ECLI:CZ:NS:2009:4.TDO.1071.2009.1
sp. zn. 4 Tdo 1071/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. listopadu 2009 o dovolání obviněného P. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2009 sp. zn. 6 To 66/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 118/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. 1 T 118/2008, uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., které spáchal společně s obviněným P. Š. tím, že
1)dne 22. 11. 2007 kolem 17.00 hodin před domem v R., okres B., poté, co dne 7. 11. 2007 v době kolem 17.00 do 19.00 hodin v kanceláři provozovny společnosti L..C. v B., okres B., přiměli J. L., aby podepsal dlužní úpis nazvaný „dohoda o platbě“ na částku ve výši 402 090,- Kč ve prospěch společnosti C. c.., s. r. o. tím, že poukazovali na to, že musí zaplatit do týdne, že má pěkné auto, které si v případě nezaplacení odvezou jako zástavu, a současně mu důrazně připomínali, že by si měl uvědomit, že má rodinu, malé děti a dům, v důsledku čehož s přihlédnutím k tónu jejich hlasu a jejich vzhledu a postavám se J. L. zmocnila obava o zdraví a život jeho rodiny, takže v okamžiku, kdy se P. K. zvedl ze židle a šel směrem k němu, tomuto tlaku podlehl a dohodu o platbě podepsal, čímž se zavázal, že ve prospěch společnosti C. c.., s. r. o. zaplatí do dne 17. 11. 2007 částku 100 000,- Kč a do dne 12. 12. 2007 částku 302 090,- Kč a poté, co první splátku nezaplatil, přijeli vozidlem k jeho rodinnému domu, odkud právě odjížděl, vystoupili a šli směrem k jeho vozidlu Peugeot, v němž se J. L. ze strachu z nich vyvolaném jejich dřívějším jednáním zamkl, načež se P. K. dožadoval toho, aby vystoupil, že chtějí své peníze, přičemž několikrát udeřil loktem do tvrzeného skla bočního okna vozidla a P. Š. stál u levého předního kola vozidla ve snaze zabránit jeho pohybu a když se J. L. snažil ze strachu odjet, snažil se mu v tom zabránit tak, že se opřel rukama o vozidlo v jeho přední levé části, přičemž poté, co J. L. odjel, jej sledovali při jízdě na PČR OOP H. B., kde využili toho, že seděli osamoceně v čekárně a hrozili mu tím, že pokud mu budou chtít fyzicky ublížit, udělají to za ně U., pokud nezaplatí, zapálí mu dům a popisovali mu případ, kdy svého dlužníka přiměli k sebevraždě, sledovali jej i při další jízdě na PČR OOP B., kde jej při odjezdu obviněný P. K. ohrožoval kovovou tyčí.
2)dne 22. 11. 2007 v době od 21.50 do 22.00 hodin v obci R., okres B., před rodinným domem, přistoupili k odstavenému vozidlu zn. Škoda PICKUP LXI, majitele J. L., přičemž P. K. několikrát tyčí udeřil do předního čelního skla, pravého bočního skla vozidla a levého zpětného zrcátka, čímž je rozbil a zrcátko ulomil a P. Š. nezjištěným předmětem propíchl dvě pneumatiky na pravé straně vozidla, čímž způsobili J. L. škodu ve výši 7 490,- Kč.
Za to byl obviněný P. K. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Zároveň jako podmínka osvědčení mu byla uložena přiměřená povinnost uhradit poškozenému způsobenou škodu. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného P. K. nahradit poškozenému způsobenou škodu ve výši 7 490,- Kč, a to společně a nerozdílně s obviněným P. Š. Poškozený J. L. pak byl odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku si podal obviněný P. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 6 To 66/2009, tak, že je podle ustanovení §256 tr. ř. zamítl.
Toto usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 6 To 66/2009, jmenovaný obviněný prostřednictvím obhájce napadl dovoláním, které opřel o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. tedy, že v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozsudek nalézacího soudu spočívá na nesprávném posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, protože nenapravilo pochybení nalézacího soudu. Dovoláním pak dovolatel napadl výrok odvolacího soudu o zamítnutí svého odvolání v celém rozsahu.
Uplatněné dovolací důvody obviněný spatřuje v tom, že skutky, z jejichž spáchání byl uznán vinným tak, jak jsou popsány ve výroku tohoto rozsudku a dále rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, nevykazují zákonné znaky skutkových podstat trestného činu vydírání podle ustanovení §235 odst. 1 tr. zák. a poškozování cizí věci podle ustanovení §257 odst. 1 tr. zák. Provedenými důkazy nebylo rovněž bez důvodné pochybnosti prokázáno, že by tyto skutky naplňovaly znaky těchto nebo jiných trestných činů.
Rozhodnutí soudů obou stupňů podle jeho názoru vychází především z výpovědi samotného poškozeného. Skutečnost, že dovolatel poškozeného nutil násilím uhradit závazek, však nebyla prokázána. Pohrůžku násilí či užití násilí nelze dovodit z výpovědi poškozeného ani z výpovědí svědků. Žádný svědek ani poškozený neuvedli jedinou pohrůžku násilí nebo popis násilí, jehož se měl dovolatel podle soudu dopustit. Pokud měl obviněný K. poškozenému podle jeho verze připomínat, že má rodinu, dům a auto, nevyplynula tato skutečnost z žádného jiného důkazu. Proto pohrůžky násilím v této obecné rovině dovolatel odmítl. Sám poškozený pak uvedl, že obvinění mu nebránili opustit místnost nebo ukončit jednání. Je proto s podivem, že poté, co byl poškozený údajně vystrašený, bál se a opakovaně se nechal zapírat, souhlasil se schůzkou ve své kanceláři bez účasti třetích osob v době, kdy již svědkyně K. opustila pracoviště. Vzhledem k tomu, že v této věci stojí proti sobě od počátku výpovědi obviněných a poškozeného, měly soudy přistoupit k hodnocení důkazů v souladu se zásadou „in dubio pro reo“.
Ani jeden ze soudů se pak nezabýval skutečností, že poškozený v trestním řízení odmítal existenci pravomocných soudních rozhodnutí, kterými mu bylo uloženo splnit závazek, když ve věci byla dokonce nařízena exekuce. Naopak výpověď poškozeného byla výrazně motivována snahou docílit neplatnosti právního úkonu, a to uznání dluhu se splátkovým kalendářem, pro nedostatek projevu vůle z důvodu násilí, resp. pohrůžky násilí. Pokud by pak soudy náležitě právě kvalifikovaly finanční nárok společnosti C. c.., s. r. o. ze smlouvy o dílo uzavřené mezi poškozeným a touto společností jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř., mělo by to vliv nejen na posouzení věrohodnosti poškozeného, ale i na zjišťování a hodnocení společenské nebezpečnosti činu ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Tento nedostatek v postupu soudů obou stupňů pak má za následek nesprávné a nedostatečné hmotně právní posouzení skutků po materiální stránce podle ustanovení §3 odst. 2 tr. zák.
Pokud pak jde o skutek pod bodem 2) rozsudku nalézacího soudu, uvedl k němu dovolatel následující námitky. Jedná se zejména o časový nesoulad mezi úředními záznamy Policie ČR a protokoly o ohledání místa činu. Tyto časové údaje jsou pak podstatné pro posouzení, zda vůbec dovolatel mohl spáchat trestný čin poškozování cizí věci podle ustanovení §257 odst. 1 tr. zák.
Podle popisu skutku se měl dovolatel poškození vozidla dopustit dne 22. 11. 2007 v době od 21.50 do 22.00 hod. Pokud protokol o ohledání místa činu uvádí, že tento úkon byl započat ve 22 hod., je tento časový údaj chybný, neboť z tzv. hlášení události na č. l. 8 spisu vyplývá, že poškození vozidla bylo policii nahlášeno ve 21.59 hod. Trestní oznámení bylo ale podle úředních záznamů podáno v 19.34 hod., přičemž dovolatel podával v této věci vysvětlení. Policista pak podle obviněného K. opomenul zaznamenat konec úkonu. K tomu odvolací soud uvedl, že úřední záznamy o podaných vysvětleních nemohou sloužit jako důkaz a i když dovolatel podával ještě do protokolu krátké vysvětlení, bylo podle soudu dostatek času, aby události tak, jak je popsal poškozený a svědci, mohly proběhnout. Pokud se jedná o procesní použitelnost úředních záznamů jako důkazů, je nepochybné, že obsah vysvětlení v nich obsažený nelze k důkazu použít. Jako důkaz však podle dovolatele může sloužit úřední záznam o podaném vysvětlení v tom ohledu, kde a kdy pobývala osoba, která se na vyhotovení tohoto záznamu podílela. Z časové posloupnosti protokolu o ohledání místa činu, úředních záznamů o podání vysvětlení obviněných K. a Š. a tzv. hlášení události vyplývá, že je velice nepravděpodobné, že by se mohl dovolatel skutkem pod bodem 2) dopustit trestného činu poškozování cizí věci podle ustanovení §257 odst. 1 tr. zák. Při zjištění těchto časových nesouladů měly soudy přistoupit k jejich odstranění, a pokud tak neučinily, měly postupovat v souladu se zásadou „ in dubio pro reo“.
Náležitá zjištění soudu prvého stupně o skutkovém stavu věci mají nepochybně vliv na zjištění konkrétního stupně společenské nebezpečnosti činu pro společnost. Jedná se tedy o otázku, která spočívá na předchozím hmotně právním posouzení skutku, přičemž trestnost činu je dána tehdy, a to musí být zjištěno, když společenská nebezpečnost činu je vyšší než nepatrná.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 6 To 66/2009, a všechna rozhodnutí na ně obsahově navazující a podle ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, aby stíhaný skutek ad 1) byl posouzen ve smyslu ustanovení §226 písm. a) tr. ř. a skutek ad 2) ve smyslu ustanovení §226 písm. c) tr. ř.
K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedla, že dovolatel obecně správně namítl, že skutky, jejichž spácháním byl uznán vinným, nevykazují zákonné znaky žádného z přisouzených trestných činů tak, jak byly ve výroku o vině kvalifikovány. Od takto deklarovaných mantinelů dovolacích důvodů se však dovolatel následným tvrzením o chybném hodnocení důkazů soudy obou stupňů odchýlil. Následně zpochybnil věrohodnost poškozeného J. L. i ostatní usvědčující důkazy s tím, že se skutku po bodem 1) odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu nedopustil. Tyto námitky ale podle státní zástupkyně nikterak nesouvisejí s právním posouzením skutku ani s jiným nesprávným hmotněprávním posouzením, a proto věcně nenaplňují použité dovolací důvody.
Pokud pak dovolatel poukazuje na právní důvod vymáhané pohledávky, kterým je vykonatelné soudní rozhodnutí, nutno konstatovat, že tento důvod není v dané věci rozhodnou skutkovou okolností, která by byla z hlediska právního posouzení dovolatelova jednání právně relevantní. Proto nelze soudům klást k tíži, že se právní kvalifikací této pohledávky nezabývaly jako předběžnou otázkou ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 tr. ř. Vadný postup při řešení předběžné otázky lze v řízení o dovolání obecně uplatnit, ale pouze za situace, kdy je její vyřešení předpokladem pro rozhodnutí o žalovaném skutku. Tak tomu však v dovolatelově případě není. To proto, že závazkový vztah mezi poškozeným a společností C. c.., s. r. o. není obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu vydírání podle ustanovení §235 odst. 1 tr. zák. a tudíž nemůže být hodnocen ani z namítaného hlediska materiálního pojetí trestnosti posuzovaného jednání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství poté dospěla k závěru, že ani tato dovolací námitka není naplněna kvalifikovaným způsobem. V dané věci je zásadním, zda konkrétní skutkové okolnosti naplnily všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle ustanovení §235 odst. 1 tr. zák. a zda je tedy navazující právní závěr o vině obviněného správný. Vzhledem k výše uvedeným důvodům nutno konstatovat, že podmínky věcného přezkoumání dovolací argumentace obviněného ve vztahu ke skutku pod bodem 1) odsuzujícího rozsudku nejsou naplněny. S poukazem na skutkovou větu pod bodem 1) z rozsudku nalézacího soudu pak státní zástupkyně uzavřela, že obviněný K. svým jednáním naplnil právní větu o tom, že jiného násilím i pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal. Proto tato část výroku o vině trestným činem vydírání odpovídá skutkovým zjištěním.
Pokud se jedná o dovolatelovy námitky ke skutku popsaného pod bodem 2) odsuzujícího rozsudku kvalifikovanému jako trestný čin poškozování cizí věci podle ustanovení §257 odst. 1 tr. zák., pak ani tyto námitky nejsou podle státní zástupkyně způsobilé k věcnému projednání. To proto, že v jejich rámci obviněný zdůraznil časovou souslednost procesních úkonů orgánů policie, které směřovaly k prověření trestního oznámení poškozeného ohledně oznamovaného jednání uvedeného pod bodem 1) odsuzujícího rozsudku a namítl, že jednání uvedené pod bodem 2) odsuzujícího rozsudku časově navazovalo na shora zmíněné úkony policie, a proto se obviněný nemohl tohoto jednání z časového hlediska dopustit. Státní zástupkyně následně poukázala na popis skutku pod bodem 2) rozsudku nalézacího soudu s tím, že tento skutek časově spadá do doby po podaném trestním oznámení a po podání vysvětlení ohledně skutku popsaného pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně. Na pokladě těchto skutků není důvodu k pochybám, že při jednání v součinnosti s obviněným P. Š. a za použití již zmíněné kovové tyče obviněný způsobil na majetku poškozeného škodu v přisouzené výši a takovým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování cizí věci podle ustanovení §257 odst. 1 tr. zák.
Ze shora uvedených důvodů lze podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství dovodit, že výhrady uplatněné dovolatelem není možno považovat za důvodné. Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. K. podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Dále státní zástupkyně vyjádřila souhlas, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřila státní zástupkyně ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 6 To 66/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
Obviněný ve svém dovolání uplatil tento důvod částečně pouze slovním označením jeho zákonného ustanovení v trestním řádu s nekonkrétním tvrzením, že oba skutky tak, jak jsou popsány ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, nevykazují formální zákonné znaky skutkových podstat trestného činu vydírání podle ustanovení §235 odst. 1 tr. zák. a trestného činu poškozování cizí věci podle ustanovení §257 odst. 1 tr. zák. Obviněný však nespecifikoval, v čem konkrétně skutky popsané pod body 1), 2) rozsudku po formální stránce nenaplňují zákonné znaky uvedených trestných činů a ve své argumentaci se pak zcela uchýlil do námitek napadajících hodnocení provedených důkazů oběma soudy. U skutku pod bodem 1) rozsudku podle dovolatele zcela chybí materiální stránka trestného činu, jelikož obviněným K. byla vymáhána ve skutku popsaným způsobem existentní pohledávka. U skutku pod bodem 2) odsuzujícího rozsudku pak dovolatel zcela formálně bez bližší specifikace namítl absenci materiální stránky trestného činu poškozování cizí věci podle ustanovení §257 odst. 1 tr. zák.
V návaznosti na to je třeba uzavřít, že pouhé uvedení dovolacího důvodu, kterým je v tomto případě to, že jednání obviněného K. po formální stránce nenaplnilo znaky příslušných trestných činů, za něž byl odsouzen, bez zcela jasného upřesnění, v čem jsou nedostatky konkrétně spatřovány, není relevantním uplatněním dovolacího důvodu, a proto se jím Nejvyšší soud blíže nezabýval. Stejně je pak třeba pohlížet na námitku obviněného K. týkající se materiální stránky trestného činu poškozování cizí věci podle ustanovení §257 odst. 1 tr. zák. Pro úplnost lze podotknout, že k problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
S ohledem na výše uvedené je pak z obsahu podaného mimořádného opravného prostředku zřejmé, že část dovolatelem namítaných vad nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Přestože totiž dovolatel formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, neboť stíhané skutky nevykazují po formální stránce zákonné znaky skutkových podstat trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, jeho dovolací námitky, jež jsou výše konstatovány, směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel vůči rozhodnutí soudů fakticky namítá pouze nesprávné zjištění skutkového stavu věci z hlediska formální stránky trestných činů a u skutku pod bodem 2 odsuzujícího rozsudku i z hlediska materiální stránky trestného činu, k němuž údajně došlo v důsledku neobjektivního vyhodnocení provedených důkazů. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proto ani není oprávněn se jimi zabývat.
Jinak je však třeba hodnotit tu námitku obviněného ohledně absence materiální stránky trestného činu vydírání podle ustanovení §235 odst. 1 tr. zák. Obviněný K. na tomto místě ve svém dovolání v podstatě tvrdí, že jeho jednání pod bodem 1) odsuzujícího rozsudku nemělo společenskou nebezpečnost větší než nepatrnou, neboť svým jednáním vymáhal existentní pohledávku. Tato námitka pak obsahově naprosto spadá pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně se jedná o námitku zcela zjevně neopodstatněnou.
Skutečnost, že obviněný jednáním popsaným pod bodem 1 odsuzujícího rozsudku vymáhal existentní pohledávku, ať už svoji nebo pro jiného, mu nedávala zcela na libovůli, jak bude při vymáhání pohledávky postupovat. Pokud totiž neplní povinný svou povinnost platit dobrovolně, nezbývá podle právního řádu České republiky oprávněnému věřiteli, jeho zástupci, právnímu nástupci, atd., než aby svůj nárok uplatil nejprve v předepsaném soudním řízení, a pokud povinný dobrovolně neplní ani na základě pravomocného soudního rozhodnutí, které mu uložilo takovou povinnost, pak může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí, resp. na exekuci. Veškerý následující postup je pak na příslušném orgánu řešícím výkon rozhodnutí, resp. exekuci. Jakýkoli jiný než shora uvedený postup nepřichází podle českého právního řádu do úvahy, a proto je možné uzavřít, že ani pro existentní dluh nelze vůči nikomu uplatňovat vyděračské metody, např. takové, jakých se prokazatelně obviněný K. dopustil.
Na základě obsahu spisu je pro úplnost třeba zdůraznit, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Soudy přitom své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Vycházely zejména z výpovědí poškozeného a svědků i z listinných důkazů. Na podkladě provedených důkazů potom odvolací soud dospěl k závěru, že je spolehlivě vyvrácena obhajoba obviněného, která jeho podíl na posuzovaném jednání odmítala.
Je tedy zřejmé, že se soudy ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jejich adresu. V podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění předmětného usnesení odvolacího soudu v návaznosti na rozsudek soudu prvního stupně. Lze tedy uzavřít, že se v tomto případě nejedná o situaci, kdy jsou právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04 ).
Pokud jde o dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by však měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ostravě odvolání obviněného podle ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal a pak jej podle ustanovení §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě tudíž nepřicházelo v úvahu.
Důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy mohl být (a byl) uplatněn toliko v jeho druhé alternativě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněným pak byl v této souvislosti uplatněn dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který, jak bylo shora uvedeno, byl dovolatelem částečně obsahově naplněn námitkami podřaditelnými pod tento dovolací důvod, ale ty byly shledány zjevně neopodstatněnými.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c