ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1198.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1198/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2009 o dovolání, které podal obviněný V. U., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 9 To 128/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 85/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 T 85/2008, byl obviněný V. U. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák., který měl podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchat tím, že „od dubna 2002 do března 2006 včetně v P. a následně i v místě svého současného trvalého bydliště v K. Ř. úmyslně se vyhýbal plnění své zákonné vyživovací povinnosti ke své nezletilé dceři B. U., ačkoli mu tato povinnost byla stanovena i rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 225/95 ze dne 10. 2. 1998 ve výši 800,- Kč, která byla následně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8, pod sp. zn. P 265/2001 ze dne 25. 8. 2005, který nabyl právní moci dnem 29. 5. 2006, od 1. 9. 2004 navýšena na částku 2.500,- Kč měsíčně, čímž mu na výživném vůči nezletilé B. U. vznikl dluh v celkové výši 70.700,- Kč, splatný k rukám oprávněné matky A. U.“. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §213 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu byla uložena povinnost, aby podle svých sil doplatil dlužné výživné a řádně platil výživné běžné.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 9 To 128/2009, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., protože „od dubna 2002 do března 2006 včetně v P. a následně i v místě svého současného trvalého bydliště v D., okres J. H., neplnil svou zákonnou vyživovací povinnost ke své nezl. dceři, ačkoliv mu tato povinnost byla stanovena i rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 2. 1998 ve výši 800,- Kč a následně rozsudkem Obvodním soudem pro Prahu 8 ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. P 265/2001, jenž nabyl právní moci dne 29. 5. 2006, byla od 1. 9. 2004 navýšena na 2.500,- Kč měsíčně, čímž mu na výživném vůči nezletilé vznikl dluh ve výši 70.700,- Kč, splatný k rukám oprávněné matky A. U.“. Za tento trestný čin obviněného odsoudil podle §213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu dále uložil povinnost, aby podle svých sil doplatil dlužné výživné a řádně platil výživné běžné.
V této souvislosti je na místě poznamenat, že oba soudy předmětnou trestní věc obviněného projednávaly a rozhodovaly již po druhé, neboť jejich předchozí rozhodnutí ve věci byla k dovolání obviněného zrušena usnesením Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 6 Tdo 558/2008, když Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ze strany soudů nižších stupňů nebyla dostatečně vyřešena předběžná otázka, v jaké výši měl (a tedy byl schopen) obviněný v inkriminovaném období platit výživné.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a nesprávném hmotně právním posouzení skutku.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že soudy obou stupňů se dostatečně nevypořádaly s jeho finanční situací a majetkovými poměry, když výživné ve výši 2.500,- Kč měsíčně naprosto neodpovídalo jeho majetkovým poměrům. Prohlásil, že výživné stanovené civilním soudem nebyl schopen hradit. Následně uvedl, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 2. 1998, sp. zn. 24 C 225/95, bylo rozvedeno jeho manželství s A. U. a byla schválena dohoda, podle níž byla nezl. svěřena do výchovy matky a jemu byla stanovena povinnost platit nezl. výživné ve výši 800,- Kč měsíčně. Další dvě děti O. a A. U. byly svěřeny do jeho výchovy a A. U. byla stanovena povinnost platit každému z nich výživné ve výši 400,- Kč měsíčně. Zdůraznil, že s matkou uzavřeli ústní dohodu, že si navzájem nebudou výživné hradit, a že tuto dohodu považoval za platnou i poté, co O. (před šesti lety) a A. (před čtyřmi lety) nabyli zletilosti, neboť mu matka nezl. nikdy nedala vědět, že by měl výživné začít platit. K tomu ještě podotkl, že přesto, že u obou soudů navrhoval provést důkaz výslechem dětí O. a A., aby bylo prokázáno, od kdy byly schopny se samostatně živit, ani jeden ze soudů tento důkaz nepřipustil, čímž byl zkrácen na svých právech. Dodal, že zcela prokazatelně se děti O. a A. nebyly schopny v dubnu 2002 (ani později) samostatně živit. Připomněl, že v předchozích řízeních bylo prokázáno, že nezl. žije se svojí matkou a jejím přítelem v bytě, který je ve vlastnictví rodiny matky přítele, že přítel pracuje jako řidič a má jednu vyživovací povinnost k dceři, která studuje, že matka nezl. další vyživovací povinnosti nemá, je zaměstnána jako učitelka s průměrným čistým měsíčním příjmem 14.071,- Kč v roce 2003, 14.002,- Kč v roce 2004 a že nezl. chodila na základní školu, je zdravá, nosí brýle a má bohaté mimoškolní aktivity. Shledal, že nezletilá se tedy jeho jednáním nedostala do finanční či jiné tísně.
Dále uvedl, že jeho příjmy v roce 2002 činily částku 156.486,- Kč (výdaje částku 132.886,- Kč), v roce 2003 částku 29.661,- Kč (výdaje částku 22.791,- Kč) a v roce 2004 částku 9.850,- Kč (výdaje částku 7.196,- Kč), průměrný měsíční zisk tedy představoval v roce 2002 částku 1.967,- Kč, v roce 2003 částku 573,- Kč a v roce 2004 částku 222,- Kč. Stran prodeje bytu na B., za který měl získat částku 1,800.000,- Kč, a argumentu, že si měl ponechat část finančních prostředků na úhradu potřeb nezl., zdůraznil, že se zachoval zodpovědně a uhradil z těchto prostředků své dluhy (dlužné nájemné pocházející ještě z doby soužití s matkou nezl., dluhy vzniklé díky privatizaci bytu a dluhy vůči státu na zdravotním a sociální zabezpečení) a že v této době žádná pohledávka na výživném neexistovala, resp. těžko mohl předvídat, že matka požádá o zvýšení výživného bez jakéhokoliv předchozího pokusu o vyřešení této otázky dohodou a jemu tak vznikne zpětně dluh na výživném. Doplnil, že není pravdou, že by jakkoli zveličoval tvrzení o tom, jaké částky musel vynaložit na získání bytu do svého vlastnictví, a poznamenal, že prostředky si zapůjčil nevýhodně, na příliš vysoký úrok, od lichvářů. Dále argumentoval, že částku 75.000,- Kč, kterou mu dlužila neteř T. B., použil na úhradu dluhů vůči svým dvěma zletilým dětem, které ho několik let finančně podporovaly, např. mu hradily cesty do P., výdaje za léky apod. Rovněž upozornil, že matka se o tyto dvě děti, jež mu byly svěřeny do péče, nikdy nestarala, mimo soudem určené výživné jim nikdy ničím nepřispěla, nedávala jim žádné dárky, navíc brání jemu i A. a O. ve styku s nezl., kterou zmanipulovala tak, že ani samotná již nechce jeho a sourozence vídat.
Posléze obviněný konstatoval, že již částka 800,- Kč měsíčně pro něho znamenala velké finanční zatížení, neboť jeho příjmy v letech 2002 až 2003 byly minimální, od roku 2004 pobíral pouze dávku sociální péče ve výši 2.360,- Kč, resp. 2.400,- Kč a od 5. 1. 2007 pobíral příspěvek na živobytí ve výši 3.126,- Kč měsíčně. Dlouhou dobu byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání u Ú. p. v J. H., do dubna 2004 pracoval jako O. v oboru výtvarné práce, tuto činnost byl ale nucen ukončit pro nedostatek zakázek. V současné době z důvodu tíživé bytové situace bydlí u svých přátel. Jako epileptik je omezen ve výkonu mnoha zaměstnání. Zaměstnání se podle svých slov snaží hledat, ovšem v okrese J. H. není lehké odpovídající práci najít, když nezaměstnanost je zde velmi vysoká. Akcentoval, že byť jeho příjmy dosahují sotva životního minima, začal zasílat na výživu nezl. alespoň částku 50,- Kč měsíčně a že zaslání této částky ho spolu s poštovným a dopravou na poštu vyjde na dalších 50,- Kč, tedy celkem zaplatí 100,- Kč, což představuje peníze na jídlo na jeden den.
Prohlásil, že neměl nikdy v úmyslu vyhýbat se plnění vyživovací povinnosti, byl však schopen platit výživné v minimální výši, odpovídající jeho majetkovým poměrům. Uvedl, že vzhledem k jeho finanční situaci a k tomu, že nezl. se nikdy nedostala do finanční tísně způsobené jeho jednáním, má za to, že stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost je nepatrný. Dodal, že by neměl být souzen za to, že s ohledem na svůj věk a zdravotní stav nemůže najít vhodné zaměstnání. Poznamenal, že si je vědom, že musí plnit vyživovací povinnost na svou dceru, ale že ji nemůže plnit ve výši, jaká je po něm požadována, přitom zopakoval, že v kritické době, kdy se měl dopustit trestného činu podle §213 odst. 1 tr. zák., disponoval pouze minimálními výdělky, resp. pobíral dávku sociální péče. Zdůraznil, že výživné ve výši 2.500,- Kč (resp. i v částce 800,- Kč) sice odpovídá odůvodněným potřebám nezletilé, ale na druhé straně zcela odhlíží od jeho schopností, možností a majetkových poměrů. Výživné v dřívější i současné výši nebyl a není schopen hradit, aniž by výrazně snížil svou životní úroveň. Poznamenal ještě, že zrušení rozsudku soudu prvního stupně požadovala při jednání u soudu odvolacího i státní zástupkyně, neboť se rovněž domnívala, že nalézací soud nedostatečně prověřil jeho majetkové poměry.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 9 To 128/2009, stejně jako rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 T 85/2008, zrušil.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že námitky obviněného (v zásadě nesouhlas s tím, že jeho schopnosti a možnosti hradit výživné byly odvozovány od potencionality příjmů, nikoliv z reálných zdrojů, které měl v rozhodné době, a zpochybnění toho, že by skutek dosahoval dostatečného stupně společenské nebezpečnosti pro to, aby mohl být považován za trestný) lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.
K námitce obviněného, že O. a A. U. nebyli schopni se od dubna 2002 sami živit, a tudíž ještě v té době měl nárok na to řídit se ústní dohodou se svou bývalou manželkou o započtení výživného, poznamenala, že jde o námitku skutkovou, navíc vyřešenou již předchozím rozhodnutím dovolacího soudu, který dospěl k závěru, že obviněný neplnil vyživovací povinnost ke svojí nezletilé dceři zaviněně. Proto třeba věnovat se pouze otázce, zda v novém řízení bylo dostatečně objasněno, že obviněný měl výživné hradit právě v takovém rozsahu, jak je uvedeno ve výrokové části rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8. Následně shledala, že důvody ztráty výdělku v rámci výkonu výtvarných prací jako osoba samostatně výdělečně činná obviněnému klást k tíži nelze. Dále upozornila, že obviněný od 17. 8. 2005 pobírá dávku sociální péče, resp. poté příspěvek na živobytí a od 14. 4. 2005 je evidován na úřadu práce, přičemž mu nebyla přiznána podpora v nezaměstnanosti. Přiznaná dávka příspěvku na živobytí reflektuje skutečnost, že obviněný si nemůže zvýšit vlastním přičiněním vlastní příjem. Proto mu nelze klást k tíži, že není zaměstnán. Možnost opětovného získání zaměstnání je ze strany obviněného limitována rovněž jeho zdravotním stavem. Vzápětí ovšem státní zástupkyně zdůraznila, že bylo prokázáno, že v době od 1. 9. 2004, kdy bylo výživné na nezletilou dceru navýšeno na částku 2.500,- Kč, obviněný disponoval takovým rozsahem finančních prostředků, že v uvedené výši byl schopen výživné plnit. Obviněný dne 23. 1. 2004 zakoupil byt za částku 377.340,- Kč, který v témže roce prodal a prodejem získal částku 1,800.000,- Kč, ze které uhradil dluhy na nájemném ve výši do 40.000,- Kč a dostatek finančních prostředků mu musel zbýt i poté, co uhradil, jak tvrdil, dluhy, které mu vznikly na sociálním a zdravotním pojištění za sebe i za děti O. a A. V této souvislosti ještě podotkla, že tvrzení, že obviněný musel vrátit dvojnásobek částky zapůjčené na koupi bytu nijak nedoložil, přičemž je zřejmé, že nadhodnotil ve své výpovědi cenu za odkup bytu, pokud tvrdil, že byt nakoupil za 500.000,- Kč, když v řízení bylo prokázáno, že předmětný byt zakoupil za částku 377.340,- Kč. Obviněný tedy prokazatelně i v době, kdy pobíral příspěvek na živobytí, disponoval s částkou, ze které mohl výživné uhradit. Celkové majetkové poměry obviněného proto dovolují učinit závěr o vině trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., přičemž výživné mohl obviněný hradit právě v částce určené rozhodnutími civilních soudů.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 9 To 128/2009, je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká také neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění (především stran jeho schopností, možností a majetkových poměrů v inkriminovaném období, popř. schopnosti jeho zletilých dětí O. a A. U. se v této době samostatně živit), přičemž současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivější a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Z podstatné části až sekundárně – právě z uvedených skutkových (procesních) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení a nesprávném hmotně právním posouzení skutku. V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti v uplatněných výhradách (viz shora) spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že v této části dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a nesprávném hmotně právním posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval rovněž z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a naznačenou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však také v podstatě argumentoval i tím, že soudy určený rozsah jeho vyživovací povinnosti k nezletilé dceři neodpovídá ustanovení §96 zákona o rodině a že stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost je nepatrný. Takovou argumentaci lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného.
Jak již v předcházejícím rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, objektem tohoto trestného činu je nárok na výživu, pokud je založen na ustanovení zákona o rodině. Toto ustanovení se totiž vztahuje na vyživovací povinnost vyplývající přímo z tohoto zákona, aniž by se zpravidla vyžadovalo její předchozí určení soudem. Trestní odpovědnost pachatele uvedeného trestného činu se tedy odvíjí od jeho povinnosti vyživovat jiného podle příslušných ustanovení zmíněného zákona. Neplněním povinnosti vyživovat jiného se rozumí neplacení výživného v penězích nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě (tedy že oprávněné osobě se nedostane všeho, co je obsahem vyživovací povinnosti). Z hlediska trestní odpovědnosti je nerozhodné, zda je oprávněné osobě plněno dobrovolně či na základě výkonu rozhodnutí. O neplnění vyživovací povinnosti jde i tehdy, pokud není plněno v rozsahu stanoveném v §96 odst. 1 zákona o rodině. Po subjektivní stránce může být trestný čin podle §213 odst. 1 tr. zák. spáchán úmyslně i z nedbalosti. Přitom zavinění se musí vztahovat i na normativní znak skutkové podstaty, kterým je zákonná povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného.
Při rozhodování o vině posuzuje soud rozsah vyživovací povinnosti samostatně jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř., přičemž není vázán rozhodnutím, kterým v občanském soudním (opatrovnickém) řízení byla tato povinnost (včetně rozsahu výživného) stanovena. Může tedy vycházet z jiného rozsahu vyživovací povinnosti pachatele, než jaký byl určen pravomocným a dosud nezměněným občanskoprávním (opatrovnickým) rozhodnutím. Při řešení otázky, v jaké výši byla povinná osoba schopna v konkrétní době platit výživné a v jakém rozsahu tedy svoji povinnost vyživovat jiného v této době zaviněně neplnila, musí respektovat (jak již výše naznačeno) ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině, v němž jsou upravena obecná základní kriteria. Podle tohoto zákonného ustanovení při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika.
V návaznosti na rozvedená teoretická východiska je zapotřebí v prvé řadě znovu zdůraznit, že podle zjištění soudů nižších stupňů obviněný měl i v období od dubna roku 2002 do března roku 2006 vyživovací povinnost vůči své nezletilé dceři, kterou neplnil. Současně z dosud učiněných skutkových zjištění spolehlivě vyplývá, že obviněný si byl této skutečnosti vědom. V této souvislosti je na místě uvést, že již ve svém předchozím rozhodnutí Nejvyšší soud rozvedl důvody, pro které odmítl obhajobu obviněného, že se domníval, že výživné na dceru nemusí platit, neboť i poté, co jeho další děti O. a A. U. nabyly zletilosti, považoval za situace, kdy mu matka nezletilé nikdy nedala vědět, že by měl výživné začít platit, za platnou dohodu uzavřenou dříve s matkou, že si navzájem nebudou výživné hradit. Se zřetelem k tomu, nehledě na fakt, že argumentace obviněného v tomto směru má procesní (skutkový základ – viz výše) nelze tuto obhajobu akceptovat, přičemž postačí v tomto směru odkázat na obsah (odůvodnění) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 6 Tdo 558/2008, v němž Nejvyšší soud zřetelně vyložil, že obviněný neplnil v kritickém období svoji vyživovací povinnost k nezl. dceři zaviněně. Dodat je na místě, že okolnosti zjištěné soudy obou stupňů opravňují k závěru o úmyslném zavinění.
Nad rámec těchto skutečností lze ještě poznamenat, že argumentace obviněného je vnitřně rozporná. Na straně jedné tvrdí, že děti O. a A. U. nebyly schopny se v dubnu 2002 (ani později) samostatně živit, na straně druhé ovšem zdůrazňuje, že částku 75.000,- Kč, kterou mu dlužila neteř T. B. (ta mu ji vrátila v srpnu 2006), použil na úhradu dluhů vůči svým dvěma zletilým dětem, které ho několik let finančně podporovaly. Navíc námitku, že nezl. se jeho jednáním nedostala do finanční či jiné tísně, opírá mj. o tvrzení, že matka nezletilé další vyživovací povinnosti nemá. Nehledě na to, i obviněnému muselo být zřejmé, že platnost zmíněné dohody musela být nutně limitována věkem dětí O. a A. U. Je obecně známo, že výživné na dítě je zasíláno k rukám jeho rodiče pouze do té doby, než dosáhne věku 18 let. Poté, co dítě dovrší zletilosti, je (má být) výživné hrazeno přímo jemu. Z tohoto důvodu okamžikem, kdy se A. U. stala zletilou, již pozbyla zmíněná dohoda podkladu.
Nejvyšší soud dále konstatuje, že závěry soudů obou stupňů, pokud jde o vyřešení předběžné otázky rozsahu vyživovací povinnosti obviněného k dceři již lze akceptovat, resp. že soudy stanovený rozsah alimentační povinnosti obviněného se nepříčí ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině.
V daných souvislostech lze znovu (stejně jako v předcházejícím rozhodnutí Nejvyššího soudu) připomenout, že podle věty první uvedeného zákonného ustanovení rozsah vyživovací povinnosti je dán zásadně poměrem reálných možností, schopností a majetkových poměrů povinného k odůvodněným potřebám oprávněného. Především je nutné vycházet z možností a schopností povinného. Možnosti jsou chápány jako objektivní kategorie, schopnosti jako subjektivní kategorie. Konkrétně je nutné zohlednit věk, zdravotní stav, vzdělání (R 27/1980), manuální zručnost, pracovní návyky a pracovní zkušenosti (R 5/1969), flexibilitu, adaptibilnost, sociální (ne)zralost povinného, nepříznivou situaci na trhu práce, vysokou nezaměstnanost v regionu apod. (viz Hrušáková, M. a kolektiv. Zákon o rodině. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. 417, 418 s.)
Ustanovení věty druhé citovaného zákonného ustanovení umožňuje soudu vycházet nikoli pouze z fakticity příjmů povinného, resp. z reálných majetkových poměrů povinného, ale zakotvuje potencionalitu příjmů jako východiska pro stanovování vyživovací povinnosti. Zákon hovoří především o povinnosti soudu zkoumat při hodnocení možností, schopností a majetkových poměrů povinného, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu. … Novela provedená zákonem č. 91/1998 Sb. dále doplnila text o povinnost soudu popřípadě zkoumat, zda povinný nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Rizikem se rozumí nebezpečí, vysoká míra pravděpodobnosti nezdaru, ztráty. Podstupováním nepřiměřeného majetkového rizika se rozumí taková činnost povinného subjektu, která ohrožuje dosažení zisku, popř. uchování hodnot, a tím také možnost poskytování výživného. (viz Hrušáková, M. a kolektiv. Zákon o rodině. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. 421 s.)
Skutková zjištění soudů nižších stupňů (zejména soudu nalézacího), rozvedená v jejich rozhodnutích, o schopnostech, možnostech a majetkových poměrech obviněného v kritickém období opravňují právě z rozvedených hledisek k závěru, že tento zaviněně (úmyslně) neplnil vyživovací povinnost ve vztahu k nezletilé dceři od dubna 2002 do 31. 8. 2004 včetně ve výši 800,- Kč měsíčně a od 1. 9. 2004 do března 2006 včetně ve výši 2.500,- Kč měsíčně.
Nutno dodat, že na povinnost obviněného platit na dceru výživné (jakož i na rozsah této vyživovací povinnosti) neměla a nemá žádný vliv ani obviněným tvrzená skutečnost, že matka nezletilé brání jemu i sourozencům nezletilé a O. U. ve styku s, kterou zmanipulovala tak, že samotná již nechce jeho ani své sourozence vídat.
Pokud pak obviněný namítá, že nikdy neměl v úmyslu se vyživovací povinnosti vůči dceři vyhýbat, je třeba zdůraznit, že nebyl uznán vinným vyhýbáním se plnění zákonné vyživovací povinnosti ve smyslu §213 odst. 2 tr. zák., ale úmyslným neplněním zákonné vyživovací povinnosti podle §213 odst. 1 tr. zák.
Za tohoto stavu je možné učinit mezitímní závěr o naplnění všech formálních znaků skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák.
K námitce obviněného stran materiální stránky trestného činu nutno uvést, že podle ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty. Kritéria hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák.
Otázka výkladu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.
Z popisu předmětného (zjištěného) skutku vyplývají takové okolnosti, jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům tohoto trestného činu. V tomto směru je třeba zdůraznit, že především rozsah skutku, a to jak ve smyslu časovém, tak ve smyslu výše nesplněné vyživovací povinnosti (dluhu na výživném), spolehlivě určují závěr, že stupeň jeho společenské nebezpečnosti byl zřetelně vyšší než nepatrný. Na tom nic nemění skutečnost, že se v důsledku jednání obviněného nedostala nezl. do finanční tísně. Pokud by se nezletilá do takové situace dostala, znamenalo by to nejen podstatně zvýšený stupeň společenské nebezpečnosti, ale také možnost úvah o odpovědnosti obviněného ve smyslu přísněji trestného ustanovení §213 odst. 1, 3 tr. zák.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní argumentaci obviněného žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. listopadu 2009
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý