ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.828.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 828/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. července 2009 dovolání, které podal obviněný M. G., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. 5 To 59/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 42/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 12. 2008, sp. zn. 3 T 42/2008, byl obviněný M. G. (dále jen „obviněný“) uznán vinným, že
znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, přestože již byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 108/2005, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen pro tr. čin loupeže dle §234 odst. 1 tr. zákona a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2,5 roku, který vykonal dne 18. 6. 2007, a tato okolnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti jednání pro společnost, neboť
dne 3. 3. 2008 okolo 02.50 hodin v P., S., na schodech suterénu stanice metra F. se snažil poškozené S. T. strhnout kabelku z ramena, ale protože ta kabelku začala svírat v náručí, uchopil kabelku a aby překonal odpor poškozené, opakovaně s kabelkou škubal až přetrhl ucho kabelky, které zůstalo poškozené zavěšené na rameni a s kabelkou, která obsahovala peněženku s finanční hotovostí 950,- Kč, osobní doklady poškozené a platební kartu VISA Elektron Č. s. č. se dal na útěk, přičemž byl zadržen hlídkou Policie ČR.
Takto popsaným jednáním podle soudu prvního stupně obviněný spáchal trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. Za tyto trestné činy obviněného odsoudil podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1, 2 tr. zák. ve spojení s §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. 5 To 59/2009, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu, a to výroky o vině i trestu, napadl obviněný prostřednictvím obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru nelze souhlasit se závěry soudů obou stupňů, že by jeho jednání zakládalo skutkovou podstatu trestného činu loupeže, neboť ani důkazy provedené obvodním soudem to neprokazují.
Obviněný konstatoval, že soudy vzaly jako důkaz, že se trestné činnosti dopustil, výpověď poškozené S. T.; žádným jiným důkazem nebyla jeho vina prokazována. Výpovědi policistů, kteří jej zadrželi, neprokazovaly, jak k incidentu došlo, neboť policisté u něho nebyli přítomni. Soudy uvěřily výpovědi poškozené, kterou učinila v přípravném řízení, přestože obsahovala rozpory, jež nemohly být pro její nepřítomnost u hlavního líčení odstraněny, když se k soudu opakovaně nedostavovala. Popis, jak se měl její kabelky zmocnit, nemůže odpovídat skutečnosti. Poškozená uvedla, že kabelku držela v náruči před tělem a on s ní měl škubat tak dlouho, až se její ucho, které měla přes rameno, utrhlo. Obviněný namítl, že pokud by držela kabelku v náruči, tj. svírala by ji oběma rukama, nějaké škubání za kabelku by přetržení jejího řemínku těžko mohlo způsobit. Navíc by se musel dostat do zcela těsné blízkosti poškozené, což nebylo dost dobře možné, když stála na schodech nad ním. Zdůraznil, že pravdivá je jeho verze, že se poškozená po něm kabelkou ohnala, čímž došlo k přetržení jejího řemínku. Současně poukázal na její výpověď v přípravném řízení, kdy uvedla, že při svém zadržení křičel, že jej měla kabelou uhodit. Z toho je zřejmé, že si popis události dodatečně nevymyslel.
Dále obviněný poznamenal, že ani časové údaje tvrzené poškozenou neodpovídají skutečnosti. Uvedla, že na hlavní nádraží přijela asi ve 23.30 hod., dala si něco k jídlu, a poté jela metrem na F., kde s ním a jeho známým seděla v baru asi hodinu. Podle této verze byli v baru asi do jedné hodiny, max. do půl druhé v noci. K incidentu však došlo před třetí hodinou ranní. Soud uvedl, že úmysl okrást poškozenou měl hned poté, co jí nabídli pomoc se zavazadly. S tímto názorem obviněný vyslovil nesouhlas. Upozornil, že s poškozenou byl již jednou před incidentem mimo bar, když jí ukazoval telefonní budku, a při této příležitosti jí mohl kabelku vzít. Přes tyto rozpory prvostupňový soud uvěřil poškozené s odůvodněním, že je osobou bezúhonnou a on byl několikrát soudně trestán. Taktéž neprovedl obhajobou navrhované důkazy, a to výslechy syna poškozené a M. Č., kteří mohli prokázat věrohodnost jeho výpovědi. Obviněný namítl, že postupem soudu byl zkrácen na svých právech. Nebyly totiž provedeny i důkazy svědčící v jeho prospěch.
Podle obviněného byl skutek, jak ho soud zjistil, nesprávně kvalifikován jako trestný čin loupeže, jehož vymezení v zákoně připomněl. V této souvislosti zopakoval námitku, že nebyla dostatečně prokázána skutečnost, že by proti poškozené použil násilí a v řízení byla porušena zásada in dubio pro reo. Mohl se dopustit trestného činu krádeže, pokud kabelku poškozené, která se dostala do jeho dispozice poté, co ji sebral ze země, nevrátil a utíkal s ní pryč. Toto bylo prokázáno, což i doznal.
V dovolání obviněný vyslovil nesouhlas s výší trestu, který mu byl v trvání osmi a půl roku uložen, neboť ji vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem shledal za nepřiměřenou. Poznamenal, že nepřiměřená by byla, i kdyby se trestného činu loupeže skutečně dopustil a trest mu byl ukládán jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi. V takovém případě by výměra trestu činila šest let a osm měsíců až třináct let a čtyři měsíce. Trest, který mu byl uložen, však značně převyšuje dolní hranici trestní sazby.
Závěrem dovolání obviněný konstatoval, že soudy obou stupňů pochybily, pokud nepřihlížely ke všem důkazům, resp. neprovedly důkazy svědčící v jeho prospěch. Namítl, že nedostatek usvědčujících důkazů nahrazovaly vlastní, ničím nepodloženou úvahou, což je v rozporu se zásadami trestního práva. Z popsaných důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud přezkoumal napadená rozhodnutí, zrušil je a věc vrátil soudu prvního stupně k novému řízení a rozhodnutí.
K dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že podstatou námitek obviněného jsou výtky vůči skutkovým závěrům soudů obou stupňů, pokud jimi nebyla akceptována jeho obhajoba, že událost proběhla jinak, než má soud za prokázané. Obviněný zopakoval své tvrzení o tom, že skutkový stav byl vybudován na základě nesprávně hodnocených důkazů, zejména výpovědi poškozené, čímž zpochybnil správnost učiněných závěrů. Státní zástupkyně zdůraznila, že všechny tyto námitky primárně směřují ke změně skutkových zjištění a prosazují skutkový stav věci v odlišné podobě, než kterou shledaly soudy prvního a druhého stupně. Právní posouzení skutku jako trestného činu krádeže je v dovolání výlučně dovozováno z odlišných skutkových okolností.
Podle státní zástupkyně spatřuje obviněný nesprávné právní posouzení věci nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení i v tom, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest. Poznamenala, že i kdyby použil pro přezkoumání výroku o trestu příhodnější dovolací důvod [§265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], musel by jeho prostřednictvím vytýkat, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Námitkou, že soud významněji nezohlednil ve výměře trestu všechny polehčující okolnosti, obviněný deklarovaný dovolací důvod nenaplnil. Výtky vztahující se k ustanovením §23 odst. 1, §31 odst. 1, 2 tr. zák., která pojednávají o účelu trestu a o obecných zásadách pro ukládání trestu, nelze uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dále státní zástupkyně připomněla, že dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je vymezen tak, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Zdůraznila, že provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6, §211 tr. ř. To se týká i námitek obviněného vůči výroku o trestu, kterými se domáhal přehodnocení relevantních skutkových okolností vztahujících se k uložení trestu. Jestliže namítl nesprávnost právního posouzení skutku a nepřiměřenost trestu, přičemž svůj názor dovozoval jen z odlišné verze skutkového stavu, tak soudům obou stupňů nevytkl vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Těmito výhradami nebyl naplněn ani žádný z dalších důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 tr. ř.
Z konstatovaných důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanoveních §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněného, jimiž v dovolání vytýká, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci, provedly neúplné dokazování a vadně hodnotily ve věci provedené důkazy, přičemž z primárně tvrzených procesních nedostatků a vlastní verze události dovozuje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak je tomu v případě, když v podrobnostech vznáší výhrady k výpovědi poškozené S. T., uvádí, že ostatní důkazy jeho vinu neprokazují, konstatuje, že měl být proveden výslech dvou obhajobou navržených svědků a činí v souladu se svou výpovědí závěr, že v jeho jednání může jít pouze o trestný čin krádeže. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.
Z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. S těmito závěry se ztotožnil i Městský soud v Praze (str. 2 až 3 usnesení soudu druhého stupně).
V dovolání obviněný nenamítá, že skutek, jímž byl uznán vinným (viz jeho doslovné znění popsané výše), s nímž se ztotožnil i odvolací soud, byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně vůči konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Obvodní soud pro Prahu 8 (následně též Městský soud v Praze) učinil právní závěr, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák.
Obviněný rovněž vytýká, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit pouze v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. jen tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nutno zdůraznit, že obviněným v dovolání vznesené výhrady se ve své podstatě týkají nesprávného vyhodnocení kritérií pro ukládání trestu stanovených zejména v §23 odst. 1, §31 odst. 1 tr. zák. a nikoliv, že by mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. I v tomto směru nelze v rámci dovolání napadená rozhodnutí přezkoumávat.
Je potřebné připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. července 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k