ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1596.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1596/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 25. února 2009 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Milady Šámalové a JUDr. Jana Bláhy dovolání obviněného D. Ch., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 4. 2008, sp. zn. 23 To 198/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 64/2007, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují ohledně obviněného D. Ch.:
- rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 4. 2008, sp. zn. 23 To 198/2008, v části, v níž byl ponechán nedotčeným výrok o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák. pod bodem 44) rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 11. 2007, sp. zn. 3 T 64/2007, a výrok o trestu pod bodem I. tohoto rozsudku za skutky pod body 1) – 31) a 44),
- rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 11. 2007, sp. zn. 3 T 64/2007, ve výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák. pod bodem 44) a výrok o trestu pod bodem I. tohoto rozsudku za skutky pod body 1) – 31) a 44).
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. ř. se ve věci rozhoduje tak, že obviněný
D. Ch.,
j e v i n e n ,
ž e
dne 2. 6. 2006 v době kolem 07.00 hodin v Č. B. v ulici P. v kabině výtahu přiložil ostří nože ke krku L. H., a se slovy: „Dej sem peněženku a mobil“ jej přinutil k vydání pánské peněženky hnědé barvy v hodnotě 40,- Kč s finanční hotovostí ve výši 2.000,- Kč, občanským průkazem a řidičským průkazem znějícím na jméno L. H., OTP k vozidlu tov. zn. Ford Tranzit, 2 ks platebních karet VISA Č. s., a. s., na jméno L. H. a mobilního telefonu zn. Nokia 6020 černé barvy v hodnotě 3.250,- Kč, čímž L. H. způsobil škodu ve výši 5.290,- Kč,
t e d y proti jinému užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci,
č í m ž s p á c h a l
trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
a o d s u z u j e s e
za tento trestný čin a za sbíhající se trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. dílem dokonané, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. pod body 1) – 31) rozsudku soudu prvního stupně a trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 7. 2006, č. j. 3 T 118/2006-16, který mu byl doručen dne 29. 9. 2006 a nabyl právní moci dne 10. 10. 2006,
podle §234 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák., §37a tr. zák. k souhrnnému a společnému trestu odnětí svobody na š e s t (6) let.
Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. se pro výkon trestu odnětí svobody zařazuje do věznice s ostrahou.
Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. se ukládá trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na d v ě (2) léta.
Současně se zrušuje výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 7. 2006, č. j. 3 T 118/2006-16, který byl obviněnému doručen dne 29. 9. 2006 a nabyl právní moci dne 10. 10. 2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 11. 2007, sp. zn. 3 T 64/2007, byl obviněný D. Ch. uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. [pod body 1) - 13), 16) - 28)], neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. [pod body 2), 3), 18), 20), 23), 26)], neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. [pod bodem 28)], trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. [pod body 29) - 31)], trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. [pod body 32) - 42)], trestnými činy neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. pod body 38), 41), 42), poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. pod bodem 43) a loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. pod bodem 44).
Za skutky pod body 1) – 31) a 44) tohoto rozsudku a za sbíhající se trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., kterým byl pravomocně odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 3 T 118/2006, který mu byl doručen dne 29. 9. 2006 a který nabyl právní moci dne 10. 10. 2006, byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák., §42 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. a §37a tr. zák. k souhrnnému a společnému trestu odnětí svobody na sedm let a deset měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou; dále mu byl podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dvě léta (bod I.).
Za skutky pod body 32) – 43) byl odsouzen podle §247 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák., §37a tr. zák. k úhrnnému a společnému trestu odnětí svobody na třicet měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou (bod II.).
V dalším bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného D. Ch. k náhradě škody a také o vině, trestu a povinnosti k náhradě škody spoluobviněného D. H.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích jakož i obvinění D. Ch. a D. H.; odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného D. Ch. směřovalo proti výrokům o trestech, obviněný D. Ch. je podal v rozsahu odpovídajícím výroku o vině pod bodem 44) a navazujícímu výroku o trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 4. 2008, sp. zn. 23 To 198/2008, byl k odvolání obviněného D. Ch. podle §259 odst. 2 tr. ř. doplněn výrok rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 11. 2007, č. j. 3 T 64/2007-1421, v jeho části II. takto: „a Okresního soudu Jindřichův Hradec ze dne 22. 1. 2007, č. j. 11 T 113/2006-286, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 4. 2007, č. j. 3 To 268/2007-3318“ (výrok I.). Odvolání obviněného D. H. a státní zástupkyně byla podle §256 tr. ř. zamítnuta (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný D. Ch. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině pod bodem 44) rozsudku soudu prvního stupně a navazujícímu výroku o trestu a odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení označeného skutku, byl-li jím uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák.
Obviněný nezpochybnil naplnění zákonných znaků trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a ani formálních podmínek ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., podle něj však není naplněna materiální podmínka pro jeho použití spočívající v tom, že okolnost spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu opětovně po předchozím potrestání pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.
Obviněný připomněl, že splnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy navazuje na materiální pojetí trestného činu (§3 odst. 2, §88 odst. 1 tr. zák.). Nezpochybnil, že zákon mezi skutečnosti podstatně zvyšující společenskou nebezpečnost ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. řadí příkladmo dobu, která uplynula od posledního potrestání, avšak s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení tohoto soudu sp. zn. 3 Tdo 1027/2003) zdůraznil, že sama tato okolnost nemůže být jediným kritériem při úvahách o zvlášť nebezpečné recidivě. Měl za to, že mezi relevantní skutečnosti odůvodňující nedostatek materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy patří v projednávaném případě zejména okolnost, že byl před spácháním předmětného trestného činu pravomocně odsouzen a potrestán pouze jedenkrát, a to pro skutky, které spáchal jako mladistvý ve věku 16 let. Nyní posuzovaného činu se dopustil ve zkušební době nedlouho po podmíněném propuštění z výkonu trestního opatření, a to krátce po dovršení osmnácti let, tedy ve věku blízkém věku mladistvých, sám se označil za osobu velmi mladou, bez dostatečných životních zkušeností a rozhledu, který by mu umožnil plně pochopit dosah svého jednání. Stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost nad rámec jeho typové společenské nebezpečnosti nezvyšují podle něj ani další okolnosti spáchaného trestného činu – použil „jen“ pohrůžky bezprostředního násilí, byť se zbraní, bez jakéhokoliv účinku v podobě zdravotních následků a výše způsobené škody jen nevýznamně přesahuje hranici škody nikoli nepatrné.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil ve výroku pod bodem I., aby zrušil i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněného D. Ch. uvedla, že dovolateli je nutno přisvědčit v tom, že se sice dopustil typově vysoce nebezpečného trestného činu, ovšem nižšího stupně jeho konkrétní nebezpečnosti pro společnost, kterou mimo jiné charakterizuje věk pachatele, přičemž obviněný se činu dopustil 4 měsíce po dovršení 18 let. Rovněž nelze podle ní přehlédnout skutečnost, že na pachatele dosud nebylo působeno citelným trestem odnětí svobody, nýbrž jen trestem krátkodobým, navíc v režimu pro mladistvé, takže nelze dospět k závěru, že jde o nepoučitelného delikventa, u něhož se předchozí potrestání minula účinkem. Navíc se spáchaný skutek co do závažnosti výrazněji neodchyluje od typických jednání subsumovatelných pod skutkovou podstatu některého ze zvlášť závažných trestných činů podle §41 odst. 2 tr. zák. Tyto skutečnosti podle jejího názoru podporují námitku obviněného, že sice spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ale že jeho jednání podstatně nezvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, a argumentace obviněného je v souladu s aktuální judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, která ukládá institut zvlášť nebezpečné recidivy pojímat jako mimořádný a jeho podmínky vykládá restriktivně. Uzavřela, že v dané věci okolnosti rozhodné pro posouzení materiální stránky zvlášť závažné recidivy nejsou způsobilé založit dostatečně racionální důvod, proč by pouze opakované trestné jednání mělo být postihováno zvlášť zostřenou trestní sazbou.
Navrhla proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ve všech jeho výrocích a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ve vztahu k obviněnému D. Ch. ve výroku o vině pod bodem 44) trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák. a v celém výroku o trestu a aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Intervenující státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství tento názor nesdílel. Podle jeho přesvědčení soud prvního stupně správně a opodstatněně uznal obviněného pod bodem 44) jeho rozsudku vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., a odvolací soud nepochybil, pokud jeho odvolání neshledal v tomto rozsahu důvodným. V této souvislosti odkázal především na způsob provedení předcházející i nyní posuzované trestné činnosti, vyznačující se tím, že dokonce neváhal použít nože. Dodal, že došlo-li ve výroku o uložení souhrnného trestu k nevýznamnému formálnímu pochybení, nebylo v dovolání vytýkáno, a proto by nemělo být významné ani pro dovolací soud. Navrhl, aby bylo dovolání obviněného jako nedůvodné podle §265j tr. ř. zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn relevantně, poněvadž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku pod bodem 44) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda byla splněna především materiální podmínka aplikace ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., aby bylo možno obviněného považovat za zvlášť nebezpečného recidivistu a skutek právně kvalifikovat jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák.
Námitky nesprávného právního posouzení se týkají skutkového stavu spočívajícího v tom, že obviněný D. Ch., přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 5 T 25/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 3 Tmo 9/2005, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen mimo jiné i pro provinění loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestnímu opatření nepodmíněného odnětí svobody na dva roky se zařazením do věznice pro mladistvé, z něhož byl usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 2 PP 72/2006, podmíněně propuštěn a byla mu stanovena zkušební doba na jeden rok,
- dne 2. 6. 2006 v době kolem 07.00 hodin v Č. B. v ulici P. v kabině výtahu přiložil ostří nože ke krku L. H. a se slovy: „dej sem peněženku a mobil“ jej přinutil k vydání pánské peněženky hnědé barvy v hodnotě 40,- Kč s finanční hotovostí ve výši 2.000,- Kč, občanským průkazem a řidičským průkazem znějícím na jméno L. H., OTP k vozidlu tov. zn. Ford Tranzit, 2 ks platebních karet VISA Č. s., a. s., na jméno L. H. a mobilního telefonu zn. Nokia 6020 černé barvy v hodnotě 3.250,- Kč, čímž L. H., způsobil škodu ve výši 5.290,- Kč.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný proti jinému užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu. Vůči znakům skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ostatně výhrady dovolatele uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesměřovaly.
Podle §41 odst. 1 tr. zák. pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Zvlášť závažnými trestnými činy jsou podle §41 odst. 2 tr. zák. trestné činy uvedené v §62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Je tak evidentní, že trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. do kategorie těchto trestných činů náleží.
Před spácháním posuzovaného trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. byl obviněný odsouzen pro zvlášť závažné úmyslné provinění, uložené trestní opatření nepodmíněného odnětí svobody zčásti vykonal a formální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy, kterou ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. spojuje s předchozím potrestáním pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin (či provinění), byla splněna.
Primární otázkou tedy bylo, zda opětovné spáchání trestného činu loupeže dne 2. 6. 2006, ač již byl obviněný pro stejný pokračující trestný čin, resp. pokračující provinění spáchané v šesti případech ve dnech 4. 10. 2004 až 22. 11. 2004 potrestán, má být posouzeno jako okolnost, která pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, tedy zda je splněna tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy.
Soud prvního stupně v daných souvislostech v odůvodnění rozsudku zdůraznil, že od podmíněného propuštění z výkonu trestního opatření odnětí svobody do spáchání nyní posuzovaného činu neuplynula ani doba čtyř měsíců a obviněný se činu dopustil právě ve zkušební době podmíněného propuštění. Dále nelze odhlédnout od skutečnosti, že spáchal stejnorodý zvlášť závažný úmyslný trestný čin, a ani od prakticky stejného způsobu provedení činu – obviněný za použití nože žádal na poškozených vydání finančních či jiných majetkových hodnot. Všechny tyto okolnosti podle soudu prvního stupně opodstatňují naplnění materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. a aplikaci tohoto ustanovení nebrání ani skutečnost, že pro provinění loupeže byl v prvním případě odsouzen a potrestán jako mladistvý, poněvadž toto odsouzení nebylo zahlazeno a byl nařízen výkon zbytku dosud nevykonaného trestního opatření odnětí svobody. Přestože je obviněný stále ve věku blízkém věku mladistvých, „způsob provedení a stejnorodost zvlášť závažného úmyslného trestného činu“ podle soudu výrazně zvyšují stupeň nebezpečnosti jeho jednání pro společnost (strana 36 rozsudku).
Odvolací soud označil jeho závěry za správné a sám dodal, že soud prvního stupně důvodně poukázal na to, že zvlášť závažný úmyslný trestný čin loupeže obviněný spáchal krátce po podmíněném propuštění z výkonu trestního opatření odnětí svobody, který mu byl uložen rovněž za provinění loupeže. Nyní posuzovaného činu se dopustil způsobem, který nelze nikterak bagatelizovat, neboť se ho dopustil s použitím nože a na osobě poškozeného, který jakémukoliv násilí obviněného žádného podnětu nedal. Intenzita nyní posuzovaného trestného činu loupeže nemohla proto podle něj zůstat stranou zjišťování soudu prvního stupně. Argumentaci odvolání obviněného spočívající v tom, že činem nebyla způsobena výrazná škoda, že k újmě na zdraví poškozeného nedošlo a že skrze tyto okolnosti nebylo jeho jednání tak vysoce společensky nebezpečné, aby jej bylo nutno označit za zvlášť nebezpečného recidivistu, označil odvolací soud právě s ohledem na osobu obviněného, „který vzdor svému věku se do konfliktu se zákonem dostává stále častěji“, za nepřiléhavou a neakceptovatelnou (strana 23 rozsudku).
Se závěry soudů nelze beze zbytku souhlasit a Nejvyšší soud má ve shodě s dovolacími námitkami i vyjádřením státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství za to, že soudy nepřihlédly citlivě k osobě obviněného, jeho věku a okolnostem spojeným s jeho předchozím potrestáním pro stejnou trestnou činnost.
V obecné rovině nelze nepřipomenout, že Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že kriminálně politickým smyslem zvlášť nebezpečné recidivy je přísněji postihnout „nepoučitelné“ delikventy, dopouštějící se opakovaně zvlášť závažných trestných činů, tedy pachatele, kteří opakují zvlášť nebezpečné protispolečenské útoky, jejichž zavrženíhodnost jim musí být notoricky zjevná, neboť již v minulosti se jim dostalo trestem náležitého varování. Jedná se o institut mimořádný, při jehož aplikaci je třeba postupovat velmi opatrně a jehož podmínky je třeba vykládat restriktivně.
Komplexní posuzování materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy předpokládá zejména posouzení povahy dříve a nyní spáchaných trestných činů loupeže, ve vztahu k nimž byla zvažována recidiva, dále je třeba přihlédnout k počtu, druhu a výši dřívějších odsouzení a uložených trestů, k celkové délce v minulosti vykonaných trestů a délce intervalů mezi jejich výkonem, mezi kritéria, jež musí vzít soud vždy v úvahu, patří také zhodnocení následků trestného činu a konečně důležitým hlediskem je i osobnost obviněného (k tomu srov. též nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 396/03, III. ÚS 747/06 aj.). Stávající praxe Nejvyšší soud takový výklad zvlášť nebezpečné recidivy akceptuje.
Ve vztahu k dříve spáchanému pokračujícímu provinění loupeže, jehož potrestání bylo vzato na zřetel při kvalifikaci zvlášť nebezpečné recidivy, bylo ze spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 5 T 25/2005 zjištěno, že rozsudkem tohoto okresního soudu ze dne 27. 4. 2005, č. j. 5 T 25/2005-372, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích jako soudu pro mládež ze dne 15. 6. 2005, č. j. 3 Tmo 9/2005-419, se obviněný D. Ch. jako mladistvý pokračujícího provinění loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. dopustil v době od 4. 10. 2004 do 22. 11. 2004 celkem v šesti případech, z toho ve čtyřech případech společně s dalším mužem, ve dvou pak sám. Podstata jeho činu spočívala v tom, že v zištném úmyslu opakovaně fyzicky napadl obsluhu barů se záměrem zmocnit se především finančních prostředků a mobilních telefonů či klíčů od zásuvky s penězi, ve dvou případech tak učinil za situace, kdy obsluhu baru nutil k vydání peněz a mobilního telefonu s nožem v ruce. Ani v jednom případě nebyla způsobena poškozeným jakákoliv újma na zdraví a celková škoda činila téměř 132.000,- Kč.
Za toto provinění a sbíhající se provinění krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. byl mladistvý odsouzen k úhrnnému trestnímu opatření nepodmíněného odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl zařazen do věznice pro mladistvé. Z výkonu trestního opatření byl usnesením Okresního soudu v Chomutově jako soudu pro mládež ze dne 23. 2. 2006, č. j. 2 PP 72/2006-12, podmíněně propuštěn a byla mu stanovena zkušební doba na jeden rok. Usnesením téhož soudu ze dne 26. 1. 2007, č. j. 2 PP 72/2006-28, jež nabylo právní moci dne 6. 3. 2007, soud rozhodl, že mladistvý vykoná zbytek z uloženého trestního opatření (tj. 9 měsíců, 7 dnů), z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn.
Přihlédnout bylo dále třeba k počtu, druhu a výši dřívějších odsouzení a uložených trestů, k tomu, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů. Z opisu rejstříku trestů, vyžádaných trestních spisů a předložených rozhodnutí soudů se podává, že obviněný v minulosti jiné než již konstatované trestní opatření nevykonával. Jisto ale je, že téměř bezprostředně po podmíněném propuštění z výkonu trestního opatření a v jeho zkušební době obviněný páchal další rozsáhlou trestnou činnost jednak majetkové povahy – trestné činy krádeže podle §247 tr. zák., poškozování cizí věci podle §257 tr. zák. aj., pro niž byl v dílčích případech zmiňovaných v rozsudcích soudů obou stupňů postupně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 11. 2006, č. j. 3 T 138/2006-108, rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 22. 1. 2007, č. j. 11 T 113/2006-286, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 4. 2007, č. j. 3 To 268/2007-3318, a rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 25. 7. 2007, č. j. 10 T 128/2007-147 (ukládány tzv. společné tresty za splnění podmínek §37a tr. zák.), a jednak trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., jímž byl uznán vinným pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 7. 2006, č. j. 3 T 118/2006-16, který mu byl doručen dne 29. 9. 2006.
Z rekapitulace předchozích odsouzení je ve vztahu k posuzovanému trestnému činu loupeže zřejmé několik skutečností, které jsou významné pro hodnocení materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy:
Pro trestný čin, který lze kvalifikovat jako zvlášť závažný úmyslný trestný čin ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák., byl obviněný odsouzen a potrestán v jednom předchozím případě; v nyní posuzovaném případě jde tedy o druhé odsouzení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin. Mezi spácháním předchozího provinění loupeže a nyní posuzovaným skutkem kvalifikovaným jako trestný čin loupeže uplynula doba jednoho roku a šesti měsíců, avšak jistě nelze nezaznamenat, jak ostatně učinily soudy obou stupňů, že obviněný se činu dopustil krátce poté, co byl podmíněně propuštěn z výkonu uloženého nepodmíněného trestního opatření, a to ve zkušební době podmíněného propuštění. V neprospěch obviněného jistě svědčí jak okolnost, že způsobem života v podstatě navázal na svoje postoje předcházející nástupu do výkonu trestního opatření, tak i rozsah a závažnost nyní posuzované trestné činnosti. To vše svědčí pro závěr, že výkon trestního opatření na něj neměl předpokládaný účinek a že obviněný nedostál ani očekáváním spojeným s jeho podmíněným propuštěním.
Na druhou stranu ale i podle názoru dovolacího soudu existují významné pochybnosti o tom, že právě obviněný je oním „nepoučitelným“ delikventem, dopouštějícím se opakovaně zvlášť závažných trestných činů, že je pachatelem, který opakuje zvlášť nebezpečné protispolečenské útoky, jejichž zavrženíhodnost mu musí být notoricky zjevná, neboť již v minulosti se mu dostalo trestem náležitého varování. Nelze totiž pominout, že provinění loupeže, pro něž byl mladistvý jedině relevantně potrestán, se dopustil ve věku 16 let a 10 měsíců, znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zpracovaným v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 5 T 25/2005 u něj byla zjištěna smíšená porucha osobnosti emočně nestabilní, byl označen jako osoba dissociální a nevyzrálá, se sklonem k nezdrženlivosti. Nyní posuzovaného činu se obviněný dopustil krátce po dosažení 18 let a 4 měsíců, tedy ve věku blízkém věku mladistvých. Ačkoliv nelze jistě přehlédnout, že bylo shromážděno mnoho informací dokládajících, že jde o pachatele, který je i přes jeho relativně nízký věk narušený významnějším způsobem, nelze současně pominout, že jde přece jenom o jedince nevyzrálého, bez dostatku životních zkušeností a že předchozí nepodmíněné trestní opatření vykonával ve věznici pro mladistvé po nepříliš výrazné časové období. Aniž by dovolací soud jakkoliv zamýšlel bagatelizovat činy obviněného kvalifikované jako trestné činy loupeže (ať již spáchané v rámci předchozího odsouzení a potrestání či nyní posuzovaný skutek), stupeň jejich nebezpečnosti nevybočuje z předpokládané typové nebezpečnosti činů právně posuzovaných jako trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a to ať již jde o způsob jejich provedení, tak následky.
Povaha, způsob provedení a následky předchozího provinění loupeže a nyní posuzovaného takto kvalifikovaného trestného činu, osoba a zvláště věk obviněného nevedou ke spolehlivému závěru o naplnění materiálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. Na tomto závěru nic nemění ani zřetelné tendence obviněného k páchání trestné činnosti převážně majetkové povahy.
Účelem institutu zvlášť nebezpečné recidivy je, aby byl prostředkem postihu pachatelů zvlášť závažných úmyslných trestných činů zásadně v případech, v nichž k adekvátnímu postihu nestačí trestní sazba uvedená v příslušném ustanovení trestního zákona. Uváží-li se posuzovaný případ z tohoto hlediska, nelze pochybovat o tom, že rozpětí trestní sazby v §234 odst. 1 tr. zák., které činí dvě léta až deset let odnětí svobody, je dostatečné k tomu, aby obviněnému byl vzhledem ke konkrétní skutkové podobě posuzovaného trestného činu i osobě pachatele uložen přiměřený trest, což znamená trest, který odpovídá kritériím stanoveným v §31 odst. 1 tr. zák. a je s to splnit účel trestu vymezený v §23 odst. 1 tr. zák., aniž by bylo třeba sáhnout k mimořádnému zvýšení její horní hranice a ukládat trest v horní polovině zvýšené trestní sazby podle §42 tr. zák. Odchýlení od obecné trestní sazby musí být podloženo zcela mimořádnými a náležitě zdůvodněnými okolnostmi; o ty se ale v konkrétním případě nejedná (k tomu též nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 701/01, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 768/2004, 8 Tdo 1293/2004 aj.).
Vycházeje z hledisek předznačených Ústavním soudem a sledovaných i v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, soudy obou stupňů pochybily, kvalifikovaly-li obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák. Opakované spáchání trestného činu v jeho případě nezvyšovalo podstatně stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. do té míry, aby skutečně existoval racionální důvod, proč by opakované trestné jednání mělo být postihováno zvlášť zostřenou trestní sazbou. To ostatně dokládá i skutečnost, že obviněnému jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi byl za trestný čin loupeže a další sbíhající se relativně závažnou trestnou činnost především majetkové povahy vyměřen souhrnný a společný trest odnětí svobody na sedm let a deset měsíců, tj. trest odnětí svobody téměř při dolní hranici zvýšené trestní sazby podle zásad uvedených v ustanovení §42 odst. 1 tr. zák. (dolní hranice činí sedm let a osm měsíců), i rozhodnutí o způsobu výkonu takto uloženého trestu.
Nad rámec řečeného nelze nechat bez povšimnutí ani nepřiměřenost trestní represe, k níž se soudy v případě obviněného uchýlily, aniž by všestranně zvážily její potřebnost. Obviněnému byly vedle sebe uloženy tresty odnětí svobody ve výměře 7 let a deseti měsíců, 30 měsíců a dále mu je nařízen zbytek trestního opatření odnětí svobody v délce 9 měsíců a 7 dnů, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn. Třebaže obviněnému byly do takto uložených společných trestů odnětí svobody započteny již dříve vykonané tresty v období od 21. 7. 2007 do 20. 5. 2008 (v návaznosti na trest odnětí svobody ve výměře 30 měsíců, který obviněný vykonává od 21. 5. 2008) a v období od 21. 11. 2006 do 21. 7. 2007 (ve spojitosti s trestem 7 let a 10 měsíců, jehož výkon dosud obviněný nenastoupil), je zjevné, že jde o trest, který svou celkovou výměrou přesahuje rozumnou hranici, od níž lze očekávat splnění účelu trestu, a to jak v kontextu věku, tak i povahy trestné činnosti obviněného, byť osoby jinak významněji narušené.
Výrok o vině obviněného trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. je proto vadný, pokud byl obviněný tímto trestným činem uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. V tomto ohledu spočívá jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak i předcházející rozsudek soudu prvního stupně na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Proto Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně obviněného D. Ch. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 4. 2008, sp. zn. 23 To 198/2008, v části, v níž byl ponechán nedotčeným výrok o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák. pod bodem 44) rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 11. 2007, sp. zn. 3 T 64/2007, a výrok o trestu pod bodem I. tohoto rozsudku za skutky pod body 1) – 31) a 44), a zrušil také rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 11. 2007, sp. zn. 3 T 64/2007, ve výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák. pod bodem 44) a výrok o trestu pod bodem I. tohoto rozsudku za skutky pod body 1) – 31) a 44). Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část tohoto rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Za splnění podmínek §265m odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud sám hned rozhodl tak, že obviněného při nezměněných skutkových zjištěních, jak byla vyjádřena v rozsudku soudu prvního stupně a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i odvolací soud, uznal obviněného vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
V důsledku částečného zrušení výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně bylo nutno zrušit celý výrok o trestu, další výroky, které měly ve zrušené části výroku o vině svůj podklad, učiněny nebyly (§265k odst. 2 věta první, část věty za středníkem). V tomto rozsahu bylo třeba též nově rozhodnout.
Nejvyšší soud nově rozhodl o druhu a výměře trestu jak ve vztahu k trestnému činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným tímto rozsudkem, tak i ve vztahu ke sbíhajícím se trestným činům krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. pod body 1) – 31) rozsudku soudu prvního stupně a trestnému činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 7. 2006, č. j. 3 T 118/2006-16, který mu byl doručen dne 29. 9. 2006 a nabyl právní moci dne 10. 10. 2006. Ve vztahu k výroku o vině označeného pravomocného trestního příkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích je zjevné, že nyní je třeba ukládat trest souhrnný v souladu se zásadami §35 odst. 2 tr. zák. a ve vztahu k výroku o vině z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 11. 2006, č. j. 3 T 138/2006-108, jsou splněny předpoklady pro ukládání společného trestu ve smyslu §37a tr. zák., jak soudy vyložily.
Maje na zřeteli naplnění účelu trestu ve smyslu §23 odst. 1 tr. zák., přihlédl Nejvyšší soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry ke stupni nebezpečnosti trestných činů obviněného pro společnost, k možnosti nápravy a poměrům obviněného (§31 odst. 1 tr. zák.). Stupeň nebezpečnosti činů obviněného pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činy dotčen, způsobem provedení činů a jejich následky, okolnostmi, za kterých byly činy spáchány, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Konkrétní stupeň nebezpečnosti činů obviněného pro společnost je, vycházeje z těchto kritérií, značný; obviněný významným způsobem porušil zájem společnosti na ochraně majetku a svobody rozhodování. Hodnocení nebezpečnosti činu kvalifikovaného jako trestný čin loupeže již byla věnována pozornost a nelze ji rozhodně jakkoliv bagatelizovat. Stejný závěr platí i ohledně dalších jeho činů majetkové povahy. Nelze nevidět, že obviněného od páchání tohoto druhu trestné činnosti neodradil ani předchozí výkon trestního opatření nepodmíněného odnětí svobody a trestnou činnost téže povahy opakuje. Obviněný se v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. v reálném souběhu dopustil více trestných činů. Je bez vzdělání, bez kvalifikace, nezaměstnaný. V době činů nedosáhl ani věkové hranice 19 let, avšak předchozí odsouzení a potrestání, jež byla rekapitulována, svědčí o jeho zjevných sklonech k trestné činnosti, jeho neúctě ke společenských hodnotám chráněným trestním zákonem i o ztížených možnostech jeho nápravy. Ze zprávy V. P. dovolací soud zjistil, že k obviněnému nebylo v současné době negativních připomínek ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu, byl jednou kázeňsky odměněn.
Nejvyšší soud ve shodě se soudem prvního stupně obviněnému ukládal trest souhrnný a společný a za trest přiměřený a k dosažení účelu trestu též potřebný shledal trest odnětí svobody vyměřený v polovině trestní sazby §234 odst. 1 tr. zák. ve výměře šesti let. Pro výkon trestu odnětí svobody obviněného podle §39a odst. 2 písm. c)tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Je přesvědčen, že takto vyměřeným trestem je dostatečně reagováno nejen na ty okolnosti, které obviněnému přitěžují a jež byly opakovaně zmiňovány v rozhodnutích soudů obou stupňů, ale i na ty, které vyúsťovaly v závěr o příliš přísném celkovém potrestání obviněného se zřetelem k jeho věku i vyzrálosti. Dále byl ve shodě se soudem prvního stupně podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. znovu uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dvě léta. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 7. 2006, č. j. 3 T 118/2006-16, který byl obviněnému doručen dne 29. 9. 2006 a nabyl právní moci dne 10. 10. 2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, o jehož zrušení opomněl soud prvního stupně při ukládání souhrnného trestu (po zrušení původně uloženého souhrnného trestu rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 3 T 138/2006 ve smyslu §37a tr. zák.) nově rozhodnout. Jinak zůstaly rozsudky soudů obou stupňů ohledně obviněného D. Ch. beze změny.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. února 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková