ECLI:CZ:NS:2009:5.TDO.167.2009.1
sp. zn. 5 Tdo 167/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2009 o dovoláních obviněných Ing. B. M. , a M. K. , a nejvyšší státní zástupkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 2 To 102/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 29 T 4/2007, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 2 To 102/2008.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje , aby věc obviněných Ing. B. M. a M. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 29 T 4/2007, byli obvinění Ing. B. M. a M. K. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 5. 3. 2007, č. j. 2 KZV 52/2005-144, z trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 3 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., pro skutek spočívající v tom, že dne 4. 9. 2002 a 6. 9. 2002, ve Š. , okres O. , v sídle společnosti M., s. r. o., Š. , jako zaměstnanci – obchodní zástupci této společnosti s předmětem činnosti výroba strojů, zařízení a strojních dílů, vývoj a konstrukce strojů, zařízení a strojních dílů, projektování elektrických zařízení, montáž a opravy měřicí a regulační techniky, finanční leasing, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a zprostředkovatelská činnost, a současně jako jediní společníci a jednatelé firmy P.-L., s. r. o., U. , s předmětem podnikání velkoobchod se strojírenskými produkty, po předchozí vzájemné dohodě, se záměrem získat zahraniční obchodní partnery společnosti M., s. r. o., Š. – společnost L. GmbH, K. , Spolková republika Německo, a společnost S., S. , L. , Spolková republika Německo, pro obchodní spolupráci s firmou P., s. r. o., U. , a získat tak pro tuto firmu prospěch, s vědomím úkornosti svého jednání pro společnost M., s. r. o., Š. , vyhotovili a oběma těmto zahraničním společnostem odeslali faxová podání vyzývající je k vypovězení dříve uzavřených rámcových smluv, na základě kterých se jejich obchodní spolupráce s firmou M., s. r. o., Š. , uskutečňovala, přičemž obviněný Ing. B. M. takto odeslal faxové podání adresované firmě L. K. ze dne 6. 9. 2002, kdy obsahem tohoto podání byla (mimo jiné) výzva adresátovi podání, aby vypověděl tzv. Dodavatelskou smlouvu uzavřenou mezi společností M., s. r. o., Š. , a společností L. – H. ze dne 15. 3. 1999, a obviněný M. K. takto odeslal dvě faxová podání adresovaná firmě S. ze dnů 4. 9. 2002 a 6. 9. 2002, jejichž obsahem byla (mimo jiné) výzva adresátovi podání, aby vypověděl tzv. Rámcovou dohodu o nákupu uzavřenou mezi společností M., s. r. o., Š. a firmou K. S. ze dne 1. 10. 1999, přičemž na základě předmětných výzev obě zahraniční společnosti dne 19. 9. 2002 zmíněné smlouvy skutečně vypověděly, a to firma L. formou faxové zprávy ze dne 19. 9. 2002 ke dni 31. 12. 2002, firma S. formou dopisu ze dne 19. 9. 2002 ke dni 30. 11. 2002, kdy následně – po ukončení do té doby probíhající úspěšné spolupráce těchto firem se společností M., s. r. o., Š. , započaly tyto firmy jako odběratelé provozovat obchodní spolupráci s firmou P. , s. r. o., U. , která v období od počátku roku 2003 do poloviny roku 2006 z této spolupráce ekonomicky profitovala čistým ziskem ve výši nejméně 4.999.000,- Kč.
Proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci podal krajský státní zástupce odvolání, o kterém Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 2 To 57/2008, tak, že z podnětu tohoto odvolání napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v novém řízení opětovně rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 29 T 4/2007, tak, že obviněné Ing. B. M. a M. K. uznal vinnými trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustili tím, že v době od měsíce července 2001 do měsíce listopadu 2002 ve Š. , dříve okres O. a jinde, v průběhu opakovaných osobních jednání podporovaných i písemnou korespondencí, jako zaměstnanci společnosti M., se sídlem ve Š. (dále jen M.) a současně také jako společníci a jednatelé firmy P., s. r. o., se sídlem v U. (dále jen P.) pro dobu po ukončení svého pracovního poměru u M., této společnosti odlákali obchodní partnery, německé firmy L., K., Spolková republika Německo (dále jen L. ) a S., S. , L. , S. r. N. (dále jen S. ), když přesto, že znali aktuální stav, se zástupci těchto společností ústně uzavřeli smlouvy, jejichž obsahem bylo nahrazení M. v obchodních vztazích se zmíněnými subjekty, jejich vlastní společností P. , v důsledku čehož obchodní spolupráce společnosti P. s německými partnery plynule navázala na obchodní vztahy těchto německých firem se společností M., které byly zároveň ukončeny, takto jednali, ačkoli věděli, že společnosti M. ve svém podnikání má vymezen předmět činnosti jako výrobu strojů, zařízení a strojních dílů, vývoj a konstrukci strojů, zařízení a strojních dílů, projektování elektrických zařízení, montáž a opravy měřicí a regulační techniky, finanční leasing, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a zprostředkovatelskou činnost a společnost P. ve svém podnikání má vymezen předmět činnosti jako velkoobchod se strojírenskými produkty.
Za tento trestný čin byli obvinění Ing. B. M. a M. K. odsouzeni podle §128 odst. 2 tr. zák. za použití §53 odst. 1, 3 tr. zák. každý k peněžitému trestu ve výši 30.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. jim byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 14 dnů. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená M. , s. r. o., se sídlem Š. , O. , odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek napadli oba obvinění i státní zástupce odvoláními, o nichž Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 2 To 102/2008, tak, že z podnětu odvolání obou obviněných a státního zástupce napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné Ing. B. M. a M. K. uznal vinnými trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustili tím, že v době od měsíce července 2001 do měsíce listopadu 2002 ve Š. , dříve okres O. , a jinde, v průběhu opakovaných osobních jednání podporovaných i písemnou korespondencí, jako zaměstnanci společnosti M., s. r. o., se sídlem ve Š. (dále jen M.) a současně také jako společníci a jednatelé firmy P. , s. r. o., se sídlem v U. (dále jen P. ) pro dobu po ukončení svého pracovního poměru u M. ke dni 30. 11. 2002, této společnosti odlákali obchodní partnery, německé firmy L. , K. , S. r. N. (dále jen L. ) a S., S. , L. , S. r. N. (dále jen S. ), když přesto, že znali aktuální stav, se zástupci těchto společností ústně uzavřeli smlouvy, jejichž obsahem bylo nahrazení M. v obchodních vztazích se zmíněnými subjekty, jejich vlastní společností P. , v důsledku čehož obchodní spolupráce společnosti P. s německými partnery plynule navázala na obchodní vztahy těchto německých firem se společností M. , které byly zároveň ukončeny, takto jednali, ačkoli věděli, že společnost M. ve svém podnikání má vymezen předmět činnosti jako výrobu strojů, zařízení a strojních dílů, vývoj a konstrukci strojů, zařízení a strojních dílů, projektování elektrických zařízení, montáž a opravy měřicí a regulační techniky, finanční leasing, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a zprostředkovatelskou činnost a společnost P. ve svém podnikání má vymezen předmět činnosti jako velkoobchod se strojírenskými produkty.
Za tento trestný čin byli obvinění Ing. B. M. a M. K. odsouzeni podle §128 odst. 2 tr. zák. za použití §53 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. každý k peněžitému trestu ve výši 30.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. jim byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 14 dnů. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená M. , s. r. o., se sídlem Š. , O. , odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 29 T 4/2007, podali dovolání obvinění Ing. B. M. a M. K. , oba prostřednictvím obhájce JUDr. J. S. , a nejvyšší státní zástupkyně, a to všichni z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném právním posouzení.
Obvinění ve svém mimořádném opravném prostředku nejprve stručně shrnuli dosavadní průběh trestního řízení proti nim a poté shodně uvedli, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí nijak nezabývá odůvodněním svých závěrů a skutkové závěry soudu přitom nejsou opřeny o jakékoli konkrétní hodnocení provedených důkazů. Napadená rozhodnutí neuvádějí, jakým způsobem měli oba obvinění poškozené společnosti M. , s. r. o., odlákávat klienty, ačkoli ve skutkové větě výroku o vině je jim takováto činnost kladena za vinu. Nijak není ani konkretizováno, že pokud se tak mělo dít v rámci opakovaných osobních jednání, mezi kým tato jednání měla probíhat. Ani jeden z obviněných, ale ani jeden z uvedených údajně odlákaných klientů v žádné své výpovědi nepřipustil, že by se tak mělo ze strany obviněných dít, a ze strany soudu se tak jedná o pouhou spekulaci. Rozhodování obou německých společností – klientů, jak ostatně vyplývá i z výpovědí jejich zástupců, bylo zcela svobodné a svébytné a tyto společnosti svým odchodem ze společnosti M. reagovali na skutečnost, že odešli oba obvinění. Tento fakt nemůže být zpochybněn ani existencí faxů ze 4. 9. 2002 a 6. 9. 2002, jejichž smysl oba obvinění vysvětlili a zástupci německých společností toto vysvětlení potvrdili. Faxy byly odeslány za situace, kdy již mnohem dříve přijali rozhodnutí o ukončení spolupráce s M., a proto nemohli být těmito písemnostmi odlákáni. Dále v předchozím trestním řízení nic nenasvědčuje tomu, že by obvinění se zástupci německých společností S. a L. ústně uzavřeli smlouvy, jejichž obsahem by mělo být nahrazení společnosti M. v obchodních vztazích s těmito subjekty jejich společností P. V případě obou německých společností se nejednalo o žádné nahrazení ani navázání na činnost společnosti M. Z objektivního hlediska by však byla možná i souběžná realizace dodavatelsko odběratelských vztahů společností S. a L. se společností M. i společností P. , neboť tyto firmy nebyly a nejsou vázány žádnou exkluzivitou. Pokud německé společnosti ukončily spolupráci se společností M. , pak se tak stalo na základě toho, že tato společnost se pro ně stala nezajímavým obchodním partnerem, neschopným plnit jejich představy a požadavky. Argumenty obou obviněných soud odmítl pouze proto, že mu vyznívají značně sofisticky a účelově, avšak dále své závěry již nepodložil ničím jiným.
Dále dovolatelé namítli, že všechny složky státního zastupitelství v průběhu trestního řízení spatřují ve výsledku jednání obviněných získání značného prospěchu, který měl spočívat v zisku dosaženém společností P. v důsledku obchodní spolupráce se společnostmi S. a L. , a při jeho stanovení pak vycházeli ze znaleckého posudku, který vyčíslil zisk za rok 2003, 2004 a 2005. Obvinění považují tento závěr za zcela nepřijatelný, neboť spolupráce společnosti obviněných s výše zmiňovanými německými obchodními partnery nebyla vázána žádnou exkluzivitou a konkrétní závazkové vztahy byly založeny pouze na tzv. rámcové smlouvě a žádná smlouva ani nezajišťovala povinnost německých společností zboží od společnosti M. objednávat. Konkrétní závazkové vztahy tak byly založeny pouze na základě konkrétních objednávek zboží a zanikly jeho dodáním a úhradou dohodnuté ceny, přičemž takto byly obchody realizovány ještě před tím, než došlo k uzavření rámcových smluv. Takovou dodavatelsko-odběratelskou praxi však obě německé společnosti uplatňovaly a uplatňují i vůči převážné většině svých dodavatelů, včetně společnosti P. Taková praxe těmto společnostem totiž dává možnost operativně a rychle provádět výběr pro ně nejlépe vyhovujících dodavatelů a stejně operativně „vyřadit ze hry“ ty, kteří jejich představy a požadavky nejsou schopni splnit a obstát v konkurenčním prostředí. Zcela jednoznačně tedy nelze prospěch ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení s ohledem na shora uvedené skutečnosti spojovat s dodávkami realizovanými do současné doby společností P. ve prospěch výše zmiňovaných německých firem, a ani společnost P. nemá ve vztahu k těmto společnostem jistotu dalšího budoucího závazkového vztahu.
V závěru svého dovolání obvinění Ing. B. M. a M. K. navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání, konaném za souhlasu Nejvyššího státního zastupitelství, ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 2 To 102/2008, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 29 T 4/2007. Dále obvinění navrhli, aby je posléze podle §265m odst. 1 tr. ř. rozsudkem zprostil podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby Krajského státního zastupitelství Ostrava – pobočka Olomouc, č. j. 2 KZV 52/2005-144, ze dne 5. 3. 2007, pro skutek zde popsaný. V poslední řadě obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265j tr. ř. zamítl dovolání Nejvyššího státního zastupitelství č. j. 1 NZO 5120/2008-27 ze dne 9. 1. 2009.
Nejvyšší státní zástupkyně ve svém mimořádném opravném prostředku uvedla, že již vymezení skutkového děje podle obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě – pobočka v Olomouci zohledňovalo skutečnost, že společnost P. , s. r. o., poté, co obvinění v postavení jejích jednatelů odlákali společnosti M., s. r. o., její obchodní partnery, společnosti L. a S. , s těmito subjekty obchodovala (dodávala jim zboží) a generovala zisk. Výše tohoto zisku (míněn čistý zisk odpovídající obchodům s uvedenými německými společnostmi) byla na podkladě znaleckého posudku (konkrétně zejména čísla stránky 54 jeho Dodatku č. 1) za období roku 2003, 2004 a 2005 (tzn. do zahájení trestního stíhání obviněných) v konečném důsledku vyčíslena na částku 2.069.000,- Kč. Zmíněný znalecký posudek byl před soudem prvního stupně proveden, když bylo konstatováno zjištění výše čistého zisku společnosti P. , s. r. o., z naznačených obchodů do konce prvního pololetí roku 2006 ve výši 4.999.000,- Kč. Nalézací ani odvolací soud však závěry státního zástupce o nutnosti kvalifikovat jednání obviněných podle §128 odst. 2, 3 tr. zák. neakceptovaly. Jak je zřejmé z rozhodnutí učiněných dříve ve věci (Vrchní soud v Olomouci se v zásadě ztotožnil se skutkovými i právními závěry Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, a jeho rozsudek zrušil jen za účelem provedení méně významných změn), soudy v konečném důsledku neměly pochybnost o tom, že oba obvinění jednali jako pracovníci, členové orgánu a společníci dvou organizací s podobným předmětem činnosti a v tomto postavení v úmyslu opatřit jinému výhodu uzavřeli smlouvu na úkor jedné z nich. Obvinění totiž jako zaměstnanci společnosti M., s. r. o., a jako jednatelé a společníci společnosti P., s. r. o., tedy společností s podobným předmětem činnosti popsaným ve výroku shora, se záměrem zajistit společnosti P., s. r. o., ekonomicky výhodný obchod, uzavřeli s využitím informací, které získali jako zaměstnanci společnosti M., s. r. o., za společnost P., s. r. o., ústní dohody se společnostmi L. a S., jejichž podstatou bylo nahrazení společnosti M., s. r. o., v obchodních vztazích s uvedenými německými obchodními partnery společností P. , s. r. o., čímž obvinění společnosti P., s. r. o., zajistili na úkor společnosti M. , s. r. o., výhodu. Stran skutkových zjištění je, jak již bylo řečeno, rovněž zřejmé, že soudy dříve činné ve věci nijak nezpochybnily výši čistého zisku společnosti P. , s. r. o., za období od převzetí spolupráce s německými partnery do konce roku 2005 (do zahájení trestního stíhání obviněných) vyplývající z této spolupráce ve výši 2.069.000,- Kč, avšak nepovažovaly to (zejména odvolací soud) s ohledem na své úvahy za právně relevantní skutečnost.
K závěrům soudů obou stupňů nejvyšší státní zástupkyně posléze konstatovala, že ustanovení §128 odst. 2, 3 tr. zák. užívá několik pojmů, jimiž odráží, resp. jejichž prostřednictvím hodnotí materiální a imateriální následky jednání pachatele ve smyslu §128 odst. 2 tr. zák. Jsou jimi výhoda, prospěch a úkor, když z obecného pohledu s nimi souvisí i otázka škody. Tyto pojmy citovaná skutková podstata sama dále nerozvádí či nedefinuje, což však v potřebném rozsahu provedla soudní rozhodovací praxe, když zejména je možné odkázat na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1568/2006 (ale např. i usnesení téhož soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 42/2007, a další). Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci a Vrchní soud v Olomouci se však takto dovozenými pravidly plně neřídily, neboť v rámci zdůvodnění, proč nebylo možné aplikovat kvalifikovanou skutkovou podstatu předmětného trestného činu podle §128 odst. 3 tr. zák., především poukazovaly na způsobenou (resp. údajně v dostatečné míře nezpůsobenou) újmu či úkor na straně společnosti M., s. r. o. Zmíněná kvalifikovaná skutková podstata však požaduje získání značného prospěchu pachatelem pro sebe nebo jiného. Právní úvaha proto měla být vedena zejména ve vztahu ke zjištění, zda obvinění, v daném případě nejspíše pro společnost P., s. r. o., získali svým jednáním, jež jinak bylo posouzeno jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., prospěch a v jaké výši. Za podklad mohl být použit znalecký posudek, vyhotovený ve věci znalcem z oboru ekonomiky, jehož závěry soudy dříve činné ve věci v podstatě akceptovaly, byť v konečném důsledku při posouzení skutkového děje nepoužily. Z něj lze potom dovodit výši prospěchu (vyjádřeného způsobem odpovídajícím požadavkům vysloveným ve výše citovaném usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1568/2006) na straně společnosti P., s. r. o., v částce 2.069.000,- Kč, tzn. v částce značící s ohledem na ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. prospěch značný.
Vrchní soud v Olomouci dále také dovodil, že společnosti M., s. r. o., žádná újma neodebráním již objednaného zboží nevznikla, neboť součástí smluvních ujednání mezi společností P., s. r. o., a německými partnery bylo i to, že zboží objednané u společnosti M. , s. r. o., bude touto společností dodáno prostřednictvím společnosti P., s. r. o. Jak již bylo naznačeno výše, při zvažování naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty podle §128 odst. 3 tr. zák. je třeba zohlednit existenci a výši prospěchu, výše újmy zde obligatorním znakem není, a proto může (újma) být posouzena pouze v rámci širších okolností případu či při hodnocení naplnění podmínky podle §88 odst. 1 tr. zák. (jinou věcí je potom souvislost vzniklé újmy se znakem úkoru či se stanovením výše způsobené škody, což však s aplikací kvalifikované skutkové podstaty citovaného trestného činu přímo nesouvisí). Při zjišťování existence prospěchu potom nebude na místě vycházet z názoru, vysloveného Vrchním soudem v Olomouci, jenž – krátce řečeno – majetkové dopady příčinně související s jednáním obviněných shledával jen v rozsahu hodnoty zboží, již v době jednání obviněných objednaného ze strany německých partnerů u společnosti M. , s. r. o., a touto společností připravené k expedici. Je pravdou, že skutkové okolnosti posuzované věci jsou do jisté míry specifické (mimo jiné např. ve vztahu k okolnostem skutku, jenž byl předmětem posouzení v rámci již citovaného usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1568/2006, či obdobných). Obvinění totiž po uzavření smlouvy ve smyslu §128 odst. 2 tr. zák. ukončili svůj pracovní poměr ve společnosti M. , s. r. o., a nadále při realizaci obchodních vztahů s německými společnostmi (tedy při přijímání dalších objednávek apod.) a tedy při tvorbě z toho vyplývajícího zisku vystupovali již jen jako jednatelé a společníci společnosti P. , s. r. o., tedy nikoli jako osoby účastnící se na podnikání dvou či více podniků nebo organizací. Nelze však přehlédnout, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, jestliže však jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez které by k následku nedošlo. Příčinná souvislost by se přerušila jen tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (srov. rozhodnutí publikované pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci byl zásadním momentem pro vývoj děje úmysl obviněných uzavřít smlouvu výhodnou pro jimi ovládanou společnost P. , s. r. o., a v důsledku toho zjevně na úkor společnosti M. , s. r. o., jejímž konečným cílem mělo být navázání trvalé obchodní spolupráce společnosti P. , s. r. o., se společnostmi L. a S. , již s ohledem na samotnou podstatu podnikání v obecném smyslu (§2 odst. 1 obchodního zákoníku) nepochybně za účelem zisku. Tento úmysl přitom obvinění plně realizovali, a to právě včetně předpokládaného zisku na straně společnosti P. , s. r. o. Jednání obviněných, odpovídající znakům základní skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., tudíž bylo pro následek ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty téhož trestného činu kauzální a zmíněný (příčinný) vztah měl být následně zohledněn v konečném právním posouzení. Pokud v dané souvislosti odvolací soud rovněž poukazoval na úpravu smluvních vztahů mezi společností M. , s. r. o., a jejími německými partnery, je třeba zmínit, že podstatou tohoto řízení je posouzení jednání obviněných jako (mimo jiné) zástupců společnosti P. s. r. o., a nikoli hodnocení míry ochrany společnosti M. , s. r. o., v rámci jejích dohod se společnostmi L. a S. , popřípadě řádnost postupu těchto společností při vypovězení sjednaných dohod. Skutková podstata trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 3 tr. zák. obsahuje vlastní znaky, jejichž naplnění je pro závěr o spáchání trestného činu podstatné, přičemž případná jistá možnost – z pohledu již existujících souvisejících smluvních závazků – uzavřít smlouvy předpokládané ustanovením §128 odst. 2 tr. zák. nemůže pachatele jinak naplňujícího svým jednáním všechny zmíněné znaky nijak vyvinit. Z naznačených okolností je tak zřejmé, že Vrchní soud v Olomouci neprovedl zcela zákonu odpovídající právní posouzení skutku, neboť správně nevyložil a neaplikoval znaky zejména úkoru a prospěchu a rovněž adekvátně nevyhodnotil příčinnou souvislost mezi (jinak nepochybným) jednáním obviněných a vzniklými následky a obviněné uznal vinnými ze spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., ač bylo na místě jejich jednání právně hodnotit jako kvalifikovaný trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 3 tr. zák. Vrchní soud v Olomouci tudíž jinými slovy rozsudkem ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 2 To 102/2008, uznal obviněné vinnými ze spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], ačkoli takové právní posouzení skutku bylo nesprávné, čímž došlo k naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Proto nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil a aby zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněných i nejvyšší státní zástupkyně jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými a státní zástupkyní vznesené námitky naplňují uplatněný dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Dříve než se Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265i odst. 3 tr. ř. mohl zabývat přezkoumáním zákonnosti a odůvodněnosti těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízením napadené části rozhodnutí předcházejícím, zkoumal, zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, což je důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani tento, ani jiný důvod podle §265i odst. 1 tr. ř. pro odmítnutí dovolání obou obviněných a nejvyšší státní zástupkyně, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla dovolání podána, a to v rozsahu a z důvodů vymezených ve shora podrobně rozvedených dovoláních, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející.
Obvinění Ing. B. M. a M. K. i nejvyšší státní zástupkyně uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud při posuzování důvodnosti podaných dovolání přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněných týkajícím se odlišného hodnocení důkazů a z nich vyplývajících skutkových okolností případu.
Obvinění Ing. B. M. a M. K. ve společně podaném dovolání především namítli, že se v případě jejich jednání ani přibližně nejedná o situaci, na kterou dopadá ustanovení §128 odst. 2 tr. zák. Zejména poukázali na to, že jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem nalézacím vycházely orgány činné v trestním řízení z toho, že obvinění měli svým jednáním získat prospěch, spočívající v zisku dosaženém společností P. , s. r. o., U. , (dále jen „P.“), v důsledku obchodní spolupráce se společnostmi S. , S. , L. , Spolková republika Německo (dále jen „S. “), a L. , K., S. r. N. (dále jen „L. “). Tento závěr je však nesprávný, neboť spolupráce společnosti P. obviněných s výše zmiňovanými německými obchodními partnery nebyla vázána žádnou exkluzivitou a konkrétní závazkové vztahy byly založeny pouze na tzv. rámcové smlouvě. Taková praxe těmto společnostem totiž dává možnost operativně a rychle provádět výběr pro ně nejlépe vyhovujících dodavatelů a stejně operativně „vyřadit ze hry“ ty, kteří jejich představy a požadavky nejsou schopni splnit a obstát v konkurenčním prostředí, jak se také stalo i v případě společnosti M., s. r. o., Š., dále jen „M.“), v jejímž případě obvinění žádným způsobem nevyvíjeli iniciativu směrem k přechodu německých společností do jejich nově založené společnosti, nýbrž právě sami němečtí obchodní partneři se rozhodli tak učinit, aniž by za trvání pracovněprávního poměru obviněných u společnosti M. byla o jejich přechodu jakkoli, byť i ústní formou, uzavřena nějaká smlouva. Navíc, odvolací soud, který již jednou rozsudek soudu první instance zrušil a vrátil k novému projednání a rozhodnutí, posléze podruhé vyslovil, že obvinění měli svým jednáním získat nikoli prospěch, nýbrž výhodu, avšak z jeho rozhodnutí vůbec není zřejmé, v čem by měla taková výhoda spočívat.
Další část námitek obou obviněných se vztahovala k závěru soudu, že ještě za trvání pracovněprávního vztahu „… uzavřeli ústně smlouvy, jejichž obsahem bylo nahrazení společnosti M. v obchodních vztazích s německými výše uvedenými firmami společností P. …“. Napadená rozhodnutí neuvádějí, jakým způsobem měli oba obvinění poškozené společnosti M. odlákávat klienty, ačkoli ve skutkové větě výroku o vině je jim takováto činnost kladena za vinu. Nijak není ani konkretizováno, že pokud se tak mělo dít v rámci opakovaných osobních jednání, mezi kým tato jednání měla probíhat. Ani jeden z obviněných, ale ani jeden z uvedených údajně odlákaných klientů v žádné své výpovědi nepřipustil, že by se tak mělo ze strany obviněných dít, a ze strany soudu se tak jedná o pouhou spekulaci. Rozhodování obou německých společností – klientů, jak ostatně vyplývá i z výpovědí jejich zástupců, bylo zcela svobodné a svébytné a tyto společnosti svým odchodem ze společnosti M. reagovali na skutečnost, že odešli oba obvinění. Tento fakt nemůže být zpochybněn ani existencí faxů ze 4. 9. 2002 a 6. 9. 2002, jejichž smysl oba obvinění vysvětlili a zástupci německých společností toto vysvětlení potvrdili. Faxy byly odeslány za situace, kdy již mnohem dříve přijali rozhodnutí o ukončení spolupráce s M. , a proto nemohli být těmito písemnostmi odlákáni. Dále v předchozím trestním řízení nic nenasvědčuje tomu, že by obvinění se zástupci německých společností S. a L. ústně uzavřeli smlouvy, jejichž obsahem by mělo být nahrazení společnosti M. v obchodních vztazích s těmito subjekty jejich společností P. V případě obou německých společností se nejednalo o žádné nahrazení ani navázání na činnost společnosti M. Obvinění namítli, že takový závěr odvolacího soudu není jakkoli podložen spisovým materiálem, a pokud se soud opírá o faxovou korespondenci mezi obviněnými a zástupci německých obchodních společností dne 4. 9. 2002 a 6. 9. 2002, pak z této dokumentace nijak nevyplývá, že by došlo jejím prostřednictvím k soudem zmiňovanému právnímu úkonu. Naopak obhajobu obviněných, že žádnou smlouvu, která by byla na úkor společnosti M. , s. r. o., za doby trvání pracovněprávního vztahu v této společnosti s německými partnery neuzavírali, potvrzují i sami zástupci předmětných německých obchodních společností.
Nejvyšší státní zástupkyně pak naopak v odůvodnění svého dovolání především namítla, že v posuzované věci byl zásadním momentem pro právní posouzení jednání obviněných jako trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 3 tr. zák. úmysl obviněných uzavřít smlouvu výhodnou pro jimi ovládanou společnost P. a v důsledku toho zjevně na úkor společnosti M. , jejímž konečným cílem mělo být navázání trvalé obchodní spolupráce společnosti P. se společnostmi L. a S., již s ohledem na samotnou podstatu podnikání v obecném smyslu (§2 odst. 1 obchodního zákoníku) nepochybně za účelem zisku. Tento úmysl přitom obvinění plně realizovali, a to právě včetně předpokládaného zisku na straně společnosti P. Jednání obviněných, odpovídající znakům základní skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., tudíž bylo pro následek ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty téhož trestného činu kauzální a zmíněný (příčinný) vztah měl být následně zohledněn v konečném právním posouzení. Pokud v dané souvislosti odvolací soud rovněž poukazoval na úpravu smluvních vztahů mezi společností M. a jejími německými partnery, je třeba zmínit, že podstatou tohoto řízení je posouzení jednání obviněných jako (mimo jiné) zástupců společnosti P. a nikoli hodnocení míry ochrany společnosti M. v rámci jejích dohod se společnostmi L. a S., popřípadě řádnost postupu těchto společností při vypovězení sjednaných dohod. Zmíněná kvalifikovaná skutková podstata však požaduje získání značného prospěchu pachatelem pro sebe nebo jiného. Právní úvaha proto měla být vedena zejména ve vztahu ke zjištění, zda obvinění, v daném případě nejspíše pro společnost P. získali svým jednáním, jež jinak bylo posouzeno jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., prospěch a v jaké výši. Za podklad mohl být použit znalecký posudek, vyhotovený ve věci znalcem z oboru ekonomiky, jehož závěry soudy dříve činné ve věci v podstatě akceptovaly, byť v konečném důsledku při posouzení skutkového děje nepoužily. Z něj lze potom dovodit výši prospěchu (vyjádřeného způsobem odpovídajícím požadavkům vysloveným ve výše citovaném usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1568/2006) na straně společnosti P. v částce 2.069.000,- Kč, tzn. v částce značící s ohledem na ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. prospěch značný.
Trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. spáchá ten, kdo jako pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich.
Nejvyšší soud z výroku o vině napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci zjistil, že tento soud spatřoval naplnění uvedených znaků trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. zejména v tom, že oba obvinění jako zaměstnanci společnosti M. a současně také jako společníci a jednatelé firmy P. , které měly nepochybně podobný předmět činnosti, pro dobu po ukončení svého pracovního poměru u M., této společnosti odlákali obchodní partnery, a to německé firmy L. a S. , když se zástupci těchto společností ústně uzavřeli smlouvy, jejichž obsahem bylo nahrazení M. v obchodních vztazích se zmíněnými subjekty, jejich vlastní společností P., v důsledku čehož obchodní spolupráce společnosti P. s německými partnery plynule navázala na obchodní vztahy těchto německých firem se společností M., které byly zároveň ukončeny. Odhlédne-li se v této fázi posuzování důvodnosti podaných dovolání od značné neurčitosti tvrzení odvolacího soudu o uzavření a obsahu ústně uzavřené smlouvy, jisto je, že u každé z uvedených německých společností mělo zřejmě jít o jakousi blíže neurčenou rámcovou smlouvu, jejímž obsahem bylo nahrazení společnosti M. v obchodních vztazích s německými společnostmi L. a S. společností P. Z takového vyjádření však nelze zjistit o jakou smlouvu se vlastně mělo jednat a o jaké obchodní vztahy mělo jít. Bližší specifikaci této smlouvy nelze zjistit ani z odůvodnění napadeného rozsudku, kde se pouze na str. 14 uvádí, že „ani obhajoba … v zásadě nezpochybňuje skutečnost, že obvinění ústně uzavřeli smlouvy, jejichž předmětem bylo provozovat se společnostmi L. a S. obchodní vztahy, které časově navázaly na obchodní vztahy těchto společností se společností M. a svým obsahem se s nimi v zásadě kryly“. Dále odvolací soud obhajobě v tomto směru připomenul sled událostí, ke kterému došlo a který spočívá nejdříve v ústních jednáních se zástupci německých firem (kterým předtím sdělili svůj úmysl odejít ze společnosti M.) a sjednání základních parametrů obchodních vztahů, následně odeslání faxů ze dnů 4. a 6. 9. 2002 s výzvami, které jsou popsány v odůvodnění napadeného rozsudku, poté ve vypovězení rámcových smluv německých partnerů se společností M. a naposledy v podání výpovědí ze strany obou obviněných i pracovníků střediska 12 společnosti M. Z provedeného dokazování je tedy podle názoru odvolacího soudu zřejmé, že oba obvinění museli zároveň vědět o krocích německých společností ve vztahu ke společnosti M. S obhajobou obou obviněných se pak odvolací soud vypořádal v zásadě jen tím, že vyznívá značně sofisticky a účelově, a proto je třeba ji odmítnout (str. 12 a 13 rozsudku odvolacího soudu).
K tomu považuje za nutné Nejvyšší soud poukázat na svou ustálenou judikaturu, podle níž z ustanovení §128 odst. 2 tr. zák. vyplývá, že v době popudu k uzavření smlouvy nebo vlastního uzavření smlouvy musí být pachatel pracovníkem, členem orgánu, společníkem či účastníkem na podnikání v obou dotčených subjektech – podnicích nebo organizacích (srov. §89 odst. 16 tr. zák.), za které je třeba považovat i obchodní společnosti včetně společností s ručením omezeným, což bylo nepochybně v daném případě splněno. Ustanovení §128 odst. 2 tr. zák. chrání právnické osoby se stejným nebo podobným předmětem činnosti, na jejichž podnikání se pachatel účastní, před jakoukoli smlouvou, která by byla uzavřena tak, že by jednu nebo více z nich znevýhodnila. Nemusí jít přitom o smlouvu, která by byla uzavřena mezi organizacemi nebo podniky, v nichž je pachatel činný, ale může být smluvní stranou i třetí subjekt. Smlouva, kterou pachatel uzavřel podle §128 odst. 2 tr. zák. nebo k jejímuž uzavření dal popud, je na úkor jedné z více organizací (podniků) se stejným nebo obdobným předmětem činností, v nichž pachatel současně působí, i v případě, je-li jejím důsledkem ukončení určitého smluvního vztahu znevýhodněné organizace (podniku), přestože se ho smlouva přímo (výslovně) netýká (viz č. 36/2000 Sb. rozh. tr.). Toto by při potřebné bližší konkretizaci takové smlouvy mohla v zásadě splňovat i smlouva o rámcové spolupráci, je však třeba ji ve výroku náležitě popsat a individualizovat tak, aby bylo možno zjistit o jakou spolupráci a v jakém rozsahu se jednalo. Bez takové bližší konkretizace nelze totiž vůbec zjistit jaký měl být rozsah budoucí spolupráce společnosti P., jaké zboží na základě takové smlouvy mělo být dodáváno a později i dodáváno bylo, což má pak rozhodující význam i pro náležité zjištění, zda jednání obviněných směřovalo k získání prospěchu a v jaké výši nebo jen k získání výhody, jak uzavřel v napadeném rozsudku odvolací soud. Při takovém neurčitém skutkovém zjištění, které učinil ve výroku napadeného rozsudku odvolací soud a které ani blíže v jeho odůvodnění nerozvedl, a to i přesto, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil závažné pochybnosti z hlediska skutkových závěrů odvolacího soudu učiněných již v předchozím rozhodnutí, kterým jeho původní zprošťující rozsudek zrušil, když uvedl, že věc mu byla již jednou vrácena odvolacím soudem, který se neztotožnil s jeho zprošťujícím výrokem ohledně obou obviněných, přičemž nalézací soud zdůraznil, že pasáže jeho rozhodnutí, které se týkají skutkových okolností a jejich právní zhodnocení by jistě měly být odůvodněny obsáhlejším způsobem. Dále na straně 31 odůvodnění svého rozhodnutí poté již jen obecně uvedl, že aniž by měl sebemenší ambici polemizovat s rozhodnutím odvolacího soudu, je toho názoru, že „primárně by mělo být srozumitelně a jasně řečeno, jakým způsobem obvinění za prokázaných nadstandardních vztahů a za prokázaného charakteru smluv uzavřených mezi M. a německými firmami, vůbec mohli tyto obchodní partnery odlákat, jak uvažuje vrchní soud. Formálně sice bylo partnerem německých firem M., faktický stav však byl objektivně diametrálně odlišný. Pokud pak obvinění skutečně M. odlákali německé obchodní partnery, není podle nalézacího soudu zcela zřejmé, proč by měli obvinění odpovídat pouze za způsobení úkoru nevyjádřitelného ve formě finančního prospěchu. S ohledem na rozhodnutí odvolacího soudu lze za nesporné považovat, že M. vznikla v důsledku ukončení spolupráce s německými firmami škoda v řádu několika milionů korun, zatímco P. na této skutečnosti profitoval. Na této skutečnosti se shodly oba znalecké posudky, které v tomto směru v průběhu trestního řízení byly vypracovány a provedeny jako důkaz. Logicky by pak podle nalézacího soudu mělo platit, že pokud obvinění odlákali německé partnery, měli by také nést ekonomický důsledek z takového odlákání vyplývající. Samozřejmě může ale také platit, že tento důsledek obvinění nést nemohou například proto, že obchodní činnost německé firmy s jejich společností P. začaly realizovat až po ukončení jejich pracovního poměru v M., tedy i z pohledu odvolacího soudu legitimně. Potom se ale celá situace posouvá na samotný začátek a základní otázkou zůstává, jak za takového stavu lze vůbec dovozovat trestní odpovědnost obou obviněných. Nalézací soud nedokázal tyto úvahy sám blíže rozvést proto, že si skutkové a právní závěry prezentované v tomto rozsudku nevytvořil v rámci vlastní nalézací činnosti a rozhodnutí odvolacího soudu o zmíněných momentech nehovoří.“ Při takových závěrech soudu prvního stupně nemůže odvolací soud postupovat shora uvedeným způsobem a poukazovat na skutková zjištění z rozsudku soudu prvního stupně, která jsou zcela zřejmě rozporná, když se soud prvního stupně zřejmě cítil zavázán vyslovenými názory odvolacího soudu v usnesení ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 2 To 57/2008, že obvinění nezpůsobili úkor, který by byl vyčíslitelný penězi. Takový závěr totiž skutečně odvolací soud v tomto usnesení uvedl, když na str. 8 zdůraznil, že „za těchto okolností (míní se ústní uzavření smlouvy, jejímž obsahem bylo nahrazení společnosti M. v obchodních vztazích se zmiňovanými subjekty „jejich vlastní společností P.“) mělo být zvažováno, i s ohledem na to, že zatím nic nesvědčí o tom, že by společnosti M. vznikla újma neodebráním zboží již objednaného, zda obvinění svým jednáním nenaplnili znaky základní skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. v podobě uzavření smlouvy na úkor jednoho z tam uvedených subjektů, přičemž tento úkor by na rozdíl od původního náhledu na právní posouzení věci nebyl vyjádřitelný ve formě finančního prospěchu, ale ve formě nevýhody odvíjející se od odlákání obchodních partnerů pro období po skončení pracovního poměru obou obžalovaných“ (viz č. l. 1073 spisu).
K tomuto závěru odvolacího soudu, který byl zřejmě i základem výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, považuje za nutné Nejvyšší soud uvést, že odvolací soud zde směšuje úkor s prospěchem či s výhodou, ač podle dikce trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. jde o dva samostatné znaky, což vyplývá již z toho, že k naplnění znaků této skutkové podstaty je třeba aby pracovník, člen orgánu, společník, podnikatel nebo účastník na podnikání dvou nebo více podniků nebo organizací se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch uzavřel nebo dal popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich. Jinými slovy pachatel tedy musí jednat při uzavření smlouvy na úkor alespoň jednoho z dotčených subjektů, jak tomu mělo být v posuzovaném případě, v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch. Je proto třeba se podrobně vypořádat s tím, zda oba obvinění jednali v takovém úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch, přičemž je nutno případný závěr o takovém úmyslu odůvodnit potřebnými skutkovými okolnostmi s poukazem na konkrétní ve věci provedené důkazy.
Navíc ani výhoda, ke které měl směřovat podle závěru odvolacího soudu, a to na rozdíl od závěru soudu prvního stupně, úmysl obou obviněných, není ve výroku napadeného rozsudku náležitě specifikována. Takovou výhodou by podle vymezení skutku mohla být jen skutečnost, že „obchodní spolupráce společnosti P. s německými partnery plynule navázala na obchodní vztahy těchto německých firem se společností M., které byly zároveň ukončeny“, přičemž ukončení spolupráce by však mělo zřejmě být úkorem ve smyslu shora citovaného rozhodnutí pod č. 36/2000 Sb. rozh. tr. Takový popis zcela nekonkrétní výhody „navázání na obchodní vztahy“, který není opět v žádném směru rozveden v odůvodnění tohoto rozsudku odvolacího soudu (viz druhý a třetí odstavec na str. 15 napadeného rozsudku), je však zcela nedostatečný pro závěr o vině obou obviněných trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., zvláště když zmíněná výhoda není vůbec navázána na jakýkoli popis úmyslu obviněných. Při právním posouzení jednání obou obviněných je pak třeba mimo již citovaného rozhodnutí uveřejněného pod č. 36/2000 Sb. rozh. tr. respektovat i další ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. V tomto směru považuje Nejvyšší soud za nutné poukázat zejména na usnesení ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 5 Tdo 290/2006, pokud jím bylo mimo jiné zdůrazněno, že výhody, k jejichž opatření směřuje úmysl pachatele trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., musí být neoprávněné, tj. získané v důsledku porušení zákazu konkurence, resp. v důsledku zneužití informací, které má pachatel k dispozici právě proto, že zároveň působí ve dvou nebo více podnicích či organizacích se stejným nebo obdobným předmětem činnosti.
Za tohoto stavu věci Nejvyšší soud shledal ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. podaná dovolání obou obviněných Ing. B. M. a M. K. i nejvyšší státní zástupkyně zcela důvodnými, neboť nedostatečný popis skutku ve výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu, který ze shora uvedených důvodů v zásadě vůbec neodpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., nemůže být podkladem výroku o vině obou obviněných Ing. B. M. a M. K. Navíc uvedený popis skutku nebyl náležitě rozveden v odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 2 To 102/2008, a nebyl ani podložen náležitě ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. zhodnocenými skutkovými okolnostmi, když odvolací soud v podstatě jen odkazoval na blíže neurčené části rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 29 T 4/2007, který však provedené důkazy hodnotil do značné míry shodně jako ve svém původním zprošťujícím rozsudku (č. l. 25 až 28 odůvodnění tohoto rozsudku) a v závěru svého odůvodnění v následném rozsudku po zrušení původního rozsudku odvolacím soudem víceméně odkazoval na závěry Vrchního soudu v Olomouci v usnesení ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 2 To 57/2008, které jednoznačně vykládal tak, že „zprošťující výrok je nesprávný a má být vyslovena vina obou obviněných trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák.“ (č. l. 29 až 31 odůvodnění rozsudku). Zároveň ovšem o těchto skutkových závěrech Vrchního soudu v Olomouci vyslovoval již shora uvedené pochybnosti (č. l. 31 odůvodnění rozsudku). Na takový rozsudek nalézacího soudu proto není možno z hlediska skutkových závěrů odvolacího soudu obsažených ve skutkové větě výroku o vině obou obviněných v napadeném rozsudku odkazovat a odvolací soud musí po zrušení rozsudku nalézacího soudu postupovat podle §163 odst. 6 a 7 tr. ř. nebo podle §259 odst. 1 tr. ř.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněných Ing. B. M. a M. K. a nejvyšší státní zástupkyně podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 2 To 102/2008. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení se Vrchní soud v Olomouci vyvaruje všech shora vytknutých pochybení při právní kvalifikaci jednání obou obviněných Ing. B. M. a M. K. Přitom je třeba aby vycházel ze zcela jednoznačně a nesporně zjištěného skutkového stavu se zaměřením na znaky skutkové podstaty žalovaného trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 3 tr. zák.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je předpokladem k tomu, aby mohl odvolací soud po zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve věci sám rozhodnout, správně zjištěný skutkový stav v napadeném rozsudku, popřípadě doplněný důkazy provedenými odvolacím soudem (srov. rozhodnutí publikované pod č. T 139-4. v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. č. 5/2001). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že těžiště nesprávného přístupu k celé věci je třeba spatřovat v odůvodnění usnesení odvolacího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 2 To 57/2008, kterým z podnětu odvol ání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 29 T 4/2007, a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně.
Ve zrušeném zprošťujícím rozsudku nalézací soud na straně 25 až 28 odůvodnění dospěl po zhodnocení provedených důkazů k závěru, že lze připustit věcnou správnost tvrzení obžaloby, že ukončení spolupráce s německými firmami znamenalo vznik ekonomické újmy společnosti M., respektive ekonomický prospěch firmy P., avšak tyto skutečnosti samy o sobě, ve vzájemném spojení, ani v kombinaci s nějakými dalšími, nejmenovanými skutečnostmi nejsou dostačující pro vyslovení závěru o vině obou obviněných. Nalézací soud zde byl toho názoru, že nebylo prokázáno tvrzení obžaloby, že německé firmy L. a S. vypověděly předmětné smlouvy s M. na základě iniciativy obou obviněných. Jak je zřejmé z výše uvedeného, Ing. B. M. i M. K. důrazně popírají, že by obě jmenované firmy smlouvy vypověděly z jejich popudu. Z vyjádření obou obviněných, která v tomto směru učinili, se dá velmi dobře dovodit, že šlo o svobodný projev vůle obou německých partnerů M. , přičemž jejich podíl na celé této věci spočíval jen v tom, že se rozhodli z firmy M. odejít a využili nabídky firem L. a S. dodávky dílů uskutečňovat přes jejich vlastní firmu P., neboť němečtí partneři po jejich odchodu nechtěli pokračovat ve spolupráci s M. Nalézací soud dále podotkl, že taková obhajoba nebyla provedenými důkazy vyvrácena a naprosto jednoznačně je potvrzována svědeckými výpověďmi učiněnými v průběhu trestního řízení J. M. jako zástupcem firmy S. a K. S. jako zástupcem firmy L., které podrobně nalézací soud uvedl na str. 17 až 21 odůvodnění. Proti tvrzení obviněných v tomto směru stojí jen tvrzení zástupců firmy M., avšak nejedná se o důkazy původní, nýbrž v převážné většině o důkazy odvozené, neboť oba zástupci firmy M. své poznatky, že by iniciativa vyšla ze strany obviněných, nečerpali přímo, ale z jiných zdrojů … například z údajného tvrzení spolupracovníka obviněných, kterého ovšem svědkové nechtěli jmenovat, či z výše zmiňovaných faxových zpráv, zmiňovaných již obžalobou. K uvedeným faxům pak nalézací soud podotkl, že znění těchto faxů nevylučuje obhajobu obžalovaných, že o ukončení spolupráce s M. rozhodly obě německé firmy samy, aniž by je k tomu vyzývali, a že se tak stalo v dřívější době, než v obžalobě konkretizované faxy byly odeslány. Pokud tedy nedošlo k řádnému vyvrácení obhajoby obviněných, že vypovězení smluv neiniciovali, a tato jejich obhajoba je potvrzována výpověďmi svědků M. a S. , je nutno pochybnosti vyplývající z výpovědí zástupců M. či předmětných faxů samozřejmě hodnotit ve prospěch obou obviněných za důsledného uplatnění procesní zásady in dubio pro reo. Za této situace tak nalézací soud hodnotil výše zmíněné skutečnosti ve prospěch obviněných. Dále pak soud zdůraznil, že i kdyby bylo prokázáno, že obvinění dali k uzavření trestním zákonem požadovaných smluv popud či by takové smlouvy i sami uzavřeli, pak stejně nebylo možno hodnotit takové jednání jako jednání na úkor společnosti M. , neboť předmětné smlouvy nezakládaly povinnost německých subjektů objednávat a odebírat výrobky právě a jedině od firmy M. Tyto smlouvy v žádném případě neměly punc exkluzivity a nejenom, že nezakládaly výlučnou povinnost firem L. a S. předmětné výrobky odebírat od firmy M. , ale nezakládaly vůbec žádnou povinnost těchto firem odebírat výrobky od firmy M. Zcela jistě nezakazovaly těmto německým firmám obchodovat na území České republiky, ani kdekoli jinde na světě s jinými subjekty, než je firma M., a aby německé firmy mohly na území České republiky obchodovat s jiným obchodním partnerem než s M., vůbec nemuselo k vypovězení předmětných smluv dojít. Nalézací soud proto uzavřel, že pokud M. ukončením obchodních vztahů s firmami L. a S. vznikla ekonomická újma a naopak P. na takové skutečnosti profitoval, nestalo se tak v důsledku protiprávního jednání obviněných Ing. B. M. a M. K. Proto jednání obviněných nemůže být právně kvalifikováno jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 3 tr. zák.
Na tyto podrobné závěry soudu prvního stupně reagoval odvolací soud v odůvodnění zrušujícího usnesení ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 2 To 57/2008, v zásadě tím, že v odůvodnění tohoto svého usnesení, pokud jde o podstatné skutečnosti a právní závěry především uvedl, že těžiště problémů při posouzení této věci nespočívá v tom, že by krajský soud nevěnoval pozornost mezím dokazování, uvedeným v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., když v tomto směru bylo provedeno značné množství zčásti si protiřečících důkazů, které však dávají poměrně ucelený obraz o dění souvisejícím se skutkem, který je předmětem obžaloby. Sporné je právní posouzení věci a v některých aspektech i skutkové závěry nalézacího soudu, vyvolávající otázku, zda v některých dílčích aspektech nalézací soud při hodnocení důkazů postupoval důsledně v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Konkrétně pak odvolací soud poukázal na závěr nalézacího soudu ohledně toho, že nebylo prokázáno, že německé firmy vypověděly předmětné smlouvy s M. na základě iniciativy obou obviněných. Dále poukázal odvolací soud v této souvislosti na výpověď K. S. , ze které citoval tu její část, že spolupráce s M. probíhala zhruba do roku 2002. Tehdy byli Ing. B. M. informováni, že společně s M. K. opouští firmu M. a že si založí vlastní podnik. Ing. B. M. se v té souvislosti dotazoval, zda by spolupráce mezi nimi a firmou L. mohla pokračovat. Obdobné skutečnosti podle odvolacího soudu zazněly i ve výpovědi svědka J. M. , zástupce firmy S. , jak ji citoval už nalézací soud na straně 18 svého rozsudku, a kde soud uvedl, že k ukončení spolupráce s M. došlo za situace, kdy M. K. prezentoval svůj úmysl tuto firmu opustit. Svědek J. M. věděl, že M. K. má v úmyslu založit vlastní firmu, pro něj osobně bylo jasné, že spolupráce se dál bude odvíjet na bázi kontaktu s M. K. Podle odvolacího soudu je třeba tyto skutečnosti hodnotit v souvislosti s obsahem faxů ze dnů 4. 9. 2002 a 6. 9. 2002. Dále však odvolací soud konstatoval, že tyto věci nejsou pro právní posouzení rozhodující, neboť od počátku trestního řízení byl položen primární důraz na vypovězení uzavřených rámcových smluv německými partnery na základě podnětu ze strany obžalovaných a nebyla věnována dostatečná pozornost tomu, co podle vrchního soudu má ve věci stěžejní význam a co je v popisu skutku zmíněno poměrně stručně. Jedná se totiž o skutečnost, že němečtí partneři začali provozovat obchodní spolupráci s firmou P., přičemž z provedeného dokazování se předběžně nabízí závěr, že tato obchodní spolupráce probíhala ve zhruba stejném rozsahu jako předchozí obchodní spolupráce se společností M. Z tohoto hlediska tak nemohly být právní závěry nalézacího soudu rozvedené na str. 25 až 27 jeho rozsudku úplné a vyčerpávající problematiku právního posouzení věci. Dále se odvolací soud v podrobnostech zabýval interpretací předmětných smluv mezi společností M. a jejími německými obchodními partnery, přičemž uzavřel, že zmíněné smlouvy patrně jednostranně zvýhodňují německé partnery a v žádném případě společnost M. nechrání před případnou dokonce i souběžnou obchodní spoluprací s jiným obchodním partnerem. V té souvislosti odvolací soud také zdůraznil, že nemůže zůstat nepovšimnuto, že i když obvinění patrně měli legitimní možnost se o obchodní spolupráci s německými partnery ucházet po skončení svého pracovního poměru u společnosti M. i ze závěrů nalézacího soudu vyplývá, že s oběma německými partnery uzavřeli ústně smlouvu, jejímž obsahem bylo nahrazení společnosti M. v obchodních vztazích se zmiňovanými subjekty jejich vlastní společností P., ještě v průběhu pracovního poměru u společnosti M., přičemž z provedeného dokazování se nabízí předběžný závěr, že fakticky obchodní spolupráce společnosti P. plynule navázala na obchodní vztahy těchto německých partnerů se společností M., které byly zároveň ukončeny. Za těchto okolností tedy mělo být i s ohledem na to, že zatím nic nesvědčí o tom, že by společnosti M. vznikla újma neodebráním zboží již objednaného, zvažováno, zda obvinění svým jednáním nenaplnili znaky základní skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. v podobě uzavření smlouvy na úkor jednoho z tam uvedených subjektů, přičemž tento úkor by na rozdíl od původního náhledu na právní posouzení věci nebyl vyjádřitelný ve formě finančního prospěchu, ale ve formě nevýhody odvíjející se od odlákání obchodních partnerů pro období po skončení pracovního poměru obou obviněných (str. 1071 až 1073 odůvodnění usnesení).
Tyto závěry odvolacího soudu neodpovídají ustálené judikatuře soudů o způsobu přístupu odvolacího soudu ke skutkovým zjištěním nalézacího soudu obsaženým v rozsudku, který je přezkoumáván odvolacím soudem na podkladě proti němu podanému odvolání. Podle rozhodnutí pod č. 20/1997 Sb. rozh. tr., pokud se odvolací soud neztotožní se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, popř. k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout. V případě, že odvolací soud považuje rozsah dokazování za úplný, ale provedené důkazy sám hodnotí jinak než soud prvního stupně, jak tomu bylo ve shora naznačených směrech v této věci, nemůže rozhodnout po zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b) a c) tr. ř. novým rozsudkem bez toho, že by nezbytné důkazy předtím zopakoval bezprostředně před odvolacím soudem. Přitom však musí uvážit, zda rozsah důkazů, které by bylo třeba opakovat ve veřejném zasedání odvolacího soudu, nepřekračuje meze uvedené v §263 odst. 6 tr. ř. Pokud by tomu tak bylo, musel by odvolací soud postupovat podle §259 odst. 1 tr. ř.; přitom by však mohl soud prvního stupně jen upozornit, čím se znovu zabývat, nesmí mu však ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazné pokyny (srov. i č. 57/1984 Sb. rozh. tr.). K tomu považuje Nejvyšší soud za nutné s přihlédnutím k této věci zdůraznit, že také odvolací soud musí konkrétní skutečnosti vyplývající z jednotlivých důkazů hodnotit ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž nesmí vytrhávat ojedinělé věty ze svědeckých výpovědí svědků, které ani sám nevyslechl (srov. §263 odst. 7 tr. ř.), a neurčitě poukazovat bez bližšího rozboru na faxové zprávy ze dnů 4. a 6. 9. 2002, jež nalézací soud hodnotil zřejmě zcela odlišně (č. l. 1055 spisu), jak odvolací soud učinil na str. 6 až 7 svého shora citovaného zrušujícího usnesení (č. l. 1071 až 1072 spisu). Místo toho se měl náležitě vypořádat se všemi rozhodnými skutečnostmi pro právní posouzení věci i odlišnými závěry soudu prvního stupně, dále v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, popř. k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout, a na základě toho soud prvního stupně jen upozornit, čím se má znovu zabývat, aniž by mu však ke způsobu hodnocení důkazů uděloval závazné pokyny.
Ve smyslu těchto závazných právních názorů Nejvyššího soudu je tedy odvolací soud povinen přehodnotit svůj přístup k projednávané věci a postupovat nadále v souladu s ustanoveními §258, §259 odst. 1, 3 a §263 odst. 6, 7 tr. ř. při respektování smyslu uvedené judikatury.
Teprve poté, až bude jednoznačně a nepochybně zjištěn skutkový stav věci v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., bude možno se vypořádat s otázkou, zdali obvinění Ing. B. M. a M. K. svým jednáním získali či zamýšleli získat výhodu a/nebo prospěch, a pokud ano, pak v čem konkrétně tato výhoda či prospěch spočívají. Pokud jde o náležité skutkové zjištění musí se odvolací soud zaměřit i na objasnění skutečnosti, zda a jakým způsobem obvinění „odlákali společnosti M. obchodní partnery, a to německé firmy L. a S. “, když v tomto směru napadený rozsudek neobsahuje žádné skutkové zjištění, odvolací soud se k této skutečnosti konkrétně vůbec nevyjádřil a nalézací soud opakovaně učinil opačné skutkové zjištění (srov. již citovanou str. 31 odůvodnění rozsudku).
Pomine-li Nejvyšší soud shora podrobně rozvedené nedostatky spočívající v nedostatečné objasněnosti skutkových okolností podřazených některým formálním znakům souzené skutkové podstaty, bude nutno se po shora naznačeném doplnění zaměřit i na naplnění materiálního znaku trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák., přičemž i v tomto směru bude třeba respektovat ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a právní názory, které v tomto směru byly vyjádřeny v usnesení ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 5 Tdo 278/2007, a v navazujícím rozsudku ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 5 Tdo 563/2008. Přitom nelze ani opomenout základní zásadu použití trestního práva jako poslední možnosti ochrany uvedeným trestným činem dotčených společenských zájmů. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio vyplývá, že ochrana závazkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. Nejvyšší soud k tomu dodává, že v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu je v právním státě zásadně nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů, a proto, pokud jde o naplnění objektivních i subjektivních znaků trestného činu, při promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku – „ultima ratio“ – nemůže být ignorována obchodněprávní stránka věci (srov. k tomu také nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01 atd.). Princip subsidiarity trestní represe totiž vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní.
V souvislosti s tím považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že v zásadě nepředjímá, jakým způsobem odvolací soud o odvolání obviněných Ing. B. M. a M. K. a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě – pobočka v Olomouci znovu rozhodne, tedy zda sám ve věci v souladu se shora vyslovenými názory rozhodne či věc po případném zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 29 T 4/2007, vrátí Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, aby ji znovu projednal a rozhodl. Je však nezbytné, aby postupoval v souladu s ustanoveními §258, §259 odst. 1, 3 a §263 odst. 6, 7 tr. ř. při respektování smyslu shora uvedené judikatury.
Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je Vrchní soud v Olomouci, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí (ale případně i Krajský soud v Brně – pobočka v Olomouci), vázán právními názory, které byly shora v tomto usnesení vysloveny, a je povinen provést minimálně úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozhodnutí je odvolací soud povinen postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z jeho odůvodnění musí být také patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou (včetně té, kterou uplatnili obvinění v odvoláních a v dovoláních), přičemž se nelze omezit jen na paušální a nic neříkající tvrzení o její účelovosti, dále je třeba uvést proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Toto je třeba obdobně uvést i v usnesení (srov. §134 odst. 2 a §138 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2009
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.