ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.869.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 869/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 2. prosince 2009 v neveřejném zasedání o dovolání obviněné B. Š. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 6 To 22/2009, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 2/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2008, sp. zn. 52 T 2/2008, byla obviněná B. Š. uznána vinnou trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. s ostatními spoluobviněnými K. M. , K. M. , H. B. , J¨. T. a J. Š. Za to byla odsouzena podle §215 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon byla zařazena podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Tímto rozsudkem byli i za další trestné činy odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody i výše uvedení spoluobvinění a podle §228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena také solidární povinnost k náhradě škody poškozeným nezletilým J. M. a O. C.
K odvolání obviněné B. Š. a její matky MUDr. R. Š. , Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 6 To 22/2009, zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu I. stupně ohledně obviněné B. Š. v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že ji uznal vinnou trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Podle §215a odst. 2 tr. zák. jí uložil trest odnětí svobody v trvání 5 roků, se zařazením pro jeho výkon podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou, přičemž podle §228 odst. 1 tr. ř. opět rozhodl o povinnosti obviněné B. Š. k náhradě škody oběma nezletilým poškozeným, a to solidárně s ostatními spoluobviněnými.
Odvolací soud nově uznal obviněnou B. Š. vinnou na základě stejného skutkového stavu, jak byl zjištěn již soudem I. stupně, přičemž důvodem změny právního posouzení skutku byl názor odvolacího soudu, že jednání obviněné B. Š. nemůže být kvalifikováno podle §215 tr. zák., neboť tato obviněná postrádá znaky tzv. speciálního subjektu, protože jí žádným úředním rozhodnutím ani matkou, obviněnou K. M. , nebyl nikdo z nezletilých svěřen do péče a ani z jednání nelze dovodit, že by je měla ve své faktické péči či výchově.
Podle rozsudku vrchního soudu jednání obviněné B. Š. spočívalo v tom, že společně s již pravomocně odsouzenými K. M. , K. M. , H. B. , J. T. a J. Š. , v přesně nezjištěné době od počátku letních prázdnin roku 2006 do 7. 5. 2007 na různých místech v B. , dále v K. a V. B. , po předchozí domluvě v úmyslu působit na zdraví a psychiku nezletilého O. C. , a nezletilého J. M. , s cílem přetrhnout základní vztahy v rámci rodiny a vytvořit člověka se zlomenou vůlí, necitlivého k bolesti a násilí, který by se podřídil jakýmkoliv příkazům autority, ačkoli si byli vědomi následků, které svým jednáním vyvolají, opakovaně ve více případech tyto chlapce, kteří žili ve společné domácnosti se svou matkou K. M. a na jejichž výchově se další obžalovaní podíleli z pověření K. M. buď z titulu příbuzenského vztahu anebo jako pedagogové jimi navštěvovaných zájmových kroužků, tedy znali výchovné prostředí nezletilých, nepřiměřeně fyzicky a psychicky týrali, a to tím, že je surově bili, zraňovali, mučili, ponižovali a omezovali, a dále je po delší dobu drželi zavřené v uzamčených místnostech a klecích v různých objektech, často svázané nebo připoutané k pevné překážce, bez možnosti základní hygieny a sociálního kontaktu s okolím, a to následujícím níže popsaným způsobem,
a obžalovaná B. Š. byla ještě před uvedeným obdobím K. M. přivedena do rodiny K. M. pod identitou 13-leté dívky původem z Norska jménem A. J. , tzv. „A. “, která je těžce nemocná a v minulosti byla brutálně psychicky a fyzicky týrána a pohlavně zneužívána, byla na území ČR ilegálně dopravena a nachází se v péči lékaře a diplomata vystupujícího pod jménem A. G. či A. Z. , ačkoli se tyto skutečnosti vůbec nezakládaly na pravdě, společně vzbudily v K. M. pocit nutnosti náhradní rodinné péče a permanentní lékařské péče o A. , takže K. M. podlehla dojmu, že je namístě plnit pokyny dané prostřednictvím SMS a e-mailů od údajného lékaře ohledně péče o A. přičemž tyto pokyny doručovala K. M. nejméně K. M. , pokyny se dále týkaly i vykonstruovaných výchovných problémů s poškozenými nezletilými syny K. M. a tato byla instrukcemi vedena k údajně nutným razantním výchovným opatřením vůči synům v podobě níže popsaného jednání spočívajícího v nepřiměřených fyzických trestech, ponižování a omezování, přičemž B. Š. a K. M. poukazovaly cíleně na závady v chování poškozených a byly si tak vědomy, že K. M. bude postupovat níže uvedeným způsobem a na tomto postupu se samy podílely, obžalovaná B. Š. pak před K. M. lživě obviňovala nezletilého O. z toho, že jí fyzicky ubližuje, přestože věděla, že po každém takovém obvinění bude nezletilý O. tvrdě fyzicky potrestán:
- společně s pravomocně odsouzenými K. M. , K. M. , J. Š. , J. T. a H. B.
ve druhé polovině měsíce srpna 2006 po dobu nejméně 4 – 5 dnů v obci V. B. , na ulici T. , v objektu chaty majitelky M. K. , kterou měli v užívání manželé T. , držely K. M. a K. M. nezletilé děti O. C. a J. M. celodenně zavřené v psích klecích, které vypůjčil J. T. a na chatu přivezla K. M. spolu s lavory a rákoskami, v těchto mohli oba nezletilí ležet pouze skrčení v kleče s ohnutými lokty opřenými o zem, nosily jim do klecí jídlo, přičemž chlapci v klecích museli vykonávat i potřebu do mís, zakazovaly jim pod hrozbou fyzických trestů komunikovat, večer a v noci je opakovaně po dobu i několika hodin K. M. bila páskem a rákoskou po zádech, škrabala je vidličkou, pálila cigaretou, strkala chlapcům hlavy do lavoru s vodou, zatímco jim K. M. držela ruce, aby se nebránili, a při tomto jednání je K. a K. M. svazovaly provazy a švihadly, zavazovaly oči páskami z prostěradel, nutily je v krátkém časovém limitu učit se nazpaměť vulgární texty, a když nezletilí úkol nezvládli, bily je páskem nebo rákoskou do různých míst na těle, dále K. M. nutila nezletilého O. , aby se sám pálil cigaretou a bil bambusovou tyčí a aby bil řemenem po zádech svého bratra J. , a dále se musel nezletilý O. sám řezat nožem, který mu dala, nechala nezletilého J. předstírat před bratrem, že je mrtvý poté, co mu měl nezletilý O. dát údajně otrávenou vodu, a za tímto účelem vyhrabala K. M. mělkou jámu, kde J. přikázaly ležet a předstírat, že je mrtvý, a K. M. posypala podlahu moukou a nutila nezletilého O. stát po delší dobu bez pohnutí na místě tak, aby nebyly na zemi šlápoty;
obžalovaná B. Š. , která byla po celou dobu přítomna jednání K. a K. M. , v jednom případě sama týrala nezletilého O. tím způsobem, že poté, co ho vytáhla z úkrytu za truhlou, kam se schoval, povalila ho na zem, opakovaně mu ponořovala hlavu do lavoru naplněnou vodou, až se nezletilý O. topil, protože nemohl dýchat, a napil se vody, a v tomto jednání přes jeho odpor pokračovala až do chvíle, než z lavoru vylil vodu, dále učila K. M. vázat uzly k poutání rukou nezletilých dětí,
násilí vůči chlapcům bylo vystupňováno ve druhé části pobytu na chatě, kdy obžalovaná K. M. měla podle instrukcí psaných K. M. chlapce pálit, řezat a nezletilému O. vyříznout ze zadečku kus masa, který měl sníst, což K. M. nezvládla, proto na pokyn K. M. přijeli na předmětnou chatu J. T. a J. Š. s tím, že již byli K. M. instruování, jakým způsobem mají završit týrání a mučení dětí, a tito poté, co K. M. odvedla chlapce do komory nacházející se za kuchyní chaty, kde jim zavázala oči pásky natrhanými z prostěradla a předala je J. Š. a J. T. s tím, že je požádala o pomoc při převýchově chlapců a dopředu jim za ni poděkovala, tito nasadili chlapcům na hlavy plastové pytle, které poškozeným přilepili ke krku izolepou, svázali je a nahé je bili do různých částí těla, řezali blíže nespecifikovaným řezným nástrojem po zádech, pálili je v tříslech a na jiných částech těla, hrubě jim nadávali, ponižovali, a poté blíže nezjištěným způsobem a předmětem způsobili na pravé hýždi nezletilého O. poranění spočívající nejméně v rozsáhlé spálenině, kdy při tomto jednání drželi chlapce za přirození, tomuto trýznění v komoře byla přítomna i H. B. , která na chatu přijela společně s J. T. a J. Š. , a její úloha při týrání poškozených spočívala v tom, že tvořila tzv. publikum a vyluzovala různé zvuky a hlasy s cílem vyvolat u chlapců dojem přítomnosti více lidí u jejich týrání a tím zvýšit jejich strach a hrůzu z toho, co se děje; po ukončení trýznění předali zraněné chlapce ležící na zemi K. a K. M. , kdy K. M. poté vyhrožovala chlapcům, že nesmějí nikomu říci o dění na chatě, jinak že se tam vrátí a v jejich týrání bude pokračováno,
kdy v důsledku shora popsaných jednání
nezletilý O. C. utrpěl zranění, a to jizvy různě dlouhé na zádech, bocích, končetinách, okrouhlé větší plošné jizvy v oblasti levé hýždě a vnitřní plochy pravého stehna do 1,5 cm a rozsáhlou plošnou jizvu se zvrásnělým povrchem v oblasti pravé hýždě o ploše 7 x 4,5 cm,
a nezletilý J. M. tenké jizvy na různých částech těla, okrouhlé větší plošné jizvy v oblasti břicha a na přední ploše levého stehna do 1,5 cm a v oblasti zad i čerstvé škrábance,
kdy ze soudně lékařského hlediska se jednalo o popáleniny 2. stupně s dobou hojení minimálně 2 týdny a v případě rozsáhlé jizvy u O. C. v oblasti pravé hýždě o popáleniny 3. stupně s dobou hojení několik měsíců, jednalo se o zranění bolestivá, která v případě menších poranění způsobených cigaretou omezovala poškozené v obvyklém způsobu života po dobu cca 14 dní a v případě zranění na pravé hýždi nezletilého O. po dobu 4 týdnů, se známkami hnisavého zánětu a s vystupňováním bolesti až k hranici snesitelnosti.
V důsledku psychického strádání, jež mělo charakter mučivých útrap, došlo u poškozených k disharmonickému vývoji osobnosti, ke vzniku a rozvoji posttraumatické stresové poruchy, která se u nich projevila poruchami nálady, navazování sociálních vztahů, emoční labilitou, anxietou, fobiemi, poruchami spánku a koncentrace, vývojovým regresem, pocity viny, samoty, izolace a opuštění, kdy se jedná o celoživotní omezení v obvyklém způsobu života, došlo u nich k závažnému narušení psychického vývoje a k rozvoji psychosociální deprivace s trvalými následky a nezletilí budou vyžadovat dlouhodobou nebo dokonce celoživotní psychoterapeutickou a pedopsychiatrickou péči.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná B. Š. řádně a včas dovolání, ve kterém uplatnila důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že její jednání, jak bylo zjištěno soudy, nenaplňuje všechny zákonné znaky trestného činu podle §215a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a základní rozpory celého případu spatřuje ve čtyřech oblastech:
- nezákonné zadržení a přeprava B. Š. z Norska do České republiky;
- trestný čin nelze kvalifikovat jako spolupachatelství;
- výpověď obviněné nebyla prověřena;
- dozorová státní zástupkyně vystupovala ve stejném období i v kauze, kde byla B. Š. osobou poškozenou;
- K. M. musela jednoznačně vědět, že se nejedná o A. , protože se podílela při vytváření její identity u Městského soudu v Brně.
Předně pak obsáhle popisuje okolnosti vyšetřování, které považuje za nedostatečné a účelově zkreslující, přičemž je popisuje chronologicky a podrobně od jejího přivezení do České republiky. Zpochybňuje zákonnost jejího zadržení, vzetí do vazby, způsob provádění jejího výslechu, rychlé ukončení vyšetřování bez odborného posudku ohledně její osoby s jednoznačným závěrem, že si vymýšlí a nevěří se jí. Únikem informací do médií, že se také pro další obhajobu úplně znehodnotily její výpovědi a mohlo také dojít k zahlazení případných stop a důležitých svědectví, přičemž je přesvědčena, že dozorová státní zástupkyně účelově nepředkládala soudu všechna zjištění ohledně jejího postavení a opačné informace využila v její neprospěch, čímž došlo k porušení rovnosti stran v tomto procesu.
Soudům pak obviněná vytýká, že v ničem nesouhlasí s její obhajobou a naopak zcela uvěřily výpovědi obviněné K. M. , a to v rozporu s logickým uvažováním, když se tato v civilní kauze vědomě podílela na lži, protože věděla, že A. není A. Ve výpovědi obviněné K. M. pak shledává i řadu dalších rozporů. Nesouhlasí ani se závěry znaleckého posudku, zejména ohledně její agresivity a sexuálního chování, když mimo obviněné K. M. žádný svědek ani náznakem neuvedl, že by se někdy chovala agresivně a nevěrohodně. Soudům také vytýká, že nepřipustili možnost jejího přivedení do určité role v důsledku cílené „terapie“ jiných osob, a její výpověď o tom, že jednala na základě psychického a fyzického nátlaku obou sester M. , vůbec nehodnotily.
Ohledně samotného skutku pak obviněná považuje za ničím nepodložené zjištění o tom, že učila obviněnou K. M. vázat uzly, když jde pouze o tvrzení hlavní pachatelky, která se neštítila mučit a ponižovat své dva syny a za účelem vlastního vyvinění obviňuje jiné. Nesouhlasí ani s částí skutku, že opakovaně potápěla hlavu O. C. , až se topil. Potopení obličeje sama doznala, ale jednala tak proti své vůli a tedy neúmyslně, přičemž soud vůbec nehodnotil účast sester M. u této chvilkové události a nezabýval se tím, zda tyto mohly dát pokyn k jejímu jednání a navíc jí potom mohly v jednání zabránit.
V samotném popisu skutku, který považuje za široký popis její údajné role bez obsahu a vztahu k jejímu konkrétnímu jednání, když zcela chybí co měla přesně dělat, považuje z hlediska trestných činů podle §215 nebo §215a tr. zák. a pojmu týrání, za významné pouze potopení hlavy O. C. do lavoru. Toto její jednorázové jednání ale trvalo jen několik vteřin či minut, což ale za týrání nelze považovat.
Nesouhlasí ani s posouzením jejího jednání jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. odvolacím soudem, když spolupachatelství je účastí na jednom trestném činu, ale ona je trestána za jiný trestný čin než ostatní spolupachatelé. Také namítá, že s kým se měla dopustit tzv. domácího násilí v okamžiku potopení hlavy O. C. do lavoru, a samotné domácí násilí, že se vztahuje k osobám spolu žijícím ve společném bytě či domě, nikoli nakrátko a přechodně v chatě.
V dalších podrobnostech obviněná také odkázala na obsah svého odvolání a za podstatu dovolacích důvodů považuje námitku, že se soudy obou stupňů námitkami v odvolání nedostatečně zabývaly. Protože si je současně obviněna vědoma, že v dovolání zásadně nelze namítat nedostatky skutkových zjištění, nebo v hodnocení důkazů, poukázala na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 669/05, zabývající se restriktivním výkladem ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem, jakož i na nález sp. zn. I. ÚS 608/06, podle kterého jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok.
V závěru dovolání proto navrhla, aby Nejvyšší soud přerušil výkon dovoláním napadeného rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř. a dále zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině trestným činem podle §215 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a navazujícím výroku o trestu, ohledně ní zrušil také rozsudek soudu I. stupně a sám ve věci rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné uvedl, že část argumentace v dovolání, kterou zpochybňuje procesní postup orgánů činných v předmětné (resp. i v jiné) věci v přípravném řízení, úplnost dokazování, hodnocení důkazů a správnost učiněných skutkových zjištění, se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem.
Ohledně námitek obviněné týkajících se právního posouzení skutku jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. státní zástupce uvedl, že popis celého děje je skutečně poměrně široký, nicméně obsahuje i konkrétní jednání obviněné, jehož podstata v širším smyslu spočívá již v jejím proniknutí do rodiny spoluobviněné K. M. a jejich synů, v jejím postoji k nim (poukazování na údajné závady v jejich chování s vědomím, že budou nepřiměřeně trestání a ponižováni), přičemž zásadním bodem je pak její účast na jednání dalších obviněných spočívajícím v týrání obou poškozených, do kterého aktivně vstoupila topením O. C. Obviněná tak pod falešnou záminkou vnikla do rodiny poškozených a žila s nimi ve společném bytě. Část jednání přitom spáchala v rámci tohoto bytu a k jeho vyvrcholení došlo sice mimo byt, ale v průběhu společného pobytu na chatě. Tato změna místa činu ale nemá zásadní dopad na právní kvalifikaci skutku, protože objektem trestného činu podle §215a tr. zák. je ochrana soužití osob bydlících společně před týráním jedné druhou, a to bez ohledu na to, v jakém konkrétním obydlí tyto osoby žijí nebo zda žijí v obydlí jednom, či se místo pobytu průběžně mění. Pokud tedy k pokračování v týrání došlo na chatě, kde byly zejména všechny spolužijící osoby, není podle státního zástupce důvodu tento útok vytrhávat z celkového kontextu.
V jednání obviněné státní zástupce spatřuje také všechny znaky týrání zvlášť surovým způsobem podle §215a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., a to zejména vůči O. C. , přičemž nesouhlasí s bagatelizací jejího jednání spočívajícího v ponořování hlavy tohoto poškozeného do vody a jeho topení, kde obviněná namítá, že takto jednala vůči poškozenému pouze časově krátkou dobu. Současně ale přisvědčil námitce obviněné, že se tohoto trestného činu nemohla dopustit ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. s ostatními spoluobviněnými, jak nesprávně vyslovil Vrchní soud v Olomouci, protože u spolupachatelů musí jejich společné jednání vždy naplňovat znaky popsané ve skutkové podstatě téhož trestného činu. Protože další spoluobvinění se dopustili jiného trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 tr. zák., mohla by být obviněná B. Š. ve vztahu k jejich trestné činnosti, pro absenci zvláštní způsobilosti, pouze účastníkem ve smyslu §10 tr. zák. Protože svým jednáním ale naplnila všechny znaky trestného činu podle §215a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., byla její trestná činnost v této části výroku o vině posouzena správně a bez vad. Z hlediska společenské nebezpečnosti činu je ale nutné zohlednit, že fakticky vzato své jednání nespáchala sama, ale jako členka skupiny pachatelů, kteří postupovali se společným motivem i cílem, konkretizovaným v úvodním odstavci výroku o vině rozsudku vrchního soudu. Tito realizovali určité útoky, u kterých byla obviněná B. Š. přítomna, které směřovali ke společně vytýčeným cílům a do kterých sama vstoupila svým konkrétním jednáním. Fakticky společné jednání všech spoluobviněných tak vedlo ke vzniku následků, jež byly ve shodě s jejich původními cíli. Materiální stránku trestného činu obviněné proto podle státního zástupce nelze posuzovat zcela izolovaně, ale v kontextu celého skutkového děje, jak správně postupoval Vrchní soud v Olomouci.
Státní zástupce pak v závěru konstatoval, že dovolání obviněné je zčásti podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., v další části je zjevně neopodstatněné, přičemž lze přisvědčit pouze námitce o nesprávném posouzení jejího jednání jako spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Toto pochybení ale nemá na postavení obviněné zásadní dopad, neboť skutek byl jinak právně kvalifikován bez vad a problematika spolupachatelství byla již dostatečně judikatorně řešena. Proto státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání obviněné B. Š. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Protože obviněná podala dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud předně uvádí, že podle tohoto zákonného ustanovení lze podat dovolání, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Uvedeným požadavkům na nutnou hmotně právní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale neodpovídají rozsáhlé námitky obviněné, které v úvodu dovolání rámcově vymezila jako její nezákonné zadržení a přepravu z Norska do České republiky v jiné trestní věci (ad A), neprověření její výpovědi (ad C), rozpor v postavení dozorové státní zástupkyně (ad D), jakož i tvrzení, že obviněná K. M. musela jednoznačně vědět, že se nejedná o A. , když se spolupodílela na vytváření její identity u Městského soudu v Brně (ad E). Tyto rámcově vymezené námitky pak obviněná dále podrobně rozvádí popisem průběhu vyšetřování, jehož okolnosti považuje za zvláštní, jeho výsledky za nedostatečné a účelově zkreslující. Také vyslovuje podezření z účelovosti jednání dozorové státní zástupkyně a jejího nepřijatelného zasahování do šetření ÚOOZ B. , který prováděl vlastní šetření kolem její osoby a které nakonec skončilo odložením věci. Soudům obou stupňů vytýká, že naprosto v ničem nesouhlasí s obhajobou, nevyhodnotily celé výpovědi obou poškozených (např. ohledně jimi uváděných skutečností o týrání A. alias B. nebo ohledně jejich vědomosti o pravé totožnosti A. ) a zcela uvěřily výpovědi obviněné K. M. , z které navíc hodnotily jen část která svědčila proti ní a obviněnému J. T. Tyto námitky obviněné, stejně jako další námitky o neúplnosti spisového materiálu ohledně její osoby, či nevyhodnocení důkazů nebo vyhodnocení důkazů v rozporu s prokázanými skutečnostmi, ale nemůžou založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu v rámci uplatněného důvodu dovolání. Netýkají se totiž právního posouzení skutku zjištěného soudy, ale jsou zaměřeny právě na zpochybnění skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině napadeného rozsudku, když obviněná se zejména domáhá zjištění, že nebyla pachatelkou, ale obětí trestné činnosti. Navíc opětovně zpochybňuje i rozhodnutí o jejím vzetí do vazby v této trestní věci, ač dané usnesení (Krajského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2008, sp. zn. 52 T 2/2008) bylo již předmětem její ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1950/08, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Této nikoliv hmotně právní povahy námitek v dovolání si je ostatně obviněná vědoma, když v další části dovolání konstatuje, že v dovolání nelze v zásadě namítat nedostatky skutkových zjištění, ale poukazuje na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 669/05, kde je zužující výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. kritizován.
Protože obviněná tím v podstatě namítá existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, čehož důsledkem by mohlo být nesprávné právní posouzení skutku, zabýval se předně Nejvyšší soud otázkou možné existence tohoto rozporu. Žádný takový rozpor ale ve věci neshledal.
Jak uvedl již soud I. stupně, skutkový děj byl zjištěn především z výpovědi obviněné K. M. a z výpovědí poškozených O. C. a J. M. Proto také námitky obviněné směřují především proti věrohodnosti výpovědi obviněné K. M. a jejího hodnocení soudy. Tuto námitku obviněná uplatnila již také v odvolání, vrchní soud se jí podrobně zabýval a přisvědčil jí. Se závěrem soudů o věrohodnosti výpovědi obviněné K. M. se plně ztotožnil také Nejvyšší soud, a to včetně důvodů, které uvedly v odůvodnění svých rozsudků (str. 101 – 102 rozsudku soudu I. stupně, str. 21 – 23 rozsudku soudu II. stupně), na které plně odkazuje.
Pokud obviněná B. Š. v dovolání v tomto směru namítá, že obviněná K. M. věděla, že „A. není A. a snažila se takto podvést soud“ a že její výpověď je osamocená proti výpovědím týraných chlapců, jakož i proti její výpovědi (B. Š. ) a výpovědi obviněné K. M. , které jsou naopak v převážné míře ve shodě, Nejvyšší soud těmto námitkám nepřisvědčil. Je skutečností, že obviněná K. M. v opatrovnickém řízení nevypovídala pravdu o původu tzv. A. a potvrdila, že si společně se sestrou K. a jejich matkou E. M. (a také „panem doktorem“) vymyslely tzv. vsetínskou verzi o původu A., kterou pak jako svědci uvedly u jednání Městského soudu v Brně. Tuto okolnost obviněná K. M. doznala, ale nelze z ní dovozovat, že jí byl zřejmý skutečný původ A. , tj. že touto je ve skutečnosti obviněná B. Š. Tuto sice podle vlastní výpovědi znala, asi dva roky ji ale neviděla a od sestry K. se pak dozvěděla, že měla zemřít. Verzi o úmrtí B. přitom potvrzuje i svědkyně E. M. (matka K. a K. ) s tím, že někdy v průběhu roku 2005 ji dcera K. řekla, že B. zemřela. Sdělení o úmrtí B. tak svědčí o tom, že obviněná K. M. již v roce 2005 připravovala změnu identity obviněné B. Š. na nezletilou A. , a její umístění do rodiny sestry K. , aniž by tato o této skutečnosti věděla, když první osobní kontakt s A. zaznamenala na začátku roku 2005 na akci DDM J. , kde byla pozvána svojí sestrou K. Později také její návrh na umístění A. do své rodiny akceptovala a A. se jí sama představila jako A. J. V této souvislosti je významná i výrazná změna postavy obviněné B. Š. v rozhodném období před příchodem do rodiny obviněné K. M. , kdy podle své vlastní výpovědi zhubla až o 30 kg. Svědek M. S. , který popisuje styky s obviněnými K. M. , B. Š. a dalšími osobami v turistickém oddílu DDM J. zhruba v letech 2002 – 2004, se přitom o obviněné B. Š. vyjádřil, že byla při těle, menší, buclaté tváře. Svědkyně G. M. (sestra obviněných K. a K. M. ), jí popsala jako tlustou paní a neučinila si jakoukoliv spojitost mezi B. a A.
Pravdivost výpovědí obviněné K. M. o tom, že neznala skutečnou identitu A. , pak potvrzuje i zinscenovaná návštěva údajné sociální pracovnice v rodině obviněné K. M. , kterou na žádost obviněné K. M. vykonala svědkyně I. V. Jak tato uvedla ve své výpovědi, K. ji rozhodně musela vnímat jako někoho z nějaké instituce (č. l. 5362 tr. spisu). Pokud by tedy obviněná K. M. znala skutečnou identitu A. , bylo by takovéto fingované prověřování její péče o děti zcela nesmyslné. Ostatně ještě v době, kdy již byla obviněná K. M. ve vazbě, zajistila obviněná K. M. , aby ji její bývalý partner R. M. napsal dopis jakoby od A. v tom smyslu, že na ni myslí a čeká na ni, což rovněž potvrzuje pravdivost výpovědi obviněné K. M. , že pravou totožnost A. neznala a sestrou K. byla obelhána.
Z uvedených skutečností zjištěných již soudem I. stupně, jakož i z dalších zjištění uvedených v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, tak vyplývá zjevná neopodstatněnost námitky obviněné B. Š. proti věrohodnosti výpovědi obviněné K. M. Její výpověď ani není osamocena jak se namítá v dovolání, ale vedle její shody s výpověďmi obou poškozených je podporována např. i výpovědí její sestry G. P. (M. , matky E. M. , již zmíněné svědkyně I. V. , ale také např. výpovědí její přítelkyně a spolužačky E. V. , která potvrzuje intenzivní péči K. o A. i její telefonické rozhovory s „doktorem“. Ostatně jednoznačně se k této otázce vyjádřila samotná obviněná K. M. (hlavní líčení dne 16. 10. 2008, čl. 5380 – 5388) s tím, že byla jedním z tvůrců identity A. a jejího příběhu z N. , a dopomohla k tomu, že si K. k B. vytvořila mateřské pouto. S B. začala K. bydlet v roce 1999 a začátkem roku 2005 o tom řekla K. , ale uvedla ji o mnoho nižší věk B. , obě se pak seznámily a přirozeně se mezi nimi vytvořil vztah jakoby matky a dítěte. B. postupně zapadla ke K. u které bylo silně mateřské prostředí.
V další části dovolání jsou námitky obviněné zaměřeny proti závěru soudů, že obviněná B. Š. nebyla obětí týrání a svoji roli týrané A. pouze hrála. Soud I. stupně se rozborem její výpovědi podrobně zabýval v odůvodnění rozsudku (str. 103 – 109), a to i v kontextu s dalšími provedenými důkazy. S tímto hodnocením se Nejvyšší soud ztotožnil, přičemž vzal v úvahu celkové chování této obviněné jak v průběhu páchání trestné činnosti, tak i následně po jejím útěku ze zařízení FOD K. Ač se obviněná B. Š. po celou dobu staví do role oběti, která byla údajně ve stejném postavení jako oba nezletilí poškození, svědčí provedené důkazy o opaku. V zásadě Nejvyšší soud odkazuje na podrobné důvody uvedené již v rozsudku soudu I. stupně, protože je zcela nadbytečné je opakovat. Je přitom vhodné zdůraznit, že ač obviněná B. Š. měla být podle její výpovědi dlouhodobě psychicky a zejména hrubě fyzicky týrána, nebyly znalcem z oboru zdravotnictví – soudního lékařství – zjištěny na jejím těle žádné stopy odpovídající popisovanému fyzickému násilí. Ač tato obviněná opakovaně uvádí i okolnosti ohledně jejího hrubého sexuálního zneužívání („byla vožena za tzv. zákazníky, chodily za ní různé osoby, pronikaly ji do břicha kam jí strkali nějaké věci, krvácela, byla bita, řezána, pálena, krev měla všude, měla rány na břiše“), byla u ní při gynekologické prohlídce zjištěna neporušena panenská blána. Přes toto údajné hrubé týrání a zneužívání přitom měla v této době volnost pohybu, když jak vyplývá z výpovědi její matky MUDr. R. Š. , v posledních dvou letech se stýkaly, dcera 2 – 3x týdně přišla domů, nikdy nemluvily o nějaké změně identity a nevěděla, že dcera žije jako tzv. A. u obviněné K. M. To navíc za situace, kdy podle řady svědků i obviněné K. M. byla A. tak nemocná, že nemohla chodit a nosila ji proto na zádech, neboť chodila jen po čtyřech. Ač tedy obviněná B. Š. měla dostatek možností, nevyužila žádnou z nich k útěku od osob, které jí údajně týraly, a naopak s nimi aktivně spolupracovala, když vedle zjištěné trestné činnosti, po umístění do zařízení FOD K. v B. dne 7. 5. 2007, z tohoto dne 12. 5. 2007 utekla a následně po opuštění České republiky se ukrývala, mj. i pod další falešnou identitou v Dánsku, Finsku, až byla dne 4. 1. 2008 zadržena v Norsku a následně dopravena zpět do České republiky.
Nejen provedené důkazy, ale také celkové jednání obviněné B. Š. vyvrací její obhajobu, že sama byla obětí týrání a ke všemu byla donucena. S tím souvisí i část výpovědi obviněné K. M. ohledně umístění tzv. A. do klece, kam však měla být dána jen kvůli chlapcům, že neposlouchali, její klec ale byla přikryta dekou a A. tam fakticky nepřespávala. Dále i část její výpovědi, že A. nebyla skutečně trestána, ale jen naoko, což chlapci neměli poznat, přičemž vše probíhalo podle instrukcí pana doktora. Ač obviněná B. Š. rezolutně popírá, že by byla pouze fiktivně trestána, částečně v tomto směru výpověď obviněné K. M. podporuje i její sestra obviněná K. M. , která byť celkově výrazně vypovídala ve prospěch obhajoby obviněné B. Š. , a že tato byla na chatě ve stejném postavení jako poškození, přesto uvedla, že K. se ji snažila šetřit. Namítá-li pak obviněná B. Š. , že soud uvěřil jen části výpovědi obviněné K. M. o tom, že K. nevěděla, že A. je B. , a nikoli již např. části, kde obsáhle uváděla okolnosti, za kterých došlo k namočení O. do lavoru, nelze než konstatovat, že soudy správně uvěřily pouze té části výpovědi obviněné K. M. , která byla podepřena dalšími provedenými důkazy.
Nejvyšší soud tak neshledal žádné pochybení soudu I. stupně při zjišťování skutkového stavu věci, byly provedeny všechny potřebné důkazy, tyto byly řádně vyhodnoceny a mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem neexistuje extrémní rozpor.
V další části dovolání pak obviněná uplatnila hmotně právní námitky odpovídající uplatněnému důvodu dovolání.
Předně namítá, že byla odvolacím soudem uznána vinnou trestným činem podle §215a tr. zák. ve spolupachatelství, ač se jedná o jiný trestný čin, než kterým byli uznáni vinnými ostatní spoluobžalovaní. Spolupachatelství přitom vyžaduje účast více osob na jednom trestném činu. Dále obviněná zpochybňuje naplnění podmínky společného života v bytě nebo domě podle §215a tr. zák., když poukazuje na to, že tuto podmínku nesplňuje pouze přechodný a krátkodobý pobyt na chatě, kde měla O. C. potopit hlavu do lavoru. V souvislosti s tímto jednorázovým jednáním pak namítá, že se nemůže jednat o týrání ve smyslu trestných činů podle §215 a §215a tr. zák., když jednorázové jednání spočívající v potopení hlavy O. C. do lavoru nenaplňuje jeho znaky, a ostatní části výroku o vině jsou jen jakýmsi širokým popisem její údajné role, bez jakéhokoliv obsahu a bez konkrétního popisu jejího jednání.
Pokud jde o otázku spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., Nejvyšší soud přisvědčil námitce obviněné, že se nemůže jednat u ní o spolupachatelství, když byla odvolacím soudem uznána vinnou jiným trestným činem, než ostatní spoluobvinění. Trestný čin může být totiž spáchán ve spolupachatelství jen tehdy, tvoří-li u všech spolupachatelů skutkovou podstatu téhož trestného činu. Jestliže k spáchání trestného činu trestní zákon vyžaduje zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení pachatele, může být spolupachatelem – stejně jako pachatelem – pouze osoba, která má požadovanou vlastnost, způsobilost nebo postavení (§90 odst. 1 tr. zák.). To ale současně vylučuje u pachatele, který některou z těchto podmínek nesplňuje, posouzení jeho jednání jako spolupachatele s dalšími pachateli, kteří takovou podmínku splňují. Tuto skutečnost vrchní soud zřejmě přehlédl, když jednání obviněné B. Š. oproti rozsudku soudu I. stupně překvalifikoval z trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. (jímž byla uznána vinnou ve spolupachatelství s dalšími spoluobviněnými) na trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a rovněž ohledně tohoto jiného trestného činu jí uznal vinnou ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. U trestných činů s omezeným okruhem pachatelů může být tedy spolupachatelem jen osoba, která může být pachatelem téhož trestného činu, což v daném případě není splněno.
Tato nedůslednost odvolacího soudu ale nemá vliv na správnost právního posouzení skutku. Na rozdíl od přípravy, pokusu nebo účastenství (§7, §8, §10 tr. zák.), které zákon výslovně označuje jako zvláštní formy trestného činu v ustanovení §89 odst. 1 tr. zák., nemá spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. tuto povahu, a ani žádné ustanovení zákona nevyžaduje, aby spolupachatelství bylo ve výroku o vině výslovně vyjádřeno (kromě popisu skutkových okolností) právním závěrem, že trestný čin byl spáchán obviněným jako spolupachatelem. Proto nesprávné uvedení, že skutek byl spáchán ve spolupachatelství, stejně jako absence tohoto závěru, nemá vliv na správnost právního posouzení skutku. Obecně je spáchání trestného činu ve spolupachatelství pouze jedním z hledisek při stanovení druhu trestu a jeho výměry /§31 odst. 2 písm. a) tr. zák./. V daném případě má jednání obviněné B. Š. sice fakticky výrazné znaky spolupachatelství, jeho uplatnění ale brání ustanovení §90 odst. 1 tr. zák., což ale neznamená, že i při absenci spolupachatelství v právním smyslu, nelze tyto jeho výrazné znaky zohlednit při rozhodování o trestu, a to v rámci přitěžujících okolností podle §34 tr. zák.
Z uvedeného je zřejmé, že ve smyslu §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. by projednání dovolání obviněné B. Š. ohledně nesprávného posouzení spolupachatelství, nemohlo zásadně ovlivnit její postavení, přičemž otázka spolupachatelství není po právní stránce zásadního významu.
Dále obviněná namítá existenci formálních znaků trestného činu podle §215a odst. 1 tr. zák., a to znak „týrání“ a života „ve společně obývaném bytě nebo domě“. Oba tyto znaky obviněná zpochybňuje s poukazem pouze na své jednání vůči O. C. (potopení hlavy do lavoru s vodou) na chatě, přičemž další část popisu skutku ve vztahu ke své osobě považuje v podstatě za bezvýznamnou. S tímto názorem obviněné se ale Nejvyšší soud neztotožnil.
I když podstatnou část fyzického a psychického týrání obou nezletilých poškozených osobně vykonaly především spoluobviněné K. a K. M. , nelze přehlédnout, že podle skutkových zjištění soudů se obviněná K. M. tohoto jednání dopouštěla pod vlivem pocitu nutné náhradní rodinné a lékařské péče o obviněného. B. Š. , která pronikla do její rodiny pod falešnou identitou 13 leté těžce nemocné a v minulosti týrané A. Na vytvoření tohoto pocitu u obviněné K. M. se výrazným způsobem již od počátku podílela i obviněná B. Š. , která také cíleně poukazovala na údajné závady v chování poškozených, či ubližování ze strany O. C. , a to s vědomím, že v důsledku toho budou nezletilí poškození tvrdě fyzicky potrestáni způsobem uvedeným ve výroku o vině. Tohoto jednání se obviněná B. Š. dopouštěla v průběhu celého období, které bylo soudy vymezeno počátkem měsíce srpna 2006 a dobou nejméně 4 5 dnů, a odehrávalo se i po celou dobu pobytu na chatě v obci V. B. , kde se obviněná B. Š. sama dopustila ponořování hlavy O. C. do lavoru s vodou. Předně tedy jednání obviněné B. Š. nespočívá pouze v jednorázovém několikaminutovém jednání, jak namítá v dovolání, ale má časově delší charakter. Jeho součástí je také její podíl na dalším týrání poškozených, ke kterému aktivně přispěla, byť se jej sama přímo nedopouštěla. Již soud I. stupně konstatoval (str. 111 rozsudku), že obviněná B. Š. je odpovědná za veškeré dění, které se vůči poškozeným odehrálo na chatě ve V. B. pod bodem I./B výrokové části rozsudku, přičemž z hlediska vymezení její účasti na celé trestné činnosti byl vázán usnesením o zahájení trestního stíhání a obžalobou. Z hlediska právního posouzení skutku je proto nutné hodnotit celé jednání uvedené ve výroku o vině pod bodem B. rozsudku odvolacího soudu, tj. včetně jejího podílu na týrání poškozených dalšími spoluobviněnými, byť zejména nepřímé povahy. Nelze také pominout, že obviněná B. Š. jednala na základě předchozí dohody s obviněnou K. M. , která měla rozhodující podíl jak na vytvoření její falešné identity, tak i na jejím proniknutí do rodiny obviněné K. M. Obviněné B. Š. byl znám také účel tohoto jednání a prostředky používané k jeho dosažení, na jejichž realizaci se podílela zejména tím, že svým jednáním z pozice domnělé A. vybízela obviněnou K. M. k razantním výchovným zásahům vůči jejím synům a v jednom případě se vůči O. C. také sama dopustila jednání s výraznými rysy hrubého fyzického násilí. Za této situace, i když se přímo nedopouštěla dalšího fyzického týrání poškozených na chatě, jednala vědomě se společným cílem s dalšími spoluobviněnými a i její pouhá přítomnost na místě se tak objektivně i subjektivně stala součástí jejich jednání. Namítá-li proto obviněná nenaplnění formálního znaku týrání, skutkové podstaty trestného činu podle §215a tr. zák., je tato námitka zjevně neopodstatněná, protože vychází z nesprávného názoru, že její relevantní trestněprávní jednání spočívá pouze v jednorázovém jednání vůči O. C. , které trvalo pouze několik vteřin či minut.
Další námitky obviněné, kterými vyjadřuje nesouhlas se skutkovým závěrem soudů, že se jednalo o opakované potápění hlavy O. C. do lavoru s vodou až se topil, jsou zaměřeny proti hodnocení důkazů soudy a jsou tak mimo uplatněný důvod dovolání. Totéž platí i o námitce ohledně učení vázání uzlů.
Pokud pak obviněná namítá, že u ní nebyl zjištěn motiv jednání, je skutečností, že ač soud I. stupně věnoval této otázce velkou pozornost (str. 109 rozsudku), nepodařilo se motiv jednání obviněné i dalších spoluobviněných jednoznačně zjistit. Z hlediska právního posouzení skutku je to ale bez významu, protože motiv není znakem skutkové podstaty trestného činu, jímž byla obviněná B. Š. uznána vinnou.
Zjevně neopodstatněnou shledal Nejvyšší soud také hmotně právní námitku obviněné, kterou zpochybňuje naplnění formálního znaku skutkové podstaty trestného činu podle §215a odst. 1 tr. zák., spočívajícího v týrání osoby žijící s pachatelem „ve společně obývaném bytě nebo domě“. Konkrétně obviněná namítá, že tento znak nemůže být dán v případě pouze krátkého přechodného pobytu na chatě. Nejvyšší soud se ale plně ztotožnil s názorem, který ohledně naplnění tohoto znaku uvedl odvolací soud (str. 29 rozsudku). Ten správně vycházel ze skutečnosti, že obviněná B. Š. žila již asi půl roku ve společné domácnosti obviněné K. M. s oběma poškozenými, a okolnost, že se jednání, jímž byla uznána vinnou, dopustila na chatě, nemění nic na tom, že se jednalo o kontinuální pokračování společného žití či obývání bytu. Zvláště pak za situace, kdy pobyt na chatě byl přechodný a krátkodobý, který odvolací soud správně přirovnal k výletu na chatu.
Na základě uvedených důvodů, když Nejvyšší soud shledal hmotně právní námitky obviněné proti výroku o vině zjevně neopodstatněnými a přisvědčil pouze námitce o nesprávném posouzení jejího jednání jako spolupachatelky podle §9 odst. 2 tr. zák., rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., protože je zřejmé, že projednání dovolání pouze ohledně spolupachatelství by nemohlo zásadně a v podstatě nijak ovlivnit postavení obviněné B. Š. a otázka spolupachatelství není po právní stránce zásadního významu.
O návrhu na přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud nerozhodoval, protože pro to neshledal důvody.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. prosince 2009
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš