ECLI:CZ:NS:2009:5.TDO.887.2009.1
sp. zn. 5 Tdo 887/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 12. 2009 o dovolání obviněného J. Š. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2008, sp. zn. 6 To 47/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 56 T 33/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 1. 4. 2008, sp. zn. 56 T 33/2005, byl obviněný J. Š. uznán vinným jednak trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a), b), odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 38/1994 Sb. (body I., II. 1-11), jednak trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zák. ve znění zák. č. 290/1993 Sb. (bod II. 12), kterých se dopustil tím, že
I. společně s již odsouzeným A. N.
v úmyslu, aby Fond národního majetku České republiky v Praze nemohl na společnosti U. S., spol. s r. o., L., vymoci dohodnutou kupní cenu ve výši 84.200.000,- Kč za privatizovaný majetek bývalého státního podniku S., L.,
1) dne 30. srpna 1993 v L. po předchozí dohodě a bez právního důvodu uzavřel s A. N. jednatelem společnosti U. S., spol. s r. o., L., dohodu o uznání dluhu společnosti U. S., spol. s r. o., L., vůči společnosti R. R., s. r. o., L., ve výši 56 milionů Kč,
2) převáděl movité věci z majetku společnosti U. S., spol. s r. o., L., na jiné subjekty, přičemž kupní smlouvy podepisoval jménem společnosti U. S., spol. s r. o., L., odsouzený A. N. jako jednatel společnosti U. S., spol. s r. o., L., a obviněný jako zmocněnec jednající na podkladě plné moci, a takto jednali zejména v následujících případech, kdy převedli ze zprivatizovaného majetku
a) dne 1. 10. 1993 na společnost T., s. r. o., L., osobní automobil Škoda Favorit za 55.000,- Kč, dva vysokozdvižné vozíky, jeden za 5.200,- Kč a druhý za 3.075,- Kč a stavební maringotku za 55.800,- Kč,
b) dne 1. 10. 1993 J. N. osobní automobil Škoda 105 za 15.252,- Kč,
c) dne 1. 10. 1993 kupní smlouvou společnosti R., spol. s r. o., L., zast. jednatelem Z. C., osobní a nákladní vozidla Škoda Favorit, Škoda Pickup, Avia 21 N, Škoda 1203, Škoda 105, Škoda 1203, celkem za 406.672,-Kč,
d) dne 1. 10. 1993 J. Š., A. L., vysokozdvižný vozík výroby 1974, za 13.307,- Kč s DPH (bez DPH 10.900,- Kč),
e) odsouzený A. N. vybíral z bankovních účtů společnosti U. S., spol. s r. o., L., peníze v hotovosti, a takto jednal podle dispozic obviněného J. Š., který tyto peníze v částce nejméně 2.660.000,- Kč převzal a použil pro svoje potřeby,
II. obviněný J. Š. sám:
jednak jako zmocněnec společnosti U. S., spol. s r. o., jednající na podkladě plné moci dne 1. 8. 1993 vystavené pro společnost R. R., s. r. o., L., odsouzenými A. N. a Ing. P. H., jednak jako zmocněnec P. D. jednající na podkladě generální plné moci vystavené dne 10. 7. 1993 obviněným P. D. a rovněž jako jednatel společnosti R. R., s. r. o., L., nebo jako společník společnosti S., s. r. o., L., a po předběžné dohodě, zejména s odsouzeným A. N. a P. D. a J. A., aby vyřešil své dluhy z podnikatelských aktivit společností, ve kterých měl účast, a přestože věděl, že společnost U. S., spol. s r. o., L., dosud neuhradila Fondu národního majetku České republiky kupní cenu 84.200.000.- Kč za zprivatizovaný majetek, nejméně v době od 7. 6. 1993 až do 26. 7. 1994 v L., případně na jiných místech republiky
a jednak na podkladě plných mocí vystavených mu odsouzenými A. N. a Ing. P. H. dne 1. 8. 1993 a P. D. dne 10. 7. 1993, aniž měly být kupní ceny uhrazeny vůbec či v plné výši, kupními smlouvami či smlouvami o pronájmu, a to i prostřednictvím společnosti R. R., s. r. o., L., jejíž byl jednatelem, převáděl nemovitý i movitý majetek U. S., spol. s r. o., L., na další subjekty, zejména
1) na Ing. K. M., podnikajícího pod jménem I. a p. k. L., kupní smlouvou ze dne 10. 11. 1993 ve znění dodatku z 14. 12. 1993 jako jednatel společnosti R. R., s. r. o., L., obviněný prodal nemovitosti zapsané na LV pro k. ú. L., tj. objekt klempírny s pozemkem parc. č. 5275/1 a pozemek parc. č. 5276, za kupní cenu ve výši 3 mil. Kč,
2) na společnost S., s. r. o., L., zastoupenou Ing. K. M. a jejímž jedním z jednatelů byl současně i obviněný, jako zmocněnec společnosti U. S., spol. s r. o., L., jednající na podkladě plné moci vystavené P. D. dne 10. 7. 1993
a) kupní smlouvou ze dne 31. 3. 1994 nákladní automobil zn. AVIE 30 skříň za kupní cenu 62.361,- Kč,
b) kupní smlouvou z 22. 3. 1994 pět počítačů TRIGEM PC AT 286 a 1 ks počítač TRIGEM PC AT 386 celkem za cenu 88.560,- Kč,
c) na základě smlouvy o komisním prodeji z 15. 11. 1993 podepsané obviněným za U. S., spol. s r. o., L., a Ing. K. M. za společnost S., s. r. o., L., během roku 1993 až 1994 byl svěřen společnosti S., s. r. o., L., ke komisnímu prodeji různý materiál z majetku společnosti U. S., spol. s r. o., L., v celkové hodnotě nejméně 5.758.541,00 Kč, z jehož prodeje společnost S., s. r. o., L., měla převést společnosti U. S., spol. s r. o., L., částku nejméně 3.372.848,- Kč, což však neučinila pro pasivitu obviněného peníze vymáhat,
d) smlouvou o pronájmu z 8. 1. 1994 měla společnost S., s. r. o., L., bezúplatně pronajaty od společnosti R. R., s. r. o., L., zastoupenou obviněným jako jednatelem, motorová vozidla, která původně patřila do majetku společnosti U. S., spol. s r. o., a to osobní automobil Škoda 120 GLS, který později společnost S., s. r. o., L., zakoupila, a vozidla Škoda Pickup a Fiat Ducato, která byla vrácena společnosti R. R., s. r. o., L.,
3) na společnost S., s. r. o., Z., L., zastoupenou odsouzeným A. N. jako jednatelem
a) v návaznosti na smlouvu o smlouvě budoucí ze dne 9. 6. 1993 kupní smlouvou ze dne 3. 8. 1993 nemovitosti zapsané na LV pro k. ú. R., tj. 1. sklad, garáž, bytová jednotka se stavební parcelou parc. č. 457 o výměře 1.032 m2, 2 otevřené skladové prostory (bez č. p.) se stavební parcelou parc. č. 458 o výměře 939 m2, a nemovitosti zapsané na LV pro k. ú. N. V. u Ch., tj. 1. kanceláře, šatny se stavební parcelou parc. č. 374 o výměře 165 m2, 2. ostatní pozemek parc. č. 51/1 – provozní plochy o výměře 2.148 m2, 3. provozní a skladové plochy (bez č. p.) s ostatním pozemkem parc. č. 643/1 o výměře 1,0579 ha, 4. stavební parcela parc. č. 312/1 – cesta s mostem o výměře 2.085 m2, 5. stavební parcela parc. č. 312/2 – cesta s mostem o výměře 585 m2, 6. stavební parcela č. 312/3 – cesta s mostem o výměře 584 m2, 7. stavební parcela č. 312/4 – cesta s mostem o výměře 31 m2, celkem za kupní cenu ve výši 9,5 mil. Kč,
a následně dne 10. 9. 1993 obviněný s A. N. uzavřeli dodatek a změnu této kupní smlouvy v tom smyslu, že kupní cena nemovitosti se snižuje o 3 mil. Kč, tj. celkem na 6,5 mil. Kč, přičemž ani tato snížená kupní cena nebyla uhrazena,
b) kromě uvedených nemovitostí byly z majetku společnosti U. S., spol. s r. o., L., zastoupené obviněným, jako zmocněncem, na společnost S., s. r. o., zastoupenou A. N., podle faktury ze dne 28. 9. 1994 převedeny tři stavební buňky za 135.603,- Kč podle kupní smlouvy ze dne 4. 11. 1993 pět motorových vozidel celkem za 312.866,- Kč,
c) a prostřednictvím společnosti R. R., s. r. o., L., zastoupenou obviněným přístroje a stroje objektu pily v N. V. celkem za 210.000,- Kč,
4) na J. A. dne 4. 8. 1993 kupní smlouvou, kterou za společnost R. R., s. r. o., podepsal jako jednatel obviněný, nemovitosti zapsané na LV pro k. ú., N. P., tj. sklady a skladové prostory se stavební parcelou parc. č. 469 o výměře 825 m2, za kupní cenu 2,5 mil. Kč, která nebyla celá uhrazena pro zápočet technické pomoci,
5) na společnost T., s. r. o., L., z podnětu J. A., když kupní smlouvy za společnost U. S., spol. s r. o., podepisoval obviněný jako zmocněnec společnosti U. S., spol. s r. o., nebo P. D.,
- kupní smlouvou ze dne 30. 9. 1994 stavební buňku za 39.777,- Kč,
- kupní smlouvou ze dne 20. 10. 1993 počítač 386/33 s příslušenstvím za 25.000,- Kč,
6) na společnost R., spol. s r. o., L., zastoupenou jednatelem Z. C., který byl do 21. 10. 1993 společníkem společnosti U. S., spol. s r. o., L., když společníky společnosti R., spol. s r. o., L., byla i společnost S., s. r. o., L., zastoupená odsouzeným Ing. P. H. (současně prokuristou společnosti U. S., spol. s r. o., L.) a společnost S., s. r. o., L., zastoupená jednateli – obviněným a Ing. K. M.,
a) kupní smlouvou ze dne 15. 12. 1993, kterou za společnost U. S., spol. s r. o., L., podepsal jako zmocněnec obviněný, pět buněk UNIMO za cenu 208.319,- Kč,
b) kupní smlouvou z 15. 12. 1993, kterou za společnost U. S., spol. s r. o., L., podepsal obviněný jako zmocněnec, malou mechanizaci a strojky za cenu 620.427,90 Kč,
c) kupními smlouvami ze dne 16. 12. 1993 zásoby z oborů sanita, zámečník, malíř, natěrač, vzduchotechnika za cenu 1.866.229,- Kč a kancelářské vybavení od U. S., spol. s r. o., za cenu 62.152,- Kč, které podepsal jako zmocněnec obviněný,
d) kupní smlouvou ze dne 10. 3. 1993, kterou za společnost U. S., spol. s r. o., L., podepsal obviněný, stroje pro vzduchotechnickou výrobu za cenu 81.628,- Kč,
přičemž dohodnuté ceny nebyly zaplaceny,
7) na firmu J. Š. A. L.
a) kupními smlouvami, které za společnost U. S., spol. s r. o., L., podepsal obviněný na podkladě plných mocí, převedl
- dne 15. 3. 1994 vozidlo Škoda 1203 za 8.118,- Kč,
- dne 2. 12. 1993 osobní auto Škoda 105 za 20.700,- Kč a dvě nákladní auta zn. Liaz 110 za 39.600,- Kč a Avie 30 za 23.700,- Kč,
- dne 3. 12. 1993 automobil Škoda 1203 za 7.995,- Kč,
- dne 11. 11. 1993 automobily Škoda 1203, Avie 21, Avie 30 a traktor Zetor, vše celkem za 183.341,- Kč,
- dne 24. 3. 1994 přívěs za 3.813,- Kč,
- dne 17. 4. 1994 vozidlo Škoda 1203 za 7.011,- Kč,
- dne 24. 3. 1994 autojeřáb za 106.149,- Kč,
b) kupními smlouvami, které za společnost R. R., s. r. o., L., jako jednatel podepsal obviněný J. Š., z majetku privatizovaného společností U. S., spol. s r. o., L., převedl
- dne 17. 5. 1994 vysokozdvižný vozík DESTA, typ DVHM 3522 TX, za cenu 172.200,- Kč,
- dne 3. 1. 1995 kupní smlouvou automobily Liaz 100, Liaz 100, Liaz 100, Liaz 100, návěs BSS, jeřáb T20, Avia 30, Avia 21, Avia 30, Avia 30, Avia 30, celkem za 488.000,- Kč,
přičemž J. Š. takto získal z majetku společnosti U. S., spol. s r. o., L., podle kupních smluv dopravní prostředky a další věci celkem za 1.121.859,20 Kč, z toho za 488.000,- Kč prostřednictvím společnosti R. R., s. r. o., L., a dohodnuté kupní ceny zaplatil jenom zčásti,
8) na firmu P. a Š. C. L. kupní smlouvou, kterou za společnosti U. S., spol. s r. o., L., podepsal jako zmocněnec obviněný, převedl dne 1. 10. 1993 osobní automobil Škoda Favorit za 60.900,- Kč, přičemž kupní cena nebyla společnosti U. S., spol. s r. o., L., zaplacena pro zápočet pohledávky účetní firmy P. a Š. C. L. vůči společnosti R. R., s. r. o., L.,
9) jako zmocněnec společnosti U. S., spol. s r. o., L., a současně jednatel společností R. R., s. r. o., L., a S., s. r. o., L., prováděl neoprávněně zápočty vzájemných pohledávek mezi prodávajícími a kupujícími a uznával bez právního důvodu i fingované závazky, zejména
a) dne 16. 12. 1993 uzavřel dohodu o vzájemném vyrovnání pohledávek mezi společnostmi U. S., spol. s r. o., L., a R., spol. s r. o., L., o zápočtu 2.981.183,- Kč a dne 14. 3. 1994 uzavřel dohodu mezi těmito společnostmi o zápočtu 161.311,- Kč,
b) dne 1. 4. 1994 uzavřel dohodu o vzájemném vyrovnání pohledávek mezi U. S., spol. s r. o., L., R. R., s. r. o., L., a J. – J. A., L., s celkovou započtenou částkou ve výši 517.407,- Kč,
10) poskytoval bez právního důvodu slevy z původně dohodnutých kupních cen, a to zejména tak, že
a) dne 10. 9. 1993 z původní kupní ceny ve výši 5.800.000,- Kč uvedené v kupní smlouvě mezi U. S., spol. s r. o., L., a B. V. ze dne 12. 7. 1993 týkající se nemovitostí uvedených na listě vlastnictví v k. ú. K., které byly smlouvou o hmotném vkladu společníka převedeny do majetku R., spol. s r. o., L., jako jednatel společnosti R. R., s. r. o., L., zmocněné generální plnou mocí zastupovat U. S., spol. s r. o., L., poskytl dodatkem k původní kupní smlouvě slevu ve výši 3.750.000,- Kč,
b) dne 10. 9. 1993 z původní ceny ve výši 9.500.000,- Kč uvedené v kupní smlouvě mezi R. R., s. r. o., L., a S., s. r. o., L., ze dne 3. 8. 1993 týkající se objektu s parcelami v katastrálním území R. a objektu s parcelami v katastrálním území N. V. u Ch., dodatkem ke kupní smlouvě poskytl slevu ve výši 3.000.000,- Kč,
c) dne 13. 9. 1993 dodatkem ke kupní smlouvě ze dne 4. 8. 1993 mezi R. R., s. r. o., L., a J. – J. A. týkající se objektu s parcelami v katastrálním území N. P. z původní kupní ceny ve výši 2.500.000,- Kč poskytl slevu ve výši 1.875.000,- Kč,
d) použil bez právního důvodu v listopadu 1993 majetku U. S., spol. s r. o., L., jako zástavu I. b., a. s., P., na úvěr společnosti W., s. r. o., Ú. n. L., zastoupené M. N., v úmyslu získat neoprávněně podíl na poskytnutém úvěru v částce 2.000.000,- Kč, který také obdržel,
11) dne 14. 1. 1994 jako jednatel společnosti R. R., s. r. o., L., s předmětem podnikání mimo jiné též v oblasti realitní činnosti, jednak jako zástupce na podkladě plné moci společnosti U. S., spol. s r. o., L., uzavřel smlouvu o zápočtu mezi společnostmi S., s. r. o., L., zastoupenou Ing. K. M., a ve které byl společníkem současně i obviněný, a v jejímž předmětu podnikání byla rovněž realitní činnost, S., s. r. o., L., zastoupenou A. N., U. S., spol. s r. o., L., a R. R., s. r. o., L., o zápočtu částky 6.500.000.- Kč, kterou by společnost S., s. r. o., L., jako svůj dluh vůči společnosti U. S., spol. s r. o., L., uhradila společnosti S., s. r. o., L., na kterou v tomto rozsahu převedla společnost R. R., s. r. o., L., část své údajné pohledávky vůči společnosti U. S., spol. s r. o., L.,
12) dne 28. 4. 1993 v úmyslu získat v rámci privatizace od Fondu národního majetku ČR nemovitosti zapsané na listu vlastnictví pro k. ú. J. n. N., tj. objekt ubytovny s. p. Autobrzdy v k. ú. J. n. N., včetně pozemků na parcelách č. 1696, 2205/4, 2188/5, 2179 dne 18. 4. 1993, uzavřel s Fondem národního majetku ČR v Praze kupní smlouvu, a přestože kupní smlouvou ze dne 30. 9. 1993 uvedené nemovitosti prodal manželům Ing. J. P. a Ing. L. P. za 2.000.000.- Kč, dohodnutou kupní cenu Fondu národního majetku ČR ani zčásti nezaplatil.
Za tyto trestné činy byl obviněnému J. Š. podle §256 odst. 4 tr. zák., ve znění zákona č. 38/1994 Sb., za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků.
Uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci napadl obviněný J. Š. odvoláním, které zaměřil do výroku o vině i o trestu. Vrchní soud v Praze, který projednal odvolání jako odvolací soud, o něm rozhodl usnesením ze dne 10. 11. 2008, sp. zn. 6 To 47/2008, tak, že po přezkoumání napadeného rozsudku podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2008, sp. zn. 6 To 47/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 1. 4. 2008, sp. zn. 56 T 33/2005, podal obviněný J. Š. prostřednictvím obhájce Mgr. R. S. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný J. Š. v podrobnostech ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jeho jednání a skutky uvedené ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nevykazují znaky trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a), b), odst. 4 tr. zák., ve znění zák. č. 38/1994 Sb., a trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zák., ve znění zák. č. 290/1993 Sb. Zejména k tomu dále rozvedl, že nebylo provedeno celé soudní řízení včetně dokazování před soudem po vyloučení do samostatného soudního projednávání. Obviněnému také bylo postupem orgánů činných v trestním řízení znemožněno obhájení náhrady škody, způsobu jejího vzniku, vyčíslení, neboť jeho jednání bylo kriminalizováno a Fond národního majetku nikdy neodstoupil od předmětných kupních smluv. Krajský ani vrchní soud nikdy nevyvrátily argumenty obhajoby a ani se s nimi nevypořádaly. Oba soudy se zejména nezabývaly tou částí obhajoby, kde dovolatel dokladoval a popsal, jakým způsobem měl být uhrazen majetek kupovaný od společnosti U. S., s. r. o., společností R. R., s. r. o., tedy prostřednictvím zakládané holdingové společnosti A. a tím posléze zaplacena kupní cena Fondu národního majetku. Obžaloba také neprokázala, že by se obviněný výše popsaných skutků dopustil, a to zejména jednáním podle pokynů statutárních orgánů a P. D. na základě plných mocí.
Taktéž je nesprávný právní názor soudů obou stupňů na právní povahu uznání závazku společností U. S., kdy se ve skutečnosti jedná o jednostranný právní úkon, nikoli o dohodu. Obviněný také nemohl zmařit i jen částečné uspokojení věřitele jiné osoby tím, že zcizil část majetku dlužníka a uplatnil k majetku dlužníka neexistující pohledávku, jak tvrdí ve svém rozsudku soud prvního stupně, poněvadž dovolatel ve skutečnosti nezcizil část majetku dlužníka a neuplatnil k majetku dlužníka neexistující pohledávku a nezmařil uspokojení věřitele a o těchto skutečnostech nebyly v průběhu hlavního líčení provedeny žádné důkazy, ani nebyla soudy obou stupňů zjištěna výše tvrzené škody.
Dovolatel dále zdůraznil, že považuje za potřebné Nejvyšší soud upozornit, že odvolací soud již jednou v minulosti rozhodnutí nalézacího soudu zrušil, neboť bylo nepřezkoumatelné a jeho skutková zjištění nebyla úplná, správná a nevztahovala se k objektivnímu průběhu jednání obviněného ani k naplnění subjektivní stránky. Podle dovolatele ve svém v pořadí již druhém rozhodnutí ve věci pak nalézací soud skutková zjištění upravil jen nepatrně a opět uznal obviněného vinným souzeným trestným činem a odvolací soud pak v rozporu se svým předchozím právním názorem odvolání obviněného zamítl.
V následném doplnění dovolání obviněný velice obšírně popsal průběh dosavadního trestního řízení ve vztahu k jeho osobě, opět zopakoval, že po vyloučení věci do samostatného soudního projednávání nebylo provedeno celé soudní řízení včetně dokazování, nebyli vyslechnuti pánové N. a D., kdy soud se opírá pouze o výpovědi těchto obviněných z přípravného řízení, včetně konfrontace dovolatele a obviněného N., kde dovolatel nemohl mít právního zástupce, neboť v té době vůbec nebyl obviněn. Navíc výpovědi těchto osob byly účelové, učiněné až po konzultaci s jejich advokáty.
K právnímu důvodu uznání dluhu pak dovolatel v doplnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že závěrem o neexistenci tohoto právního důvodu uznání dluhu znemožnil soud obviněnému obhájení vzniku a výše požadované náhrady škody. Dále dovolatel v této souvislosti citoval z výpovědí některých svědků a poukázal na údajné rozporné a nepravdivé pasáže v nich. Také jeho advokát JUDr. M., kterého dovolatel zprostil mlčenlivosti, vypověděl, že ve vztahu k právnímu důvodu měl od dovolatele všechny podklady a potvrdil, že k vypracování dokumentu o uznání dluhu obdržel veškeré dokumenty a náležité písemnosti, které ovšem již skartoval.
Také obviněný dále namítl, že nikdo z oprávněných osob nežaloval neplatnost dovolatelem uzavíraných kupních smluv, nikdo také nežaloval samotného obviněného, že jednal v rozporu s udělenými plnými mocemi a bez vědomí statutárních orgánů, a krajský soud tak neoprávněně rozhodoval v trestním řízení o věci, která primárně spadala do kompetence obchodních soudů, neboť jde o obchodní spor.
V další části pak dovolatel předložil svá tvrzení, která podle něj vysvětlovala právní důvod vzniku závazku, na který navazovalo posléze uznání dluhu. Zejména citoval výpovědi svědků Š., J. a N. Na závěr uvedl, že s tím související následné uhrazení dluhu vůči Fondu národního majetku pak obviněnému znemožnila kriminalizace jeho jednání a následná vazba.
V neposlední řadě obviněný také v doplnění dovolání opětovně poukázal na to, že ohledně uznání závazku jde o jednostranný právní úkon a nikoli o dohodu. Pokud soud uvedl, že tento krok byl promyšleným krokem obviněného, pak je tento závěr zcela scestný, účelový a zavádějící, neboť dovolatel měl pouze cíl zprostředkovat v rámci jeho podnikatelské činnosti uzavření kupní smlouvy za náležitou provizi a dále se na podnikatelských aktivitách podílet s panem D., podle jehož pokynů ostatně vždy jednal, navíc se záměrem, aby byly uhrazeny závazky vůči Fondu národního majetku. Nalézací soud své rozhodnutí zdůvodnil zcela nesprávně, kdy nerespektoval předchozí rozhodnutí odvolacího soudu, který mu věc pro nepřezkoumatelnost již jednou vrátil, přičemž v novém odvolacím řízení pak vrchní soud prakticky zcela totožné rozhodnutí soudu první instance potvrdil. Zcela nesprávně pak odvolací soud poukazoval na stručnost odvolání obviněného, které ovšem podle dovolatele bylo dáno zejména stručností rozsudku, který nic nedokazoval a pouze se odvolával na písemné doklady založené ve spise bez jejich jakékoli konkretizace, stejně jako se opíral o výpovědi svědků N., H. a D., jejichž výpovědi byly nevěrohodné, stále se měnící a svědci si důležité věci nepamatovali.
Soudy se také vůbec nezabývaly obhajobou obviněného, že celé jeho jednání směřovalo k zaplacení kupní ceny Fondu národního majetku, když platba kupní ceny neprošla bankou pouze pro přečerpaný zůstatek a jednání o odložení úhrady před podáním žalob bylo ukončeno návrhem na konkurs obviněného Fondem národního majetku v lednu 1995.
V závěru dovolání obviněný J. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl podle §265r tr. ř. o zrušení napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2008, sp. zn. 6 To 47/2008, a aby zrušil i předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 1. 4. 2008, č. j. 56 T 33/2005-219, a aby obviněného obžaloby zprostil nebo aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně. Dále dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanovení §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného J. Š. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila v tom smyslu, že dovolacímu důvodu odpovídají pouze právní námitky proti kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Oproti tomu dovolacím důvodem nejsou námitky skutkové, tedy takové, kterými se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak byly hodnoceny ze strany soudů, a tím potažmo i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání nemůže být založeno na tom, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění na jejich základě učinily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě závažných právní vad pravomocných rozhodnutí, avšak nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Je třeba konstatovat, že obviněný dovolání zaměřil téměř výhradně do oblasti skutkových zjištění a jeho námitkám proto nelze přiznat povahu právně relevantních námitek. Jediná námitka, kterou lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je ta, v níž obviněný zpochybňuje svoji trestní odpovědnost s poukazem na to, že v celém rozsahu došlo ke kriminalizaci jednání, které mělo ryze obchodně právní povahu, tedy že došlo k nepřípustnému zásahu trestní represe do oblasti soukromoprávních vztahů. Uvedená námitka je však zjevně neopodstatněná, neboť z rozhodných skutkových okolností je naprosto zřetelné, že čin obviněného vybočil z rámce běžných soukromoprávních vztahů, protože se dotkl zájmu jiných osob chráněných trestním zákonem, tedy především poškozeného Fondu národního majetku, a to v takovém rozsahu, že bylo nezbytné reagovat na něj prostředky trestně právní represe. Ani princip subsidiarity trestní represe, respektive pojetí trestního práva jako ultima ratio, tj. nejzazšího prostředku ochrany, na který obviněný v této věci v podstatě odkazuje, nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu také v případě závažného porušení takových povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, jak vyplývá mimo jiné i z ustanovení §1 tr. zák.
Dovolání obviněného J. Š. s ohledem na výše uvedené považuje tedy státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství za zjevně neopodstatněné a z výše uvedených důvodů proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně také vyslovila souhlas s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí ve věci, dává souhlas k rozhodnutí v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného, zejména pokud měl za to, že není dostatečně zjištěný skutkový stav a že soud nalézací ani odvolací neprovedly všechny dovolatelem navrhované důkazy a nebo nesprávně vyhodnotily ty, které byly v řízení provedeny, popř. některé skutečnosti nebyly podle jeho názoru prokázány vůbec. K tomu považuje za potřebné Nejvyšší soud dodat, že není procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu, poněvadž je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit nebo vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností prokázána, popř. ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03 atd.). Jestliže oba soudy v napadených rozhodnutích dostatečně vyložily, z kterých důkazů vycházely a jak tyto důkazy ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. hodnotily, přičemž o jejich závěrech nevznikají ani podle názoru Nejvyššího soudu důvodné pochybnosti, bylo by nadbytečné, aby s přihlédnutím k shora uvedené judikatuře Ústavního soudu prováděly další již nad rámec potřebného dokazování obhajobou navržené důkazy, které za tohoto stavu věci by nemohly již cokoli na závěrech obou soudů změnit. V této souvislosti je však nutné ještě poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, C. H. Beck, 1995, č. 34, str. 257; dále srov. sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový závěr však s ohledem na obsah a zejména odůvodnění obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit. Na tomto závěru nemůže nic změnit, ani obviněným v dovolání zmíněná skutečnost, že odvolací soud nejprve svým usnesením zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 4. 2007, sp. zn. 56 T 33/2005, a věc mu pro nepřezkoumatelnost vrátil, aby pak v novém odvolacím řízení prakticky zcela totožné rozhodnutí soudu první instance potvrdil.
K této dovolací námitce považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že i odvolací soud, který přezkoumával k odvolání obviněného původní i nový rozsudek nalézacího soudu vycházel především z obsahu spisu a již v usnesení ze dne 29. 10. 2007, sp. zn. 6 To 59/2007, konstatoval, že „patrně není pochyb o tom, že se jednotlivé skutky, podložené listinami, udály tak, jak je ve výroku uvedeno,“ je však třeba akceptovat odvolací námitku obviněného, že z odůvodnění uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci nevyplývá, že by byly ve výroku popsané trestné činy s výjimkou bodu II./12. spáchány úmyslně (str. 7 usnesení odvolacího soudu). Přestože ani následný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 1. 4. 2008, sp. zn. 56 T 33/2005, není ve svém odůvodnění příliš podrobný, rozhodnými otázkami, včetně subjektivní stránky trestné činnosti obviněného se již zabývá (viz str. 8 až 15). Podstatnými skutečnostmi se pak v návaznosti na rozsudek soudu prvního stupně zabýval i Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 10. 11. 2008, sp. zn. 6 To 47/2008 (srov. zejména str. 7 až 9). V návaznosti na to Nejvyšší soud považuje za nutné k tomu dodat, že oba soudy se dostatečně vypořádaly nejen s rozhodnými skutkovými okolnostmi, ale i s obhajobou obviněného, kterou považovaly za vyvrácenou. K námitkám skutkového charakteru je třeba ještě dodat, že pokud obviněný J. Š. namítl, že nebylo provedeno celé soudní řízení včetně dokazování před soudem po vyloučení do samostatného soudního projednávání, konkrétně že nebyli vyslechnuti pánové N. a D., a že se soudy měly v tomto směru opírat pouze o výpovědi těchto obviněných z přípravného řízení, včetně konfrontace dovolatele a obviněného N., kde dovolatel nemohl mít právního zástupce, neboť v té době vůbec nebyl obviněn, pak nelze s tímto tvrzením souhlasit. Především je třeba zdůraznit, že soud mohl vycházet nejen z důkazů provedených po vyloučení věci obviněného k samostatnému projednání, ale i z důkazů, které byly provedeny ještě před tímto vyloučením, neboť věc projednával ve stále stejném složení senátu a řízení po vyloučení věci vedené již jenom proti obviněnému J. Š. nepochybně navazovalo na původní řízení, které zpočátku bylo vedeno společně mimo obviněného J. Š. i proti obviněným A. N., Ing. P. H. a J. A. Z přiloženého spisového materiálu totiž zcela jasně vyplynulo, že spoluobviněný P. D. již dne 17. 9. 2001 zemřel, usnesení o zastavení trestního stíhání jeho osoby z tohoto důvodu je založeno na č. l. 14234 původního spisu sp. zn. 28 T 53/98, a soud postupoval správně, pokud jeho výslech z přípravného řízení ve smyslu ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. při hlavním líčení přečetl a dále vycházel z takto učiněné výpovědi tohoto spoluobviněného. Také není pravdou, že by soud v hlavním líčení nevyslechl spoluobviněného A. N. Ve spise sp. zn. 28 T 53/98 na č. l. 14343 je totiž založeno podání dovolatele ze dne 10. 9. 2003, ve kterém obviněný kromě jiného výslovně uvádí, že dává souhlas se začátkem konání hlavního líčení nařízeného na dny 16. a 17. 9. 2003 v jeho nepřítomnosti, což je třeba považovat podle obsahu tohoto přípisu za žádost ve smyslu §202 odst. 5 tr. ř. Právě v tomto líčení, jehož protokol je založen ve spise na č. l. 14348 a následující původního spisu sp. zn. 28 T 53/98, byli vyslechnuti někteří z dovolatelových spoluobviněných, mezi nimi i spoluobviněný A. N., a tomuto výslechu byl přítomen také obhájce dovolatele Mgr. R. S., který mohl klást tomuto spoluobviněnému doplňující otázky, a také tak činil. Ani v tomto případě se tedy nalézací soud nedopustil dovolatelem vytýkané vady v provádění dokazování, zvláště když v dalších hlavních líčeních již za přítomnosti obviněného J. Š. a jeho obhájce prováděl poměrně rozsáhlé dokazování osobním výslechem řady svědků (čl. 119 až 126, 158 až 160 spisu sp. zn. 6 T 33/2005).
Dále obviněný tvrdí, že mu bylo postupem orgánů činných v trestním řízení znemožněno obhájení náhrady škody, způsobu jejího vzniku, vyčíslení, neboť jeho jednání bylo kriminalizováno a účastníci nikdy neodstoupili od předmětných kupních smluv. Krajský ani vrchní soud nikdy nevyvrátily argumenty obhajoby a ani se s nimi nevypořádaly. Oba soudy se zejména nezabývaly tou částí obhajoby, kde dovolatel dokladoval a popsal, jakým způsobem měl být uhrazen majetek kupovaný od společnosti U. S., s. r. o., společností R. R., s. r. o., tedy prostřednictvím zakládané holdingové společnosti A. a tím posléze zaplacena kupní cena Fondu národního majetku. K tomu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že zmíněnými otázkami se soudy obou nižších stupňů v této věci zabývaly a v trestním řízení dospěly k jednoznačnému závěru, že za škodu je třeba považovat částku, kterou měla společnost U. S. zaplatit jako kupní cenu Fondu národního majetku a jejímuž zaplacení se právě i díky jednání obviněného J. Š. snažila vyhnout. Obviněnému bylo totiž známo, že společnost U. S., spol. s r. o., L., neuhradila Fondu národního majetku České republiky dohodnutou kupní cenu ve výši 84 200 000,- Kč za privatizovaný majetek bývalého státního podniku S. L. V tomto směru obviněného usvědčují jednak výpovědi původních spoluobviněných, nyní již odsouzených A. N. a Ing. P. H., jakož i zemřelého obviněného P. D., jednak skutečnost, že obviněný J. Š. měl k dispozici kompletní účetnictví firmy U. S., které později v 19 pytlích předal orgánům činným v trestním řízení a na svém počítači evidoval doklady této firmy. Za tohoto stavu pak soudy obou stupňů dospěly ke zjištění, že skutečným cílem jednání obviněného J. Š. nebylo předmětnou kupní cenu uhradit, nýbrž ve skutkové větě popsaným jednáním docílit takové majetkové situace ve společnosti dlužníka, aby Fond národního majetku nemohl vůbec dosáhnout uspokojení své pohledávky. V tomto ohledu tedy soudy zcela jasně vymezily, co se rozumí v tomhle případě škodou a v jaké výši byla škoda způsobena, přičemž vycházely ze skutkových zjištění obsažených ve spise a nelze o takovém závěru říci, že by existence a výše škody nebyla v řízení prokázána a že by se soudy touto otázkou ani nezabývaly, přičemž zároveň na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení považovaly obhajobu obviněného J. Š. za vyvrácenou. Pokud dovolatel také zmínil, že obžaloba rovněž neprokázala, že by se obviněný výše popsaných skutků dopustil, a to zejména jednáním podle pokynů statutárních orgánů a P. D. na základě plných mocí, pak nelze než opět odkázat na skutková zjištění nalézacího soudu, potvrzená soudem odvolacím, který v odůvodnění svého v pořadí již druhého rozhodnutí ve věci konstatoval, že podle výpovědí zejména odsouzeného A. N., byl obviněný Š. pověřen odprodat majetek společnosti tak, aby mohl být zaplacen dluh 84 200 000,- Kč Fondu národního majetku ČR. Jak uvedl ve své výpovědi J. A., byl obviněný při rozprodeji majetku firmy U. S. aktivní a prodával tento majetek na základě generální plné moci, vystavené statutárními orgány firmy. Rovněž podepisoval za firmu kupní smlouvy, byl jediný, kdo měl k dispozici razítko firmy. Rovněž veškeré slevy z dohodnutých cen byly poskytovány po dohodě s obviněným J. Š. Spoluobviněný Ing. P. H. upřesnil, že obviněný Š. představenstvu sdělil, že úhradu kupní ceny Fondu národního majetku zajistí sám. Z výpovědí osob shora jmenovaných, jakož i dalších svědků, vesměs nabyvatelů majetku společnosti U. S. a podle kupních, zápočtových a dalších smluv, založených ve spise, však také vyplynulo, že obviněný J. Š. rozprodal movitý i nemovitý majetek firmy U. S., spol. s r. o., L., tak, jak je specifikovaný pod body II./ 1-11 a spolu s odsouzeným A. N. pod body I./ 2 a) – d) tam uvedeným osobám a firmám, přičemž finanční částky tam uvedené si ponechal nebo je použil ve prospěch společnosti R. R., s. r. o., L. Stejně naložil i s částkou nejméně 2 660 000,- Kč v případě popsaném pod bodem I./ 2 e) výroku rozsudku nalézacího soudu ze dne 1. 4. 2008, sp. zn. 56 T 33/2005. Tento dílčí útok je prokázán výpovědí již odsouzeného A. N. i výpisy z účtů společnosti U. S., ostatně přebírání hotovosti od odsouzeného N. doznává i obviněný J. Š. Zatímco je svědecky i listinnými důkazy prokázáno, že částky ve výroku popsané za prodaný majetek firmy U. S. obviněný J. Š. převzal a sám rozhodoval i o slevách a zápočtech, žádný důkaz nepotvrzuje jeho tvrzení o tom, že by získané peníze komukoli ze zúčastěných osob předával. Obviněný P. D., který byl ve věci vyslechnut ještě před svým úmrtím, zásadně popřel, že by převzal od obviněného jakoukoliv částku, či že by ho něčím pověřoval. Pokud sám uzavíral jménem U. S. smlouvy, sám je také podepisoval. Také odsouzený A. N. popírá, že by mu obviněný J. Š. nějakou částku vyplatil, což logicky odpovídá i tomu, že podle zmíněné dohody měl získané peníze zaslat Fondu národního majetku ČR jako kupní cenu za prodej bývalého státního podniku S. L. Sám obviněný nedisponuje žádným potvrzením o předání jakékoliv finanční částky statutárním orgánům společnosti U. S. Důkazy o tom, že obviněný J. Š. spáchal jemu v napadených rozhodnutích přičítanou trestnou činnost, řádně a správně zhodnotil již nalézací soud, odvolací soud se s jeho závěry plně ztotožnil a v některých směrech je ještě rozvedl a doplnil. Nejvyšší soud na toto hodnocení, které považuje za logické a správné, proto již jen odkazuje.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný J. Š. také vznesl právně relevantní námitku jiného nesprávného právního posouzení, a to, že je nesprávný právní názor soudů obou stupňů na právní povahu uznání závazku společností U. S., kdy se ve skutečnosti jedná o jednostranný právní úkon, nikoli o dohodu.
Soud prvního stupně k rozhodným okolnostem na straně 13 a následující odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že podstatným bodem celé činnosti obviněného je závazek společnosti U. S. vůči R. R. ve výši 56 mil. korun. Tento závazek vznikl jednoznačně bez právního důvodu, protože taková škoda obviněnému nebo společnosti R. R. vzniknout nemohla. Obviněný prezentuje vznik této škody tím, že v době, kdy on jednal o prodeji areálu nemovitostí v L. v K., prodal Ing. H. jako zástupce společnosti U. S. tyto nemovitosti společnosti R. Nemovitosti měl obviněný jako zástupce R. R. v prodeji zjevně bez právně vymezeného rámce, tudíž nebyly stanoveny ani žádné sankce pro případ jiného prodeje a obviněným prezentované ztráty, které měly do budoucna nastat, nemají skutečně žádný právní podklad. Tvrzení obviněného o tom, že závazek sepsala advokátní kancelář, není relevantní, protože advokátní kancelář v tomto případě za obsah sepsané listiny neručí, její povinností je dohlédnout na dokument po právní stránce a není povinna ani oprávněna zkoumat, zda závazek v konkrétní výši vznikl, když obě strany právního aktu s takovým obsahem souhlasí. Pokud tedy byl sepsán takový dokument, tak za obsah, v tomto případě výši závazku a jeho vznik, odpovídají ty osoby, které závazek podepsaly. Není doložitelné, proč by takový závazek měl vzniknout a obviněným tvrzený důvod nemá reálný právní základ. Celé počínání obviněného a průběh jeho činnosti ve vztahu k společnosti U. S. svědčí o tom, že tento krok byl důležitým a promyšleným bodem, na jehož základě se pak odvíjely všechny další právní úkony, kterými byly z majetku společnosti U. S. převedeny nemovitosti a movité věci jiným vlastníkům, případně společnosti R. R., a kupní ceny byly buď přímo započteny do uvedené pohledávky a nebo složitým způsobem započteny přes společnosti další. To je popsáno ve výroku rozsudku. Obviněný měl přesnou znalost o tom, že společnost U. S. dluží kupní cenu Fondu národního majetku ČR a jeho činnost evidentně směřovala k tomu, aby peníze utržené za prodeje mohl buď inkasovat sám v rámci R. R., nebo získávat převody majetků možnost jejich dalšího prodeje jiným vlastníkům, ovšem už nikoliv pro společnost U. S. Tímto způsobem zbavil společnost U. S. možnosti splácet svůj závazek Fondu národního majetku ČR a na druhé straně Fondu národního majetku ČR znemožnil se na majetku společnosti U. S. uspokojit ve vztahu ke své pohledávce. Odvolací soud se touto otázkou zabýval na straně 8 odůvodnění svého rozhodnutí, kde správně uzavřel, že právní důvod uznání dluhu společnosti U. S., s. r. o., L., vůči firmě obviněného R. R., s. r. o., L., popisovaný obviněným v obhajobě, neexistuje, přičemž dále odkázal na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu.
Nejvyšší soud se zcela ztotožnil s uvedenými závěry nalézacího i odvolacího soudu. Jen pro úplnost pak Nejvyšší soud dodává, že ačkoli soudy se ve svých rozhodnutích zmiňují o dohodě o uznání dluhu (bod I., 1), ač správně šlo z právního hlediska o jednostranný právní úkon ze strany A. N., měly tím, jak z odůvodnění jejich rozhodnutí vyplynulo, na mysli zcela zřejmě tu skutečnost, že obviněný jednak se bezprostředně zúčastnil sepisování předmětného fiktivního závazku, což bylo učiněno po dohodě obviněného J. Š. s A. N., a jednak, jak vyplynulo z výpovědi svědka JUDr. I. M., na kterou poukazoval ostatně i obviněný J. Š. sám, tento právní úkon se uskutečnil na popud obviněného Š. a v jeho prospěch. Svědek JUDr. I. M. výslovně uvedl, že „pana N. snad ani nezná. Je možné, že se uzavíral mezi p. Š. a U. S. závazek 56 milionů Kč, možná jsem to vypracovával já, je to dlouhá doba … . Vím, že jsem pro p. Š. dělal uznání závazku, ale už si nepamatuji s kým. Právní důvod vzniku bych ani nezkoumal, protože mě to nezajímalo. Pokud si objednal uznávací prohlášení, tak jsme ho vyrobili, aby mělo náležitosti, předal jsem dokument, podepsal, samozřejmě podle údajů klienta.“ Z toho je zřejmé, že uvedené prohlášení o uznání dluhu bylo činěno na základě dohody mezi obviněným J. Š. a A. N., byť vlastní prohlášení je jednostranným úkonem. Vyjádření ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu je tedy v tomto směru poněkud nepřesné, ale na druhé straně je třeba ho chápat tak, že bylo učiněno na základě dohody obviněného J. Š. a A. N. Navíc je k tomu třeba dodat, že z dalšího jednání obviněného J. Š. a dnes již odsouzeného A. N., zahrnujícího převod nemovitostí specifikovaných v odsuzujícím rozhodnutí nalézacího soudu, a následný zápočet namísto uhrazení kupní ceny ze strany obviněného J. Š., resp. společnosti R. R., vyplynulo, jak správně uvedly i soudy obou stupňů, že od uznání dluhu až po převody nemovitostí a movitých věcí na sebe jednotlivá jednání logicky navazovala a směřovala k tomu, aby společnost U. S. byla zbavena majetku a tím se vyhnula zaplacení kupní ceny za zprivatizovaný státní podnik a aby z nově nabytého majetku měli prospěch zejména obviněný J. Š., společnost R. R. a také společnosti, na něž byly nemovitosti a movité věci následně ze společnosti U. S. dále převedeny. V dostatečné míře se oba soudy vypořádaly se všemi znaky trestných činů, kterými byl obviněný J. Š. uznán vinným, a to včetně subjektivní stránky, která byla dostatečně vysvětlena jak nalézacím soudem, tak i odvolacím soudem (str. 9 usnesení odvolacího soudu). Proto je možno na obě zmíněná rozhodnutí pro stručnost odkázat.
Jestliže obviněný J. Š. v další části svého dovolání zpochybňuje svoji trestní odpovědnost s poukazem na to, že v celém rozsahu došlo ke kriminalizaci jednání, které mělo ryze obchodně právní povahu, tedy že došlo k nepřípustnému zásahu trestní represe do oblasti soukromoprávních vztahů, nelze ani s touto námitkou souhlasit. Přitom je možno vyjít z judikatury Ústavního soudu České republiky, který zejména v posledních letech ve svých nálezech opakovaně zdůraznil, že trestní právo, má z podstaty principu „ultima ratio“ místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (nález ze dne 3. března 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04). Trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, které má soukromoprávní základ, je třeba považovat za „ultima ratio“, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. V zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu (nález ze dne 23. března 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). V právním státě je zásadně nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů, a proto, pokud jde o naplnění objektivních znaků trestného činu, při promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku – „ultima ratio“ – nemůže být ignorována obchodněprávní stránka věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. července 2000 pod sp. zn. IV. ÚS 564/2000, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 24, str. 255, nález č. 169). Pravidla liberálního demokratického právního státu vyžadují, aby vina pachatele byla autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah tehdy účinného trestního zákona, nebo tam, kde je to třeba s ohledem na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu obecných soudů. Tento závěr plně koresponduje i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, tak jak byla např. uvedena v rozhodnutích ve věci Kokkinakis vs. Řecko – 14 307/88, §52, a Cantoni vs. Francie – 17 862/91, §29 (srov. nález ze dne 25. listopadu 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, str. 205, nález č. 136).
Aplikují-li se tyto zásady na tento případ, nelze přehlédnout, že v daném případě šlo o jednání, které navazovalo na privatizaci státního majetku prostřednictvím Fondu národního majetku. Nešlo tedy o standardní obchodněprávní či občanskoprávní vztahy, ale o vztah, který měl v určitém rozsahu i celospolečenský význam. Navíc jednání obviněného a dalších dnes již odsouzených osob vedlo k tomu, že z částky 84.200.000, Kč nebylo Fondu národního majetku uhrazeno vůbec nic. Přitom pokud šlo o shora popsané jednání a kroky Fondu národního majetku, na které poukazuje obviněný ve svém dovolání, nelze přehlédnout, že mezi těmito rozhodnými okamžiky uplynula tak dlouhá doba, že je zcela zřejmé, že v mezidobí mohl obviněný a další zúčastněné osoby, pokud by měly takový záměr, alespoň částečně tento vysoký dluh uhrazovat z výtěžku úkonů popsaných v bodech I. a II. 1) až 11). Podobně tomu bylo i u bodu II. 12). Postup obviněného byl však zcela opačný, jak je popsáno v obou napadených rozhodnutích, s kterými se Nejvyšší soud v tomto směru zcela ztotožnil. V souladu s tím jsou i provedené důkazy v řízení před nalézacím soudem, na které bylo v dostatečné míře poukázáno v rozhodnutích obou soudů. Z těchto důvodů je zmíněná námitka obviněného také zcela zjevně neopodstatněná, neboť z rozhodných skutkových okolností je naprosto zřetelné, že čin obviněného vybočil z rámce běžných soukromoprávních vztahů, protože se dotkl zájmu jiných osob chráněných trestním zákonem, tedy především poškozeného Fondu národního majetku, a to v takovém rozsahu, že bylo nezbytné reagovat na něj prostředky trestně právní represe. Ani princip subsidiarity trestní represe a z něj vyplývající princip ultima ratio, tj. nejzazšího prostředku ochrany, na který obviněný v této věci v podstatě odkazuje, nevylučuje spáchání trestného činu při naplnění všech jeho znaků a v návaznosti na to i uložení trestu, zejména pokud jde o závažné porušení takových povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, a to zvláště v takovém případě, jestliže tyto mimotrestní prostředky nevedou k napravení či odstranění vzniklého stavu a postihu těch osob, které takový stav způsobily.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti dospěl k závěru, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2008, sp. zn. 6 To 47/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 1. 4. 2008, sp. zn. 56 T 33/2005, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkových zjištění i právní kvalifikace jednání obviněného J. Š. Jeho závěry posléze potvrdil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, jenž po řádném a důkladném přezkoumání napadeného rozsudku i obsahu spisu odvolání obviněného J. Š. podle §256 tr. ř. zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. V dostatečné míře se oba soudy zabývaly i délkou řízení, která byla mimořádně dlouhá, což bylo vyjádřeno v návaznosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práv a Ústavního soudu ČR i v uloženém trestu (viz str. 15 a 16 rozsudku nalézacího soudu a str. 9 usnesení odvolacího soudu).
Jak vyplývá z toho, co bylo uvedeno shora, námitky uplatněné obviněným v dovolacím řízení, jsou prakticky totožné s těmi, které byly vzneseny již v předcházejících fázích trestního řízení před soudem nalézacím a před soudem druhého stupně a soudy se s nimi, jak již bylo uvedeno, dostatečně vypořádaly. Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v nich uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného J. Š. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. prosince 2009
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.