ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1477.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1477/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. února 2009 o dovolání obviněného mladistvého M. M., a obviněného J. Č., proti usnesení Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 1 Tmo 4/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, pod sp. zn. 6 Tm 1/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Č. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého M. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze – soudu pro mládež (dále jen „krajský soud“) ze dne 28. 12. 2007, sp. zn. 6 Tm 1/2007, byl obviněný mladistvý M. M. (dále jen „mladistvý“) uznán vinným proviněním vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b), h) tr. zák., a obviněný J. Č. byl uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b), h) tr. zák., jichž se dopustili ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. tak, že dne 16. 6. 2007 kolem 20.00 hod. v obci V., okres N., v rodinném domku společně a po předchozí vzájemné dohodě, s úmyslem usmrtit poškozenou A. S., a následně jí odcizit peníze z přenosné pokladny a další věci, poškozenou fyzicky napadli tak, že ji zezadu uchopením za krk škrtili, bili pěstmi a vláčeli, až poškozená upadla, a když ležela na zemi, nalezeným kuchyňským nožem o délce čepele 16 cm jí velkou silou zasadili ránu do krku, a v důsledku toho jí způsobili oděrky v oblasti úhlu dolní čelisti vlevo, na krku v oblasti pravé poloviny hrtanu, na horní straně obou ramen, na zádech pod dolním úhlem levé lopatky, na obou loktech, na obou předloktích, na hřbetní straně obou rukou, v oblasti levého zápěstí, na levém koleni a za vnitřním kotníkem levé nohy, krevní výron v měkkých pokrývkách lebních krajiny týlní, podkožní krevní výron s tečkovitou rankou v oblasti pravé loketní jamky na pravém zápěstí, podkožní krevní výron a oděrky na pravém stehně, koleni a bérci a na levém kyčli, hlubokou bodnořeznou ránu vpředu na krku délky 5,0 cm s nejméně dvěma bodnými kanály pronikajícími do nitra jícnu a hrtanu, protínajícími pravou společnou krkavici, a s jedním bodným kanálem pronikajícím k levé polovině těla 5. krčního obratle a nářezem levé poloviny obratlového těla, přetětím levého obratlového oblouku a nářezem na levé straně trnového výběžku obratle pronikajícím do úponu trapézového svalu vlevo, s přetětím levé společné krkavice a levého laloku štítné žlázy, povrchní řeznou ránu délky 9 cm nad touto ranou a vícečetné povrchní řezné rány na dlaňové straně pravé ruky, přičemž v důsledku udušení z vdechnutí krve do dýchacích cest a do plic poškozená na místě zemřela, a poté si vzali mobilní telefon značky Siemens A 50, včetně SIM karty v hodnotě 500,- Kč, nabíječku k mobilnímu telefonu černé barvy výrobního čísla 11.. v hodnotě 100,- Kč, nabíječku k mobilnímu telefonu zn. Simenens výrobního čísla 31.. v hodnotě 200,- Kč, svazek klíčů na červené stuze s nápisem P. M. v hodnotě 100,- Kč, a z příruční pokladny jednu bankovku v hodnotě 1000,- Kč a nejméně 281,- Kč v drobných mincích.
Mladistvý M. M. byl podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §31 odst. 1, 3 zák. č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže (dále jen „zák. č. 218/2003 Sb.“) za uvedené provinění odsouzen k trestnímu opatření odnětí svobody na dobu osmi let, které podle §76 zák. č. 218/2003 Sb. a §8 odst. 2 zák. č. 169/99 Sb. vykoná ve zvláštní věznici pro mladistvé.
Obviněný J. Č. byl za uvedený trestný čin odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §29 odst. 2 tr. zák. k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Rovněž bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného i mladistvého nahradit škodu poškozené Č. n. z. p. P.
Proti tomuto rozsudku podali mladistvý M. M. i obviněný J. Č. odvolání, o nichž Vrchní soud v Praze, soud pro mládež, jako soud odvolací rozhodl tak, že je usnesením ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 1 Tmo 4/2008, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Toto usnesení soudu druhého stupně napadli mladistvý M. M. i obviněný J. Č. dovoláními, která podali prostřednictvím svých obhájců.
Mladistvý M. M. dovolání opřel o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto, že na základě skutkových zjištění soudy nesprávně posoudily jeho jednání jako spolupachatelství a uznaly jej vinným, aniž bylo prokázáno jeho úmyslné zavinění ke všem znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. Podle popisu skutku je možné dovodit jen to, že pachatelé byli na místě činu s poškozenou sami, avšak nelze již určit, jakou měrou, se mladistvý podílel na usmrcení poškozené. O této skutečnosti nic nevypovídají ani zanechané stopy ani výpověď svědka, který dění na místě činu, od něhož byl několik metrů vzdálen, vnímal toliko sluchem. Bez důvodných pochybností se nedá stanovit, jak se mladistvý byť dílčí úmyslnou činností podílel na naplnění všech znaků skutkové podstaty daného trestného činu. Aby mohl obstát názor soudu, že není důležité, kdo ze spolupachatelů v řetězci celého jednání zasadil smrtelnou ránu, pak by podle mladistvého musel existovat spolehlivý podklad ukazující na předem dohodnutý společný postup pachatelů vedený cílem poškozenou usmrtit. Jen z toho, že byla naplánovaná loupež, nelze dovodit, že se již během dne domluvili i na usmrcení poškozené. Mladistvý se neztotožnil s tím, že pro rozhodnutí o vině není třeba zjistit konkrétní individuální podíl jednotlivých spolupachatelů na trestném činu, jak dovozoval odvolací soud, naopak zdůraznil, že tuto otázku bylo potřeba objasnit na základě provedeného dokazování. Z jeho výsledků však vyplývá, že neexistuje takový konkrétní podklad, jenž by prokazoval, že poškozenou usmrtil právě mladsitvý. Nelze proto ani spolehlivě určit, že takový záměr mladistvý měl, tedy že ji usmrtit chtěl anebo byl s jejím usmrcením srozuměn. Soudům vytkl, že nedostatky ve zjištěném skutkovém stavu překlenuly aplikací ustanovení o spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., protože u spolupachatelů je vyžadováno, aby u každého z nich bylo určeno, jakou měl v řetězci inkriminovaných činností konkrétní roli. Pokud se jedná o případ, kdy zjištění skutkového stavu týkající se podílu jednotlivých spolupachatelů brání objektivní okolnosti, nelze dospět k závěru o jejich vině bez toho, aniž by byli spolupachatelé usvědčeni na základě jiných ve věci zjištěných okolností. Vzhledem k tomu, že podle zásady individuální trestní odpovědnosti fyzické osoby je nutno každému spolupachateli prokázat byť i jen částečné přispění ke spáchání trestného činu se stejným úmyslem jako při činnosti ostatních spolupachatelů, nelze si aplikací ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. vypomáhat v těch případech, kde není možno z objektivních příčin trestný čin náležitě objasnit.
S ohledem na takto vznesené námitky mladistvý M. M. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadená rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265n odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozsudkem rozhodl.
Obviněný J. Č. podal dovolání s odkazem na důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že odvolací soud nebral do úvahy výhrady uplatněné obviněným ke skutkovému stavu věci, který odvolací soud považoval za spolehlivě zjištěný, ač tomu tak není, a vymezený skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin vraždy. Jeho námitky o nedostatku důkazních prostředků směřujících k naplnění skutkové podstaty trestného činu vraždy však soudy nebraly v úvahu, a nezvažovaly, zda předmětné jednání nelze posuzovat jako jiný trestný čin, než ten, jímž byl uznán vinným. Připustil minimálně nepřímý úmysl směřující k násilí za účelem zmocnění se cizích věcí, resp. minimálně jeho pasivní účast na tomto jednání, z čehož však nelze dovodit, že jednal v přímém úmyslu poškozenou usmrtit. Pokud soudy naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy založily na procesně irelevantních domněnkách, pochybily, neboť úmysl musí být prokázán tak, že o něm nejsou důvodné pochybnosti. Podle obviněného z provedených důkazů nelze dovodit jeho počáteční úmysl event. srozumění s usmrcením poškozené. Kromě toho zdůraznil, že nebylo přesvědčivě uváženo, že se v průběhu odvolacího řízení mladistvý k činu doznal a uvedl, že vše udělal sám. Soudům též vytkl, že spáchaný čin dostatečně neposuzovaly nejen z hlediska zavinění, ale ani se nezabývaly motivem nebo pohnutkou obviněného. Odůvodnění těchto znaků v napadených rozhodnutích chybí. Vzhledem k tomu, že nebylo s ohledem na nedostatek důkazních prostředků prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy, a nebylo objasněno, jakým způsobem smrt poškozené nastala a kdo ji způsobil, či jaký na ní měl podíl obviněný, považuje obviněný použitou právní kvalifikaci za nesprávnou. Vzhledem k tomu, že si soudy neopatřily takové důkazy, které by jednoznačně přesvědčivě prokázaly všechny okolnosti, za nichž k činu došlo, trpí řízení nedostatkem důkazních prostředků k prokázání jednání obviněného. Nebylo proto možné v uvedeném činu shledávat trestný čin vraždy, ale mohlo se jednat maximálně o trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný v souběhu s nepřekažením trestného činu podle §167 odst. 1 tr. zák. Protože došlo k následku smrti poškozené, pak při vyloučení excesu spoluobviněného s odkazem na ustanovení §6 písm. a) tr. zák., obviněný připustil možnost kvalifikovat jeho jednání i podle §234 odst. 1, 3 tr. zák. Usnesení odvolacího soudu obviněný označil jen za formální potvrzení rozsudku soudu prvního stupně bez toho, aniž by v něm soud jasně konstatoval vinu obviněného. Pouze odkaz na přímý úmysl směřující ke způsobení fatálního následku v rámci spolupachatelství obviněný nepovažuje za dostatečné vysvětlení této závažné otázky. Podle obviněného je nutno rozlišovat naplnění přímého a počátečního úmyslu vedeného k jednoznačné smrti oběti způsobené zvlášť surově či trýznivě s úmyslem přímého obohacení, od vůle a srozumění s konáním konkrétního násilí směřujícího pouze k získání cizích věcí. Pro nedostatky v rozsahu provedeného dokazování, které vedlo k nesprávně zjištěnému skutkovému stavu věci, obviněný zdůraznil, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s právním posouzením věci. Za nedostatek obviněný považoval i to, že se soudy nezabývaly vlivem marihuany, kterou konzumoval, na jeho vůli, ačkoli tato skutečnost mohla mít vliv na posouzení možné nepříčetnosti či zmenšené příčetnosti. Obviněný brojil i proti uložení výjimečného trestu, pro který v projednávané věci nebyly splněny zákonné podmínky vymezené v §29 odst. 2 tr. zák. Dovolatel namítl, že závěr o vysokém stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebyl dostatečně objasněn. Podle obviněného pro uložení výjimečného trestu nepostačuje jen obecný závěr o naplnění kvalifikované skutkové podstaty, když se soudy nižších stupňů dostatečně nevypořádaly ani s okolnostmi stanovenými v ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. V daném případě obviněný shledal ve způsobu, jak soudy odůvodnily splnění podmínek pro uložení výjimečného trestu jen dvojí přičítání téže nepříznivé skutečnosti a nepřípustné navyšování stupně nebezpečnosti činu pro společnost, které soudy ani řádně nevysvětlily.
Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný navázal na výše uplatněné námitky o nesprávnosti závěru o výjimečném trestu, které doplnil o argument, že nedošlo k prokazatelnému naplnění takové výše a míry závadnosti jeho jednání, jež by opodstatňovalo závěr o velmi vysokém stupni společenské nebezpečnosti činu pro společnost, jak to ustanovení §29 odst. 2 tr. zák., které však bylo chybně aplikováno, vyžaduje.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný shledal naplněným se zřetelem na všechny vytknuté nedostatky s tím, že Vrchní soud v Praze nepostupoval v souladu se zákonem, pokud jím podané odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně zamítl.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a podle §265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podaným dovoláním zaslala písemné stanovisko státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, a uvedla, že veškeré námitky, které proti výroku o vině trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák. oba dovolatelé uplatnili, jsou polemikou s tím, jak byly hodnoceny důkazy, z nichž soudy vyvodily, že obvinění jednali jako spolupachatelé v úmyslu usmrtit poškozenou A. S. Nevytýkali však právní nedostatky, ale to, že rozhodné skutkové okolnosti byly nesprávně zjištěny. Ani námitku obviněného J. Č., že jeho čin měl být posouzen jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem nepřekažení trestného činu podle §167 odst. 1 tr. zák., nepovažovala za vycházející ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, ale byla spojena s jiným skutkovým stavem, jehož se obviněný svými výhradami domáhal. Tyto námitky nepovažovala za námitky právní povahy, jak požaduje dovolací důvod podle §265b odst. 2 písm. g) tr. ř., ale za výhrady skutkové, které do rámce daného dovolacího důvodu nespadají. Obviněným J. Č. spatřovaný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci neshledala, neboť výrok o vině obviněného a mladistvého s výsledky provedeného dokazování zcela koresponduje a je založen na řadě důkazů, jimiž byla účast obviněných na celém skutku prokázána. Za situace, kdy bylo objasněno, že oba obvinění byli v místnosti, kde k vraždě došlo, není rozhodující, kdo z nich poškozené zasadil bodnou ránu, protože ve věci existuje řada okolností, z nichž lze dovodit srozumění obviněného a mladistvého se smrtelným následkem. Závěr o nepřímém úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. ve vztahu k této okolnosti shledala správným, a pokud jde o výhrady v tomto směru uplatněné mladistvým, který další skutečnosti nenamítal, navrhla dovolání mladistvého podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, protože je uplatnil v rozporu se zákonem v ustanovení §265b odst. 1tr. zák. stanovenými důvody.
K dovolání obviněného J. Č. podanému navíc s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve vztahu k nesprávnosti uložení výjimečného trestu podle §29 odst. 2 tr. zák. vyjádřila, že uložení výjimečného trestu má oporu ve velmi vysokém stupni společenské nebezpečnosti pouze tehdy, jde-li s ohledem na všechny rozhodné okolnosti určující tento stupeň o podstatně závažnější případ naplnění příslušné skutkové podstaty, než jaký postačuje pro uložení alternativního trestu odnětí svobody do 15 let. Zvýšení stupně společenské nebezpečnosti není možné zdůvodňovat poukazem na osobu pachatele, protože obzvláště ztížená možnost nápravy je vedle stupně společenské nebezpečnosti pro uložení výjimečného trestu dalším samostatným hlediskem. Z tohoto důvodu na velmi vysoký stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je nutno usuzovat ze souhrnu ostatních kritérií, tedy z objektivních okolností a ze subjektivní stránky. Jestliže však okolnost, pro kterou by měl být stupeň nebezpečnosti činu pro společnost hodnocen jako velmi vysoký, je zákonným znakem trestného činu, nelze k této okolnosti z hlediska §29 odst. 2 tr. zák. opětovně přihlížet. Proto v posuzovaném případě nelze u vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák., usmrcení zvlášť surovým způsobem a úmysl získat majetkový prospěch, což představuje znaky této kvalifikované skutkové podstaty, bez dalšího považovat za zvlášť zavrženíhodnou pohnutku a za zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu, neboť v podstatně nepřevýšily intenzitu v jaké se obvykle u trestných činů daného druhu vyskytuje. V daném případě shledala, že obviněnému J. Č. neměl být ukládán výjimečný trest, a že dostatečným pro potrestání obviněného byla trestní sazba stanovená pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 2 tr. zák. v sazbě od 12 do 15 let. Tuto vadu vztáhla i k mladistvému, u něhož se výjimečný trest ukládá podle zvláštní úpravy podle v §31 odst. 3 zák. č. 218/2003 Sb. Za vhodné považovala, aby důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatněný pouze obviněným J. Č., vzhledem k tomu, že prospívá také mladistvému M. M., byl vztáhnut i na mladistvého. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení vrchního soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o trestu, současně zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby tak učinil jak ohledně obviněného J. Č., tak i ohledně mladistvého M. M. (§265k odst. 2 věta poslední tr. ř.), a aby Krajskému soudu v Praze, soudu pro mládež, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací §265c tr. ř. nejprve shledal, že dovolání obviněného J. Č. a mladistvého M. M. jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., byla podána v souladu s §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., oprávněnými osobami, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., posuzoval Nejvyšší soud jednotlivě u každého z dovolatelů rovněž otázku, zda dovolací důvody, o něž svá dovolání opřeli, byly uplatněny v souladu se zákonnými podmínkami.
Jak obviněný J. Č., tak i mladistvý M. M. pro svá dovolání zvolili shodně důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto je vhodné v obecné rovině k oběma uvést, že z jeho podnětu lze dovolání podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této dikce plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
Protože obviněný J. Č. sám dovolání podal též se zřetelem na důvody podle §265b odst. 1 písm. h), l) tr. ř., je nutné zmínit, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se uplatní, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nejprve k námitce obviněného J. Č., prostřednictvím které brojil proti skutkovým závěrům, jejichž nedostatky spatřoval zejména v nedostatečném rozsahu provedeného dokazování, že nebyl proveden jím navržený důkaz týkající se objasnění konzumace marihuany a jejího vlivu na jeho vůli, a že nebylo objasněno, za jakých okolností a s jakým konkrétním podílem se obviněný a mladistvý na zavraždění poškozené účastnili, potřeba uvést, že těmito výhradami obviněný brojil proti skutkovým zjištěním, která nepokládal za správná. V této části pravidla stanovená pro důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný nedodržel, protože prostřednictvím těchto námitek prvotně požadoval změnu skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně vyvozoval nesprávné právní hodnocení skutku. Tyto výhrady na označený dovolací důvod nedopadají, neboť Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 73202, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). K průlomu do výše uvedených zásad muže dojít jen tehdy, když Nejvyšší soud shledá, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04).
Nejvyšší soud se předmětnou otázkou k výhradě obviněného J. Č. o tom, že jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s právním posouzením skutku zabýval a zkoumal oprávněnost takto vznesených výtek. Po posouzení všech rozhodných okolností však shledal, že závěr o vině obviněného i mladistvého byl učiněn na podkladě rozboru provedených důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu v souladu se zásadami vyjádřenými v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř., a že byly zajištěny a provedeny všechny dostupné a pro řádné objasnění věci nezbytné a potřebné důkazy. Skutková zjištění spočívají na řádně provedeném dokazování, jehož výsledkům plně odpovídá ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsaný skutek, který nesvědčí o žádných pochybnostech, z nichž by bylo možné dovodit extrémní nesoulad s jeho právním posouzením.
Vzhledem k tomu, že oba dovolatelé shodně s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítali, že byli nesprávně uznáni vinnými stejným trestným činem jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák., a nespokojili se s tím, že v jednání jim kladeném za vinu byl shledán ve vztahu k použité právní kvalifikaci nepřímý úmysl (§4 písm. b/ tr. zák.), Nejvyšší soud k oběma dovolatelům považuje za vhodné uvést, že trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b) a h) tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí, spáchá tento čin zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem /písm. b)/, v úmyslu získat majetkový prospěch nebo v úmyslu zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin, anebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky /písm. h)/.
Protože zákon u trestného činu vraždy podle §219 tr. zák. předpokládá zavinění ve formě úmyslu, je potřeba uvést, že podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.].
Zavinění ve formě nedbalosti nebo úmyslu vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. platí, že byl-li čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Toto ustanovení definuje subjekt trestného činu, pokud nejde o pachatele, který se trestného činu dopustil sám (§9 odst. 1 tr. zák.) jako jeden z pojmových znaků trestného činu. Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde podle ustálené judikatury též tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo také tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (k tomu srov. např. rozhodnutí č. 18/1994, 1/1980, 23/1994 Sb. rozh. tr. a č. Bulletinu Nejvyššího soudu č. 2/1980-12).
Na podkladě těchto obecných kritérií Nejvyšší soud posuzoval námitky, jimiž dovolatelé brojili proti tomu, že čin spáchali společným jednáním, když vycházel ze skutku, jak byl popsán ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, a následně i rozveden v příslušných pasážích napadených rozhodnutí soudů obou stupňů.
Nejprve je nutné poukázat na to, že popis skutku obsahuje zjištění, že obviněný a mladistvý „společně a po předchozí vzájemné dohodě, s úmyslem usmrtit poškozenou A. S. a následně jí odcizit peníze z přenosné pokladny a další věci, poškozenou fyzicky napadli, tak, že jí zezadu uchopením za krk škrtili, bili pěstmi a vláčeli, až poškozená upadla, a když ležela na zemi, nalezeným kuchyňským nožem o délce čepele 16 cm jí velkou silou zasadili ránu do krku a v důsledku toho jí způsobili …“. Z této formulace je patrné, že oba pachatelé jednali „společně a po předchozí vzájemné dohodě“, a je tak i zřejmé, že celý čin proběhl poté, co se o společném postupu dohodli, a že jejich shodná vůle směřovala k usmrcení poškozené. Takto vymezené jednotné jednání pachatelů bylo vedeno, jak je též skutkově zjištěno, „úmyslem poškozenou usmrtit“. Není tak pochyb o tom, že oba pachatelé byli vedeni společně dohodnutým záměrem směřujícím k usmrcení poškozené. V popisu skutku je jednoznačně vyjádřeno i to, co bylo motivem tohoto záměru pachatelů, když soudy vzaly za prokázané, že ji chtěli „odcizit peníze z přenosné pokladny a další věci“. Podle skutkových zjištění je i v dalším popisu dostatečně postiženo, že pachatelé uvedený záměr realizovali ve vzájemné shodě a společným postupem, při němž „poškozenou fyzicky napadli, tak, že ji zezadu uchopením za krk škrtili, bili pěstmi a vláčeli, až poškozená upadla, a když ležela na zemi, nalezeným kuchyňským nožem o délce čepele 16 cm ji velkou silou zasadili ránu do krku“. Takto popsaný mechanizmus, v němž je obsaženo několik forem stupňujícího se a gradujícího násilí, rovněž svědčí o vzájemné souhře obou pachatelů, kteří své konání činili souladným postupem až do fatálního konce poškozené, a jak plyne z dalších skutkově prokázaných okolností, nejenom že dokonali čin vraždy, ale i dalším společně realizovaným jednáním dokončili svůj čin tím, že „poté si vzali mobilní telefon značky Siemens včetně SIM karty v hodnotě 500,- Kč, nabíječku k mobilnímu telefonu černé barvy v hodnotě 100,- Kč, nabíječku k mobilnímu telefonu zn. Simenens v hodnotě 200,- Kč, svazek klíčů na červené stuze s nápisem P. M. v hodnotě 100,- Kč, a z příruční pokladny jednu bankovku v hodnotě 1000,- Kč a nejméně 281,- Kč v drobných mincích“. Je tedy nesporné, že po jejím usmrcení ji odcizili věci, jak bylo jejich záměrem.
Přestože již v popisu skutku jsou uvedeny všechny rozhodné okolnosti tak, že z nich je patrný společný záměr i v rámci jeho realizace prováděný jednotný postup obou pachatelů, je potřeba, především s ohledem na obsah námitek uvedených v obou dovoláních, pro úplnost zmínit, že dovolatelé v průběhu trestního řízení vytýkali obdobné okolnosti, především každý z pachatelů popíral svou osobní účast na vražedném mechanizmu s tím, že jej vykonával druhý z nich. Soud prvního stupně na straně 18 s odkazem na obsah výpovědi každého z pachatelů, jimiž se navzájem ze spáchání vraždy poškozené obviňovali, poukázal na to, že oba mají o průběhu napadení poškozené jasné a vypovídající znalosti, o čemž svědčí i množství shodných prvků těchto jejich výpovědí (např. zaklepání J. Č. na okno před vstupem do domu, vzetí poškozené do tzv. kravaty, pád poškozené, okamžik útěku svědka F. H. z místa činu aj.) Výpovědi obou dovolatelů se tedy zakládají na reálném společném prožitku, což svědčí o tom, že oba skutečně společně celé jednání absolvovali. Zásadní poznatky o tom, že pachatelé jednali ve vzájemné shodě a souhře, soud prvního stupně vyvodil zejména z výpovědi svědka F. H., který potvrdil, že bezprostředně před napadením poškozené odešli společně J. Č. a M. M. ze dvorku do jejího domu, a krátce poté, se z domu ozvala rána a výkřiky poškozené. Právě z posouzení těch okolností, jak je uvedený svědek rozvedl, soud vzal za prokázané, že při útoku vůči poškozené postupovali oba dovolatelé společně již od počáteční fáze, kdy bezprostředně před útokem oba vešli do domu, a během útoku dal prokazatelně mladistvý pokyn J. Č., ať poškozené drží ruce. Právě obsah svědkem popsaných výkřiků poškozené svědčí o tom, že pachatelé násilí proti ní konali společně, neboť výkřiky poškozená vyjadřovala v množném čísle, tedy jak je adresovala vůči oběma pachatelům. Není proto pochyb o tom, že v době, kdy byla naživu a vnímala jí působené násilí, čelila současnému útoku obou pachatelů. Kromě těchto skutečností nelze odhlédnout od dalších okolností, které prokazují, že se i na vlastním usmrcení, které nastalo až v důsledku bodné rány nožem, podíleli oba pachatelé, protože jak soud prokázal výsledky zkoumání metodou pachové identifikace, vražedným nástrojem manipulovali obviněný J. Č. i mladistvý M. M., a stejně tak i s věcmi, které byly poškozené odcizeny.
Nejvyšší soud tak na podkladě všech těchto zjištění, shledal, že soudy nepochybily, pokud dospěly k závěru, že oba dovolatelé se činu dopustili společným jednáním ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. Není proto pochyb, že jak obviněný J. Č., tak i mladistvý M. M. na podkladě předchozí dohody a v kontextu s ní v průběhu činu realizovali vytyčený záměr tak, že byli současně společně v bydlišti poškozené, kde na poškozenou ve vzájemné souhře zaútočili způsobem popsaným ve výroku o vině rozsudku. Oba ji fyzicky napadali tak, až ji přivodili smrt, čímž vyplnili společný úmysl ji usmrtit, aby ji odcizili peníze a věci, které se v jejím domku nacházely. Společný stanovený cíl za účelem získání peněz a věcí a poškozenou usmrtit, dosvědčuje i to, že žádný z útočníků v průběhu celého konfliktu neučinil nic, co by svědčilo o snaze poškozené jakkoli pomoci, každý z pachatelů konal pouze ve směru poškozené přivodit smrt (přiměřeně srov. rozh. č. 19/1969 Sb. rozh. tr.).
Vhodné je též poukázat na to, že přestože nebylo zjištěno přesně to, co každý z pachatelů konkrétně činil, nebrání tato skutečnost správnosti závěru, že oba pachatelé čin spáchali za podmínek §9 odst. 2 tr. zák., protože, takové konkrétní určení není nutné s přihlédnutím ke všem dalším a shora rozvedeným okolnostem. Lze vycházet na podkladě shora vyslovených pravidel z toho, že i když nebyl prokázán způsob a intenzita útoku u každého z dovolatelů, odpovídá každý z nich jako spolupachatel za smrt poškozené jako by trestný čin vraždy spáchal sám. V daném případě je nutné znovu zdůraznit prokázaný společný úmysl a předchozí dohodu spolupachatelů směřující k usmrcení poškozené a poté ke zmocnění se po jejím usmrcení jejích věcí (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 4532/1932-II Sb. rozh. tr.), jakož i to, že oba spolupachatelé v rámci celého skutkového děje jednali ve vzájemné souhře.
Na základě všech těchto skutečností a právních úvah dospěl Nejvyšší soud k závěru, že soudy nepochybily, pokud shledaly, že se obviněný J. Č. a mladistvý M. M. jako spolupachatelé dopustili trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák.
Oba soudy nepochybily ani v tom, pokud ve shora popsaném skutku shledaly naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy, u mladistvého provinění vraždy, spočívající ve „zvlášť surovém způsobu“ [§219 odst. 2 písm. b) tr. zák.] a „v úmyslu získat majetkový prospěch“ [§219 odst. 2 písm. h) tr. zák.].
Jedná se o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, k nimž se ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. S ohledem na to, že konstrukce skutkových podstat trestných činů vymezených v zákoně míří na typické, běžně se vyskytující činy určitého druhu, a proto již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (srov. rozhodnutí č. 34/1976 Sb. rozh. tr.).
Ke znaku „zvlášť surový způsob“ lze uvést, že není v trestním zákoně přesně definován, podle soudní praxe se vykládá jako spáchání trestného činu, které svou surovostí výraznou měrou přesahuje obvyklou míru surovosti, která je nutně obsažena v každém jednání zakládajícím znaky trestného činu vraždy. Tento znak představuje především ty okolnosti, které charakterizují použité násilí z vnějšího hlediska (naproti tomu znak zvlášť trýznivý způsob představuje okolnosti spíše subjektivní povahy charakterizující prožitky poškozeného). Vůči tělu poškozeného může být použito i několik násilných mechanismů charakterizovaných extrémní brutalitou, která se vymyká rámci násilí typickému pro většinu trestných činů vraždy (viz rozhodnutí č. 1/1993 Sb. rozh. tr.).
Znak, že pachatel jedná v úmyslu „získat majetkový prospěch“ je naplněn především v případech, kdy jednání pachatel svým činem směřuje ke zmocnění se věci, peněz nebo jiného majetku oběti.
Oba soudy se takto vymezenými hledisky podrobně zabývaly. Zvlášť surový způsob provedení činu soud prvního stupně shledal podle odůvodnění napadeného rozsudku v tom, že útok vůči poškozené byl veden zcela nelítostným způsobem s nadmíru vysokým stupněm brutality, který se vymyká obvyklému způsobu spáchání trestného činu vraždy podle §219 tr. zák. V této souvislosti poukázal zejména na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, podle kterých poškozená při napadení utrpěla velké množství poranění nejrůznějšího charakteru po celém těle. Je tak nepochybné, že poškozená nejprve podstoupila větší množství tupých úderů způsobených např. ranami pěstí a nárazy do tupých předmětů, byla dušena zmáčknutím krku, a zásahy proti jejímu tělu byly vedeny již větší intenzitou. Na krku poškozené bylo zjištěno nejméně pět průniků vražedným nástrojem. Kromě těchto různých druhů násilných útoků, které byly navíc ve své intenzitě stupňovány k vyšší formě jejich účinnosti i brutality, jsou výrazné též surovost jednání pachatelů a jejího vlivu na poškozenou, nelítostnost takto volených útoků, při nichž bylo působeno na většinu těla poškozené, jakož i to, že střídání různých násilných praktik vyústilo v použití zbraně, jíž opět bylo užito velmi surovým způsobem. O této poslední okolnosti svědčí zejména to, že bodný kanál vykazuje známky dvou dalších vnitřních kanálů. Právě tato skutečnost dotvrzuje brutalitu činu, neboť je tak patrné, že v bodné ráně krku poškozené bylo nožem dalšími bodnutími, aniž by však byl nůž vytažen, manipulováno.
O skutečnosti, že se pachatelé vraždy poškozené dopustili v úmyslu získat majetkový prospěch, svědčí též okolnosti, které byly výsledky provedeného dokazování prokázané a soudy v potřebné míře vysvětlené. Je proto vhodné připomenout zejména to, že po činu byly u pachatelů i svědka F. H. nalezeny věci, které pocházely z majetku poškozené. Jednalo se např. o kovovou pokladnu, z níž byla odcizena hotovost, u mladistvého nalezený a jím po činu nepochybně používaný mobilní telefon s nabíječkou patřící poškozené. Všechny tyto věci si pachatelé přisvojili z majetku poškozené až poté, co ji usmrtili.
Ve vztahu k zavinění pachatelů směřujícímu ke smrti poškozené, které jak je již shora rozvedeno, vycházelo z jejich společného záměru, je potřeba uvést, že z opakovaného intenzivního použití velkého kuchyňského nože proti krku poškozené, jímž vedou životně důležité tělesné orgány, a bezprostředního odcizení hotovosti a několika movitých věcí soudy správně dovodily, že jednání dovolatelů směřovalo k usmrcení poškozené v úmyslu získat majetkový prospěch ve smyslu §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák. Na provedení činu zvlášť surovým způsobem soudy usuzovaly z hlediska úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák., neboť při charakteru útoku na poškozenou si museli být vědomi surovosti a brutality tohoto svého jednání a s porušením zájmu chráněným v ustanovení §219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. byli minimálně srozuměni.
Nejvyšší soud se s těmito úvahy soudů obou stupňů ztotožnil a dospěl k závěru, že právní kvalifikaci skutku jako trestného činu vraždy, příp. provinění podle §219 odst. 1, 2 písm. b) a h) tr. zák. odpovídá všem zákonem stanoveným podmínkám.
Pokud obviněný J. Č. (mladistvý M. M. obdobnou námitku v rámci svého dovolání nevznesl) v dovolání namítl, že soudy dostatečně nehodnotily okolnosti rozhodné pro uložení výjimečného trestu, je potřeba uvést, že podle §29 odst. 1 tr. zák. se výjimečným trestem rozumí jednak trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, jednak trest odnětí svobody na doživotí, pokud jde o trestný čin, u něhož to tento zákon ve zvláštní části dovoluje. Podle §29 odst. 2 tr. zák. může soud uložit výjimečný trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let pouze tehdy, jestliže stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je velmi vysoký nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena.
Vzhledem k tomu, že postačí splnění alespoň jedné (kterékoli) z těchto dvou alternativně stanovených podmínek, a protože soudy vyloučily, že s ohledem na osobu obviněného, byla dána podmínka „obzvláště ztížené možnosti nápravy pachatele“, ani Nejvyšší soud se tímto hlediskem v daném případě jako nenaplněným nezabýval. Zkoumal však se zřetelem na závěry soudů obou stupňů, zda je v daném případě splněno kritérium velmi vysokého stupně společenské nebezpečnosti.
Otázka, kdy dosahuje trestný čin velmi vysokého stupně společenské nebezpečnosti, se posuzuje s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu podle obecných hledisek uvedených v §3 odst. 4 tr. zák., jimiž se stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost určuje. Samotný okruh skutkových podstat, které dovolují uložení výjimečného trestu, je stanoven tak, že je lze považovat za trestné činy, jejichž typová společenská nebezpečnost dosahuje vysokého stupně. Uložení výjimečného trestu má oporu ve velmi vysokém stupni společenské nebezpečnosti, jde-li s ohledem na všechny rozhodné okolnosti určující tento stupeň o podstatně závažnější případ naplnění příslušné skutkové podstaty, než jaký postačuje pro uložení alternativního trestu odnětí svobody do patnácti let. Na velmi vysoký stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je nutné usuzovat ze souhrnu okolností, za nichž byl čin spáchán, dotčeného zájmu chráněného trestním zákonem a ze způsobu provedení činu a jeho následků, rovněž ze subjektivní stránky, a to i se zřetelem na pohnutku pachatele. Velmi vysoký stupeň společenské nebezpečnosti může tedy vyplývat ze zvlášť zavrženíhodného způsobu provedení trestného činu, ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky nebo ze zvlášť těžkého a těžko napravitelného následku, jakož i současné naplnění více okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby tam, kde jsou stanoveny alternativně pro možnost uložení výjimečného trestu např. u trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a) až h) tr. zák. (přiměřeně srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 254).
Je též vhodné zdůraznit, že je-li okolnost, pro kterou je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost hodnocen jako velmi vysoký, zákonným znakem trestného činu, nelze k ní z hlediska §29 odst. 2 tr. zák. opětovně přihlížet. Takovou okolnost by bylo možno pachateli z hlediska §29 odst. 2 tr. zák. přičítat, pokud by podstatně převýšila intenzitu, v jaké se obvykle u trestných činů daného druhu vyskytuje (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 61/1971/III Sb. rozh. tr.).
Jak bylo na základě výsledků provedeného dokazování objasněno, a i již výše uvedeno, ke spáchání skutku došlo tak, že pachatelé se dopustili činu proto, aby získali majetkový prospěch, a za tím účelem společně připravili poškozenou o život. Rovněž s odkazem na výše naznačené úvahy není možné při posuzování naplnění podmínek pro uložení výjimečného trestu již přihlížet k těm okolnostem, které byly určujícími skutečnostmi pro vymezení kvalifikovaných znaků uvedené skutkové podstaty, tedy k tomu, čím byl podmíněn závěr o naplnění znaku zvlášť surového způsobu a že byl spáchán v úmyslu získat majetkový prospěch.
Se zřetelem na toto pravidlo proto Nejvyšší soud zkoumal, zda ve věci existují i další okolnosti, které lze zahrnout pod pojem „velmi vysokého stupně společenské nebezpečnosti“, aniž by jimi již byly charakterizovány ony dva shora uvedené kvalifikační znaky. S ohledem na všechna ve věci učiněná zjištění, jak jsou rozvedena v popsaném skutku, anebo pouze zdůrazněna v odůvodnění napadených rozhodnutí, shledal Nejvyšší soud, že ve vztahu k obviněnému J. Č., který tuto výhradu ve svém dovolání vznesl, existuje celá řada souvislostí, jež se svým významem podílela na podstatném zvýšení již shora uvedené a popsané kvalifikované podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 2 písm. b), h) tr. zák.
V této souvislosti je potřeba zmínit to, že obviněný J. Č. se znal jak s poškozenou A. S., tak byl i přítelem jejího manžela. Z důvodu tohoto přátelství věděl, že manželé, kteří mají malý krámek v jiné obci, v něm nenechávají tržbu a v pokladně si ji odnášejí do svého bydliště, tedy do místa, kde byla poškozená zavražděna. Právě této informace získané na základě přátelství s obětí a celou její rodinou obviněný zneužil k realizaci svého činu. Využil tak přátelství a důvěřivosti svých známých, a to nejen vzhledem k poznatkům, které od nich získal o jejich majetkových poměrech, ale i poté, když právě vzhledem k přátelství s poškozenou, s níž se v kritický den odpoledne setkal, zneužil jejího pozvání „na kávu“. Tím bylo jemu i mladistvému umožněno, aby se dostali do jejího bydliště, kde poté realizovali svůj plán, vedení snahou zmocnit se především pokladny s tržbou. Právě tyto skutečnosti je nutné považovat za významně zvyšující nebezpečnost uvedeného činu, protože k brutálnímu činu bylo zneužito blízkého vztahu. Je nepochybné, že těmito souvislostmi je podstatně zvyšována společenská nebezpečnost tohoto činu oproti jiným, obdobně spáchaným činům, kde je čin realizován bez tohoto bezohledného a lidskosti se vymykajícímu znevážení přátelství a lidské důvěry.
Společenskou nebezpečnost činu nad standardní případy jiných vražd zvyšuje v tomto projednávaném případě také to, že poškozená celý útok prožívala s velkým utrpením a to až do okamžiku, než skonala. Z různých důkazů ve věci provedených se totiž podává, že útok, který je charakterizován mnoha druhy různých mechanizmů, trval delší dobu (podle svědka F. H. asi deset minut, navíc podle znalců jen vlastní umírání po zasazené bodné ráně do krku probíhalo v rozmezí 2 až 5 minut). Nelze přehlédnout ani to, že po dlouhou dobu z tohoto časového úseku poškozená na fyzické útoky pachatelů reagovala výkřiky a sténáním, které zejména svědek F. H. slyšel až do vzdálenější části dvorku. Je tak patrné, že poškozená se nejprve snažila útokům obou pachatelů bránit, apelovala ne ně svými prosbami ve snaze sama pochopit, proč jí chtějí zabít. Rovněž je nutné přihlédnout i k tomu, že pachatelé neustali, a své násilí vůči poškozené stupňovali i přesto, že poškozená uváděla, že jim vydá vše, co chtějí, a poukazovala i na to, že je matkou dítěte. Je tedy ze všech těchto poznatků nepochybné, že prociťovala celou tíhu své bezvýchodné situace nejen ve strádání fyzickém, ale podle obsahu jejích slov i vzhledem k psychickým útrapám, jež velmi intenzivně prožívala. Obvinění však tyto prosby poškozené nevyslechli a oba ve společném útoku zcela neúprosně pokračovali, až do usmrcení poškozené. Rozhodně i tuto krutost, je nutné promítnout do úvah o mimořádně vysokém stupni společenské nebezpečnosti činu. V neposlední řadě i zjištěná sobecká motivace majetkovým obohacením, když v daném případě byla cenou za život poškozené hodnota pouze okolo dvou tisíc korun, které dovolatelé usmrcením poškozené ukořistili, je okolností, která nebývá zcela obvyklá pro tak závažné a nelidské jednání.
Veškeré takto rozvedené okolnosti stojící mimo rámec kvalifikačních znaků vymezených v §219 odst. 1, 2 písm. b) a h) tr. zák. je nejenom možné, ale i nutné podřadit pro vymezení velmi vysokého stupně nebezpečnosti činu pro společnost v rámci ukládání výjimečného trestu podle §29 odst. 2 tr. zák.
Se zřetelem na všechny výše rozvedené úvahy Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů, které se s převážnou částí námitek jak obviněného J. Č., tak i mladistvého M. M. v rámci řízení, která ve vztahu k nim konaly, vypořádaly. Rovněž v dostatečné míře své závěry, které Nejvyšší soud shledal jako správné a v souladu se zákonem, vysvětlily. S ohledem na to pak námitky obsažené v dovolání mladistvého M. M. a obviněného J. Č., jež byly vzneseny v souladu s uplatněnými dovolacími důvody, posoudil jako zjevně neopodstatněné.
Jestliže obviněný J. Č. své dovolání založil rovněž na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. zák., jak je výše uvedeno, vytýkal odvolacímu soudu, že jeho odvolání zamítl, přestože existovaly shora zmiňované další důvody dovolání, uplatnil jej v jeho druhé alternativě.
Jak však bylo dovolacím soudem shora vysvětleno, důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. opodstatněnými neshledal, a proto nemůže být naplněn ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud obě dovolání, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno, podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně 18. února 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová