ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1576.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1576/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. února 2009 o dovolání obviněného P. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 4 To 271/2008, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 41/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2008, sp. zn. 88 T 41/2008, byl obviněný P. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„dne 11. 2. 2008 v době kolem 21:15 hod. v zahrádkářské kolonii v B. katastrálním území B. – Č., kde obžalovaný i poškozený obývají tamní zahradní chatky, po předchozí slovní rozepři a poté, co poškozený J. B., poškodil sekerou obžalovanému P. vstupní dveře jím obývané zahradní chatky, přiběhl obžalovaný P. k chatce obývané H. L. a M. P., ve které se také nacházel poškozený B., zároveň křičel na poškozeného B.: „ty chcípáku, ty zmrde, já tě zabiju“, současně obžalovaný dvakrát udeřil mačetou do dveří chatky; poškozený B. otevřel vstupní dveře do chatky a stál právě v místě dveří, když ho obžalovaný napadl třemi seky mačetou, o celkové délce 64 cm, kterými se snažil zasáhnout poškozeného do hlavy a horní části těla, z toho dva seky poškozený vykryl zvednutou levou rukou, a třetím sekem zasáhl poškozeného B. do hlavy a způsobil mu sečnou ránu v levé, temenně spánkové krajině hlavy, délky asi 6 cm, zasahujícího tkáně do hloubky 2 cm (tedy až k lebeční kosti) s laločnatým odchlípením kůže; toto zranění si vyžádalo chirurgické ošetření a omezovalo poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu 1 týdne, projevující se zejména v místní bolestivosti, potížích při osobní hygieně, atd.“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. a podle §222 odst. 1 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu dále uložil trest propadnutí věci (mačety s dřevěnou rukojetí o celkové délce 64 cm).
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 4 To 271/2008, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově obviněnému podle §222 odst. 1 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. S. K. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel v úvodu svého podání po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení citoval ustanovení §8 odst. 1 tr. zák. a §222 odst. 1 tr. zák. a zdůraznil, že neměl úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. V té souvislosti poukázal na znalecký posudek vypracovaný MUDr. Z. K., CSc., který uvedl, že poškozený utrpěl zranění lehké, a připustil, že ke zranění mohlo dojít náhodou. Dovolatel předložil vlastní verzi skutkového děje a vyslovil názor, že soudy nesprávně uvěřily výpovědím svědků M. P. a J. B., nepřihlížely k jeho námitkám a rozpory v důkazech neposoudily jako pochybnost v jeho prospěch. Mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a z nich vyvozenými právními závěry spatřoval extrémní nesoulad. Soudy se prý nevypořádaly s jeho obhajobou a vyvodily takové skutkové závěry, které nemají oporu v provedeném dokazování.
Obviněný ve shodě s dosavadní obhajobou tvrdil, že poškozený otevřel dveře chatky a stoupl si mezi veřeje, ve své opilosti se zapotácel, na což zareagoval obranným zastrašovacím pohybem mačetou, který nebyl útočný, a proto vzniklo lehké zranění poškozeného. V této souvislosti vytkl soudům, že nezohlednily prvotní útok poškozeného sekerou do dveří jím (dovolatelem) obývané chatky a nezvážily, že teprve poté, co pojal obavu, aby nedošlo ze strany poškozeného k dalšímu útoku, se bránil tím, že použil obranných a zastrašovacích pohybů mačetou. Mačeta přitom narazila plochou stranou do hlavy poškozeného a pak jej vlastní vahou řízla. Pokud by jednal úmyslně, tak jak je uvedeno v rozsudcích, nepochybně by oddělil poškozenému ucho od hlavy a rána by zasáhla i jeho rameno. Oběma soudům vytkl, že přesně nezjistily, kde stál v době činu on, pouze vyslovily domněnku, že stál tak, aby k úmyslnému jednání mohlo dojít. Znovu zdůraznil, že jeho jednání mělo pouze obranný a zastrašovací charakter, takže jednal v nutné obraně. Tato skutečnost vylučuje přijetí právního závěru o tom, že se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k úmyslnému způsobení těžké újmy na zdraví.
V neposlední řadě dovolatel uvedl, že nesouhlasí s výší uloženého trestu, a tvrdil, že soud byl ovlivněn navrhovanou právní kvalifikací skutku jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák., ačkoliv poškozenému způsobil pouze lehké zranění. Poukázal rovněž na rozdíly v posuzování jednotlivých trestních věcí – konkrétně na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1076/08 ze dne 15. 8. 2008, ve kterém je popsána trestní věc, v níž byl pachateli za skutek s podstatně větším a závažnějším poraněním uložen výrazně mírnější trest.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. vyhověl podanému dovolání, zrušil oba napadené rozsudky soudů nižších stupňů a rozhodl ve smyslu §265l odst. 1 tr. ř. Pokud by Nejvyšší soud rozhodoval o vazbě, pak navrhl, aby jej propustil na svobodu.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že převážná část argumentace dovolatele o extrémním nesouladu je založena na jeho původním stanovisku o jiné než přisouzené versi průběhu skutkového děje. Obviněný zejména zpochybnil způsob hodnocení provedeného dokazování, kterým byla jeho obhajoba vyvrácena. Napadl ta skutková zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, za podmínky, že tato dosahují rozsahu, ale také obsahu, který by umožnil bez pochybností takto zjištěný skutkový stav právně posoudit. V daném případě však dovolatel nepodepřel nezbytnost zásahu do skutkového stavu věci skutkovými výtkami takové povahy, že by opatřená skutková zjištění v jejich světle nemohla z hlediska přisouzené právní kvalifikace obstát.
Za jedinou relevantní námitku státní zástupkyně považovala tvrzení, že obviněný jednal v nutné obraně, protože původ celého konfliktu byl na straně poškozeného, který zaútočil sekerou. Tuto výtku však považovala za nedůvodnou, neboť tvrzená okolnost, vylučující trestnost dovolatelova jednání a splňující podmínky §13 tr. zák., z popisu skutku rozhodně nevyplývá. Dovolatel byl uznán vinným jednáním popsaným ve skutkové větě rozsudku, přičemž je nade vší pochybnost zřejmé, že toto jednání nebylo možno posoudit jinak, než sice uskutečněné v odvetné reakci na předchozí rušivý podnět ze strany poškozeného, nicméně jako jednání výlučně útočné a vyznačující se velkou mírou agrese proti tělu poškozeného. Ten na dovolatele v rozhodné době vůbec neútočil a tedy se nechoval způsobem vyžadujícím jakoukoliv dovolatelovu obrannou reakci, zvláště pak takovou její kvalitu, která ve smyslu §13 tr. zák. vylučuje její protiprávnost a tím i trestnost.
Státní zástupkyně považovala právní kvalifikaci jednání dovolatele jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. za oprávněnou, a to právě vzhledem k hrozící poruše životně důležitého orgánu, kterým mozek bezpochyby je. Proto neměla důvod pochybovat o právním posouzení skutku soudy obou stupňů a odmítla úvahu o postižitelnosti v rámci přestupkového řízení. Stejně tak považovala za nepřípustnou námitku o nepřiměřenosti uloženého trestu.
S ohledem na uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a takové rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaných ustanoveních zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů
a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou, zda námitky obviněného uplatněné v dovolání jsou opodstatněné a naplňují citovaný dovolací důvod. Stejně jako státní zástupkyně shledal, že dovolatel především vyjádřil nesouhlas se způsobem, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy a jaké skutkové závěry z nich učinily (v té souvislosti opětovně předložil vlastní skutkovou verzi). Z toho důvodu nelze považovat za relevantní ty jeho výhrady, že byl neúplně zjištěn skutkový stav (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), který vylučoval užití dané právní kvalifikace, že si soud nevytvořil spolehlivý podklad pro své rozhodnutí apod. Tak je tomu i s navazující námitkou obviněného, že neměl úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Takové tvrzení, které se zdánlivě váže k právnímu posouzení věci, totiž primárně vychází z předpokladu odlišného skutkového zjištění, než bylo soudy učiněno.
Stejně tak v rámci tohoto dovolacího důvodu obviněný nemohl namítat, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest. Pokud nejde o nepřípustný druh trestu nebo o překročení příslušné trestní sazby, není tato námitka relevantní v rámci žádného dovolacího důvodu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. trest.).
Pokud by obviněný uplatnil pouze takové námitky, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř.
Za jedinou námitku obviněného podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a to ještě s jistou mírou tolerance) bylo možno považoval tu, že jednal v nutné obraně. Dovolatel sice ve svém podání na ustanovení §13 tr. zák. výslovně nepoukázal, tvrdil však, že jen reagoval na prvotní počínání poškozeného, který na něho zaútočil sekerou a byl původcem celého konfliktu, a že z obavy, aby ze strany poškozeného nedošlo k dalšímu útoku, se bránil tím, že použil obranných a zastrašovacích pohybů mačetou. Mělo-li jeho jednání pouze uvedený charakter, pak jednal v nutné obraně.
Nejvyšší soud takovouto výhradu nepovažoval za důvodnou.
K této problematice je vhodné alespoň stručně uvést, že podle §13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Obecně platí, že nutná obrana je speciálním privilegovaným případem ke krajní nouzi. Účelem nutné obrany je dát možnost občanům k ochraně vlastních zájmů, zájmů jiných osob, státu a společnosti, neboť na místě páchání útoku není často možno zajistit včasný zásah veřejných orgánů. Přitom je třeba vycházet z toho, že riziko vyvolané útokem by měl nést útočník, a nikoliv obránce. Útočník svým jednostranným jednáním totiž vyvolal situaci, za které bylo použito nutné obrany.
Nutná obrana předpokládá splnění dvou základních podmínek: a) odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákonem, b) obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Pokud jde o první z těchto podmínek, útok musí bezprostředně hrozit nebo trvat. Podle okolností případu musí být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, přitom však nemusí být neočekávaný. Útok však nesmí být ukončen ani přerušen. Jestliže byl útok ukončen nebo přerušen a nebezpečí již přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu (Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 6. doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 119 – 128).
Obrana nesmí být – pokud jde o druhou podmínku – zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. Prostředky použité k obraně nemusí být ani přibližně stejné účinnosti jako prostředky použité k útoku na zájem chráněný trestním zákonem. Intenzita obrany, a tedy přiměřenost obrany intenzitě útoku není totiž závislá na použitém prostředku, ale na tom, jak tento prostředek obránce použije. Samotná skutečnost, že obránce použije proti neozbrojenému útočníkovi zbraně neznamená, že jde o obranu zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku, neboť přiměřenost obrany jeho použití ve smyslu druhé věty §13 tr. zák. je třeba posoudit se zřetelem na všechny okolnosti případu (tamtéž; srov. rovněž rozhodnutí č. 41/1980 a č. 47/1995 Sb. rozh. trest.).
Škoda způsobená v obraně může být větší než škoda z útoku hrozící, nesmí tu však být zcela mimořádný nepoměr (např. usmrcení zloděje, šlo-li o drobnou krádež). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nelze na vybočení z mezí nutné obrany usuzovat jen z toho, že napadený zranil útočníka a popř. jej i usmrtil, přičemž sám žádné zranění neutrpěl, jestliže tím odvracel útok přímo hrozící nebo trvající a taková obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku (srov. č. 25/1976 Sb. rozh. trest.).
O vybočení z mezí nutné obrany jde tehdy, jestliže sice některé její podmínky byly dány, avšak nebyly dány ve všech směrech. Teorie i praxe rozlišuje dva druhy excesu. Exces extenzivní je dán tehdy, jestliže obrana nebyla provedena v době, kdy útok přímo hrozil nebo trval – může jít o obranu předčasnou nebo naopak obranu v době, kdy již útok skončil (jde o exces co do doby zákroku). Nutná obrana je vyloučena z důvodu tzv. intenzivního excesu tehdy, když čin obránce zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá všem rozhodným okolnostem charakterizujícím způsob útoku (jde o exces co do míry obranného zákroku).
Při aplikaci těchto obecných východisek na posuzovaný případ je třeba nejprve zdůraznit, že Nejvyšší soud je při svém rozhodování vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů. Ze skutkové věty výroku o vině napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá, že „… obžalovaný i poškozený …, po předchozí slovní rozepři a poté, co poškozený …, poškodil sekerou obžalovanému P. vstupní dveře jím obývané zahradní chatky, přiběhl obžalovaný P. k chatce …, ve které se také nacházel poškozený B., zároveň křičel na poškozeného B.: „ty chcípáku, ty zmrde, já tě zabiju“současně obžalovaný dvakrát udeřil mačetou do dveří chatky; poškozený B. otevřel vstupní dveře do chatky a stál právě v místě dveří, když ho obžalovaný napadl třemi seky mačetou, o celkové délce 64 cm, kterými se snažil zasáhnout poškozeného do hlavy a horní části těla, z toho dva seky poškozený vykryl zvednutou rukou, a třetím sekem zasáhl poškozeného B. do hlavy a způsobil mu sečnou ránu …“. Vedle toho i z navazující tzv. právní věty výrokové části odsuzujícího rozsudku vyplývá, že již soud prvního stupně považoval za naplněné ty znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví, které spočívají v tom, že obviněný se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, že jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví, avšak k dokonání trestného činu nedošlo.
V návaznosti na shora rozvedená teoretická východiska je třeba dále uvést, že uvedená skutková zjištění vylučují závěr, že by v jednání obviněného bylo možné spatřovat podmínky nutné obrany podle §13 tr. zák. Je z nich totiž evidentní, že obviněný fyzickým napadením poškozeného neodvracel přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Vlastnímu útoku na poškozeného sice předcházel slovní konflikt mezi nimi, jehož vrcholem bylo několik seků sekerou ze strany poškozeného do dveří chatky obviněného, poté však poškozený svého jednání zanechal a vrátil se zpět do chatky obývané H. L. a M. P. Je tedy zřejmé, že poškozený poté, co poškodil chatku obviněného údery sekerou, od dalšího jednání dobrovolně upustil a vrátil se zpět do uvedené chatky. Z toho lze dovodit, že původní konflikt mezi obviněným a poškozeným skončil.
Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů obviněný na popsané jednání poškozeného reagoval až po několika minutách, kdy přiběhl s mačetou v ruce k chatce, v níž se poškozený nacházel. Před ní nejprve poškozenému slovně vyhrožoval (použil i slova o zabití), provokoval ho a nadával mu, což doprovodil dvěma údery mačetou do dveří chatky. Teprve po této provokaci poškozený dveře chatky otevřel a stanul mezi jejich zárubněmi, kde jej obviněný napadl třemi seky mačetou ve snaze zasáhnout jej do hlavy a horní části těla; dva seky poškozený vykryl zvednutou levou rukou a třetím sekem jej zasáhl do hlavy (srov. výrok rozsudku soudu prvého stupně a str. 7 – 8 jeho odůvodnění).
Z uvedeného jasně vyplývá, že jednání obviněného nemělo charakter „obranných a zastrašovacích pohybů mačetou“, jak ve svém podání tvrdil. Obviněný k němu přistoupil sice až v reakci na předchozí nevhodné jednání poškozeného, ale učinil tak s určitým časovým odstupem a především v době, kdy poškozený na něho neútočil a ani se nechoval způsobem, který by vyžadoval jakýkoliv jeho obranný zákrok. Nereagoval tedy na útok, který by mu ze strany poškozeného přímo hrozil nebo ještě trval. Jeho reakce bezprostředně nenavazovala na prvotní konflikt s poškozeným, naopak byla evidentně odvetou za něj. Proto nešlo o nutnou obranu ve smyslu §13 tr. zák. Nešlo však ani o případnou obranu po skončení původního útoku poškozeného, aby bylo třeba uvažovat o tzv. extenzivním excesu (srov. shora).
V této souvislosti se nabízí odkaz na judikát bývalého Nejvyššího soudu ČSSR publikovaný pod č. 18/1979 Sb. rozh. trest., podle něhož „jde o překročení mezí nutné obrany, jestliže se pachatel zpočátku brání způsobem přiměřeným povaze a nebezpečnosti útoku směřujícímu proti zájmům chráněným trestním zákonem, ale po skončení útoku sám přejde do útoku s úmyslem vypořádat se s útočníkem, od něhož již nehrozí nebezpečí. Za následek způsobený v této fázi jednání je pachatel trestně odpovědný a nemůže se dovolávat, že jednal v nutné obraně ve smyslu §13 tr. zák.“.
Pokud za popsané situace bylo jednání obviněného právně kvalifikováno jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák., považuje to Nejvyšší soud za správné a zákonné. Obviněný k útoku na poškozeného použil sečnou zbraň o délce 64 cm, útočil s ní proti horní polovině těla poškozeného a útoky směřoval na oblast hlavy a krku, tedy na části těla, jejichž zraněním může dojít k vážnému ohrožení zdraví, příp. i života. To ostatně vyplynulo i ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, podle nichž poškozenému hrozilo vážné až smrtelné nebezpečí poranění mozku (v případě zásahu jeho hlavy blíže střední rovině), a při posunu sečné rány zevním směrem mohlo snadno dojít k poškození důležitých cév a nervů v oblasti krku a přilehlé krajiny pod pažní jamkou a tím k vykrvácení, k úmrtí v důsledku vzduchové embolie apod.
Z hlediska subjektivní stránky byla hrozba těžké újmy na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák., spojená s vážnou poruchou životně důležitého orgánu, příp. s vážným narušením funkcí cévního a nervového systému, pokryta úmyslným zaviněním obviněného. Nejvyšší soud dokonce nemá důvod zpochybňovat závěr učiněný v tomto směru již soudem prvního stupně, s ním se odvolací soud identifikoval, že obviněný jednal ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák.
Mezi skutkovými zjištěními soudů, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, a jejich právními závěry není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). Ani o takový případ se však v posuzované věci nejedná.
Nejvyšší soud proto z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. února 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a