ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1391.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1391/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2009, o dovolání obviněných K. H., a Z. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2009, sp. zn. 11 To 43/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 74/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných K. H. a Z. B. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2009, sp. zn. 7 T 74/2005, byli obvinění K. H. a Z. B. uznáni vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustili tak, že Z. B. po předchozí dohodě s obviněným K. H., když věděl, že bude dovážet do České republiky drogy, dne 31. 8. 2004 v nočních hodinách na blíže neurčeném místě v H., na parkovišti u benzínového čerpadla firmy E., převzal od muže, zatím neověřené totožnosti, sportovní tašku, v níž bylo uloženo v igelitových sáčcích 5.034,60 g hnědé lisované pryskyřice z konopí, která obsahovala 493,39 g chemické látky delta-9-THC, jež je uvedena na seznamu psychotropních látek v příloze č. 4 zákona č. 167/1998 Sb. a 64.713 kusů tablet drogy extáze, které obsahovaly 3.218,59 g látky MDMA, uvedené rovněž v tomto seznamu psychotropních látek, tašku ukryl do schránky nákladního automobilu zn. MAN, s nímž byl v H. jako řidič na služební cestě, a přivezl ji do České republiky, kde ji dne 2. 9. 2004 v 7.50 hod. v K., v L. ulici na odbočce do areálu bývalé huti K., od něho převzal obviněný K. H., uložil ji do svého automobilu a odvezl z místa, a byl při jízdě automobilem zadržen policií a drogy mu byly zabaveny.
Za tento trestný čin byli obvinění odsouzeni podle §187 odst. 2 tr. zák. tak, že obviněnému K. H. byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků, obviněnému Z. B. byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dva a půl roku.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání jednak oba jmenovaní obvinění, a jednak státní zástupkyně v jejich neprospěch. Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 7. 2009, sp. zn. 11 To 43/2009, z podnětu odvolání státní zástupkyně, podle §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek ohledně obou obviněných ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné odsoudil podle §187 odst. 2 tr. zák. Obviněnému K. H. uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Obviněného Z. B. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Odvolání obou obviněných jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Oba obvinění prostřednictvím svých obhájců podali proti rozsudku odvolacího soudu a rovněž proti rozsudku soudu prvního stupně dovolání. Obviněný K. H. tak učinil prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a obviněný Z. B. na podkladě důvodů podle §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř.
Obviněný K. H. především vytkl, že v řízení vedeném proti němu došlo k podstatným průtahům, které měly za následek pravomocné rozhodnutí ve věci až po 5 letech od zahájení trestního stíhání, a přesto odvolací soud nezohlednil dostatečně tyto existující průtahy při stanovení výše trestu. Soud prvního stupně se přitom touto okolností zabýval a ukládal podmíněný trest právě z důvodů, že od spáchání trestné činnosti uplynula delší doba. Zdůraznil, že zjištěné průtahy obviněný nezavinil, neboť žádný z úkonů se nemusel opakovat nebo odkládat proto, že se k němu obviněný K. H. nedostavil. Prodlevy v řízení nastaly až po podání obžaloby k věcně nepříslušnému soudu, který provedl celé hlavní líčení, a teprve v rámci konečného rozhodnutí dovodil, že je věcně nepříslušný. Za další liknavý přístup považoval vyžadování právní pomoci z ., v důsledku čehož se nekonalo hlavní líčení po dobu tří let od 22. 5. 2006 do 23. 2. 2009. Pětiletou délku řízení obviněný považuje za příliš dlouhou, a po těchto průtazích uložený trest odnětí svobody s bezprostředním výkonem se mu jeví jako nepřiměřeně přísný. Pokud odvolací soud nezohlednil nesporné průtahy v řízení a uložil přesto obviněnému nepodmíněný trest, zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces v přiměřené délce.
S ohledem na shora uvedené obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku o trestu zrušil a podle §265m tr. ř. rozsudkem znovu rozhodl tak, že mu uloží trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon bude podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
Obviněný Z. B. v dovolání k oběma označeným dovolacím důvodům nejprve shrnul průběh a vývoj trestního řízení a poukázal zejména na to, že trestní stíhání bylo zahájeno pro trestný čin podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a vypsal skutek, pro který se tak stalo. Čin, jímž byl obviněn v podané obžalobě, byl stejně právně posouzen a popsal skutek, jak v ní byl vyjádřen. Poukázal na to, že věc nejprve projednával Okresní soud v Kladně, který v průběhu hlavního líčení konaném dne 7. 6. 2005 rozhodl usnesením, č. j. 5 T 30/2005-617, o tom, že věc se postupuje Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o příslušnosti soudu, neboť z provedených důkazů vyplynulo podezření, že trestná činnost by mohla být považována za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zák., protože soud shledal, že mohla být naplněna zvlášť přitěžující okolnost, že trestná činnost byla páchána ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. K tomuto obviněný uvedl, že okresní soud s těmito skutečnostmi byl seznámen již v průběhu přípravného řízení a nikoli až při hlavním líčení, a že tedy soud měl ihned po podání obžaloby nařídit předběžné projednání obžaloby. Okresnímu soudu vytkl také to, že se nezabýval totožností skutku, když ani v usnesení o zahájení trestního stíhání ani v obžalobě nebyly uvedeny jakékoli skutečnosti svědčící pro existenci organizované skupiny působící ve více státech ani to, že trestný čin s takovou skupinou se spoluobviněným spáchali. Vrchní soud v Praze tento spor o příslušnost rozhodl tak, že usnesením ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 11 Ntd 15/2005, určil, že k projednání a rozhodnutí věci je příslušný Krajský soud v Praze, aniž by též zkoumal, zda byla totožnost skutku zachována. I když Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 7 T 74/2005, rozhodl, že se věc podle §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. vrací státnímu zástupci k došetření, za účelem objasnění okolností směřujících k použití právní kvalifikace podle §187 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zák., nebyl tento postup stížnostním soudem akceptován, a Krajský soud v Praze po provedení hlavního líčení dne 22. 5. 2006 vydal ve věci první odsuzující rozsudek, jímž obviněného uznal vinným trestným činem podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., který však byl k odvolání státního zástupce zrušen a věc se vrátila zpět ke Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí ve věci, což se stalo, a byl vydán nyní napadený rozsudek a na něj navazující rozsudek Vrchního soudu v Praze, proti nimž dovolání směřuje. Podle obviněného byl tímto nesprávným postupem odňat svému zákonnému soudci, pro což vychází z úvahy, že skutek mohl být posuzován podle §187 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zák., kdy této kvalifikované skutkové podstatě odpovídala i výše trestu, který mu byl uložen. Muž, který obviněnému v H. předal inkriminovanou tašku, nebyl dosud ztotožněn, tohoto muže obviněný neznal, nikdy ho předtím neviděl, jakoukoli věc z H. (či vůbec) ze zahraničí přivezl pro spoluobviněného K. H. jen v tomto jediném případě, nemohl se spoluobviněným a tímto neznámým mužem tvořit organizovanou skupinu a existence organizované skupiny ani nebyla prokázána. Obviněný se domníval, že jeho odsouzení bylo postaveno na dohadech, úvahách a nikoli na důkazech. Neexistuje jediný důkaz provedený v trestním řízení, který by svědčil pro závěr, že obviněný se trestného činu dopustil ve spolupráci s organizovanou skupinou působící ve více státech. Ač nešlo ani o důvodné podezření, byla věc projednávána a posuzována krajským soudem jako trestný čin podle §187 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zák., a obviněný byl tímto postupem odebrán svému zákonnému soudci. Kvalifikací jeho jednání podle §187 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zák. nebyla dodržena totožnost skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání i vylíčení skutku v obžalobě neobsahuje znaky skutkové podstaty trestného činu podle §187 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zák.
Ohledně uloženého trestu obviněný uvedl, že krajský soud nesprávně posoudil hmotněprávní ustanovení §31 odst. 1 tr. zák. a nezvažoval dostatečně stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost podle §3 odst. 4 tr. zák.
V závěru dovolání obviněný Z. B. navrhl, aby Nejvyšší soud, pokud podané dovolání shledá důvodným, zrušil napadené rozhodnutí nebo jeho část, popřípadě též vadné řízení mu předcházející.
Přestože byla obě dovolání doručena Nejvyššímu státnímu zastupitelství, Nejvyšší soud jeho písemná stanoviska v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. do dne konání neveřejného zasedání neobdržel.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
K dovolání obviněného K. H. podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který lze uplatnit, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. však není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby.
Nepřiměřenou délku trestního stíhání, se zřetelem na níž obviněný považuje uložený trest za příliš přísný, nebo delší dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, by měly soudy prvního a druhého stupně promítnout do nižší výměry nebo do mírnějšího druhu ukládaného trestu. Nejde však o žádná zákonná hlediska pro druh či výměru ukládaného trestu, takže se nemohou uplatnit ani jako kritérium pro úvahy o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to tím spíše, že tento dovolací důvod není naplněn ani případným porušením těch hledisek při ukládání trestu, která zákon výslovně uvádí v ustanoveních §31 až §34 tr. zák. Nepřiměřenou délku trestního řízení pak lze kompenzovat poskytnutím zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 14/2008, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit, 46. roč. 2008 - T 1094).
I přes tento závěr považuje Nejvyšší soud nad rámec uvedených úvah pro úplnost za vhodné podotknout, že Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě zakotvené v čl. 6 Úmluvy, jež se stala součástí právního řádu České republiky, je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Tento článek Úmluvy se však stal především výzvou signatářským státům organizovat vnitrostátní soudnictví tak, aby principy v Úmluvě zakotvené byly respektovány. Pokud jde o Českou republiku, k naplnění obsahu čl. 6 Úmluvy došlo v podstatě novelou zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., jež nabyla účinnosti dne 27. 4. 2006. Na citovanou změnu v právním řádu, jež mj. dopadá i na případy zjištěných neodůvodněných průtahů v soudním řízení, reagoval ve své rozhodovací praxi v poslední době i Ústavní soud. Např. v usnesení ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, výslovně konstatoval, že uvedenou novelizací byla zakotvena možnost dotčených osob v případech neodůvodněných průtahů nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a zák. č. 82/1998 Sb., ve znění dalších zákonů). S ohledem na takto rozšířené možnosti ochrany porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě Ústavní soud v citovaném usnesení zdůraznil princip subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým poskytnout ochranu právu, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno. V důsledku této změny právní úpravy pak Ústavní soud stížnost požadující vyslovení existence průtahů porušujících právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) nebo v přiměřené lhůtě (čl. 6 Úmluvy) proto označil za nepřípustnou. V podstatě shodně se vyjádřil Ústavní soud také ve svém usnesení ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1958/08 (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 5 Tdo 77/2009).
Nejvyšší soud nad rámec uvedených úvah pro úplnost podotýká, že Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě zakotvené v čl. 6 Úmluvy, jež se stala součástí právního řádu České republiky, je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Tento článek Úmluvy se však stal především výzvou signatářským státům organizovat vnitrostátní soudnictví tak, aby principy v Úmluvě zakotvené byly respektovány. Pokud jde o Českou republiku, k naplnění obsahu čl. 6 Úmluvy došlo v podstatě novelou zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., jež nabyla účinnosti dne 27. 4. 2006. Na citovanou změnu v právním řádu, jež mj. dopadá i na případy zjištěných neodůvodněných průtahů v soudním řízení, reagoval ve své rozhodovací praxi v poslední době i Ústavní soud. Např. v usnesení ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, výslovně konstatoval, že uvedenou novelizací byla zakotvena možnost dotčených osob v případech neodůvodněných průtahů nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a zák. č. 82/1998 Sb., ve znění dalších zákonů). S ohledem na takto rozšířené možnosti ochrany porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě Ústavní soud v citovaném usnesení zdůraznil princip subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým poskytnout ochranu právu, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno. V důsledku této změny právní úpravy pak Ústavní soud stížnost požadující vyslovení existence průtahů porušujících právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) nebo v přiměřené lhůtě (čl. 6 Úmluvy) proto označil za nepřípustnou. V podstatě shodně se vyjádřil Ústavní soud také ve svém usnesení ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1958/08 (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 5 Tdo 77/2009).
Jestliže se obviněný s poukazem na neúměrnou délku řízení domáhal toho, aby jeho trest byl posouzen jako nepřiměřeně přísný, protože doba, po kterou trvalo celé trestní řízení činila čtyři roky, a odkázal přitom na čl. 6 Úmluvy, je se zřetelem na shora uvedená kritéria okolností, jíž nelze přiznat opodstatněnost, neboť soudy, a to i odvolací soud, byť to výslovně ve svém rozhodnutí nezdůraznil, zásadu proporcionality trestu v rámci ukládaných trestů obviněným respektoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 353/03, uveřejněn pod. č. 157, ve sv. 42 Sb. nál a usn. ÚS).
Podle obsahu spisu lze k výši uloženého trestu se zřetelem i na délku řízení uvést, že obviněný K. H. se dopustil trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Tento čin je vymezen trestní sazbou trestu odnětí svobody v trvání od dvou do deseti let. Obviněnému K. H. byl odvolacím soudem na základě odvolání státního zástupce uložen trest v trvání čtyř let, tedy trest výrazně při dolní hranici této zákonné trestní sazby. V odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud zároveň uvedl (viz str. 10), že ve výměře trestu je dostatečně zohledněna i namítaná doba od spáchání předmětné trestné činnosti, a obviněnému byl uložen trest mírnější, než by mu byl vyměřen, pokud by tyto průtahy zjištěny nebyly. Pro nezbytnost zpřísnění trestu oproti rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud zvažoval u obviněného K. H. vyšší míru zavinění než u spoluobviněného a mezinárodní rozsah této činnosti, i množství drogy, které bylo z cizího státu distribuováno, jakož i to, že velké množství drog, měl obviněný v úmyslu dále distribuovat za účelem zisku, a zároveň se na této činnosti podílelo více osob.
Na základě těchto skutečností, i když Nejvyšší soud připustil dlouhou dobu, po níž trestní řízení trvalo, byla tato neúměrná doba kompenzována kratší výměrou trestu, neboť v ní tato okolnost byla dostatečně zohledněna.
Z důvodů shora rozvedených tak Nejvyšší soud dovolání obviněného K. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Obviněný Z. B. podal dovolání s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. s tím, že ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. namítal, že v jeho věci neopodstatněně rozhodoval jako soud prvního stupně Krajský soud v Praze, ač byla dána věcná příslušnost Okresního soudu v Kladně, u něhož byla podána obžaloba. Obviněný zejména vytýkal, že byla-li založena věcná příslušnost krajského soudu, bylo tomu v souvislosti s nesprávným závěrem Vrchního soudu v Praze, který rozhodoval spor o příslušnost a shledal, že čin, pro nějž byla podána obžaloba, by mohl být též posouzen podle zvlášť přitěžující okolnosti, že byl čin spáchán ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech podle §187 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zák., a proto rozhodl, že je věcně příslušným krajský soud. Obviněný z tohoto postupu, se zřetelem na to, že ve výroku odsuzujícího rozsudku nebyl tímto kvalifikovaným trestným činem uznaný vinným, ale právně byl jemu za vinu kladený čin posouzen jen podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., dovodil, že byl odňat svému zákonnému soudci.
Podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., který se dovolání podává, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Obviněný svými námitkami uplatnil tento dovolací důvod v jeho první alternativě, tedy, že soud, který rozhodl byl věcně nepříslušný.
Podle §16 tr. ř. pokud zákon nestanoví jinak, koná řízení v prvním stupni okresní soud. Ustanovení §17 tr. ř. vymezuje, kdy je k projednání věci věcně příslušný krajský soud. Podle §17 odst. 1 tr. ř. platí, že krajský soud koná v prvním stupni řízení o trestných činem, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let a dále o trestných činech, které jsou uvedeny v písm. a) až c) i tehdy, je-li dolní hranice trestu odnětí svobody nižší.
Jestliže důkazy shromážděné a provedené v přípravném řízení poskytují dostatečný podklad pro možnost posouzení skutku uvedeného v žalobním návrhu jako trestného činu, o němž přísluší konat řízení v prvním stupni krajskému soudu (17 tr. ř.), je tento soud příslušný k projednání věci v prvním stupni i tehdy, když v obžalobě je tento skutek právně posouzen jako trestný čin, o němž přísluší konat řízení v prvním stupni okresnímu soudu (viz rozhodnutí č. 32/1977 Sb. rozh. tr.). Je tak patrné, že při zvažování, zda je dána věcná příslušnost krajského soudu, nezáleží na právní kvalifikaci použité v obžalobě, ale je rozhodující, zda důkazy shromážděné v přípravném řízení dávají podklad pro odůvodněnou možnost právního posouzení jako trestného činu, o němž přísluší jednat v právním stupni krajskému soudu. Vychází se z ustanovení §220 odst. 1, 2, 3 tr. ř., podle něhož může soud rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, při svém rozhodování smí přihlížet jen ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení, a opírat se o důkazy, které strany předložily a provedly, případně které sám doplnil. Právním posouzením skutku v obžalobě uvedeným není soud vázán.
Z připojeného spisu se podává, že na obviněné byla dne 7. 3. 2005 podána obžaloba, ve které bylo jejich jednání kvalifikováno podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., tedy že čin spáchali ve větším rozsahu (viz č. l. 560). Přestože v předmětné věci poté, co bylo nařízeno hlavní líčení, které proběhlo u okresního soudu ve dnech 12. 4. 2005 a 7. 6. 2005, na podkladě jeho výsledků vyšlo najevo, zjeména z výpovědí svědků, že se nejednalo o jednorázovou akci, že drogy byly opatřovány v cizině opakovaně, a tyto důkazy tedy nasvědčovaly tomu, že by jejich činnost měla být posuzována podle §187 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zák. Proto Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 5 T 30/2005, věc podle §222 odst. 1 tr. ř. předložil Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o příslušnosti, neboť z provedených důkazů vyplynulo podezření, že by čin mohl být posuzován podle §187 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zák. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 11 Ntd 15/2005, podle §24 tr. ř. rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci je příslušný Krajský soud v Praze, který posléze vydal dne 22. 5. 2006, sp. zn. 7 T 748/2005 rozsudek, ve kterém oba obviněné uznal vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (viz č. l. 830). Na podkladě odvolání státní zástupkyně podaného v neprospěch obou obviněných, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 10. 2006, sp. zn. 11 To 101/2006, podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu, a podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Krajský soud v Praze vynesl rozsudek dne 23. 2. 2009, sp. zn. 7 T 74/2005, tj. nyní dovoláním napadené rozhodnutí.
Z takto pospaného průběhu věci, je zřejmé, že soudy nižších stupňů nepochybily a v rámci rozhodování v otázce věcné příslušnosti soudu prvního stupně postupovaly zcela v souladu s pravidly, jak je pro tyto případy trestní řád stanoví. Nelze tudíž v tomto postupu spatřovat to, že by obviněný byl odebrán svému zákonnému soudci. Na správnosti tohoto postupu nemůže nic změnit ani to, že k přísnějšímu právnímu posouzení věci, které přicházelo do úvahy, nedošlo a obvinění byli uznáni vinnými trestným činem podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., na který je stanovena trestní sazba v rozmezí od dvou do osmi let. Je nepochybně zřejmé, že původní podezření, že by mohla být naplněna i zvlášť přitěžující okolnost podle odst. 4 písm. c) §187 tr. zák., že čin obvinění spáchali ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, se v průběhu dokazování nepodařilo dostatečně a bez pochybností objasnit, a obvinění jí proto nebyly uznáni vinnými.
Ze všech uvedených okolností je zcela zřejmé, že ve věci rozhodl soud, který byl s ohledem na zachování postupu pro určení příslušnosti soudu soudem věcně příslušným, tj. soud vyššího stupně (viz §17 a §222 tr. ř.).
Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů shledal, že obviněným Z. B. označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. nebyl naplněn.
Pokud obviněný v dovolání též uvedl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten se podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Argumenty uvedenými v dovolání obviněný Z. B. ve vztahu k tomuto důvodu vytýkal zejména to, že nebyla v důsledku použité právní kvalifikace jako trestného činu podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. zachována totožnost skutku, pokud soudy v průběhu trestního řízení zvažovaly, že by se mělo jednat i o právní kvalifikaci podle §187 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. ř., a poukázal též na usnesení o zahájení trestního stíhání i vylíčení skutku v obžalobě neobsahovalo znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu.
Pokud jde o totožnost skutku, je nutné k ní uvést, že jde o institut nikoli hmotného, ale trestního práva procesního, neboť je upravena v ustanovení §220 tr. ř. (viz shora) a tudíž na dovolací důvod podle §265b dost. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá.
I přesto však Nejvyšší soud pro úplnost považuje za vhodné zmínit, že je třeba rozlišovat odlišné pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě „objektivně stalo“. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a ne jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku.
V souladu s obžalovací zásadou vyslovenou v §2 odst. 8 tr. ř., která je dále rozvedena v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., může soud rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Podle §176 odst. 2 tr. ř. může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle §160 tr. ř. Trestní stíhání lze zahájit za podmínek uvedených v §160 odst. 1 tr. ř. jen usnesením o zahájení trestního stíhání, jehož výrok musí obsahovat zejména popis skutku, ze kterého je osoba obviněna tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Zejména je tedy nutné uvést ty znaky, které dostatečně konkretizují skutek (přesné označení osoby obviněného, místo a čas kdy se skutek stal, způsob jeho provedení charakterizující jednání pachatele a jeho zavinění, následek a příp. další okolnosti, které jej charakterizují). Ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání však nemusí být v popisu skutku uvedeny veškeré skutečnosti, protože v době zahájení trestního stíhání nejsou ještě všechny okolnosti skutkového děje známy a prokázány (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006).
Při srovnání skutku, jak byl obsažen v usnesení o zahájení trestního stíhání, a jak byl vylíčen v obžalobě, a jímž byl poté obviněný v dovoláním napadených rozsudcích uznán vinným, není z pohledu těchto úvah a pravidel žádných pochybností o tom, že totožnost skutku zůstala zachována.
Nejvyšší soud se zřetelem na všechny takto obviněným Z. B. vznesené výhrady shledal, že v jeho trestní věci rozhodl věcně příslušný soud a soudy nepochybily, pokud obviněného uznaly vinným trestným činem tak, jak byl kvalifikován v obžalobě, tedy podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák.
Ze všech těchto důvodů nebylo ani dovolání obviněného Z. B. shledáno jako opodstatněným, a Nejvyšší soud ho proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová