ECLI:CZ:NS:2009:5.TDO.1561.2008.2
5 Tdo 1561/2008-I.
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. února 2009 o dovolání, které podal obviněný Ing. M. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 12 To 35/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 1/2005, takto:
Z podnětu dovolání obviněného Ing. M. K. se podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu částečně zrušuje usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 12 To 35/2008, a to pokud jím bylo zamítnuto odvolání obviněného podané proti výroku o vině trestnými činy porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. uvedenými pod bodem 1. v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 2 T 1/2005, a na něj navazujícím výrokům.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 12 To 35/2008, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejím zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný Ing. M. K. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 2 T 1/2005, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se dopustil skutky uvedenými pod body 1. až 3. ve výroku o vině v citovaném rozsudku soudu prvního stupně, přičemž první z těchto skutků byl zároveň posouzen jako trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák.
Pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. přitom obviněný spáchal tím, že (zkráceně vyjádřeno)
1. ačkoli věděl, že obchodní společnost K., b. d. K., a. s., v níž působil jako předseda představenstva, nemá dostatečné peněžní prostředky a současně že kurs akcií Č. r., a. s., má klesající tendenci, v této funkci jménem obchodní společnost K., b. d. K., a. s., uzavřel dne 6. 11. 2000 s Odborovým svazem K. smlouvu o správě portfolia s úmyslem získat dostatečné peněžní prostředky jednak pro vypořádání jiných obchodů, jednak k pokrytí ztrát posledně jmenované obchodní společnosti vzniklých v souvislosti s uskutečněním riskantních operací s akciemi Č. r., a. s., v rámci tzv. margin tradingu. K uzavření uvedené smlouvy přitom obviněný přistoupil za okolností, kdy svědek Ing. F. P., s nímž měla obchodní společnost K., b. d. K., a. s., sjednanou rámcovou smlouvu o poskytnutí úvěru zajištěného převodem cenných papírů ze dne 1. 4. 1999, odmítl při poklesu kursu akcií Č. r., a. s., jejichž byl původním vlastníkem, doplnit odpovídající částku v penězích a současně když jmenovaný svědek v pozici dlužníka podepsal dne 13. 11. 2000 dvě směnky na směnečnou částku v celkové výši 20 000 000,- Kč, které byly splatné ve prospěch věřitele – obchodní společnosti K., b. d. K., a. s., s upozorněním, že další prostředky již tomuto věřiteli neposkytne. Na základě zmíněné smlouvy o správě portfolia a souvisejících dodatků obviněný vylákal od Odborového svazu K. peněžní částku v celkové výši 90 000 000,- Kč, přičemž jednal s úmyslem zastřít pravý smysl a povahu předmětné smlouvy, neboť Odborovému svazu K. zamlčel rozhodné skutečnosti umožňující mu, aby se kvalifikovaně rozhodl o případné spolupráci s obviněným. Současně obviněný ujistil Odborový svaz K. o výhodnosti obchodu a dalším zhodnocení předmětných akcií prostřednictvím provedení tzv. repo operací. Následně obviněný v rámci repo operací převedl v období od 6. 3. 2001 do 26. 3. 2001 z účtu klienta Ing. F. P. na účet Odborového svazu K. celkem 60 500 kusů akcií Č. r., a. s., za částku ve výši 82 290 490,- Kč, ačkoli aktuální kurs akcií v době převodu odpovídal částce ve výši 67 469 500,- Kč. Obviněný přitom Odborovému svazu K. zamlčel, že nemá dostatek finančních prostředků k pokrytí případných ztrát, aniž by vytvořil takovou strukturu aktiv, která je snadno a rychle zpeněžitelná, nebo vlastní zdroje k financování potřeb obchodní společnosti K., b. d. K., a. s., čímž zvyšoval riziko, že nebude schopen dostát svým závazkům. Obviněný tedy jednal s vědomím, že nebude schopen dostát svým závazkům nebo že jejich splnění je závislé na budoucích nejistých událostech. Zároveň obviněný nedokončil započaté repo operace tak, aby akcie Č. r., a. s., převedl zpět na Ing. F. P. jako jejich původního vlastníka a aby vrátil finanční prostředky Odborovému svazu K. se slibovaným zhodnocením v podobě smluvního úroku, resp. dividend. Obviněný totiž použil získané peněžní prostředky k doplnění chybějících zdrojů obchodní společnosti K., b. d. K., a. s., a k vypořádání jejích jiných obchodů. Popsaným jednáním tak obviněný způsobil Odborovému svazu K. škodu v celkové výši 90 000 000,- Kč, z níž vrátil částku ve výši 8 505 053,09 Kč;
2. přestože obviněný věděl, že nemá dostatek finančních prostředků k pokrytí případných ztrát, tedy nevytvořil takovou strukturu aktiv, která je snadno a rychle zpeněžitelná, a nevytvořil vlastní zdroje k financování potřeb obchodní společnosti K., b. d. K., a. s., čímž zvyšoval riziko, že nebude schopen dostát svým závazkům, s cílem zpeněžit hypoteční zástavní listy a získat finanční prostředky k doplnění chybějících vlastních zdrojů a k vypořádání jiných obchodů a v úmyslu je nevrátit uzavřel dne 23. 3. 2001 jako předseda představenstva obchodní společnosti K., b. d. K., a. s., s Odborovým svazem K. smlouvu o půjčce cenných papírů pod slibem jejich zhodnocení odpovídajícího úroku ve výši 18 % p. a., na základě které bylo převedeno na účet obchodní společnosti K., b. d. K., a. s., vedený u Střediska cenných papírů 1 000 kusů hypotečních zástavních listů Č. h. b., a. s., v celkové nominální hodnotě ve výši 10 000 000,- Kč s tím, že budou Odborovému svazu K. vráceny do 10. 4. 2001. Uvedené hypoteční zástavní listy však obviněný v dohodnutém termínu nevrátil na účet Odborového svazu K., neboť dne 26. 3. 2001 je převedl na Č. z. a r. b., a. s., od které je obchodní společnost K., b. d. K., a. s., nabyla zpět až dne 17. 4. 2001, přičemž dne 18. 4. 2001 je makléř jmenované obchodní společnosti P. M. na základě pokynu obviněného nabídl k prodeji Č. s., a. s., za částku ve výši 10 233 780,- Kč, za kterou jí byly dne 22. 4. 2001 prodány. Obviněný přitom použil finanční prostředky získané popsaným způsobem ve své další podnikatelské činnosti;
3. ačkoli obviněný věděl, že nemá dostatek finančních prostředků k pokrytí případných ztrát, tedy nevytvořil takovou strukturu aktiv, která je snadno a rychle zpeněžitelná, a nevytvořil vlastní zdroje k financování potřeb obchodní společnosti K., b. d. K., a. s., čímž zvyšoval riziko, že nebude schopen dostát svým závazkům, s cílem získat finanční prostředky k doplnění chybějících vlastních zdrojů a k vypořádání jiných obchodů a v úmyslu je nevrátit uzavřel dne 4. 4. 2001 jako předseda představenstva obchodní společnosti K., b. d. K., a. s., s Odborovým svazem K. smlouvu o půjčce peněžní částky ve výši 10 000 000,- Kč na předem neurčený účel pod slibem jejich zhodnocení odpovídajícího úroku ve výši 18 % p. a., přičemž uvedená částka měla být vrácena Odborovému svazu K. do 23. 4. 2001. Obviněný však půjčku nevrátil, neboť peníze použil ve své další podnikatelské činnosti.
Pokud jde o trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák., dopustil se ho obviněný skutkem uvedeným pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, tedy tím, že jako předseda představenstva obchodní společnosti K., b. d. K., a. s., dne 6. 11. 2000 uzavřel s Odborovým svazem K. smlouvu o správě portfolia, v níž se mimo jiné zavázal využít peněžní částku ve výši 90 000 000,- Kč, kterou od něj získal za okolností popsaných výše pod bodem 1., k vytvoření krátkodobého portfolia cenných papírů formou tzv. repo operací a k jejich správě za dohodnutou odměnu s cílem dosáhnout finančního přírůstku a současně vypořádat portfolio ve lhůtě do sedmi kalendářních dnů ode dne doručení výpovědi Odborového svazu K. převodem finančních prostředků na jeho účet. Pod záminkou provádění tzv. repo operací a bez uzavřené písemné dohody o náležitostech repo obchodu, jak mu ukládalo ustanovení čl. III. rámcové smlouvy o poskytnutí úvěru zajištěného převodem cenných papírů ze dne 1. 4. 1999 sjednané se svědkem Ing. F. P., však obviněný za získané finanční prostředky převedl za nadhodnocenou cenu z účtu Ing. F. P. na účet Odborového svazu K. akcie Č. r., a. s., které vykazovaly klesající kurs, ačkoli obviněný byl povinen postupovat ve prospěch svého klienta s odbornou péčí a chránit jeho zájmy a získat předmětné cenné papíry za cenu pro něj nejvýhodnější. Popsaným způsobem obviněný jednal přesto, že nevytvořil takovou strukturu aktiv, která je snadno a rychle zpeněžitelná, a nevytvořil vlastní zdroje k financování potřeb obchodní společnosti K., b. d. K., a. s., čímž zvyšoval riziko, že nebude schopen dostát svým závazkům.
Za tyto trestné činy byl obviněný Ing. M. K. odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Obviněnému byl dále uložen podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti a v zákazu výkonu zaměstnání makléře u obchodníka s cennými papíry na dobu 8 let. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen rovněž peněžitý trest ve výměře 500 000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu stanoven podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody, který uplatnil poškozený Odborový svaz K.
Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný Ing. M. K. odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 12 To 35/2008, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Obviněný Ing. M. K. podal dne 31. 7. 2008 prostřednictvím svého obhájce proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. řádu. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, obviněný je v případě dílčího útoku obsaženého pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně přesvědčen, že skutková zjištění, na nichž jsou založena rozhodnutí soudů nižších stupňů, neodpovídají právním závěrům, a jsou tedy s nimi v extrémním nesouladu. Podle obviněného soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily i otázku rozsahu, bonity a likvidity celkového majetku obchodní společnosti K., b. d. K., a. s., protože v době uskutečnění obchodu s Odborovým svazem K. nebyly závazky jmenované obchodní společnosti pokryty jejím majetkem pouze v nepodstatné míře, přičemž obviněný nesouhlasí se zaměňováním otázky objemu prostředků k úhradě závazků obchodní společnosti s likviditou jejích aktiv. Za stěžejní důkaz považuje obviněný dodatek ke znaleckému posudku obchodní společnosti Č. z., a. s., ze dne 16. 9. 2007, který údajně činí ostatní důkazy provedené ve věci ke zjištění hospodářského stavu obchodní společnosti K., b. d. K., a. s., „předběžnými či podpůrnými“. Jak dále obviněný zdůraznil, z dokazování provedeného soudy obou stupňů nevyplývá ani to, že v době realizace obchodů obviněný věděl o nedostatku finančních prostředků jmenované obchodní společnosti, protože vycházel z jejího účetnictví zachyceného v tabulce č. 1 znaleckého posudku obchodní společnosti Č. z., a. s., ze dne 16. 9. 2007, z něhož mimo jiné vyplývalo úplné pokrytí závazků obchodní společnosti K., b. d. K., a. s., ve vztahu ke všem jejím klientům. Podle názoru obviněného se soudy nižších stupňů důsledně nevypořádaly ani s otázkou, zda v ceně akcií již byla zahrnuta dividenda, jelikož cena akcií Č. r., a. s., se před výplatou dividendy a po rozhodném dni pro výplatu dividendy lišila pouze nepatrně, což podle obviněného svědčí o skutečnosti, že uvedené akcie nezahrnovaly dividendu, jak konstatovaly soudy obou stupňů. Nedostatky v provedeném dokazování obviněný shledává i ve vztahu k dílčím útokům uvedeným pod body 2. a 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, když zejména s poukazem na svědecké výpovědi svědků Ing. M. K. a P. M. obviněný namítá, že z nich nelze dospět k závěru o jeho úmyslném zavinění.
Ohledně trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. obviněný Ing. M. K. dále zpochybňuje zejména splnění podmínek pro použití přísnější trestní sazby, neboť podle jeho názoru mu nelze z hlediska zavinění přičítat škodu vyšší než v částce 2 691 418,- Kč, která představuje výši nekrytých závazků obchodní společnosti K., b. d. K., a. s., v měsíci březnu 2001. Podle názoru obviněného rovněž není možné hodnotit jeho jednání jako úmyslné ve smyslu §4 písm. b) tr. zák., protože skutkový závěr vtělený do popisu skutku v případě útoku uvedeného pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a vyjádřený formulací, že „obviněný … při očekávání budoucího vzestupu jejich kursu (tedy akcií Č. r., a. s.) … jednal s vědomím, že nebude schopen dostát svým závazkům nebo že jejich splnění je závislé na budoucích nejistých událostech …“, vylučuje úmyslnou formu zavinění. Jak dále obviněný uvedl, neexistovaly zde ani důvody, pro které by bylo možné hodnotit jeho jednání jako nepřiměřené spoléhání se na nejisté budoucí události. Za podstatnou pro hodnocení zavinění považuje obviněný též skutečnost, že neměl žádný motiv dopustit se zmíněného trestného činu, neboť lpěl na pokračující vzájemně dobré spolupráci s bonitním a spolehlivým obchodním partnerem, jímž byl Odborový svaz K. Důležitou okolností, která měla podle obviněného význam z hlediska jeho zavinění, byla rovněž nutnost ukončit činnost obchodníka s cennými papíry na pobočce obchodní společnosti K., b. d. K., a. s., a to v důsledku zpronevěry, k níž zde došlo, což ve svém důsledku zabránilo i možnosti vypořádat stávající obchody. Obviněný zaměřil své výhrady také proti závěru soudů nižších stupňů, pokud z hlediska posouzení subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. konstatovaly, že věděl o klesajícím kursu předmětných akcií. Podle názoru obviněného jde o nesprávnou úvahu, neboť z podstaty věci se nedá vývoj hodnoty kursu předem odhadnout, a lze ho tedy hodnotit až zpětně. Obviněný popírá své zavinění i v případě dílčího útoku popsaného pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně s poukazem na své tvrzení, podle něhož v době uzavření smlouvy ještě nebyly splatné směnky vystavené svědkem Ing. F. P. Pokud došlo k prodlení se splacením půjčky, stalo se tak podle obviněného z důvodu již zmíněné zpronevěry na brněnské pobočce obchodní společnosti K., b. d. K., a. s., o níž se dozvěděl až dne 10. 4. 2001 a kterou v této době nemohl nijak předvídat. Obdobné argumenty obviněný uplatnil i ve vztahu k útoku popsanému pod bodem 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.
V další části svého dovolání obviněný Ing. M. K. zpochybnil především naplnění objektivní stránky skutkových podstat trestných činů podvodu podle §250 tr. zák. a porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. Z popisu rozhodných skutkových okolností obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně pod body 1. až 3. nelze podle obviněného dospět k závěru o naplnění znaku objektivní stránky trestného činu podvodu v podobě obohacení, protože soud prvního stupně ve svém rozsudku zaměňuje osobu obviněného s obchodní společností K., b. d. K., a. s., jejímž jménem jednal jako předseda představenstva. Jak dále obviněný zdůraznil, jeho obohacení jako soukromé osoby zde nepřichází v úvahu, neboť popsaných obchodů se účastnila pouze jmenovaná obchodní společnost. Podle názoru obviněného je však vyloučeno i obohacení obchodní společnosti K., b. d. K., a. s., neboť snížení závazku Ing. F. P. vůči ní současně znamenalo zvýšení závazku této obchodní společnosti vůči Odborovému svazu K. Obviněný vytýká soudům nižších stupňů rovněž nedostatečný popis skutku v případě dílčích útoků trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., jak jsou zachyceny pod body 2. a 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, z něhož údajně nelze dovodit naplnění zákonných znaků tohoto trestného činu.
Obviněný nesouhlasí ani se závěrem soudů nižších stupňů, pokud považovaly cenu akcií za nadhodnocenou. V posuzované věci je totiž podle obviněného podstatné, že Odborový svaz K. by zaplatil vždy částku odpovídající výši dividendy v rámci rozdílu převodních cen. Dále obviněný popírá, že by vědomě zamlčel podstatné okolnosti, které se týkaly majetkové situace obchodní společnosti K., b. d. K., a. s., neboť v běžném obchodním styku není obvyklé seznamovat druhou smluvní stranu se stavem vlastního majetku.
Pokud jde o trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák., obviněný Ing. M. K. považuje popis skutku obsažený pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně za nedostatečný, protože v něm chybí označení konkrétního pravidla hospodářského styku stanoveného právní normou a současně z něj není patrné, že porušení takového pravidla bylo závažné.
Jak dále vyplývá z kontextu dovolání, v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný vznesl i námitky, jimiž zpochybňuje výrok o náhradě škody. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů vyčíslily tento nárok v nesprávné výši, neboť odvoláním plné moci převzal poškozený Odborový svaz K. odpovědnost za další vývoj kursu akcií Č. r., a. s. Navíc obviněný provedl vlastní výpočet náhrady škody, v němž zohlednil kurs zmíněných akcií, dividendy z těchto cenných papírů a doplatky srážkové daně.
Obviněný Ing. M. K. ve svém dovolání uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a s poukazem na něj namítl, že soudy nižších stupňů v posuzované věci dostatečně nepřihlédly k účelu trestu ve smyslu §23 tr. zák. v souvislosti s délkou trestního řízení vedeného proti němu. Obviněný poukazuje na svůj bezúhonný a řádný život po zahájení trestního stíhání až do současné doby a považuje trest mu vyměřený za nepřiměřený a uložený v rozporu s principem proporcionality. Obviněný zde shledává porušení ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i rozpor s dosavadní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a judikaturou Ústavního soudu České republiky vyjádřenou např. v nálezech ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 554/04 a sp. zn. II. ÚS 535/03.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, na který obviněný rovněž poukázal ve svém dovolání, nevznesl žádné konkrétní argumenty.
S ohledem na všechny zmíněné námitky obviněný Ing. M. K. v závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze, a aby přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný navrhl, aby spis v jeho trestní věci byl v souladu s ustanovením §265h odst. 3 tr. řádu bez zbytečného odkladu předložen Nejvyššímu soudu s návrhem na odklad, resp. přerušení výkonu rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného Ing. M. K. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněný vznesl v části svého dovolání námitky, které neodpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jde především o tvrzení obviněného, jímž zpochybňuje správnost a rozsah dokazování týkajícího se hospodářského stavu obchodní společnosti K., b. d. K., a. s., a hodnocení výpovědí svědků V. R. a Ing. F. P. Mimo shora označený dovolací důvod jsou podle státního zástupce i námitky obviněného, kterými vytkl nesprávnost závěrů soudů obou stupňů v otázce výše škody jako zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., a stejně tak ty, v nichž obviněný nesouhlasí s výsledky provedeného dokazování v případě dílčích útoků trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. uvedených pod body 2. a 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Státní zástupce pak považuje za neopodstatněné dovolání obviněného, pokud jím vytýká nesprávné hodnocení subjektivní stránky trestného činu podvodu. V této souvislosti státní zástupce odkazuje na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu, přičemž skutková zjištění podle jeho názoru svědčí o tom, že obviněný nemohl odůvodněně počítat s existencí konkrétní okolnosti, která by zabránila vzniku následku jednak v podobě škody na majetku Odborového svazu K., jednak v podobě obohacení obviněného či jiné osoby. Jako neopodstatněnou shledává státní zástupce rovněž námitku obviněného, jestliže označil své trestní stíhání za nezákonné z důvodu porušení zásady „ultima ratio“, protože na jednání obviněného bylo nezbytné reagovat prostředky trestního práva, neboť porušil zájem na ochraně vlastnictví. Naopak za důvodné považuje státní zástupce tvrzení obviněného, podle kterého se soudy obou stupňů nedostatečně věnovaly posouzení znaku objektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. v podobě obohacení. Z tzv. právní věty uvedené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně totiž jednoznačně vyplývá, že obviněný měl obohatit pouze sebe. Přitom odvolací soud podle státního zástupce dospěl k závěru, podle něhož v důsledku jednání obviněného došlo k obohacení obchodní společnosti K., b. d. K., a. s., jejímž jménem obviněný jednal jako předseda představenstva. Jako opodstatněnou shledává státní zástupce také námitku obviněného, v níž poukázal na chybějící označení pravidla hospodářského styku ve smyslu §127 odst. 1 tr. zák., které měl obviněný porušit svým jednáním. Zmíněné pochybení je podle státního zástupce v rozporu s požadavkem zákona na obsah tzv. skutkové věty.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který rovněž uplatnil obviněný Ing. M. K. ve svém dovolání, podle názoru státního zástupce soudy nižších stupňů nedostatečně zohlednily ve výši uloženého trestu odnětí svobody celkovou délku trestního řízení v posuzované trestní věci. Dovolací důvod podle citovaného ustanovení sice nelze opírat o námitky vytýkající nepřiměřenost uloženého trestu, neboť takový výklad neumožňuje dosavadní judikatura Nejvyššího soudu. Státní zástupce však v tomto směru poukazuje na judikaturu Ústavního soudu k otázce přiměřenosti délky trestního řízení a na možnost posoudit v dovolacím řízení v konkrétním případě i správnost závěrů týkajících se přiměřenosti uloženého trestu. S ohledem na zjištěné nedostatky ve výroku o vině i trestu pak státní zástupce považuje zatím za nemožné vyjádřit se k námitkám obviněného ve vztahu k výroku o náhradě škody.
V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, na který ve svém dovolání formálně poukázal obviněný Ing. M. K., lze podle státního zástupce uvažovat o jeho existenci v druhé alternativě, protože obviněný spatřuje vady napadeného usnesení odvolacího soudu v okolnostech, které současně naplňují dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 12 To 35/2008, a jemu přecházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 2 T 1/2005, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde jejich zrušením, pozbyla podkladu. Dále státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. M. K. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný Ing. M. K. opírá jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. řádu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu spočívá ve dvou alternativách, tedy že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Konečně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu má rovněž dvě alternativy, podle nichž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu a buď nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, anebo v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. U dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. h) a l) tr. řádu ovšem obviněný nekonkretizoval, která z jejich zmíněných alternativ měla být naplněna.
Protože však dovolací námitky obviněného Ing. M. K. zčásti odpovídají uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, když v případě druhého z nich jde o jeho druhou variantu, Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v §265i odst. 3 a 4 tr. řádu a z hlediska námitek odpovídajících citovaným dovolacím důvodům přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i řízení, které mu předcházelo. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je částečně důvodné.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud k jeho výkladu připomíná, že může být naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tedy může být naplněn jen právní (nikoli skutkovou) vadou, a to takovou, která má hmotně právní (nikoli procesní) charakter. Jestliže ovšem obviněný Ing. M. K. v části svého dovolání poukazoval jednak na nedostatky v provedeném dokazování, jednak na tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů nižších stupňů, jde o námitky, které nemohou založit existenci citovaného hmotně právního dovolacího důvodu ani zpochybnit správnost právní kvalifikace posuzovaných skutků jako trestných činů podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. Obviněný totiž uvedenými tvrzeními nikterak nekonkretizoval, v čem je vadné toto hmotně právní posouzení, resp. podle jakého jiného ustanovení hmotného práva měly být posouzeny spáchané skutky či které znaky skutkových podstat zmíně ných trestných činů nenaplňují. Proto Nejvyšší soud nemohl nijak přihlížet k uvedeným výhradám obviněného. Navíc námitkami obviněného zaměřenými proti rozsahu a způsobu dokazování a vytýkajícími nesprávnost hodnocení provedených důkazů se podrobně zabýval a náležitě se s nimi vypořádal již odvolací soud v napadeném rozhodnutí.
Tvrzení o neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění, případně námitka směřující proti způsobu hodnocení důkazů tedy nespadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak byl výše vymezen, protože taková případná vada by mohla být jen procesní povahy, ale nemá charakter vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Proto ani u obviněného Ing. M. K. se Nejvyšší soud nehodlá odchylovat od své ustálené judikatury k výkladu a aplikaci citovaného dovolacího důvodu, vyjádřené např. v materiálu uveřejněném pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002.
Pokud jde o námitku obviněného Ing. M. K., podle níž mezi skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými oběma soudy nižších stupňů údajně existuje tzv. extrémní nesoulad, odkazuje Nejvyšší soud na shora uvedenou argumentaci k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ani zmíněné tvrzení obviněného totiž neodpovídá hmotněprávní povaze dovolacího důvodu vymezeného v citovaném ustanovení. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr. nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení jeho velkého senátu trestního kolegia ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci citovaného dovolacího důvodu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, jestliže má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle §265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
Obdobné závěry lze vztáhnout i na další tvrzení obviněného Ing. M. K., jímž s poukazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, publikovaný pod č. 42 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, resp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 7 Tz 290/2000) vytýká, že neschopnost dostát smluvnímu závazku nelze postihovat prostředky trestního práva a že soudy nižších stupňů postupovaly v tomto případě v rozporu se zásadou „ultima ratio“. Jednak z citované judikatury rozhodně nevyplývá takový obecný a kategorický závěr a jednak sice samotnou neschopnost dostát smluvnímu závazku nelze kriminalizovat (viz čl. 8 odst. 2 věta druhá Listiny základních práv a svobod publikované pod č. 2/1993 Sb.), ale je-li taková neschopnost spojena s dalším trestně postižitelným jednáním pachatele nebo s jeho určitým následkem, nepochybně jde o trestný čin. Tak lze spáchat např. trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., jestliže pachatel vylákal plnění od poškozeného, jemuž zamlčel, že nebude schopen vůbec nebo ve stanovené době zaplatit za získané plnění, resp. řádně vrátit poskytnuté plnění, a tento svůj závazek skutečně nesplnil (viz např. rozhodnutí pod č. 57/1978-III. Sb. rozh. tr.), anebo může jít o trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 tr. zák., kdyby pachatel jako dlužník činil skutečné nebo fiktivní dispozice se svým majetkem, aby tím zmařil uspokojení pohledávky svého věřitele, tj. aby nedostál smluvnímu závazku. Jak navíc vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, ani zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení smluvních povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákon chrání – jak vyplývá z ustanovení §1 tr. zák. – též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860. v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008, publikované pod č. T 1134. v sešitě 50 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 4 Tz 91/2008, publikované pod č. T 1151. v sešitě 51 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2009).
V další části svého dovolání pak obviněný Ing. M. K. zpochybnil právní kvalifikaci pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., který spáchal dílčími útoky popsanými pod body 1., 2. a 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, a to z hlediska naplnění subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Pokud jde o námitky obviněného k dílčím útokům tohoto trestného činu obsaženým pod body 2. a 3. ve výroku o vině, Nejvyšší soud je shledal jednak částečně nezpůsobilými naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť obviněný založil své výhrady rovněž na nepřípustné polemice se skutkovými zjištěními a s hodnocením důkazů, jednak ostatní námitky nejsou důvodné. Obviněný zde zejména zpochybnil existenci svého úmyslu nevrátit hypoteční zástavní listy, resp. peněžní prostředky, který u něj dovodily soudy nižších stupňů, protože údajně nevěděl o pozdější neschopnosti obchodní společnosti K., b. d. K., a. s., uhradit své závazky ani o zpronevěře na pobočce jmenované obchodní společnosti v Brně. Z popisu skutku pak podle obviněného nelze dospět k závěru o naplnění znaků objektivní stránky trestného činu podvodu.
K trestnému činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Nejvyšší soud připomíná, že se ho dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Pokud jde o subjektivní stránku tohoto trestného činu, jejíž naplnění obviněný zpochybnil, základní skutková podstata podle §250 odst. 1 tr. zák. vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§3 odst. 3, §4 tr. zák.), byť zde postačí i nepřímý úmysl [§4 písm. b) tr. zák.], přičemž ve vztahu ke způsobené škodě velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 a §250 odst. 4 tr. zák. je dostačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§5, §6 písm. a) tr. zák.].
Jak vyplývá z popisu rozhodných skutkových okolností uvedených pod body 2. a 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný Ing. M. K. jednal v eventuálním (nepřímém) úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., neboť byl přinejmenším srozuměn s možností způsobení alespoň škody nikoli nepatrné (§89 odst. 11, §250 odst. 1 tr. zák.) na majetku Odborového svazu K. O zavinění ve formě eventuálního (nepřímého) úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. se totiž jedná i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná (srov. rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině lze tedy na srozumění se způsobením škodlivého následku usuzovat z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné. Ve vztahu ke způsobení tzv. těžšího následku (účinku), tj. škody velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 a §250 odst. 4 tr. zák., pak postačí podle §6 písm. a) tr. zák. zavinění z nedbalosti, přičemž může jít i o nevědomou nedbalost, tj. jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může způsobit škodu velkého rozsahu, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl [§5 písm. b) tr. zák.]. I kdyby tedy obviněný nejednal v úmyslu způsobit škodu velkého rozsahu, k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, jímž byl uznán vinným, postačovalo i jeho zavinění z nedbalosti ve vztahu ke škodě velkého rozsahu (§5, §250 odst. 4 tr. zák.), byl-li alespoň srozuměn se způsobením škody nikoli nepatrné [§4 písm. b), §250 odst. 1 tr. zák.].
Z popisu skutku uvedeného pod body 2. a 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s jeho odůvodněním a s odůvodněním napadeného usnesení odvolacího soudu je dále patrné, že u obviněného Ing. M. K. lze spolehlivě dovodit podvodný úmysl obohatit se ke škodě majetku poškozeného Odborového svazu K. Ostatně srozumění obviněného se způsobením takového následku – tj. s nevrácením půjčených cenných papírů a peněz poškozenému – soud prvního stupně výslovně formuloval v souvislosti se subjektivní stránkou trestného činu podvodu v příslušných skutkových větách ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku (viz slova „… přestože věděl, že nemá dostatek finančních prostředků k pokrytí případných ztrát, a s cílem zpeněžit hypoteční zástavní listy a získat prostředky k doplnění vlastních zdrojů a k vypořádání jiných obchodů ...“, „... v úmyslu je nevrátit ...“), takže zde nepřichází v úvahu jiné než úmyslné zavinění obviněného.
Podle názoru Nejvyššího soudu je z uvedených rozhodných skutkových okolností zřejmé, že obviněný Ing. M. K. jednal v úmyslu již nevrátit předmětné majetkové hodnoty, protože zde neexistovala žádná okolnost, na kterou by mohl obviněný v budoucnu důvodně spoléhat, aby tento závazek splnil včas a řádně. Přestože si obviněný musel být vědom vážných nedostatků v hospodaření obchodní společnosti K., b. d. K., a. s., vylákal od poškozeného Odborového svazu K. cenné papíry, resp. peněžní prostředky v celkové hodnotě ve výši 20 000 000,- Kč, které už tomuto poškozenému nevrátil. Obviněný tedy jednal s vědomím, že vypůjčené peníze a cenné papíry nebude moci vrátit ve smluvené lhůtě, popřípadě vůbec, a že tím uvádí poškozeného – Odborový svaz K. v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil. Obviněný jednal v podvodném úmyslu již na počátku zmíněných útoků, jak o tom svědčí především následný prodej cenných papírů jinému subjektu (viz útok pod bodem 2. ve výroku o vině), resp. nevrácení půjčených peněz (viz útok pod bodem 3. ve výroku o vině) a použití získaných peněžních prostředků z tohoto prodeje a z půjčky v další podnikatelské činnosti obviněného. Obviněný se přitom nemůže zbavit své odpovědnosti za trestný čin podvodu ani s poukazem na existenci údajných nepředvídatelných událostí v době spáchání obou dílčích útoků podvodu, neboť soudy nižších stupňů v posuzované věci nezjistily – kromě jednání obviněného – žádné další takové překážky, které by snad obviněnému zabránily splnit závazek vůči poškozenému Odborovému svazu K. Závěry soudů obou stupňů o existenci úmyslného zavinění obviněného pak rovněž odpovídají ustálené a dosud použitelné judikatuře k trestnému činu podvodu vyjádřené např. v rozhodnutích publikovaných pod č. 54/1967-I. a č. 57/1978 III. Sb. rozh. tr. nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 7 Tdo 296/2007, publikovaném pod č. T 981. v sešitě 34 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007.
Naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. v případě dílčích útoků popsaných pod body 2. a 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně tedy podle názoru Nejvyššího soudu potvrzuje nejen charakter a způsob jednání obviněného Ing. M. K. vyjádřený v příslušných skutkových větách a rozvedený v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, ale i ostatní rozhodné okolnosti, zejména pak neodvratnost následku (účinku) v podobě škody na majetku Odborového svazu K., s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal. Navíc soud prvního stupně ve velmi obsáhlém odůvodnění svého rozsudku (obsaženém asi na 70 stranách textu) podrobně konkretizuje, z jakých skutečností dovozuje naplnění všech znaků posuzovaných trestných činů včetně jejich subjektivní stránky, tj. úmyslného zavinění obviněného, a to i ve vztahu k uvedeným dílčím útokům trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Nejvyšší soud považuje zmíněnou argumentaci za správnou, logickou a odpovídající zákonu. Námitky obviněného, jimiž zpochybnil správnost posouzení subjektivní stránky v případě dílčích útoků obsažených pod body 2. a 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, jsou proto neopodstatněné.
Za nedůvodné pak považuje Nejvyšší soud i výhrady obviněného Ing. M. K., kterými u týchž dílčích útoků popírá naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu. Jak je totiž patrné ze skutkových zjištění obsažených ve skutkových větách ve výroku o vině pod body 2. a 3. v rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s jeho odůvodněním a s odůvodněním napadeného usnesení odvolacího soudu, je zde spolehlivě vyjádřeno podvodné jednání obviněného, jehož důsledkem byla majetková dispozice poškozeného Odborového svazu K. učiněná bez znalosti jak skutečného záměru obviněného, tak i nezpůsobilosti obchodní společnosti K., b. d. K., a. s., vrátit poskytnuté plnění ve formě cenných papírů a peněz. Rovněž nelze pochybovat o následku v podobě obohacení na straně jedné (u obchodní společnosti K., b. d. K., a. s.) a způsobení škody na straně druhé (na majetku Odborového svazu K.), ani o příčinné souvislosti mezi uvedeným jednáním a jeho následkem. Všechny znaky objektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. tím tedy byly naplněny a na správnosti tohoto závěru nemůže nic změnit ani dílčí nepřesnost, pokud soud prvního stupně v tzv. právní větě ve výroku o vině ve svém rozsudku konstatoval, že obviněný obohatil sebe, ač obohatil – přesněji vyjádřeno – obchodní společnost, jejímž jménem sám jednal. Jde ovšem o zcela nepodstatnou nepřesnost, která nemá žádný právní význam (v ustanovení §250 odst. 1 tr. zák. je obohacení sebe nebo jiného postaveno naroveň) ani sebemenší vliv na správnost výroku o vině, trestu či náhradě škody.
Dále se Nejvyšší soud zabýval tou částí dovolací argumentace obviněného Ing. M. K., v níž s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nesouhlasí s právní kvalifikací trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. v případě jeho dílčího útoku popsaného pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Jde zejména o tvrzení obviněného, že nejednal v podvodném úmyslu, neboť v inkriminované době neměl všechny rozhodné informace pro posouzení bonity svědka Ing. F. P. Podle názoru obviněného u tohoto útoku by mohlo jít o zavinění nanejvýš ve formě vědomé nedbalosti ve smyslu §5 písm. a) tr. zák., byť se obviněný údajně přiměřeně spoléhal na budoucí události související s vývojem kursu akcií Č. r., a. s., a nemohl v této době ani předpokládat vznik protiprávního jednání na pobočce obchodní společnosti K., b. d. K. a. s. K těmto námitkám obviněného, které rovněž částečně založil na polemice se skutkovými zjištěními, uvádí Nejvyšší soud následující.
Jak je patrné z rozhodných skutkových okolností týkajících se dílčího útoku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. popsaného pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný Ing. M. K. v postavení člena statutárního orgánu obchodní společnosti K., b. d. K., a. s., vylákal od poškozeného Odborového svazu K. finanční prostředky a učinil tak především za okolností, kdy věděl jednak o nepříznivém vývoji kursu akcií Č. r., a. s., jednak o platební neschopnosti svědka Ing. F. P., jakož i o špatném hospodářském stavu obchodní společnosti K., b. d. K., a. s. Takové jednání obviněného ve spojení s ostatními skutečnostmi svědčí o existenci jeho eventuálního (nepřímého) úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. a v tomto směru lze zcela odkázat na všechny závěry k otázce zavinění, jak je Nejvyšší soud vyjádřil výše v souvislosti s námitkami obviněného k dílčím útokům trestného činu podvodu pod body 2. a 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Vzhledem ke svému postavení a zkušenostem si obviněný musel být přinejmenším vědom skutečnosti, že v okamžiku uzavření smlouvy o správě portfolia cenných papírů nebude moci vrátit vylákané peníze ve smluvené lhůtě i se sjednaným zhodnocením, neboť obchodní společnost K., b. d. K., a. s., neměla dostatečné peněžní prostředky a její hospodaření vykazovalo v období bezprostředně předcházejícím uvedené události neuspokojivé výsledky. Současně je z takového jednání obviněného podle Nejvyššího soudu zřejmé, že obviněný si byl také vědom nereálnosti svého závazku vůči poškozenému, a že tím na jeho úkor dochází k obohacení jiné osoby. Přitom v posuzované věci neexistovaly v době uzavření smlouvy o správě portfolia cenných papírů ze dne 6. 11. 2000 ani poté takové nenadálé překážky, které by obviněný nemohl předvídat a které by mu současně zabránily splnit převzatý závazek vůči poškozenému Odborovému svazu K. Jak totiž vyplývá z provedeného dokazování (viz zejména znalecký posudek Č. z., a. s.), kurs akcií Č. r., a. s., postupně klesal, když na jeho výši měly významný vliv zprávy o připravované privatizaci této obchodní společnosti. V době uzavření zmíněné smlouvy o tom obviněný věděl a jako zkušený manažer licencovaného obchodníka s cennými papíry tedy musel uvedenou okolnost vyhodnotit tak, že investice do předmětných cenných papírů nezaručí poškozenému plnou návratnost vložených peněžních prostředků včetně jejich sjednaného zhodnocení. Pokud obviněný přesto uskutečnil převod označeného počtu kusů akcií Č. r., a. s., na účet poškozeného Odborového svazu K. v době, kdy již došlo k významnému propadu jejich kursu (tedy v době od 6. 3. 2001 do 26. 3. 2001), svědčí takový postup přinejmenším o srozumění obviněného – a to již v době sjednávání smlouvy o správě portfolia cenných papírů – s možností nesplnění závazků vyplývajících z této smlouvy. Obviněný tudíž nebyl postižen za neschopnost odhadnout budoucí vývoj kursu převedených cenných papírů, jak se v dovolání mylně domnívá, ale za postup neodpovídající vývoji kursu v minulosti, který byl zamlčen poškozenému Odborovému svazu K., ač šlo o okolnost důležitou jednak pro rozhodnutí tohoto poškozeného poskytnout peníze obchodní společnosti K., b. d. K., a. s., tak i pro možnost a schopnost této obchodní společnosti vrátit poskytnuté peníze poškozenému.
Proto nelze akceptovat ani tvrzení obviněného Ing. M. K., podle kterého jeho jednání popsané pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně může být z hlediska formy zavinění posouzeno nanejvýš jen jako vědomá nedbalost ve smyslu §5 písm. a) tr. zák. Jak již Nejvyšší soud připomenul výše, skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. vyžaduje úmyslné zavinění (§3 odst. 3, §4 tr. zák.), přičemž zde postačí i eventuální (nepřímý) úmysl [§4 písm. b) tr. zák.]. Ohledně útoku obsaženého pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je pak závěr o úmyslném zavinění obviněného dostatečně vyjádřen slovními formulacemi, podle nichž obviněný „… věděl, že kurs těchto akcií má klesající tendenci, v úmyslu získat finanční prostředky jednak na vypořádání jiných obchodů společnosti K., b. d. K., a. s., jednak pro pokrytí ztrát společnosti K., b. d. K., a. s., …“, „… v úmyslu zastřít pravý smysl a povahu smlouvy …, jednal s vědomím, že nebude schopen dostát svým závazkům, nebo že jejich splnění je závislé na budoucích nejistých událostech …“. Z těchto formulací jednoznačně vyplývá, že obviněný věděl o rozhodných skutkových okolnostech, resp. o možnosti způsobit následek významný pro trestní právo, a že byl i srozuměn se vznikem tohoto následku. V popisu skutkového děje pod citovaným bodem výroku o vině je tedy zahrnuta jak tzv. intelektová složka zavinění, tak i složka volní, která odlišuje tuto formu zavinění od nedbalosti ve smyslu §5 písm. a), b) tr. zák.
Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani námitka obviněného Ing. M. K., podle které nemohl předvídat vznik trestné činnosti na pobočce obchodní společnosti K., b. d. K., a. s., v B. Nejvyšší soud sice souhlasí s takovým konstatováním obviněného, ovšem nepovažuje ho za právně relevantní v tom smyslu, aby mohlo zpochybnit naplnění všech znaků trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Obviněnému totiž nebyl kladen za vinu nedostatek předvídavosti v uvedeném směru, ale jednak zamlčení některých jiných významných skutečností, které vedly k neschopnosti obchodní společnosti K., b. d. K., a. s., vrátit Odborovému svazu K. jím poskytnuté peněžní prostředky, a dále porušení určitých povinností obchodníka s cennými papíry, jehož jménem obviněný jednal jako člen statutárního orgánu. Navíc možným vlivem zmíněné trestné činnosti na b. pobočce obchodní společnosti K., b. d. K., a. s., se zabýval i soud prvního stupně ve svém rozsudku (viz jeho s. 54 až 56 a s. 68) na podkladě znaleckého posudku Č. z., a. s., a dospěl k závěru, podle něhož obviněný spoluzavinil tuto ztrátu, protože nezajistil splnění povinnosti obchodníka s cennými papíry podle §47a odst. 1 písm. a) zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, v tehdy platném znění, aby zavedl přiměřený mechanismus vnitřní kontroly včetně pravidel pro obchody uzavírané jeho zaměstnanci na vlastní účet nebo na účet osob jim blízkých. Navíc s ohledem na povinnost obchodníka s cennými papíry vést odděleně peněžní prostředky svých klientů (tj. na samostatném účtu a v klientské pokladně) od svých vlastních peněžních prostředků nemohla mít ani zjištěná trestná činnost na brněnské pobočce obchodní společnosti K., b. d. K., a. s., vliv na její finanční situaci a likviditu v době spáchání posuzovaného skutku obsaženého pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.
Na rozdíl od obviněného je Nejvyšší soud přesvědčen i o správnosti závěrů soudů nižších stupňů, které učinily ohledně motivace obviněného Ing. M. K. ke spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Tímto motivem byla snaha obviněného získat peněžní prostředky z cizího majetku za stavu, kdy obchodní společnost K., b. d. K., a. s., jejímž jménem obviněný jednal, vykazovala špatné hospodářské výsledky, které ohrožovaly její další existenci. Obviněný proto v podstatě využil majetek poškozeného Odborového svazu K. jako spolehlivý zdroj peněz, neboť znal dlouhodobou bonitu tohoto klienta a věděl, že je ochoten v podstatě bez podrobných znalostí trhu s cennými papíry vložit do podnikání obchodní společnosti obviněného velký objem peněžních prostředků. Ani námitka obviněného zpochybňující jeho motiv tedy neobstojí a Nejvyšší soud ji shledal neopodstatněnou. Navíc motiv není zákonným znakem trestného činu podvodu, takže i kdyby se ho případně nepodařilo zjistit, nemohlo by to samo o sobě zpochybnit správnost použité právní kvalifikace.
Naproti tomu Nejvyšší soud považuje za částečně opodstatněné a odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tvrzení obviněného Ing. M. K., jímž v případě dílčího útoku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. obsaženého pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně zpochybnil správnost použité právní kvalifikace, neboť podle názoru obviněného jeho úmysl zde nesměřoval ke způsobení škody velkého rozsahu, nýbrž jen ke způsobení škody ve výši 2 691 418,- Kč. Z tohoto důvodu je proto obviněný přesvědčen, že jeho čin bylo možné posoudit pouze podle §250 odst. 1, 3 tr. zák.
Pro vyřešení otázky, zda se zavinění obviněného vztahovalo i na znak objektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. v podobě škody velkého rozsahu (§89 odst. 11 tr. zák.) na majetku poškozeného Odborového svazu K., je podstatné zjištění skutečné výše způsobené škody, která vzešla z jednání obviněného uvedeného pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.
K tomu Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že za škodou na cizím majetku, která je znakem objektivní stránky trestného činu podvodu, se v trestním právu rozumí nejen zmenšení dotčeného majetku, ale i nedostatek přírůstku na něm. Podle toho se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk (viz §442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, §379 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů), když za skutečnou škodu se považuje újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu. Ušlým ziskem je pak nenastalé zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat – kdyby zde nebylo škodné události – s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. stanovisko pod č. 55/1971, s. 151 až 153, Sb. rozh. obč. a zhodnocení praxe soudů pod č. III/1967, s. 51, Sb. rozh. tr.). Škodou se obecně v právní teorii a soudní praxi rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a kterou tedy lze nahradit poskytnutím majetkového plnění, především v podobě peněz, nedojde-li k naturální restituci. Proto i v trestním právu se škoda chápe obdobně jako v těch odvětvích práva, která upravují majetkové a závazkové vztahy včetně odpovědnosti za škodu, tj. v právu občanském nebo obchodním, jelikož trestní zákon ani trestní řád nijak specificky nedefinují pojem „škoda“ pro účely trestní odpovědnosti a trestního stíhání.
Při zjišťování výše škody způsobené na věci je třeba primárně vycházet z tzv. obvyklé ceny, která je jedním z kritérií pro určení výše škody podle §89 odst. 12 tr. zák. Rozhodujícím hlediskem pro zjištění obvyklé ceny věci je skutečnost, zda lze zjistit cenu, za kterou se věc, jež byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Pokud jde o cenné papíry, je třeba postupovat podle §89 odst. 13 tr. zák., podle něhož se ustanovení o věcech vztahují i na cenné papíry.
Jak je v posuzované trestní věci patrné z rozhodných skutkových okolností popsaných pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný Ing. M. K. sice jednal způsobem, který svědčí o jeho podvodném úmyslu, avšak nelze zde dospět k jednoznačnému a nezpochybnitelnému závěru, že úmysl obviněného zahrnoval též způsobení škody ve výši 90 000 000,- Kč odpovídající celé částce, kterou Odborový svaz K. poskytl obchodní společnosti K., b. d. K., a. s. Pokud totiž – podle zjištění soudů nižších stupňů výslovně uvedeného v popisu skutku ve zmíněném výroku o vině – obviněný jako protiplnění za poskytnutou částku ve výši 90 000 000,- Kč převedl do majetku poškozeného Odborového svazu K. cenné papíry v hodnotě 67 469 500,- Kč, jež odpovídala aktuálnímu kursu akcií Č. r., a. s., v době jejich převodu na účet poškozeného, nelze obviněnému přičítat zaviněné způsobení škody na cizím majetku v celé výši konkretizované ve výroku o vině pod bodem 1. v rozsudku soudu prvního stupně, tj. ve výši 90 000 000,- Kč. Podle názoru Nejvyššího soudu je zde východiskem pro určení rozsahu způsobené škody částka odpovídající rozdílu mezi výší peněžních prostředků, které poškozený Odborový svaz K. poskytl obchodní společnosti K., b. d. K., a. s., tedy částkou 90 000 000,- Kč (popřípadě navýšenou o odpovídající úroky), a skutečně získaným ekvivalentem, tedy cennými papíry v podobě akcií Č. r., a. s., jejichž celkovou hodnotu stanovil soud prvního stupně v částce 67 469 500,- Kč, pokud tyto cenné papíry měl poškozený Odborový svaz K. ve svém majetku a mohl je zpeněžit nebo z nich navíc získat i dividendy.
V případě obviněného Ing. M. K. pak může být způsobenou škodou jak zmenšení majetku poškozeného Odborového svazu K. ve smyslu skutečné škody, tj. v podobě úbytku jeho majetkových hodnot vyjádřeného zmíněným rozdílem, tak případně i ušlý zisk spočívající v chybějícím přírůstku, který bylo možno důvodně očekávat na majetku poškozeného v podobě obvyklých úroků, jichž by poškozený dosáhl, kdyby peněžní částku ve výši 90 000 000,- Kč půjčil jinému (poctivému) dlužníkovi, nikoli obchodní společnosti K., b. d. K., a. s., nebo kdyby ji jinak investoval. Na druhé straně je třeba u cenných papírů v podobě akcií Č. r., a. s., které zůstaly v majetku poškozeného Odborového svazu K., zohlednit nejen jejich kurs, resp. cenu, za niž je mohl poškozený prodat, ale také další s nimi související plnění v podobě dividend včetně srážkové daně z nich apod.
Nejvyšší soud proto považuje námitky obviněného Ing. M. K., jimiž zpochybnil své zavinění ve vztahu ke způsobení škody v celé výši uvedené u dílčího útoku pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, za opodstatněné. Napadené usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně totiž vykazují vytýkané vady v právním posouzení zavinění u trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., které se odvíjí od nesprávného stanovení výše škody způsobené uvedeným dílčím útokem tohoto trestného činu.
Zmíněné závěry se ovšem nijak nedotýkají správnosti použité právní kvalifikace z hlediska toho znaku objektivní stránky trestného činu podvodu, který spočívá ve způsobení škody velkého rozsahu, neboť její výše – i přes nedostatky zjištěné v dovolacím řízení a konstatované Nejvyšším soudem – odpovídá zákonnému vymezení této kategorie škody ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák., tj. dosahuje částky nejméně 5 000 000,- Kč, a to jak v případě dílčího útoku popsaného pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, kde nebyla výše škody správně vyčíslena, tak i v případě dílčích útoků pod body 2. a 3. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, u nichž Nejvyšší soud neshledal žádné pochybení a ponechal je nedotčené. Proto nebylo možné akceptovat návrh obviněného Ing. M. K. na z měnu právní kvalifikace trestného činu podvodu v tom smyslu, aby byl posouzen podle mírnějšího ustanovení §250 odst. 1, 3 tr. zák.
Stejně jako v případě dílčích útoků obsažených pod body 2. a 3. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, tak i v případě dílčího útoku uvedeného pod bodem 1. výroku o vině téhož rozsudku Nejvyšší soud sice zaznamenal určitou nepřesnost, na kterou obviněný poukázal ve svém dovolání v souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Soud prvního stupně totiž v tzv. právní větě ve výroku o vině ve svém rozsudku konstatoval, že obviněný obohatil sebe, ač obohatil – přesněji vyjádřeno – obchodní společnost, jejímž jménem sám jednal. Jde ovšem o zcela nepodstatnou vadu, která nemá žádný právní význam (v ustanovení §250 odst. 1 tr. zák. je obohacení sebe nebo jiného postaveno naroveň) ani sebemenší vliv na správnost výroku o vině, trestu či náhradě škody. Navíc, Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení týkající se této části výroku o vině, takže bude povinností odvolacího soudu, aby v novém rozhodnutí odstranil též zmíněné pochybení.
Dále se Nejvyšší soud zabýval tou částí dovolání obviněného Ing. M. K., v níž soudům nižších stupňů vytýká vady v právní kvalifikaci trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným rovněž na podkladě skutku popsaného pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že uvedený trestný čin spáchá, kdo v úmyslu opatřit sobě nebo jinému ve značném rozsahu neoprávněné výhody poruší závažným způsobem pravidla hospodářského styku stanovená obecně závazným právním předpisem. Za pravidla hospodářského styku ve smyslu §127 tr. zák. se podle judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 23/1999-I. Sb. rozh. tr.) považují takové normy obsažené v právních předpisech, které vymezují závazné hranice hospodářské soutěže (tzv. pravidla hry). Porušení závazných pravidel hospodářského styku může spočívat jednak v porušení obecných právních norem upravujících podnikání všech podnikatelských subjektů, např. některých kogentních ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, jednak v porušení zvláštních právních norem regulujících určité specifické oblasti podnikání, např. bankovnictví, kolektivní investování či obchodování s cennými papíry. Proto zmíněná pravidla obsahují i právní předpisy upravující problematiku obchodování s cennými papíry, a to původně podle zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů, a nyní podle zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů.
S poukazem na skutková zjištění, k nimž dospěly v posuzované věci soudy nižších stupňů, ani Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že obviněný Ing. M. K. porušil způsobem popsaným ve výroku o vině pod bodem 1. v rozsudku soudu prvního stupně závazná pravidla hospodářského styku související s obchodováním s cennými papíry a stanovená pro obchodníka s cennými papíry, kterým byla obchodní společnost K., b. d. K., a. s., jejímž jménem obviněný jednal. Přitom tak obviněný činil jednak v úmyslu opatřit jmenované obchodní společnosti ve značném rozsahu neoprávněné výhody (v podobě peněžních prostředků ve výši několika milionů korun) a jednak způsobem svědčícím o závažném porušení pravidel hospodářského styku, když v důsledku jednání obviněného došlo jak k výraznému obohacení obchodní společnosti K., b. d. K., a. s., (které lze považovat za prospěch velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák.) tak k citelné újmě na majetku poškozeného Odborového svazu K. (která dosahuje škody velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák.). Nejvyšší soud proto nepovažuje za důvodné ty námitky obviněného, v nichž ve vztahu k trestnému činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. vytkl, že z popisu skutkového stavu ani ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá závažnost porušení pravidel hospodářského styku.
Naproti tomu Nejvyšší soud shledal jako opodstatněnou a odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu námitku obviněného Ing. M. K., podle níž v popisu rozhodných skutkových okolností ve výroku o vině pod bodem 1. v rozsudku soudu prvního stupně chybí odkaz na konkrétní pravidlo hospodářského styku ve smyslu §127 odst. 1 tr. zák., které měl obviněný porušit svým jednáním.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že výrok odsuzujícího rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným takovým trestným činem, jehož skutková podstata má tzv. blanketní nebo odkazovací dispozici (např. právě trestným činem porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 tr. zák.), musí obsahovat odkaz na konkrétní ustanovení mimotrestního právního předpisu, které obviněný porušil způsobem zakládajícím jeho trestní odpovědnost (obdobně srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 542/2006, publikované pod č. T 916. v sešitě 28 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006). Pokud tedy v tzv. skutkové větě ve výroku o vině chybí označení určitého ustanovení mimotrestní právní normy, jejíž porušení je nezbytné ke spáchání trestného činu, je třeba takovou vadu považovat za nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Nejvyšší soud pak považuje za nedostatečné, jestliže soudy nižších stupňů v trestní věci obviněného Ing. M. K. učinily odkaz na příslušná zákonná ustanovení, v nichž lze spatřovat pravidla hospodářského styku ve smyslu §127 odst. 1 tr. zák., pouze v odůvodnění svých rozhodnutí (viz s. 75 rozsudku soudu prvního stupně a s. 10 usnesení odvolacího soudu), nikoli přímo ve výroku odsuzujícího rozsudku.
Pokud jde o tvrzení obviněného, jímž s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zpochybnil správnost vyčíslení nároku na náhradu škody, který byl přiznán poškozenému Odborovému svazu K. a k jehož úhradě byl obviněný zavázán, považuje ho Nejvyšší soud za opodstatněné, byť z poněkud jiných důvodů, než jakými argumentuje podané dovolání. Jak již bylo shora vyloženo, soudy nižších stupňů v případě dílčího útoku popsaného pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vycházely z nesprávně zjištěné výše škody způsobené tímto skutkem, takže i navazující výrok o náhradě škody je zatížen stejnou vadou.
Dále Nejvyšší soud posuzoval námitky obviněného Ing. M. K., které uplatnil v souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a jimiž zpochybnil přiměřenost uloženého trestu, a to i s poukazem na dosavadní délku trestního řízení v jeho věci. Takové výhrady obviněného ovšem nejsou způsobilé naplnit citovaný dovolací důvod.
Jak je totiž patrné z rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s napadeným usnesením odvolacího soudu, obviněnému Ing. M. K. byl za výše uvedené trestné činy uložen trest odnětí svobody v trvání 7 let. Přitom obviněnému hrozil podle §35 odst. 1 a §250 odst. 1, 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání až na 12 let. Podobně pokud jde o trest zákazu činnosti, který bylo možné obviněnému uložit podle §49 odst. 1 tr. zák. až na 10 let, soudy nižších stupňů dodržely tuto hranici, protože jeho výměru stanovily na 8 let. V souladu s trestním zákonem uložil soud prvního stupně obviněnému i peněžitý trest ve výměře 500 000,- Kč, neboť horní hranice tohoto druhu trestu činí podle §53 odst. 1 tr. zák. až 5 000 000,- Kč. Podle výslovné zákonné dikce ustanovení §127 a §250 tr. zák. jsou trest odnětí svobody, trest zákazu činnosti i peněžitý trest přípustnými druhy trestu. Obviněnému tudíž rozhodně nebyl uložen ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu takový druh trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiné námitky vůči výměře trestu pak nejsou způsobilým dovolacím důvodem nejen podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ale ani podle jiných alternativ ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z tohoto hlediska proto neobstojí ani tvrzení obviněného, že soudy nižších stupňů nezohlednily v uložených trestech nepřiměřenou délku trestního řízení.
Přitom délka trestního stíhání ani doba, která uplynula od spáchání trestného činu, nejsou žádnými výslovně stanovenými zákonnými hledisky pro výměru uloženého trestu, takže se nemohou uplatnit ani jako kritérium pro úvahy o jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který obviněný rovněž uplatnil ve svém dovolání. Tím spíše nelze spatřovat naplnění citovaného dovolacího důvodu v námitkách, jimiž se dovolatel domáhá zohlednění takových okolností, které se sice mohou uplatnit při ukládání trestu, ale zákon je výslovně neuvádí a jejich význam záleží na úvaze soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 14/2008, publikované pod č. T 1094. v sešitě 46 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008).
Naproti tomu, aniž by Nejvyšší soud jakkoli předjímal výsledek dalšího řízení v této věci, je vzhledem ke způsobu rozhodnutí dovolacího soudu nezbytné, aby se Vrchní soud v Praze, jemuž byla věc obviněného Ing. M. K. přikázána k novému projednání a rozhodnutí, znovu zabýval úvahami o přiměřenosti případně ukládaného trestu odnětí svobody, přestože nejde o žádný z dovolacích důvodů. V tomto směru Nejvyšší soud poukazuje na zásady vyjádřené v konstantní judikatuře Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný pod č. 67 ve svazku 36 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a nález ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, publikovaný pod č. 157 ve svazku 42 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) a Nejvyššího soudu (viz např. již zmíněné usnesení ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 14/2008, publikované pod č. T 1094. v sešitě 46 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008), které je třeba při úvahách o trestu odnětí svobody (a trestu vůbec) důsledně dodržovat.
Obviněný Ing. M. K. dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, jehož naplnění je možné ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, jehož podstata spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného Ing. M. K. však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech procesních podmínek odvolací soud podle §256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy, kterou obviněný ve svém dovolání sice výslovně nezmiňuje, ale z kontextu jeho dovolání přichází v úvahu jako jediná možná, je dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Nejvyšší soud přitom v předcházejícím řízení shledal existenci dovolacího důvodu obsaženého v již zmíněném ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a podrobně se k němu vyjádřil již výše.
Jestliže se soudy nižších stupňů nezabývaly právním posouzením skutku, jehož spácháním byl obviněný Ing. M. K. uznán vinným pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ze všech zmíněných hledisek, byly naplněny jím uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Po zjištění, že dovolání obviněného je v těchto směrech zčásti důvodné, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu částečně zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 12 To 35/2008, a to v rozsahu, pokud jím bylo zamítnuto odvolání obviněného podané proti výroku o vině trestnými činy porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. uvedenými pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 2 T 1/2005, a ve výrocích navazujících na tento výrok. V citovaném rozsudku soudu prvního stupně tudíž zůstávají nedotčeny výroky o vině pod body 2. a 3., které byly právně posouzeny jako dílčí útoky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a v nichž Nejvyšší soud neshledal žádné pochybení namítané obviněným. Podle §265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část napadeného usnesení odvolacího soudu, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu potom Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací tedy v uvedeném rozsahu opětovně projedná věc obviněného Ing. M. K. na podkladě jeho odvolání a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu, přičemž se znovu náležitě vypořádá se všemi odvolacími námitkami obviněného týkajícími se výroku o vině pod bodem 1. v rozsudku soudu prvního stupně, byť je obviněný opakoval i v podaném dovolání a přestože jim Nejvyšší soud nemohl vyhovět. Ve vztahu k dílčímu útoku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. popsanému ve zmíněném výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud především náležitě posoudí, k jaké výši škody se vztahovalo zavinění obviněného, a v souvislosti s tím správně zjistí a výslovně vyjádří výši škody způsobené uvedeným skutkem, a to zejména podle kritérií obsažených v ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. (i s použitím ustanovení §89 odst. 13 tr. zák.). Dále odvolací soud náležitě konkretizuje, kdo se obohatil na úkor poškozeného Odborového svazu K., a všechny své závěry výstižně promítne do nové formulace tzv. skutkové a právní věty. V popisu posuzovaného skutku je třeba rovněž výslovně označit příslušná ustanovení zákona o cenných papírech (popřípadě jiného právního předpisu), která obviněný porušil svým jednáním zakládajícím spáchání trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. zák. V odůvodnění nového rozhodnutí se pak v tomto směru bude odvolací soud zabývat i časovou působností zmíněných mimotrestních právních norem, v nichž shledá porušení závazných pravidel hospodářského styku, a to z hlediska správného posouzení trestnosti činu ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 11/2004-I. Sb. rozh. tr.).
S přihlédnutím ke shora uvedenému odvolací soud znovu rozhodne jak o uložení tres tu, do jehož výměry promítne dosavadní délku trestního řízení i časový odstup od spáchání posuzovaných skutků, tak o povinnosti obviněného k náhradě škody způsobené projednávanými trestnými činy. Za účelem odstranění vytýkaných vad může odvolací soud podle potřeby doplnit dokazování a na jeho podkladě upřesnit dosavadní skutková zjištění.
Podle §265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Proto Vrchní soud v Praze jako odvolací soud musí opětovně projednat v potřebném rozsahu odvolání obviněného Ing. M. K. a vlastním rozhodnutím odstranit vady zjištěné v dovolacím řízení, aniž by odvolací soud vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Rozsah potřebných úkonů a doplnění totiž odpovídá apelačnímu principu (§259 odst. 3 tr. řádu) a umožňuje, aby odvolací soud po zrušení příslušných částí rozsudku soudu prvního stupně rozhodl ve věci sám. Při tom je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. řádu).
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného Ing. M. K. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
Pokud jde o podnět obviněného Ing. M. K., aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odkladu, resp. o přerušení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. řádu. Navíc Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí napadené dovoláním, přikázal odvolacímu soudu nové projednání a rozhodnutí věci a usnesením ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1561/2008-II., rozhodl též o tom, že nebere obviněného do vazby, takže případný postup podle §265o odst. 1 tr. řádu ztratil jakékoli opodstatnění, protože výrok o uložení dosud vykonávaného trestu odnětí svobody prozatím není pravomocný.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 18. února 2009
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y