ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1414.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1414/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. prosince 2009 o dovolání, které podal obviněný J. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2009, sp. zn. 5 To 256/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 1 T 148/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 1 T 148/2008, byl podle §37a tr. zák. zrušen ve vztahu k obviněnému J. S. (dále jen „obviněný“) výrok o vině v bodech 1/, 2/ rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. 1 T 100/2008, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad a zároveň byl zrušen celý výrok o souhrnném trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. 1 T 100/2008, kterým byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 9 T 73/2008, jakož i další výroky na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu. Citovaným rozsudkem byl pak obviněný uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. (v bodech 1., 2. a 3.), trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. (v bodech 1. a 3.) a trestným činem neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. (v bodě 1.), kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „1. dne 8. 9. 2007 kolem 21.58 hodin v K., okres K., na ul. Z. S., za použití odcizeného osobního motorového vozidla dosud neznámou osobou tov. zn. Mazda 626, registrační značky, červené barvy, rok výroby 1991, nacouváním, vjel přes prosklenou výlohu a rám o rozměru 3,6x3 m do přijímací kanceláře A. K., kde následně vytrhl ze zdi nainstalovaný plazmový televizor zn. LG 42PX3RV ZA uhlopříčky 107 cm majitele P. Č. v hodnotě 31.992,- Kč a dále digitální satelitní přijímač zn. Philips DSX 6010 výr. č. s přístupovou kartou U.D. č. vše v hodnotě 8.400,- Kč, věci naložil do vozidla a z místa odjel, kdy vozidlo bylo dne 20. 9. 2007 nalezeno P. odstavené s poškozením obou zadních světel a utržením zadního nárazníku na levé straně, kdy tímto jednáním způsobil poškozením vozidla majiteli P. S. škodu ve výši 6.725,- Kč, poškozením prosklené výlohy škodu R. Č. ve výši nejméně 111.780,- Kč, odcizením věcí poškozenému R. Č. škodu ve výši 31.992,- Kč a odcizením věcí společnosti U. Č. r., a.s. P. škodu ve výši 8.400,- Kč,
2. dne 14. 9. 2007 v dopoledních hodinách v K., okres K., na parkovišti před budovou hlavního vlakového nádraží Č., společně s odsouzenou L. R., se záměrem neoprávněně se obohatit, obžalovaný J. S. za pomocí univerzálního klíče odemkl zaparkované osobní motorové vozidlo tov. zn. Mazda Xedox 6, registrační značky, barvy modré metalízy, VIN:, rok výroby 1992, se kterým po nastartování za pomocí univerzálního klíče společně z místa odjeli a následně dne 17. 9. 2007 po zajištění kupce odvezli do autobazaru v O., část N. a zde jej prodali za částku 20.000,- Kč, čímž způsobili poškozeným R. Ď. a B. Ď. škodu ve výši 133.000,- Kč,
3. v přesně nezjištěné době od 20.30 hodin dne 19. 9. 2007 do 14.00 hodin dne 20. 9. 2007 v K., okres K., na ul. N. K. v blízkosti domu čp. , společně s odsouzenou L. R., se záměrem neoprávněně se obohatit, obžalovaný J. S. za pomocí univerzálního klíče odemkl zaparkované osobní motorové vozidlo tov. zn. Mazda Xedox, registrační značky, barvy modré metalízy, VIN:, majitele Z. N. v hodnotě 36.400,- Kč, se kterým po nastartování za pomocí univerzálního klíče společně z místa odjeli do autobazaru v O., část N., kdy z důvodu poruchy na vozidle toto odstavili v O. na ul. H. a následně z něj demontovali 4 ks kompletních kol s hliníkovými disky, středový panel, přední směrová světla, kdy věci prodali neznámým osobám, kdy poškozením čalouněného potahu způsobili Z. N. škodu ve výši 2.000,- Kč,
kdy obžalovaný J. S. pod body 1, 2, 3 odcizil věci ve výši 209.792,- Kč a poškozením způsobil škodu ve výši 120.505,- Kč“.
Podle §224 odst. 2 tr. zák. za použití §37a tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. byl obviněný odsouzen ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let. Podle §55 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. mu byl uložen také trest propadnutí věci, a to 2 ks tiskopisů protokol o technické prohlídce, 1 ks silonové tašky velké, 1 ks textilního černobílého batohu, 1 ks plynového revolveru Olympic 38 v.č. 085516, 1 ks zvedáku na vozidlo, 2 ks červeného páčidla, 1 ks hasáku, 1 ks černé čepice s kšiltem, 1 ks zelené pletené rukavice, 1 ks kovového šroubu, 1 ks nože, 1 ks šroubováku se zahnutou špičkou, svazku dvou klíčů se zn. Mazda a svazku čtyř klíčů (2 ks Fab, 2 ks od vozidla - zn. Mazda, zn. Fiat) s přívěškem.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti nahradit společně a nerozdílně s odsouzenou L. R. poškozeným R. Ď. a B. Ď. škodu ve výši 133.000,- Kč a poškozenému Z. N. škodu ve výši 30.240,- Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené společnosti U. Č. r., a.s. škodu ve výši 8.400,- Kč a poškozené Č. k. pojistitelů škodu ve výši 110.662,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození Z. N. a U. Č. r., a.s. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 6. 2009, sp. zn. 5 To 256/2009, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že ze spáchání skutku popsaného pod bodem 1. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je usvědčován pouze nepřímými důkazy (především výpověďmi svědkyň R. a D.), že během celého trestního řízení předmětné jednání popíral, zatímco k ostatním skutkům se doznal, a že také svědek L. G., který se měl údajně na trestné činnosti také podílet, toto popřel a nebyl za uvedený skutek obviněn. Dále uvedl, že svědek J. vypověděl, že si již nevzpomíná, o jakou značku se jednalo (což konstatuje v rozsudku i soud prvního stupně), přesto odvolací soud ve svém usnesení argumentuje jeho výpovědí z přípravného řízení, ačkoli po novele trestního řádu z roku 2001 je těžiště dokazování u soudu. Upozornil také, že dotyčný opakovaně tvrdil, že mu prodal televizor s úhlopříčkou 130 cm a nikoli 107 cm, jak je mu kladeno za vinu, či že též potvrdil, že rám televizoru nebyl poškozený (podle poškozeného měl televizor poškozený rám). Vyslovil názor, že soudy nižších stupňů záměrně opomíjely důkazy svědčící v jeho prospěch a s těmito se ve svých rozhodnutích nijak nevypořádaly, resp. že jmenovitě odvolací soud si z výpovědi svědka J. vybral pouze informace, které se hodily do odůvodnění jeho rozhodnutí.
Orgány činné v trestním řízení se podle jeho slov také nijak nevypořádaly se skutečností, zda je jedna osoba vůbec schopna sama naložit plazmový televizor do osobního automobilu (konkrétně do vozidla tov. zn. Mazda 626), případně kolik času by k tomuto potřebovala, když podle tvrzení svědkyně měl pachatel vloupání aktivovat alarm. Poznamenal, že policisté poté, co vozidlo tov. zn. Mazda 626 registrační značky nalezli, provedli úkony trestního řízení a věc podle §159a odst. 4 tr. ř. odložili, ale před odložením museli provést zajištění stop, a to včetně pachových. Konstatoval, že pokud se ve spisovém materiálu nachází vyjádření kriminalistického technika v tom smyslu, že na místě nebyly zajištěny upotřebitelné stopy, jedná se pouze o „standardní“ postup v případech tzv. bagatelní trestné činnosti. Zdůraznil přitom, že technik není schopen na místě určit upotřebitelnost pachové stopy (tuto je schopen pouze zajistit, když následné srovnání s kontrolními stopami je prováděno specializovaným pracovištěm za použití psa). Uzavřel, že jestliže policisté stopy nezajistili, zmařili provedení důkazů, což mu nelze klást k tíži.
Shrnul, že jedinými usvědčujícími důkazy, které byly soudem bezvýhradně akceptovány, jsou nepřímé důkazy - výpovědi L. R. a Ž. D., přičemž tyto výpovědi nekorespondují ani s výpovědí L. G. Taktéž opakované tvrzení svědka J. je podle něho v rozporu se závěrem soudu o odcizení televizoru LG s úhlopříčkou 107 cm. Akcentoval, že k tomu, aby bylo možno rozhodnout o vině a trestu, je třeba, aby řetězec důkazů nevyvolával důvodné pochybnosti, a že ani nejvyšší stupeň podezření sám o sobě nestačí pro odsouzení. Prohlásil, že pokud tomu tak není, má být rozhodnuto ve prospěch obviněného (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Barbera, Messequé a Jabardo z roku 1988, A-146). Vyjádřil přesvědčení, že rozsudek nalézacího soudu vzešel z řízení, které ve svém celku porušilo jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nerespektování zásady in dubio pro reo pak ve svých důsledcích představuje i porušení principů právního státu, založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana. V závěru svého dovolání pak ještě, v souvislosti s otázkou volného hodnocení důkazů, zmínil nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 910/07 a shledal, že odvolací soud nerozhodoval objektivně, pro rozhodnutí využíval pouze ta tvrzení svědků, která se shodovala s učiněným závěrem, aniž by odůvodnil, proč tvrzení svědčící v jeho prospěch jsou nepravdivá nebo nedůvěryhodná.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) „dle §265k odstavec 1 trestního řádu rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 5 To 256/2009-71 zrušil, současně aby zrušil celý výrok o trestu a dle ustanovení §265l odstavec 1 ve spojení s ustanovením §265l odstavec 3 vrátil věc soudu druhého stupně, a to jinému soudu než Krajskému soudu v Ostravě.“
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Zdůraznila, že dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, přičemž předmětem posouzení je skutek tak, jak jej zjistil soud prvního, resp. druhého stupně. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových závěrech, dále nelze namítat nic proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod. Naprostá většina dovolací argumentace však napadá pouze soudy provedené hodnocení důkazů, a to především výpovědi svědků L. R., Ž. D. a L. G. Takové námitky, jimiž se obviněný snaží o změnu skutkových zjištění, mají povahu námitek skutkových, které nemohou založit deklarovaný důvod dovolání a ani žádný jiný z katalogu taxativně uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Uvedené námitky obviněného by podle státní zástupkyně mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam toliko v případě existence extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů činnými v předmětné trestní věci a zároveň pokud by obviněný takový extrémní nesoulad namítl a odůvodnil. Toto se však nestalo.
Státní zástupkyně shrnula, že za popsaného stavu není dovolání obviněného způsobilé stát se předmětem věcného přezkoumání ze strany dovolacího soudu. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] předmětné dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit jiné rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2009, sp. zn. 5 To 256/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky mají výlučně procesní charakter a směřují právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká výhradně neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění (popsaná v bodě 1. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), přitom současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (de facto tvrdí, že se předmětného dílčího skutku nedopustil). Pouze z uvedených procesních (skutkových) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. prosince 2009
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý