ECLI:CZ:NS:2009:4.TDO.1328.2009.1
sp. zn. 4 Tdo 1328/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 1. prosince 2009 dovolání obviněného J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 7 To 291/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 16/2009, a rozhodl takto:
Dovolání J. Š. se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 9 T 16/2009, byl obviněný J. Š. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zákona, spáchaným ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona.
Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zákona, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2007, sp. zn. 12 T 71/2006, byl podle §250b odst. 3 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zákona mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Podle §35 odst. 2 tr. zákona byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2007, sp. zn. 12 T 71/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obvinění J. B. a J. Š., společně s obviněným S. R., jehož trestní stíhání bylo zastaveno –
S. R. a J. Š. v B. v přesně nezjištěné době pravděpodobně v průběhu srpna 2006 přemluvili za slíbenou odměnu 5.000,- Kč J. B. k uzavření úvěrové smlouvy na nákup televizoru, který pak chtěli převzít a prodat, a obstarali mu nepravdivé potvrzení o příjmech, na základě čehož J. B. za přítomnosti obou dalších spoluobviněných dne 10. 8. 2006 v prodejně A., B., M. uzavřel se společností H. C., a.s., úvěrovou smlouvu na plnění ve výši 44.999,- Kč, určené na financování koupě LCD televizoru Philips, přičemž při uzavírání smlouvy uvedl nepravdivé informace o svých příjmech, a to konkrétně, že je zaměstnancem společnosti S. S., s.r.o., s čistým měsíčním příjmem 17.000,- Kč, ačkoli byl ve skutečnosti bez řádného zaměstnání veden v evidenci uchazečů o zaměstnání úřadem práce; na základě těchto údajů byl úvěr schválen, předmět plnění převzala neznámá osoba, se kterou se S. R. a J. Š. předem dohodli a ze sjednaných splátek úvěru nebyla doposud uhrazena ani jediná, čímž byla společnosti H. C., a.s., se sídlem v B., M. n., způsobena přímá škoda ve výši 44.999,- Kč.
V zákonné osmidenní lhůtě podal obviněný J. Š. proti tomuto rozsudku odvolání, které projednal ve veřejném zasedání dne 13. 8. 2009 Krajský soud v Brně. Ten usnesením z téhož dne sp. zn. 7 To 291/2009, odvolání obviněného J. Š. podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný J. Š. ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 7 To 291/2009, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 9 To 16/2009, dovolání, ve kterém napadl výrok o vině odsuzujícího rozsudku s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že na základě důkazů, tak jak byly provedeny, nelze dospět k závěru, že bylo prokázáno, že by se dopustil úvěrového podvodu podle §250b tr. zákona. Obviněný od počátku trestního řízení odmítal jakoukoli účast na trestné činnosti. Dle jeho názoru soudy obou stupňů učinily na základě provedených důkazů závěry, které v nich nemají oporu. Odvolací soud navíc dle tvrzení obviněného dostatečně nereflektoval jeho námitky, neboť se jimi prakticky nezabýval a s těmito se relevantním způsobem nevypořádal. Dále obviněný uvedl, že nebyly provedeny důkazy jím navrhované, které mohly přispět k řádnému objasnění skutkového stavu, v čemž obviněný spatřuje porušení práva na obhajobu. Dovolatel opětovně zdůraznil, že skutkové závěry obou soudů nemají oporu v provedených důkazech a soudy obou stupňů v tomto směru postupovaly v rozporu se zásadou formální logiky. Vyslovil názor, že došlo ke zřejmému nesouladu mezi zjištěným skutkovým stavem a způsobem jeho právního posouzení, v čemž spatřuje předpoklad pro případný zásah dovolacího soudu do posouzeného skutkového stavu věci.
Dovolatel tak vznesl námitku, že rozhodnutí soudů obou stupňů v jeho trestní věci jsou nesprávná z pohledu učiněných nejen skutkových, ale zejména právních závěrů, neboť není zřejmé, že by jednání obviněného vykazovalo všechny znaky právě trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zákona.
V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. V tomto vyjádření připomněl, že stav výjimečné přípustnosti zásahu do skutkových zjištění soudu je v řízení o dovolání možný toliko tehdy, jestliže by byl shledán zásadní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a právními závěry, tedy že by učiněná skutková zjištění byla natolik vnitřně rozporná, že by nedosahovala kvality potřebné pro takové jejich právní posouzení, které by bylo prosto všech pochybností. Státní zástupce konstatoval, že o takovou situaci se v posuzovaném případě nejedná a že obviněný ve shodě se svou předchozí obhajobou toliko popírá svou trestnou činnost, poukazuje na rozpory ve výpovědi spoluobviněného B. a tedy jeho nevěrohodnost a že tedy námitky dovolatele směřují ke zpochybnění rozhodujících skutkových okolností.
Protože takový obsah dovolání není v souladu se zákonnými dovolacími důvody, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud toto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod sice namítal rozpor mezi provedenými důkazy a právní kvalifikací skutku s tím, že dle jeho názoru nebylo prokázáno naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zákona, avšak učinil tak pouze ve vazbě na vlastní hodnocením důkazů (svědeckých výpovědí) a vytvořením vlastní konstrukce skutkového stavu vyúsťující v jeho tvrzení, že neměl na trestné činnosti jakoukoli účast. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku nikterak nespecifikoval, v čem konkrétně by nesprávné právní posouzení skutku mělo spočívat, kromě obecného tvrzení, že nebylo prokázáno naplnění znaků skutkové podstaty přisouzeného trestného činu. Dovolatel tedy, ačkoli konstatoval, že si je vědom, že není na místě zpochybňovat učiněná skutková zjištění, nezaložil svůj mimořádný opravný prostředek na hmotně právních důvodech předpokládaných v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nýbrž výlučně na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. řádu) se domáhal právě přehodnocení (revize) soudem učiněných skutkových závěrů a prosazení vlastní skutkové verze celého případu a svými námitkami směřoval ke zpochybnění skutkových, nikoli právních závěrů soudů obou stupňů. Tyto procesní námitky pod shora uplatněný dovolací důvod, stejně jako pod ostatní zákonné dovolací důvody, podřadit nelze.
V posuzovaném případě nekonstatoval Nejvyšší soud ani extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními, neboť soud prvního stupně ve věci dovolatele založil svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na pečlivém rozboru provedených důkazů, a to nejen na výpovědi spoluobviněného B., jejíž věrohodnost dovolatel zpochybňuje, ale i na řadě dalších provedených důkazů a v rozhodnutí svůj postup v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. řádu řádně vyložil a odůvodnil. Odvolací soud pak v rámci odvolacího přezkumu věci dospěl k závěru, že nalézací soud provedl dokazování v potřebném rozsahu tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a tyto důkazy v souladu se zákonnými požadavky také řádně vyhodnotil.
Závěrem Nejvyšší soud považuje za důležité připomenout, že z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, případně mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, není nijak upraveno právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině obecného práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04, apod.).
Dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. řádu na jedné straně povinen jednak odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. řádu, přičemž na druhé straně musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody §265b odst. 1 tr. řádu, byť je na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (srov. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, IV. ÚS 73/03, III. ÚS 688/05).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že podané dovolání nebylo podáno z důvodů uvedených v zákoně, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného J. Š. odmítá, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kriterií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 1. prosince 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á