obviněného a je zcela neseriozní zpětně tento zřejmý a srozumitelný projev jeho vůle zpochybňovat. Danou námitku proto Nejvyšší soud shledal nedůvodnou.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
K vzneseným námitkám podřazeným k tomuto dovolacímu důvodu nutno nejprve konstatovat, že některé z nich jsou dovolatelem uplatňovány opakovaně, neboť tytéž námitky zmiňoval již v prvém dovolání, o němž bylo rozhodováno Nejvyšším soudem.
Pokud v úvodu dovolatel obecně vyslovil, že soudy nehodnotily důkazy správně, když objasňovaly a poukazovaly pouze na okolnosti svědčící v jeho neprospěch, k tomu lze pouze uvést, že se jedná o námitku procesního charakteru, nikoli hmotně právního, jak vymezuje daný dovolací důvod, a nelze k ní proto vůbec přihlížet.
Dále dovolatel namítá, že v řízení nebyla jednoznačně prokázána subjektivní stránka trestného činu vraždy. Tato námitka není ve věci žádné novum, dovolatel ji namítal již dříve v původním dovolání. Nejvyšší soud ve svém prvém rozhodnutí soudu nalézacímu uložil, aby se subjektivní stránkou jednání obviněného opětovně a důkladně zabýval a doplnil dokazování novým výslechem znalce z odvětví soudního lékařství. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně se v intencích usnesení Nejvyššího soudu otázce zavinění obviněného věnuje na stranách č. 23 až 25 odůvodnění svého rozsudku, kde v podrobnostech uvádí, na základě jakých důkazů a myšlenkových postupů dospěl k závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu v posuzované věci. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem vysloveným nalézacím soudem a považuje za nadbytečné opakovat a sumarizovat zde to, co již bylo obšírně rozebráno v odůvodnění nalézacího rozsudku. Proto ve stručnosti konstatuje, že vzhledem k osobě pachatele a jeho rozumové vyspělosti, brutálnímu způsobu a vysoké intenzitě provedení útoku proti poškozeným, pravděpodobné pohnutce pachatele, jeho následnému chování i předchozímu způsobu života, k výsledkům znaleckého zkoumání má Nejvyšší soud za to, že zde není pochyb o tom, že obviněný, pokud již jeho úmysl nesměřoval přímo k usmrcení poškozených, byl s touto variantou zcela jistě srozuměn.
Dovolatel dále namítá, že soudy zcela opominuly ustanovení §8 odst. 3 písm. a), písm. b) tr. zák. Podle §8 odst. 3 tr. zák. trestnost pokusu trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně a) upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu, nebo b) učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu, mohlo být ještě odstraněno. Tvrzení obviněného o tom, že poškozeným poskytl pomoc a že učinil oznámení příslušným orgánům považuje Nejvyšší soud za zkreslování skutečnosti. Obviněný tvrdí několik okolností a to, že od svého jednání upustil, poškozené zakryl ránu ručníkem, poškozenému poskytl sklenku vody a přikryl jej dekou a že se jim snažil přivolat pomoc. Taktéž tyto námitky nejsou nové. Dostatečně se jimi již zabýval soud odvolací, zejména na stranách č. 14-15 odůvodnění svého rozsudku ze dne 10. 9. 2008. Zde je třeba zmínit, že poškozený B. ve své výpovědi zakrytí dekou popřel a poškozená B. byla namístě činu nalezena bez jakéhokoli ovázání - překrytí ran a na místě činu nebyl nalezen ani zakrvácený ručník. I kdyby obviněným uváděné okolnosti byly prokázány, což se nestalo, nebyly by odpovídajícím jednáním, které by bylo schopno odstranit nebezpečí vzniklé zákonem chráněnému zájmu. Taktéž tvrzení, že obviněný od svého jednání upustil, nelze rozhodně přisvědčit. Naopak je zřejmé‚ (viz svědecké výpovědi na str. 8 -11 rozsudku nalézacího soudu), že obviněný svůj útok vůči poškozeným dokončil a to nejpozději ve 21.30 hod., přičemž přesná doba není známa a poté si šel lehnout. Teprve následující den cca kolem 3. hodiny ranní, tj. s časovým odstupem celé řady hodin po způsobení výše popisovaných velmi závažných (v prvém případě vedoucích k přímé smrti) zranění dvěma osobám, obviněný sdělil dalším osobám skutečnost, že usmrtil ženu. Toto jednání v žádném případě nelze považovat za oznámení ve smyslu §8 odst. 3 písm. b) tr. zák.
V dalším dovolatel namítá, že soudy nepřihlédly k polehčujícím okolnostem podle §33 tr. zák. Pokud jde o užití výjimečného trestu, tak to je v rozporu se zákonem, neboť dostačovalo užití sazby základní spolu s uložením ochranného léčení. Dané námitky lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Za posuzovaný trestný čin byl obviněnému uložen nalézacím soudem výjimečný trest podle §219 odst. 2 tr. zák. ve smyslu §42 odst. 1, 2 a §29 odst. 1 tr. zák. v trvání 22 let. Následně byl odvolacím soudem tento trest zrušen a obviněnému byl za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 24 let. Podle §219 odst. 2 tr. zák. bude pachateli trestného činu vraždy uložen trest odnětí svobody v trvání 12 až 15 let nebo výjimečný trest. Podle §29 odst. 1 se výjimečným trestem rozumí jednak trest odnětí svobody nad 15 až do 25 let, jednak trest odnětí svobody na doživotí. Z uvedeného je patrno, že obviněnému byl uložen druh trestu reglementovaný ustanovením §219 odst. 2 tr. zák. a jeho konkrétní výměra nepřevýšila hranici stanovenou trestním zákonem. Podanou námitku je tudíž nutno označit za nedůvodnou.
Následující námitkou obviněného zařazenou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tvrzení, že soudy skutek spáchaný obviněným nesprávně posoudily jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 ve spojení s §219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. Jednání obviněného mělo být ve vztahu k poškozenému B. kvalifikováno podle §222 odst. 1 tr. zák., a ve vztahu k poškozené B. podle §219 odst. 1 tr. zák., resp. také podle §222 tr. zák., neboť nebyl prokázán úmysl obviněného poškozené usmrtit. Tato námitka opětovně vychází z tvrzení o neprokázání úmyslu obviněného usmrtit poškozené, o čemž již bylo hovořeno výše, kdy Nejvyšší soud již konstatoval, že se po doplněném dokazování v tomto ohledu zcela ztotožňuje s názorem soudů nižších stupňů a tudíž tuto námitku pokládá za nedůvodnou.
Co se týče námitky nesprávného použití ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., obviněný zde zdůrazňuje, že nebyl naplněn zvýšený stupeň nebezpečnosti pro společnost (materiální stránka), neboť od jeho posledního odsouzení uplynulo již 5 let. Zamlčuje však tu zásadní okolnost, na niž upozorňuje státní zástupce ve svém vyjádření, tj. že z výkonu trestu v dané věci byl propuštěn v roce 2005 a již po dvou letech se dopustil opakovaně zvlášť závažného násilného trestného činu, tj. trestného činu podle §222 odst. 1 tr. zák. Nelze rozhodně pominout také to, že pouhých několik dnů před posuzovaným jednáním a to 28. 2. 2007 se dopustil fyzického napadení své družky M. S., za což byl shledán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu, jako zvlášť nebezpečný recidivista (viz rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. 6. 2008 sp. zn. 1 T 111/2007). Pokud je poukazováno na to, že obviněný byl odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák. a že tento trestný čin nespadá mezi zvlášť závažné trestné činy podle §62 odst. 1 tr. zák., nelze než připomenout ustanovení §41 odst. 2 tr. zák., vymezující zvlášť závažné trestné činy tak, že jimi jsou nejen trestné činy uvedené v §62, ale též ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně na osm let. Podle §222 odst. 1 tr. zák. ten., kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let. Konečně Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že problematikou, zda se obviněný dopustil činu jako zvlášť nebezpečný recidivista, se již podrobně zabýval soud odvolací na stranách 17 až 19 odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž Nejvyšší soud neshledává v použité argumentaci nedostatků a tudíž na ni v plném rozsahu odkazuje. Pro úplnost je též třeba uvést, že pokud dovolatel v rámci námitky tvrdí, že poškozená B. zemřela v důsledku nemoci a její značné podnapilosti, lze jen odkázat na znalecké vyjádření z hlavního líčení ze dne 1. 7. 2008, kde bylo znalcem vysloveno, že poškozená by jednoznačně vykrvácela i v případě, že by u ní nebyla zjištěna choroba - poškození jater a vysoká opilost (č. l. 628). Na základě uvedeného shledává Nejvyšší soud také tuto námitku nedůvodnou.
Dovolatel dále namítá porušení zásady zákazu reformationis in peius. Jeho porušení spatřuje v tom, že odvolací soud uložil obviněnému trest souhrnný, když podle ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. 6. 2008 sp. zn. 1 T 111/2007, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 7. 8. 2008 sp. zn. 6 To 370/2008, jímž byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání 8 let. Odvolací soud tak podle ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. změnil dosavadní trest odnětí svobody v trvání 22 let v trest odnětí svobody 24 let za současného zrušení zde uváděného trestu odnětí svobody v trvání 8 let. Nejvyšší soud i s přihlédnutím k dovolatelem uváděným ustanovením zákona a judikátům považuje vznesenou námitku stěžovatele za nelogickou. Na prvém místě je nutno zdůraznit, že soud postupoval podle zákona, tj. podle ustanovení §35 odst. 2 tr. zák., v němž je stanovena povinnost soudu uložit souhrnný trest, jsou-li pro to naplněny zákonné podmínky. Nebyl–li by uložen souhrnný trest, dovolatel by se nacházel v situaci, kdy by podle uváděného rozhodnutí Okresního soudu v Uherském Hradišti byl povinen vykonat 8 let odnětí svobody a podle nyní přezkoumávaného rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně 22 let odnětí svobody, tj. celkem 30 let odnětí svobody. S přihlédnutím k limitu vyjádřenému v ustanovení §36 tr. zák. by se pak mohlo jednat nanejvýš o trest odnětí svobody v délce 25 let. Byl-li v posuzované věci obviněnému v konečném výsledku uložen souhrnný trest v trvání 24 let, tj. ve výměře o rok nižší než umožňuje zákon, nelze hovořit o zhoršení jeho postavení. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že dovolatelem zmiňovaný nález Ústavního soudu, resp. judikát Nejvyššího soudu, neodpovídá posuzované situaci, neboť v případě dotčeném v nálezu ÚS (Nález ze dne 8. 6. 2006 sp. zn. II. ÚS 304/04, publ. in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu č. jud. 117/2006 Usn. č. sešitu 41/2006) nebyl odvolacím soudem ukládán souhrnný trest, nýbrž bez dalšího zrušen trest uložený nalézacím soudem a uložen trest jiný a v případě judikovaném Nejvyšším soudem (Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 1998 sp. zn. 5 Tz 57/98, publ. in Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek – část trestní, č. 22/99, ročník 1999) rovněž nebyl ukládán souhrnný trest, ale byl zde odvolacím soudem zrušen rozsudek nalézacího soudu vynesený ohledně trestného činu ve formě pokračování z důvodu zjištění dalších dosud neprojednaných dílčích útoků téhož trestného činu. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na plná znění obou rozhodnutí.
Pokud pak dovolatel namítá, že v novém nalézacím řízení nebyly respektovány právní názory dovolacího soudu, tak tato námitka není podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod jiný dovolací důvod. Z hlediska úplnosti však i přesto Nejvyšší soud konstatuje, že neshledává, že by nalézací soud nepostupoval v intencích předmětného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2008 sp. zn. 3 Tdo 557/2008, kdy, jak patrno z protokolu o hlavním líčení ze dne 1. 7. 2008, nalézací soud provedl úkony a doplnil dokazování, tak jak bylo Nejvyšším soudem uloženo, připojil a četl ve věci relevantní spisy týkající se předchozí trestné činnosti obviněného, zejm. spisy Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 2 T 390/2002 a sp. zn. 2 T 272/1994 a v odůvodnění se zabýval otázkami nastíněnými Nejvyšším soudem.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějícím výrokem je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran (Viz P. Š. a kol. Trestní řád komentář, díl II., 6. vyd. C. H. B. 2008, str. 2097). K tomuto dovolacímu důvodu dovolatel bez dalšího uplatňuje, že v rozhodnutí soudu chybí výrok ohledně uložení ochranného léčení podle ustanovení §72 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák.
V prvé řadě je nutno vyslovit, že tato námitka ve své podstatě neodpovídá smyslu podaného dovolání, jež má směřovat ve prospěch obviněného, neboť při uložení ochranného léčení, aniž by došlo ke zmírnění trestu, rozšiřuje trestní postih obviněného.
V §72 tr. zák. jsou vymezeny v jednotlivých odstavcích odlišné situace. Za naplnění podmínek stanovených v odstavci 1 soud ukládá ochranné léčení obligatorně viz slova „soud uloží“, avšak to již neplatí pro situace vymezené v odstavci 2 a 3, kdy soud tuto povinnost nemá, viz slova „soud může uložit“. Navíc v hlavním líčení obhájce obviněného ani státní zástupce uložení tohoto ochranného opatření nenavrhli (č.l. 630, 626, 497), obviněný to v odvolání ze dne 16. 7. 2008 (č.l. 657 a násl.) taktéž neučinil. Z důkazů provedených soudy nižších stupňů se podává, že obviněný byl opakovaně poučován o tom, že nesmí požívat alkoholické nápoje při struktuře své osobnosti a kombinovat alkoholické nápoje s léky. Obviněný byl charakterizován jako osoba velmi dráždivá s vysokou agresivitou, která je požíváním alkoholu výrazně prohlubována. Bylo konstatováno, že obviněný nemá zájem na ukončení požívání alkoholických nápojů. Život obviněného na svobodě je velmi neuspořádaný. Nejsou u něho předpoklady k vylepšení situace. Není osobností zcela deprivovanou, ale nelze předpokládat zkvalitnění osobnosti nebo změnu životního stylu. Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a oboru zdravotnictví, odvětví psychologie nenavrhl žádnou z forem ochranného léčení. (str. 15-16 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 1. 7. 2008 sp. zn. 61 T 11/2008). Z výše uvedeného se jeví, že uložení ochranného opatření obviněnému by bylo zcela neefektivní. Dovolací důvod by zde byl naplněn tehdy, jestliže by soud porušil povinnost pojmout určitý výrok do rozhodnutí, jak však ale bylo vysvětleno, soud zde žádnou takovou povinnost neměl a Nejvyšší soud proto i tuto námitku nepokládá za důvodnou.
Závěrem Nejvyšší soud konstatuje, že ačkoli dovolatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu řadou námitek, tak některé z nich pod dovolací důvody nebylo možné zařadit a pokud jde o námitky ostatní, tyto nebyly shledány důvodnými, když některé byly vzneseny opakovaně, a Nejvyšší soud se k nim vyjádřil již dříve v rámci svého předchozího rozhodnutí.
Konečně je třeba vyslovit, že v posuzované věci se nejedná ani o případ, kdy jsou právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Je zřejmé, že soudy se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí. a Nejvyšší soud tak podané dovolání shledal zjevně neopodstatněným, neboť námitky prezentované dovolatelem nebyly důvodné. Vzhledem k tomu, že některé námitky dovolatel uplatňoval již v předchozích opravných prostředcích, a tyto tak byly řešeny v řízení předcházejícím, Nejvyšší soud odkazuje rovněž na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů i usnesení Nejvyššího soudu, jímž rozhodl o předchozím dovolání.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde – li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo proto dovolání obviněného S. B. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. února 2009
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec