ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1285.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1285/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. listopadu 2009 o dovolání, které podal obviněný L. N., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 3 To 271/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 69/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 9 T 69/2008, byl obviněný L. N. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „od přesně nezjištěného dne na jaře 2007 navštěvoval v B. na ulici M. v cukrárně „B.“ svou bývalou přítelkyni K. B., kde ji před hosty a zaměstnanci cukrárny hrubě urážel, nejméně jednou na ni plivnul, drobně fyzicky napadal z důvodu jejich rozchodu a požadoval po ní finanční vyrovnání, což vyvrcholilo přesně nezjištěného dne v měsíci září 2007, kdy poškozenou fyzickým napadením, mimo jiné taháním za vlasy, donutil k podepsání plné moci na převod jejího vozidla značky Škoda Superb, RZ:, na svou osobu, což poškozená ze strachu udělala, a jmenovaný pak následně dne 5. 10. 2007 vozidlo na sebe převedl“. Dále byl uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že přesně nezjištěného dne v měsíci říjnu 2007 v přesně nezjištěné době v cukrárně „B.“ na ulici M. v B. požadoval po poškozené K. B., nejprve částku ve výši 50.000,- Kč, a když mu poškozená odmítla peníze vydat, odcizil jí z kabelky částku ve výši 16.000,- Kč“. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §235 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti nahradit poškozené K. B. škodu ve výši 16.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně. Rozsudkem ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 3 To 271/2009, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl. V bodě I. obviněného uznal vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., neboť „od přesně nezjištěného dne na jaře 2007 navštěvoval v B. na ulici M. v cukrárně „B.“ svou bývalou přítelkyni K. B., kde ji před hosty a zaměstnanci cukrárny hrubě urážel, nejméně jednou na ni plivnul, drobně fyzicky napadal z důvodu jejich rozchodu, což vyvrcholilo přesně nezjištěného dne v měsíci září 2007, kdy poškozenou fyzicky napadl, mimo jiné taháním za vlasy“. Za tento trestný čin jej podle §202 odst. 1 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. V bodě II. obviněného podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek spočívající v tom, že „přesně nezjištěného dne v měsíci říjnu 2007 v přesně nezjištěné době v cukrárně „B.“ na ulici M. v B. požadoval po poškozené K. B., nejprve částku ve výši 50.000,- Kč, a když mu poškozená odmítla peníze vydat, odcizil jí z kabelky částku ve výši 16.000,- Kč“, v němž byl spatřován trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. Podle §229 odst. 3 tr. ř. poškozenou K. B. s nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně (konkrétně proti výroku pod bodem I.) podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že nebylo prokázáno, že se dopustil chování, jak je popsáno ve výroku I. předmětného rozhodnutí, čímž byla porušena zásada materiální pravdy ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Prohlásil, že soud sice není vázán právním posouzením skutku v obžalobě, nicméně je povinen dokázat, že skutek, v němž je spatřován trestný čin, se stal. Zdůraznil přitom, že toto v jeho případě dodrženo nebylo. Dále seznal, že jeho jednání nelze podřadit pod definici trestného činu výtržnictví. Vyjádřil přesvědčení, že nebylo prokázáno, že by poškozenou slovně či fyzicky napadal. V této souvislosti podotkl, že zřejmě ani odvolací soud si není svým tvrzením příliš jistý, protože uvedl, že patrně docházelo k drobnému fyzickému napadání, resp. neuvedl, z čeho při tomto tvrzení vycházel. Podle jeho slov je tvrzení soudu navíc přinejmenším rozporné (ve výroku rozhodnutí uzavřel, že vše vyvrcholilo přesně nezjištěného dne v měsíci září 2007, kdy měl údajně poškozenou napadnout mj. taháním za vlasy, v odůvodnění se však omezil pouze na konstatování, že poškozenou drobně fyzicky napadal). Rovněž připomněl, že odvolací soud dospěl k závěru, že se nepodařilo nade vší pochybnost prokázat, že by nutil resp. donutil poškozenou k podepsání plné moci na převod vozidla Škoda Superb s tím, že ostatní části skutkových zjištění soudu prvního stupně jsou správné, a proto jsou také součástí skutku, z jehož spáchání byl uznán vinným. K tomu poznamenal, že z tohoto závěru mu není jasné, které „ostatní části skutkových zjištění soudu prvního stupně“ jsou správné. Výpovědi poškozené K. B. zhodnotil jako nedůvěryhodné a dodal, že obrovské rozpory ve výpovědích poškozené ostatně připustil i Krajský soud v Brně v rozhodnutí ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 3 To 643/2008. Argumentoval rovněž, že soud svá tvrzení zřejmě opíral též o výpovědi svědkyň P. a V., přestože tyto nebyly přítomny fyzickému napadání, donucení k podpisu plné moci na převod vozidla ani odcizení peněz (vycházely pouze z informací od poškozené, jejich zaměstnavatelky). Soudu dále vytkl, že svědky, které navrhl ke slyšení, označil za „jeho svědky“, ačkoliv tito nijak poškozenou neočerňovali a vypovídali objektivně. Rozpornými ovšem shledal výpovědi svědka M. Ch., přičemž dovodil, že ani tento důkaz neprokazuje spáchání trestného činu výtržnictví jeho osobou (obviněným). Dodal, že žádní jiní svědci slyšeni nebyli.
S poukazem na ustanovení §202 tr. zák. a §89 odst. 4 tr. zák. akcentoval, že pro spáchání trestného činu výtržnictví je zapotřebí napadnout jiného před více než dvěma osobami současně přítomnými nebo na místě veřejnosti přístupném. Podle jeho názoru však nebylo prokázáno, že by napadl, ať už slovně nebo fyzicky, poškozenou. Připustil, že mezi ním a poškozenou sice došlo k několika výměnám názorů, ovšem tyto zůstaly ve slovní rovině, vždy se odehrály v soukromí a nebyl jim nikdo další přítomen. Uzavřel, že proto skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §202 tr. zák. nenaplnil.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) vydal rozsudek, kterým jednak zruší rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 3 To 271/2009, jednak jej zprostí viny z trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. z důvodu, že nebylo prokázáno, že se skutek stal.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 3 To 271/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však obviněný nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vyjádřenými ve výroku rozhodnutí soudu druhého stupně a užitou právní kvalifikací. Jím uplatněné dovolací námitky směřují de facto výhradně do oblasti skutkových zjištění. Soudům, zvláště soudu odvolacímu, vytýká pouze nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění popsaná v bodě I. výroku napadeného rozsudku, přičemž současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (namítá, že nebylo prokázáno, že se předmětný skutek stal s tím, že mezi ním a poškozenou sice došlo k několika výměnám názorů, ovšem tyto zůstaly ve slovní rovině, vždy se odehrály v soukromí a nebyl jim nikdo další přítomen). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g)tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního, resp. druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěl odvolací soud, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l)tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. listopadu 2009
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý