ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.628.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 628/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2009 dovolání, které podal obviněný K. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. 6 To 612/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 157/2007, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 34 T 157/2007, byli obvinění K. B. a J. Ch. pod bodem 1) výroku uznáni vinnými, že
v O., okres Z., na základě předchozí domluvy využili nabídku na volnou přepravu pneumatik a dne 31. 7. 2006 uzavřeli jménem autopřepravce společnosti E. L., s. r. o., s firmou B. L., s. r. o., smlouvu o přepravě pneumatik s dodáním p. odběratelům firmám M. – B. – sp. z. o. o. a M. P. s termínem naložení zboží dne 1. 8. 2006 a termínem dodání zboží dne 2. 8. 2006. Faxem zaslali společnosti B. L., s. r. o., podklady nutné pro vyřízení přepravy potvrzené za E. L., s. r. o., jejím jednatelem J. F. a dne 1. 8. 2006 poslali do společnosti B. L., s. r. o., blíže nezjištěného řidiče s údajným jménem S. s nákladním vozidlem DAF, RZ:, a návěsem RZ:, provozovaným autodopravcem E. L., s. r. o. Ve společnosti B. L., s. r. o., v O. dne 1. 8. 2006 v dopoledních hodinách byl tento kamion s návěsem naložen celkem 1163 kusy zimních pneumatik Barum na osobní vozidla různých typů a rozměrů, tyto pneumatiky K. B. a J. Ch. dne 2. 8. 2006 ani později polským firmám nedodali, dodat nikdy nechtěli, protože pneumatiky uložili na různá místa na území M. a prodávali je, čímž společnosti B. C., spol. s r. o., IČ:, se sídlem v O., O., způsobili škodu ve výši 2.232.563,- Kč.
Takto zjištěné jednání okresní soud kvalifikoval u obou obviněných jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., spáchaný ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Za uvedenou trestnou činnost byli odsouzeni:
- obviněný K. B. podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou;
- obviněný J. Ch. podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž podle §60 odst. 1, 2 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, za současného vyslovení dohledu nad obviněným, a to v intencích ustanovení §26a a §26b tr. zák.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto i o obžalobě obviněného J. K.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný K. B. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. 6 To 612/2008, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu napadl obviněný K. B. (dále jen „obviněný“) prostřednictvím obhájce dovoláním. Z obsahu podání je patrno, že mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvody (byť je výslovně neoznačil) zakotvené v §265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř. Podle jeho názoru „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dále bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti odsuzujícímu rozsudku a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání pro předchozí nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
V podání obviněný shrnul dosavadní trestní řízení. Konstatoval, že nebyl nadřízeným spoluobviněného J. Ch., nemohl jej úkolovat, nesháněl autodopravce a s nikým nejednal. Okresní soud vzal za prokázaný skutkový děj, jak je popsán ve výroku rozsudku. Podle odvolacího soudu není jeho právem hodnotit důkazy provedené soudem prvního stupně, přičemž odkázal na ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. Obviněný připomněl, že krajský soud provedl doplnění dokazování výslechem dalších svědků, avšak jejich výpovědi nepovažoval za věrohodné, a tudíž dospěl ke stejným skutkovým a právním závěrům jako prvostupňový soud. V dovolání vyslovil nesouhlas s tím, že soud ponechal právní kvalifikaci skutku podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., tj. shodnou s obžalobou, když vycházel z výše škody určené tržní cenou nových pneumatik, ačkoliv polským odběratelům byly fakturovány ceny jiné, a to nižší. Rozdíl mezi hodnotou fakturovanou a hodnotou tržní byl asi 50 % (viz výpověď svědka J. K. u hlavního líčení), takže škoda způsobená trestným činem je v řádu milionu, a nikoli ve výši uvedené v rozsudečném výroku. Navíc se vrátilo 800 ks pneumatik a od způsobené škody měla být i jejich hodnota odečtena. Podle mínění obviněného neznamená skutečnost, že je poškozená společnost nestačila očistit, že je škoda o jejich hodnotu vyšší. Vytkl, že celý výpočet škody je chybný, což mohlo mít důsledky na právní kvalifikaci skutku a výši skutečně způsobené škody, tj. i na materiální znak trestného činu (stupeň nebezpečnosti spáchaného jednání pro společnost). Určující je skutečná škoda, která vyplývá z fakturované částky, a je též určena odečtem částky za vrácené pneumatiky.
Závěrem dovolání obviněný zopakoval své výhrady vůči rozhodnutím soudů obou stupňů, které jsou prakticky citací ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze (správně má být Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně) a věc vrátil soudu k dalšímu řízení. Současně požádal, a to s ohledem na svůj zdravotní stav, o odklad vykonatelnosti rozhodnutí, což doložil potvrzením vystaveném lékařem.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že úvodní část námitek obviněného nesouvisí s právním posouzením skutku a ani s jiným nesprávným hmotně právním posouzením, ale týká se hodnocení provedeného dokazování, jež se vztahuje ke způsobu spáchání trestné činnosti se spoluobviněným J. C. Tyto výtky proto deklarovanému důvodu dovolání neodpovídají.
Výhradám, které obviněný uplatnil ohledně výše škody, jež je rozhodná pro právní kvalifikaci skutku podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., státní zástupkyně nepřisvědčila. Poukázala na popis skutku, jak byl jeho osobě přisouzen, Z něho vyplývá, že společně se spoluobviněným J. Ch. vylákal pod záminkou využití nabídky přepravní společnosti B. L., s. r. o., na uskutečnění přepravy sjednaného množství zimních pneumatik zn. B. z vlastnictví dodavatelské společnosti B. C., spol. s r. o., ke škodě dodavatele toto zboží, jež bylo převzato k údajné přepravě k polskému odběrateli, a to poté, co přepravní společnost uvedl v omyl o skutečném důvodu převzetí zboží, který byl od počátku spojen s úmyslem si převzatý náklad ponechat, resp. jej následně zpeněžit. Podle státní zástupkyně je ze skutkového zjištění zřejmé, že k vlastnímu obohacení obviněného i spoluobviněného došlo již v okamžiku převzetí nákladu pneumatik za účelem jeho údajné přepravy, tj. v okamžiku, kdy do své dispozice – v souladu se svým podvodným záměrem – získali vylákané zboží, o jehož majetkovou hodnotu se obohatili. Zdůraznila, že tím došlo k dokonání jejich podvodného jednání, přičemž k tomuto časovému určení se váže naplnění hmotně právního pojmu doba a tím i místo činu, které jsou rozhodné z hlediska určování výše škody způsobené trestným činem ve smyslu znění §89 odst. 12 věty první tr. zák. Soudům nelze vytýkat, že při určení výše škody vycházely z cenové kalkulace poškozené obchodní společnosti, jak ji pro účely trestního řízení vyčíslila. Zmíněný obchodní subjekt byl poškozen o tržní cenu svých pneumatik, která byla aktuální v době a místě činu. Nebylo proto důvodu přihlížet k odlišným cenovým podmínkám, které si se svým p. odběratelem z ryze obchodních důvodů ujednal (zvýhodnění odběru ve velkém).
Dále státní zástupkyně uvedla, že popsaný způsob stanovení výše škody způsobené trestným činem k okamžiku jeho dokonání, nemůže být ovlivněn žádnou okolností, která nastala až poté. Upozornila, že námitka obviněného o tom, že škoda měla být snížena o hodnotu následně vrácených pneumatik, může směřovat pouze proti adheznímu způsobu rozhodování, kterého se však výroková část odsuzujícího rozsudku vůbec netýká. S poukazem na judikatorní rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 11 Tdo 760/2007, připomněla, že „soud při určování stupně společenské nebezpečnosti přihlíží ke všem okolnostem případu, a to i těm, které leží mimo skutkovou podstatu trestného činu. Všechny tyto okolnosti je však nutno posuzovat, stejně jako formální znaky některého z trestných činů ve zvláštní části trestního zákona, k okamžiku spáchání trestného činu…“.
Závěrem vyjádření státní zástupkyně zdůraznila, že žádná z uplatněných hmotně právních námitek není způsobilá zvrátit správnost o dovolatelově vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanoveních §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyslovila souhlas [§265r odst. 1 písm. c) tr. zák.] s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání je z procesních důvodů zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitostí obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněného však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů nelze v dovolacím řízení posuzovat tu část dovolání obviněného, v níž předně tvrdí, že nebyl nadřízeným spoluobviněného J. Ch., nemohl jej úkolovat, nesháněl autodopravce a s nikým nejednal. Taktéž uvádí, že odvolací soud provedl doplnění dokazování výslechem dalších svědků, avšak jejich výpovědi nepovažoval za věrohodné, a tudíž dospěl ke stejným skutkovým a právním závěrům jako prvostupňový soud.
V mimořádném opravném prostředku obviněný rovněž v podrobnostech konstatuje, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily jeho jednání jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., když vycházely z výše škody určené tržní cenou nových pneumatik a nikoliv z ceny fakturované, která je výrazně nižší. Navíc se vrátilo 800 ks pneumatik, a od způsobené škody měla být i jejich hodnota odečtena. Tyto námitky obsahově uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňují. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují tvrzenou právní vadu.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí takovým činem na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Zákon v §89 odst. 11 tr. zák. stanoví, že značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000 Kč.
Podle §4 písm. a) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.
Ve stručnosti lze připomenout, že při uvedení někoho v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Využitím omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, pokud neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat a může se týkat i skutečností, které teprve mají nastat; pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, přičemž zákonný znak obohacení jiného je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby nebo skupiny osob (srov. např. rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.). Škoda na cizím majetku představuje jak zmenšení majetku (hodnotu, o kterou byl majetek zmenšen), tak i ušlý zisk (hodnota, o kterou by jinak byl majetek oprávněně zvětšen), přičemž musí být zjištěno, zda pachatel jednal v úmyslu způsobit jiné osobě škodu, a to již v době, kdy se dopustil podvodného jednání.
Z tzv. skutkové věty, jak je popsána ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu ve Zlíně (viz její doslovné znění citované v úvodu tohoto rozhodnutí) a rozvedena v jeho odůvodnění, vyplývá příčinná souvislost mezi společným jednáním obviněného a spoluobviněného J. Ch., jímž uvedli společnost B. L., s. r. o., za kterou jednala Z. V., v omyl (předstírali okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci, a to že uskuteční přepravu zboží – pneumatik pro odběratele v P. r.) a jí učiněnou majetkovou dispozicí (uzavřela smlouvu o přepravě, na základě níž bylo zboží předáno řidiči, který je předal obviněným). Současně je dána i příčinná souvislost mezi touto dispozicí na straně jedné a škodou na cizím majetku (společnosti B. C., spol. s r. o., ve výši 2.232.563,- Kč) a obohacením obviněných (v téže výši) na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít u ostatních osob i o právnické osoby. Má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu (nebo neznalostí všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení (viz rozhodnutí č. 5/2002 Sb. rozh. tr.). V jednání obviněných je naplněn i obligatorní znak subjektivní stránky spáchaného trestného činu – úmyslné zavinění, a to ke všem jeho podstatným znakům, v daném případě ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák., neboť zjevně chtěli porušit zájem chráněný trestním zákonem.
S poukazem na tyto skutečnosti nepostupoval soud prvního stupně v rozporu s trestním zákonem (následně též Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně), když předmětný skutek posoudil nejen jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., tj. v jeho základní skutkové podstatě, ostatně v tomto směru ani nebyly žádné právní námitky v dovolání vzneseny, ale rovněž v kvalifikované skutkové podstatě podle §250 odst. 3 písm. b) tr. zák. S tvrzením obviněného, jež se týká výše způsobené škody, nelze souhlasit. Současně je potřebné připomenout, že ve smyslu ustanovení §6 písm. a) tr. zák. postačuje k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 3 písm. b) tr. zák., tj. v posuzovaném případě ohledně způsobení značné škody, i zavinění z nedbalosti.
Z ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. vyplývá, že při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav.
Předně je potřebné konstatovat, že v soudním řízení byla cena podvodně vylákaných pneumatik důvodně vyčíslena na základě cenové kalkulace společnosti B. C., spol. s r. o., která v souladu s ustanovením §89 odst. 12 věty první tr. zák. vycházela z ceny, za kterou se tyto věci, jež byly předmětem útoku, v době a místě činu obvykle prodávaly. Naopak, vadou by bylo, pokud by soudy vycházely z ceny pneumatik, která byla smluvně dohodnuta mezi zmíněnou společností a jejími polskými obchodními partnery, jak to požaduje obviněný v dovolání. V takovém případě by totiž nebyl respektován požadavek zakotvený v §89 odst. 12 věty první tr. zák. Je nerozhodné, že pneumatiky byly p. odběratelům fakturovány v nižších cenách, neboť se jednalo o zvýhodnění velkého odběratele, což je zřejmé z argumentace na str. 7 v odůvodnění rozsudku okresního soudu.
Taktéž není možno akceptovat námitku obviněného, že od výše způsobené škody měla být odečtena hodnota 800 kusů vrácených pneumatik. Nutno připomenout, že trestný čin podvodu byl dokonán okamžikem, kdy byly jednáním obviněných naplněny všechny znaky jeho skutkové podstaty včetně způsobené škody. Tato škoda zahrnovala všechny pneumatiky, jež převzali k přepravě odběratelům v P., kterým však dodány nebyly, ani jim je nikdy dodat nechtěli, protože je uložili na různých místech M. a prodávali je. Pokud by část těchto pneumatik byla nepoškozena vrácena, tak jejich hodnotu by bylo potřebné vzít v úvahu při rozhodování o případném nároku poškozené společnosti na náhradu škody. V tomto směru ale žádné rozhodnutí v trestním řízení učiněno nebylo. Došlo-li podvodným vylákáním peněz od poškozeného již k dokonání trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., pak je způsobenou škodou celá tato peněžitá částka, bez ohledu na to, zda pachatel později poškozenému vylákané peníze (nebo jejich část) vrátí. Vrácení peněz je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části, což může mít význam při rozhodování o trestu a náhradě škody (viz rozhodnutí č. 32/2004-II. Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění učiněná v soudním řízení objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., spáchaného ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Jednání obviněného je nebezpečné pro společnost, neboť promyšleným činem v součinnosti s další osobou a vyšší formou úmyslného zavinění porušil zájem chráněný trestním zákonem, kterým je ochrana cizího majetku. Rovněž nemohlo být přehlédnuto, že jde o pachatele, který byl v minulosti odsouzen pro úmyslnou trestnou činnost. Jelikož způsobená škoda na cizím majetku více než čtyřikrát převyšuje zákonný znak značné škody, je naplněno ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Správné právní kvalifikaci skutku, s níž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil i Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, odpovídá ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně též aplikovaná právní věta. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů netrpí žádnou z hmotně právních vad, s nimiž obviněný spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného na odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh mohl podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně (§265h odst. 3 tr. ř.), který jej ale neučinil. Současně nebyl ve věci shledán důvod k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. srpna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k