ECLI:CZ:NS:2009:5.TDO.77.2009.1
sp. zn. 5 Tdo 77/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. února 2009 o dovolání, které podal obviněný Ing. M. L. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 6 To 96/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 53 T 3/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 8. 2007, sp. zn. 53 T 3/2002, jednak podle §37a tr. zák. zrušil celý výrok o trestu a částečně i výrok o vině, a to pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. pod body VI. 1) a 4) vyslovený rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 13. 2. 2006, sp. zn. 53 T 3/2002 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 6 To 62/2006, a nově uznal obviněného Ing. M. L. vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., [bod I. 1), 2), 4) výroku o vině], pokusem pokračujícího trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák. [bod I. 3) výroku o vině], dvěma trestnými činy zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. (bod II., IV. výroku o vině), trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. (bod III. výroku o vině). Za uvedenou trestnou činnost krajský soud odsoudil obviněného podle §250 odst. 4 tr. zák., §37a tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Vedle trestu odnětí svobody obviněnému podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů obchodních společností a družstev, jakož i vedoucích funkcí v těchto organizacích, spojených s hmotnou odpovědností na dobu sedmi roků. Současně krajský soud obviněného Ing. M. L. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutky, v nichž obžaloba spatřovala dílčí skutek pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák.
Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně rozhodl rozsudkem ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 6 To 96/2007, kterým z podnětu odvolání obviněného Ing. M. L. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o vině dvěma trestnými činy zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. (body II., IV. výroku o vině rozsudku krajského soudu) a v celém výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově uznal obviněného vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin a za trestné činy, jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 13. 2. 2006, sp. zn. 53 T 3/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 6 To 62/2006, obviněnému podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §37a tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Zároveň vrchní soud obviněnému podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti, a to výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev, jakož i vedoucích funkcí v těchto organizacích spojených s hmotnou odpovědností na dobu sedmi roků. Současně bylo podle §226 písm. b) tr. ř. rozhodnuto o zproštění obviněného obžaloby pro skutek, jímž se měl dopustit trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zák.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 6 To 96/2007, jehož neúplný výrok o trestu tento soud doplnil rozsudkem stejné spisové značky ze dne 8. 1. 2009, napadl obviněný Ing. M. L. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
S ohledem na doplňující rozsudek odvolacího soudu byl dovolatel Nejvyšším soudem vyzván k vyjádření, zda hodlá ve věci jakýmkoli způsobem reagovat na doplnění chybějící části původního výroku rozsudku odvolacího soudu. Obviněný Ing. M. L. prostřednictvím svého obhájce sdělil, že poslední rozhodnutí odvolacího soudu se nijak nedotklo té části původního rozsudku, proti níž směřoval své dovolání ze dne 7. 4. 2008. S ohledem na obsah svých uplatněných námitek však upravil původní návrh tak, aby Nejvyšší soud po zrušení napadeného rozsudku v části výroku o trestu sám rozhodl tak, že obviněnému uloží trest odnětí svobody v trvání tří let a zařadil jej pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou.
Dovoláním ze dne 7. 4. 2008 obviněný napadl citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 6 To 96/2007, v rozsahu výroku o trestu. Pochybení soudu druhého stupně spatřoval obviněný v nedostatečném promítnutí délky trestního řízení do uloženého trestu. Uvedl, že trestní stíhání bylo zahájeno v květnu 1999, v témže měsíci (25. 5. 1999) byl vzat do vazby, jež trvala do 14. 9 2000. Již v průběhu přípravného řízení docházelo k velkým časovým prodlevám mezi jednotlivými úkony, seznámen s trestním spisem byl v září roku 2001, obžaloba byla však podána až v únoru následujícího roku. První hlavní líčení se pak uskutečnilo v listopadu 2002 a první odsuzující rozsudek byl vyhlášen až po čtyřech letech, přičemž trestné činnosti se měl dopustit v letech 1994 až 1996. Vyslovil přesvědčení o vzniku neodůvodněných průtahů v trestním řízení, a to včetně řízení před soudy prvního a druhého stupně. Dovolatel se domníval, že byla překročena přiměřená doba trestního stíhání, jež podle názoru Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále jen „Soud“) nesmí bez ohledu na okolnosti případu překročit hranici šesti roků. Protože jeho věc byla projednána po téměř devíti letech, došlo podle něj k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), jež garantuje účastníkům soudního řízení právo na spravedlivý soudní proces a vyřízení věci v přiměřené lhůtě. Obviněný upozornil dále na skutečnost, že průtahy, které v trestním řízení nastaly, nezavinil. Odkázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67, svazek 36, kde je vysloven požadavek na to, aby soudy zkoumaly, zda zásah do osobní svobody je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním či nikoli. Na podporu svých tvrzení citoval také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 4 Tz 1/2002, ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001, ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 3 Tdo 748/2007, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 5. 1999, sp. zn. II. ÚS 445/98, a 15. 7. 2004, sp. zn. II. ÚS 7/2003. S ohledem na shora uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Učinil ještě alternativní návrh, aby dovolací soud sám mu uložil trest odnětí svobody, a to ve výměře v rozmezí tří až čtyř roků (následně upravil na tři roky) a pro výkon trestu odnětí svobody ho zařadil do věznice s ostrahou. Závěrem dovolacímu soudu obviněný Ing. M. L. navrhl rozhodnout podle §265l odst. 4 tr. ř. tak, že se obviněný nebere do vazby.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání, což učinila prostřednictvím státního zástupce JUDr. R. H. činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten označil délku trestního řízení za nepřiměřenou a připustil, že v posuzované trestní věci došlo k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy. Podrobně se vyjádřil k otázce kompenzace porušení práva obviněného na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a uzavřel, že taková okolnost rozhodně nezakládá důvod pro změnu ve výroku o vině ani pro zastavení trestního stíhání. Naopak za přípustné formy kompenzace nepřiměřené délky trestního řízení považoval alternativy v rámci rozhodování o trestněprávních následcích trestní odpovědnosti (např. uložení mírnějšího trestu co do druhu či výměry, uložení trestu odnětí svobody pod spodní hranicí trestní sazby, upuštění od potrestání apod.). Na způsobu, jakým se soud druhého stupně vypořádal s průtahy ve věci obviněného Ing. M. L., neshledal státní zástupce žádnou vadu. Trest uložený odvolacím soudem označil za mírný a přiměřený. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Dovolacímu důvodu tedy odpovídají jen právní námitky proti kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy, tedy že skutek měl být posouzen podle jiného ustanovení trestního zákona (jiný trestný čin), event. je možné namítat, že skutek nevykazuje znaky žádného trestného činu. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohou být v dovolání namítány vady nesprávného hmotně právního posouzení ve vztahu k tzv. zvláštním podmínkám při ukládání trestu, tj. pochybení při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu (§35 odst. 1, 2 tr. zák. a §37a tr. zák., viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Tento dovolací důvod se však nevztahuje na jiné úvahy při ukládání trestu za trestný čin, jímž byl odvolatel uznán vinným, např. nepřiměřená přísnost trestu. Důvod dovolání, které směřuje proti výroku o trestu, je výslovně upraven v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle zákonné úpravy tak lze z tohoto důvodu dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný může tedy z tohoto důvodu namítat dvě alternativní pochybení soudu: pochybení soudu při ukládání druhu trestu, který je nepřípustný, nebo při určení takové výměry trestu, která je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za daný trestný čin (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 360/2006, ze dne 2. 9. 2002, 11 Tdo 530/2002, ze dne 4. 1. 2006, 7 Tdo 4/2006). Ani jedna alternativa však neposkytuje možnost dovolávat se porušení zákonných hledisek určujících uložení druhu a výměry trestu (popř. i ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody), tedy ani kdyby obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nebyly by jeho námitky relevantní, protože obviněný si stěžoval na nepřiměřenost trestu, který mu však byl uložen v rámci zákonné trestní sazby a jde o přípustný druh trestu za daný trestný čin.
Nejvyšší soud s ohledem na specifičnost případu, považuje za nutné připomenout, že trest, uložený napadeným rozhodnutí, odvolacího soudu, je trestem souhrnným. První odsuzující rozsudek v této věci, který se tak stal časovým mezníkem pro sbíhající se trestnou činnost obviněného, byl vyhlášen 13. února 2006. Přestože poté byl tento rozsudek částečně zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 6 To 62/2006, a proti obviněnému tak pokračovalo soudní řízení, byl za trestnou činnost, ohledně níž zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání osmi roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů obchodních společností a družstev, jakož i vedoucích funkcí v těchto organizacích spojených s hmotnou odpovědností, a to na dobu sedmi let. K pravomocnému uložení trestu v předmětné trestní věci tak došlo před skončením sedmého roku od zahájení trestního stíhání. Dovoláním napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl obviněnému za sbíhající se trestné činy uložen souhrnný trest odnětí svobody v délce osmi roků, přičemž mu byl rovněž uložen trest zákazu činnosti, a to ve stejném rozsahu i délce jako výše citovaným předcházejícím rozsudkem odvolacího soudu vyhlášeným v prosinci roku 2006.
Při porovnání obou výroků o trestech, které byly obviněnému uloženy v rámci tohoto trestního řízení je evidentní, že souhrnný trest, proti jehož nepřiměřené přísnosti dovolatel brojil svým dovoláním, byl ukládán v naprosto stejné výměře trestu odnětí svobody i trestu zákazu činnosti (ten má rovněž totožný rozsah) jako původní úhrnný trest ukládaný v prosinci 2006. Podle ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. věta třetí nesmí být souhrnný trest mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. Pokud má soud v úmyslu uložit obviněnému stejný druh trestu ve stejné výměře, musí postupovat podle ustanovení §37 tr. zák. a upustit od uložení souhrnného trestu. To se však v posuzovaném případě nestalo a Vrchní soud v Olomouci pochybil, pokud napadeným rozsudkem vyslovil uložení souhrnného trestu obviněnému, který byl zcela stejného druhu i výměry jako trest předcházející (úhrnný). Dosavadní výklad požadavku vyjádřeného ve větě třetí ustanovení §35 odst. 2 (souhrnný trest musí být přísnější než předcházející trest) vychází z toho, že i v případě použití ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle §40 tr. zák., lze výměru souhrnného trestu odnětí svobody snížit pod dolní hranici zákonné trestní sazby, ovšem za podmínky, že i po takovém snížení bude souhrnný trest ve svém celku přísnější než trest předcházející. Z uvedeného vyplývá, že v posuzované trestní věci nebylo ani možné obviněnému uložit mírnější trest s ohledem druh a výměru prvního ve věci ukládaného trestu (ten není předmětem přezkumu dovolacího soudu), jak se dovolatel domáhal. Je možné pouze konstatovat, že Vrchní soud v Olomouci nedodržel zákonné pravidlo upravené v ustanovení §35 odst. 2 věta třetí tr. zák., neboť správně měl u obviněného upustit od uložení souhrnného trestu podle §37 tr. zák. Zjištěná vada však neměla žádné negativní důsledky pro obviněného s ohledem na to, že doplňujícím rozsudkem Vrchní soud zrušil předcházející trest.
Nad rámec uvedeného lze ke konkrétním námitkám obviněného dodat, že Vrchní soud v Olomouci se poměrně důkladně zabýval otázkou průtahů v trestním řízení (srovnej str. 47 – 50 rozsudku odvolacího soudu). Soudu prvního stupně vytkl, že zjištěnou nepřiměnou délku řízení potvrdil, aniž by se však jeho konstatování promítlo do výroku o vině či trestu obviněného Ing. M. L. Vrchní soud napravil tento nedostatek. Na základě objektivních zjištění shrnul, že dovolatel se na průtazích nijak nepodílel, přičemž současně zdůraznil obsáhlost a složitost předmětu trestního řízení, které negativně ovlivnily jeho celkovou délku. S tímto se naprosto ztotožnil také Nejvyšší soud, který jen doplňuje, že o obsáhlosti věci svědčí už to, že samotný trestní spis čítá přes deset tisíc stran, obviněný byl stíhán pro více skutků, a složitost celé věci se odrazila i v samotném odhalení a především objasňování trestné činnosti, k němuž bylo zapotřební opatřit účetní dokumenty obchodních společností a tyto následně odborně vyhodnotit. Pochopitelně proto zjišťování skutkového stavu vyžadovalo mnohem více času než u běžných kriminálních činů. Lze tak souhlasit s tou částí napadeného rozsudku, v níž uvedené okolnosti vrchní soud hodnotil tak, že měly vliv na prodloužení trestního řízení. Současně však odvolací soud připustil, a Nejvyšší soud se s ním ztotožnil, že svém souhrnu (včetně stadií řízení před obecnými soudy) délka řízení nepochybně překročila přiměřenou dobu, právo obviněného na spravedlivý proces bylo porušeno a je spíše otázkou, jaké intenzity toto porušení dosahovalo.
Pokud obviněný argumentoval ve svém dovolání judikaturou Soudu, ten zásadně posuzuje přiměřenost délky řízení s ohledem na konkrétní okolnosti případu, jimiž jsou zejména složitost případu, chování stěžovatele a postup státních orgánů, popřípadě též k tomu, co je pro stěžovatele v sázce (viz např. rozsudek Eckle proti Německu, 1982; B. proti Rakousku, 1990; Capuano proti Itálii, 1987; Idrocalce proti Itálii, 1992; Philis proti Řecku, 1997; Portington proti Řecku, 1998; Kudla proti Polsku, 2000; Wloch proti Polsku, 2000, Havala proti Slovensku, 2002). Soud v rámci své rozhodovací praxe definitivně a jednoznačně nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou lhůtu považovat. Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, jíž by stíhal porušení tohoto práva, prostředky určené k nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou předpokládány v čl. 13 Úmluvy. Podmínkou je, aby prostředek nápravy zvolený soudem smluvního státu byl účinný nejméně stejně jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Soudu - tedy konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění. Nutno dodat, že smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, pokud jde o způsob, jakým prostředek nápravy požadovaný čl. 13 Úmluvy poskytnou (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 487/03). Takovým prostředkem může být i zmírnění trestu uloženého obviněnému, jako tomu bylo v projednávané věci, kde odvolací soud snížil výměru ukládaného trestu odnětí svobody z devíti na osm let.
Judikatura Soudu je aplikována i Ústavním soudem, který zastává názor, že samotné průtahy v řízení nejsou důvodem pro vydání zrušujícího nálezu Ústavním soudem. Pokud však je námitka porušení práva na spravedlivý proces, jehož nedílnou součástí je právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, důvodná, má za následek kasaci napadených rozhodnutí jen za předpokladu, že průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. IV. ÚS 628/03, a usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 10. 1997, sp. zn. III. ÚS 355/97).
V nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2006, č. 46), jímž argumentoval dovolatel, tento soud vyjádřil požadavek na potřebu promítnout délku trestního řízení do posuzování proporcionality mezi společenskou nebezpečností jednání obviněného a výší uloženého trestu. Jak je patrno z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, jmenovaný soud si byl plně vědom „testu proporcionality“ vyloženého v citovaném nálezu a dotčeným požadavkem Ústavního soudu (na promítnutí délky trestního řízení do posuzování proporcionality mezi společenskou nebezpečností jednání obviněného a výší uloženého trestu) se řídil. Odvolací soud náležitě vysvětlil, v čem byla spatřována vysoká společenská nebezpečnost jednání obviněného (viz str. 49 rozsudku soudu druhého stupně), skutečnosti odůvodňující nezbytnost individuální i generální prevence a další okolnosti případu, jež ho vedly k uložení trestu sice mírnějšího právě s ohledem na deklarovanou nepřiměřenou délku řízení, avšak sníženého o „pouhý“ jeden rok. K tomu třeba uvést, že se jednalo o trest ve spodní polovině trestní sazby, kterou zákon stanoví za danou trestnou činnost (v rozmezí od pěti do dvanácti let). Navíc, jak již bylo konstatováno, obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v nejnižší možné výměře při respektování ustanovení §35 odst. 2 tr. zák.
K úvahám soudu druhého stupně, proti nimž se obviněný ohrazoval s odkazy na rozhodovací praxi Ústavního soudu, nutno poznamenat, že napadený výrok o trestu není v rozporu ani s dalšími usneseními Ústavního soudu, a to ze dne 12. 5. 1999, sp. zn. II. ÚS 445/98, a ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. II. ÚS 7/2003. Prvně citované rozhodnutí jednak bylo učiněno ve věci týkající se obchodně právní problematiky a dále i zde Ústavní soud akcentoval potřebu vzít v úvahu při zkoumání přiměřenosti lhůty na vydání rozhodnutí okolnosti jako chování stěžovatele, složitost sporu apod. V druhém z uvedených rozhodnutí pak Ústavní soud zejména upozornil na subsidiaritu ústavní stížnosti (srovnej také ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a uvedl, že „pokračující průtahy v řízení jsou porušením práv garantovaných čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“, přičemž uložil Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 4, aby nepokračovalo v průtazích v řízení vedeném v trestní věci stěžovatele. Jednalo se tudíž o skupinu případů, kdy se stěžovatel domáhal ochrany ústavně garantovaných práv v řízení, které v době podání jeho ústavní stížnosti nebylo ukončeno, a v nichž Ústavní soud svým nálezem zakázal orgánu veřejné moci pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva stěžovatele, event. přikázal, aby v konkrétní věci jednal nebo obnovil stav před porušením (dále např. nálezy sp. zn. I. ÚS 313/97, IV. ÚS 466/97 a II. ÚS 225/01). O takový případ se však v dané trestní věci nejedná.
Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě zakotvené v čl. 6 Úmluvy, jež se stala součástí právního řádu České republiky, je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Tento článek Úmluvy se však stal především výzvou signatářským státům organizovat vnitrostátní soudnictví tak, aby principy v Úmluvě zakotvené byly respektovány. Pokud jde o Českou republiku, k naplnění obsahu čl. 6 Úmluvy došlo v podstatě novelou zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., jež nabyla účinnosti dne 27. 4. 2006. Na citovanou změnu v právním řádu, jež mj. dopadá i na případy zjištěných neodůvodněných průtahů v soudním řízení, reagoval ve své rozhodovací praxi v poslední době i Ústavní soud. Např. v usnesení ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, výslovně konstatoval, že uvedenou novelizací byla zakotvena možnost dotčených osob v případech neodůvodněných průtahů nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a zák. č. 82/1998 Sb., ve znění dalších zákonů). S ohledem na takto rozšířené možnosti ochrany porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě Ústavní soud v citovaném usnesení zdůraznil princip subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým poskytnout ochranu právu, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno. V důsledku této změny právní úpravy pak Ústavní soud stížnost požadující vyslovení existence průtahů porušujících právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) nebo v přiměřené lhůtě (čl. 6 Úmluvy) proto označil za nepřípustnou. V podstatě shodně se vyjádřil Ústavní soud také ve svém usnesení ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1958/08.
Nejvyšší soud má tedy za to, že soud druhého stupně se s nutností reflektovat porušení práva obviněného na spravedlivý proces garantovaného článkem 6 odst. 1 Úmluvy vypořádal náležitým způsobem a jeho postup byl zcela v souladu s konstantní judikaturou Soudu i Ústavního soudu. Dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť dovolací námitky nespadaly pod deklarovaný důvod dovolání. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. února 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová