ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.287.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 287/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. dubna 2009 o dovolání obviněného D. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 4 To 711/2006, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 6 T 122/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 6 T 122/2004, byl obviněný D. Š. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák., §42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na osm let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené Š. H. na náhradě škody částku 4.100,- Kč. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněného J. I.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný D. Š. odvoláním směřujícím proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 4 To 711/2006, byl podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněného D. Š. v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný D. Š. byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák., §42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na osm roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené Š. H. částku 4.100,- Kč.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný D. Š. trestných činů (v ideálním souběhu) dopustil tím, že s již odsouzeným J. I. dne 26. 2. 2003 kolem 21.30 hod. v D., ul. B., okr. T., pod záminkou vzkazu od přítele si vyžádali od poškozené Š. H. otevření vstupních dveří bytu, které poté obviněný D. Š. rozrazil, a poté, co společně s J. I. vstoupili do bytu, udeřil poškozenou otevřenou dlaní do obličeje a požadoval po ní vydání peněz, když mu je poškozená odmítla vydat s tím, že žádné nemá, a ustoupila do ložnice, obviněný ji tam následoval, stále po ní peníze žádal a opětovně ji uhodil, poté místo prohledal a odcizil poškozené 10.000,- Kč na hotovosti, které našel ve skříni, a mobilní telefon zn. Siemens A35 bez SIM karty, přičemž po tuto dobu odsouzený J. I. stál u dveří bytu, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 5. 1994, sp. zn. 1 T 47/93, odsouzen za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, z jehož výkonu byl dne 23. 6. 1999 podmíněně propuštěn.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, který ve věci samé rozhodl ve druhém stupni, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Zaměřil je především proti výroku o vině. Odkázal v něm na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a také na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Ve shodě s dosavadní obhajobou namítal, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť v některých fázích řízení, přesněji v obdobích od 9. 4. 2003 do 17. 7. 2003, od 24. 1. 2005 do 8. 3. 2005 neměl obhájce, ač ho mít měl, neboť se jednalo o případ nutné obhajoby. Odvolacímu soudu rovněž vytkl, že nereagoval na jeho námitku, že jeho tehdejší obhájce Mgr. Š. K. nebyl vyrozuměn o konání výslechu spoluobviněného J. I., a nesouhlasil s odůvodněním, že tato vada byla napravena tím, že J. I. byl vyslechnut v hlavním líčení. Polemizoval i s odkazem odvolacího soudu na to, že Mgr. Š. K. nežádal, aby byl o všech úkonech přípravného řízení vyrozumíván, neboť toto tvrzení odporuje obsahu spisu. Prvoinstančnímu soudu taktéž vytkl, pokud poté, co mu Mgr. Š. K. vypověděl v lednu 2005 plnou moc pro trestní řízení, ustanovil mu právě tohoto advokáta obhájcem. Stalo se tak přesto, že důvěra mezi ním a dovolatelem byla značně narušena, jak vyplynulo z dopisu na č. l. 122, z něhož se podává, že důvodem pro vypovězení plné moci bylo nesložení odměny za obhajobu a také neposkytování potřebné součinnosti potřebné k řádné obhajobě. Nemůže proto obstát zdůvodnění odvolacího soudu, že k vypovězení plné moci došlo veskrze z ekonomických důvodů a že postup soudu prvního stupně nebyl v rozporu se zákonem. Dodal, že každá výpověď plné moci obhájcem, a to i z ekonomických důvodů, znamená narušení vztahu důvěry mezi obhájcem a klientem, v posuzované věci k tomu přistoupilo ještě neposkytování potřebné součinnosti jako jasný výraz narušené důvěry.
Dovolatel dále tvrdil, že se žádného násilí vůči poškozené nedopustil, natož pak násilí s úmyslem zmocnit se cizí věci. Skutek, jak je popsán v napadeném rozsudku, nevykazuje znaky nejen trestného činu loupeže, ale ani trestného činu porušování domovní svobody, poněvadž je zřejmé, že poškozená otevřela dveře bytu a nemohlo se tak jednat o neoprávněné vniknutí do jejího bytu, tím méně pak o užití násilí či překonání překážky. Nesprávně byla podle něj posouzena i otázka zvlášť nebezpečné recidivy, jmenovitě naplnění materiální podmínky této kvalifikace. Soudy nesprávně vycházely z data (rok 1999), kdy došlo k jeho podmíněnému propuštění, ačkoliv měly vycházet z data, kdy byl pro předchozí skutek kvalifikovaný jako trestný čin loupeže spáchaný v roce 1993 odsouzen (rok 1994). Odvolacímu soudu vytkl, že pečlivě nehodnotil, zda opakované spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu pro svou závažnost podstatně zvyšovalo stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost jakožto materiální podmínku použití §41 odst. 1 tr. zák., a sám měl za to, že tento předpoklad splněn nebyl.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Teplicích zrušil a aby odvolacímu soudu, event. soudu prvního stupně, přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, anebo aby po zrušení rozsudků soudů obou stupňů věc vrátil státnímu zástupci k došetření.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty námitky, jimiž obviněný upozorňoval na porušení práva na obhajobu. Tyto námitky mohl dovolatel uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., což však neučinil. Připustila, že obviněný po sdělení obvinění neměl po dobu tří měsíců obhájce, avšak v průběhu tohoto období nebyly prováděny žádné úkony trestního řízení, s výjimkou ohledání místa činu a ohledání vozidla řízeného obviněným, v němž byl nalezen mobilní telefon zn. Siemens. Tyto úkony však byly provedeny před zahájením samotného trestního stíhání a sdělením obvinění obviněnému, přičemž šlo o úkony podle §158 odst. 3 písm. d) tr. ř., které je policejní orgán oprávněn provést právě ve stadiu před zahájením samotného trestního stíhání. Protokol o ohledání místa činu byl v hlavním líčení čten a obviněný i jeho obhájce se k němu mohli vyjádřit. V postupu soudu prvního stupně, pokud ustanovil obviněnému obhájce, který mu dříve vypověděl plnou moc, spatřovala jistou nekorektnost, avšak zároveň upozornila, že ve sporném období nedošlo k provádění žádných úkonů trestního řízení, které by byly vzaty za podklad pro meritorní rozhodnutí. K porušení obhajovacích práv podle ní nedošlo ani po ustanovení Mgr. Š. K. obhájcem, neboť byl přítomen pouze výslechu obviněného v souvislosti s rozhodnutím o vazbě. Měla za to, že k porušení práva na obhajobu obviněného nedošlo ani tehdy, nebyl-li Mgr. Š. K. přítomen výslechu spoluobviněného J. I., protože obviněnému i jeho obhájci byla dána možnost v hlavním líčení, v němž byl spoluobviněný vyslýchán, klást mu otázky a vyjadřovat se k jeho věrohodnosti.
Stran naplnění znaků skutkové podstaty porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. poukázala zejména na skutečnost, že vstup obviněného D. Š. do bytu poškozené nebyl v souladu s její vůlí a užité násilí bylo jediným důvodem vstupu a pohybu obviněného po předmětném bytě. Užitou právní kvalifikaci nevylučuje skutečnost, že poškozená obviněným sama otevřela dveře. Poškozená dveře otevřela na základě impulsu, který byl dán obviněným, který u dveří zvonil, a následně již konflikt probíhal v režii obviněného s vyloučením vůle poškozené. Pochybení neshledala ani v posouzení formálních a materiálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy. Soudy správně přihlédly k tomu, že se obviněný zvlášť závažného úmyslného trestného činu dopustil v době podmíněného propuštění z výkonu trestu, ve spolupachatelství a v souběhu s dalším trestným činem proti svobodě, a nepřehlédly ani to, že jsou proti němu vedena další trestní stíhání pro násilné trestné činy. Přiléhavě zohlednily nejenom délku, která uplynula od posledního odsouzení, ale i délku doby, kdy byl obviněný propuštěn z výkonu předchozího trestu odnětí svobody. Měla za to, že s ohledem na charakter a závažnost trestného činu, pro který byl již odsouzen (trestný čin loupeže s kvalifikovanou skutkovou podstatou), jakož i charakter nyní posuzovaného činu a další soudy zmiňované skutečnosti byly splněny materiální požadavky ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Dovolatel s odkazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tvrdil, že neměl v některých fázích trestního řízení obhájce, ačkoliv ho mít měl. Je zjevné, že tyto námitky nelze úspěšně uplatnit prostřednictvím jím deklarovaného důvodu dovolání, lze je podřadit pod dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze totiž dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tento dovolací důvod postihuje typicky především situace, kdy došlo k porušení ustanovení o nutné obhajobě. Zahrnuje však i případy, kdy obviněný sice obhájce, ať již zvoleného či ustanoveného soudem, má, ale orgány činné v trestním řízení neplní jim zákonem uložené povinnosti a neumožní obhájci, aby realizoval svá zákonná oprávnění a povinnosti. Současně je vhodné uvést, že podle praxe soudů citovaný dovolací důvod nenaplní jakékoliv porušení práva na obhajobu, nýbrž pouze takové, které je ve svých důsledcích skutečně relevantní z hlediska meritorního rozhodnutí. Jestliže např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 528/2002, publikováno též pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr.).
Obviněný vytkl, že v období od 9. 4. 2003, kdy mu bylo sděleno obvinění, do 17. 7. 2003 a pak od 24. 1. 2005 do 8. 3. 2005 neměl obhájce, ač ho mít měl, neboť se jednalo o případ nutné obhajoby, a dále, že obhájce Mgr. Š. K. nebyl vyrozuměn o konání výslechu spoluobviněného J. I., čímž mělo dojít ke zkrácení jeho práv na obhajobu. Nesouhlasil ani s postupem soudu prvního stupně, pokud mu dne 8. 3. 2005 ustanovil obhájce Mgr. Š. K., který mu předtím dne 24. 1. 2005 vypověděl plnou moc. S těmito výhradami uplatněnými i v odvolání obviněného se zabýval již odvolací soud, zevrubně se s nimi vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí (strany 6, 7) a dovolací soud se s jeho závěry ztotožňuje.
Z obsahu spisu se zjišťuje, že obviněnému D. Š. bylo dne 9. 4. 2003 doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. pro skutek kvalifikovaný jednak jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., jednak jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (č. l. 2, 3); záznam o zahájení úkonů trestního řízení v této věci je datován již dnem 27. 2. 2003 (č. l. 1). Dne 17. 7. 2003 si obviněný zvolil obhájce Mgr. Š. K. (viz plná moc na č. l. 4) a následujícího dne byl konán výslech obviněného za přítomnosti jeho obhájce, resp. jeho zástupce Mgr. J. B. Současně se však též podává, že v období od 9. 4. 2003 do 17. 7. 2003 nebyly konány žádné úkony trestního řízení. Do okamžiku, než si obviněný zvolil obhájce, byly provedeny toliko ohledání místa činu – bytu užívaného poškozenou a ohledání vozidla řízeného obviněným, v němž byl nalezen mobilní telefon zn. Siemens. Oba tyto procesní úkony byly správně označeny jako neodkladné a byly-li provedeny ještě před sdělením obvinění, není takový postup policejního orgánu nezákonný.
Z výše uvedené rekapitulace zjevně vyplývá, že v období od 9. 4. 2003 do 17. 7. 2003 v rámci předmětného trestního řízení nebyly prováděny žádné úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí, dokonce ani žádné jiné. Jak přiléhavě uvedl již odvolací soud, zjištěná časová prodleva mezi doručením usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému a zvolením obhájce se nikterak neodrazila na zákonnosti opatřených důkazů a zákonnosti jejich provedení v hlavním líčení. Všechny důkazy, které byly opatřeny a následně provedeny soudem prvního stupně, byly opatřeny v souladu s trestním řádem. I dovolací soud sdílí názor, že nejde o relevantní porušení práva na obhajobu, pokud obviněný v období, kdy nebyly činěny žádné úkony trestního řízení, neměl obhájce, protože v takovém období nejsou vykonávána obhajovací práva obviněného a nemůže dojít ani k jejich porušení nebo jejich zkrácení.
Shodný závěr nutno učinit i ohledně období od 24. 1. 2005, kdy obhájce Mgr. Š. K. vypověděl obviněnému plnou moc, do 8. 3. 2005, kdy byl týž obhájce obviněnému ustanoven soudem. Jak zrekapituloval již odvolací soud, obhájce Mgr. Š. K. po výpovědi plné moci po ochranou dobu vykonával úkony obhajoby, dne 8. 3. 2005 byl jako obhájce ustanoven soudem (č. l. 130). Obhajobu vykonával až do 22. 3. 2005, kdy obhajobu převzala zvolená obhájkyně Mgr. L. K. (č. l. 137). V době od 24. 1. 2005 do 8. 3. 2005 nebyl proveden žádný procesní úkon významný pro rozhodnutí o vině obviněného; dne 8. 3. 2005 byl obviněný vyslýchán k otázkám souvisejícím s případným rozhodnutím o jeho vazbě, tomuto procesnímu úkonu byl již jako ustanovený obhájce přítomen Mgr. Š. K., o čemž byl obviněný zpraven, a žádnou námitku on ani obhájce neuplatnili.
Jakkoliv lze mít pochybnosti o korektním postupu soudu prvního stupně, pakliže obviněnému ustanovil obhájce, který mu předtím plnou moc vypověděl mimo jiné i proto, že „obviněný údajně neposkytoval řádnou potřebnou součinnost nezbytnost k řádné obhajobě jeho osoby“, ač patrně hlavním důvodem bylo, že mu obviněný neposkytl žádnou zálohu na úhradu odměny (viz přípis na č. l. 122), nelze nevidět, že v konkrétním případě nemá tato okolnost a ani skutečný důvod výpovědi plné moci žádný význam. Jisto totiž je, že ustanovený obhájce byl přítomen toliko výslechu obviněného před vzetím do vazby, proti jeho přítomnosti obviněný neprotestoval, přičemž posléze byl obviněný ze zadržení propuštěn. Tento procesní úkon nesloužil a ani nemohl sloužit jako úkon směřující k meritornímu rozhodnutí o vině obviněného, a proto ani v těchto souvislostech nelze uvažovat o relevantním zásahu do práva na obhajobu.
Obviněný konečně nesouhlasil ani se způsobem, jakým se odvolací soud vypořádal s jeho námitkou, že jeho obhájce nebyl v přípravném řízení vyrozuměn o výslechu spoluobviněného J. I. dne 24. 10. 2003, pokud ji odmítl s tím, že spoluobviněný byl v hlavním líčení vyslechnut a obhájce ani nežádal, aby byl o všech úkonech trestního řízení vyrozumíván.
Dovolateli je třeba dát za pravdu v tom, že ve spisovém materiálu nemá oporu tvrzení odvolacího soudu, že jeho obhájce nežádal, aby byl vyrozumíván o vyšetřovacích úkonech, poněvadž z obsahu protokolu o výslechu obviněného D. Š. ze dne 18. 7. 2003 vyplývá, že jeho obhájce (tehdy Mgr. J. B., i. s.) žádal, aby byl včas vyrozuměn o všech konaných vyšetřovacích úkonech (č. l. 11). Neobstojí ani úvaha tohoto soudu, že je povinností orgánů činných v přípravném řízení vyrozumět obhájce toliko o výslechu svědků, nikoliv však spoluobviněného. Podle §165 odst. 2 tr. ř. obhájce je již od zahájení trestního stíhání oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění o něm zajistit. Může obviněnému i jiným vyslýchaným klást otázky, avšak teprve tehdy, až orgán výslech skončí a udělí mu k tomu slovo. Vyslýchanými osobami je tak třeba rozumět nejen svědky, znalce, zúčastněné osoby, ale samozřejmě i spoluobviněné.
Třebaže v této části nelze s odvolacím soudem souhlasit, významná je další jeho argumentace o výslechu spoluobviněného v hlavním líčení, s níž se naopak dovolací soud zcela ztotožňuje. I když obhájce obviněného nebyl vyrozuměn o konání výslechu spoluobviněného J. I., ač o něm vyrozuměn být měl, byla obviněnému a jeho obhájkyni Mgr. L. K. v hlavním líčení, tj. stěžejním stadiu trestního řízení, kde byl spoluobviněný J. I. znovu vyslechnut, dána možnost klást tomuto spoluobviněnému otázky a prověřovat jeho věrohodnost (č. l. 153, 154).
Atributem spravedlivého procesu, jak je zakotven i v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je zachování rovnosti stran při provádění důkazu výslechem svědků nebo spoluobviněného a splnění požadavku, aby alespoň jednou v trestním řízení měl obviněný nebo obhájce možnost položit svědkovi nebo spoluobviněnému potřebné otázky, což dozajista splněno bylo (k tomu přiměřeně např. rozhodnutí č. 18/1999-II. Sb. rozh. tr., nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 135/99). Ani v tomto případě nedošlo k porušení obhajovacích práv či práva na spravedlivý proces, jak namítal dovolatel.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání jsou ve světle uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významné otázky, zda skutkem obviněného byly naplněny znaky trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a dále zda byla splněna materiální podmínka aplikace ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., aby bylo možno obviněného považovat za zvlášť nebezpečného recidivistu.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo neoprávněně vnikne do domu nebo do bytu jiného nebo tam neoprávněně setrvá.
Trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo užije při činu uvedeném v odstavci 1 násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná-li překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí.
Z tzv. právních vět výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že soud považoval za naplněné ty znaky trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný neoprávněně vnikl do domu jiného a užil při činu násilí a proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Skutková část výroku o vině tohoto rozsudku ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky těchto trestných činů.
Nejvyšší soud se otázkou porušení domovní svobody v kontextu s ústavně zaručenou garancí nedotknutelnosti obydlí zevrubně zabýval ve stanovisku ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. Tpjn 300/2000, jež bylo publikováno pod č. 14/2002 Sb. rozh. tr. Zaujal názor, že je třeba vycházet z toho, co je objektem trestného činu porušování domovní svobody. Objektem tohoto trestného činu je domovní svoboda zaručená článkem 12 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.), který ve svém odst. 1 stanoví, že obydlí je nedotknutelné a není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. Chráněna je tak domovní svoboda jak vlastníka, tak oprávněného uživatele domu nebo bytu. Domovní svobodu přitom nelze chápat jako pouhou nedotknutelnost, nenarušitelnost obydlí (domu či bytu) v jeho hmotné podstatě, ale je třeba ji chápat šířeji, a to jako právo občana - oprávněné osoby nebýt nikým neoprávněně rušen ve svém soukromí, jež mu poskytuje obývaný dům nebo byt, a to včetně ochrany osobní integrity takové osoby v tomto prostoru.
Objektem trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. je jednak osobní svoboda, jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jako prostředku k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby.
Pojem násilí sice není v trestním zákoně definován, při jeho výkladu je třeba vzít v úvahu souvislost, v níž je znaku „násilí“ použito. V tomto kontextu lze rozlišovat násilí ve formě vis absoluta, tj. násilí, které zcela vylučuje volní chování napadeného (například po jeho svázání), a násilí ve formě vis compulsiva, tj. násilí, které nemá za cíl zcela vyřadit vůli napadeného, ale působit na jeho psychiku s cílem přinutit jej, aby se podrobil nátlaku a ukončil svůj odpor (například bitím doprovázeným určitými požadavky).
V obou případech je přitom pro násilí ve smyslu §234 odst. 1 tr. zák. charakteristické použití fyzické síly k překonání nebo zamezení odporu, a to bez ohledu na to, zda už kladeného nebo jen očekávaného. Násilím proti jinému je zde především útok přímo proti tělu určité napadené osoby, i když nemá za následek újmu na jejím zdraví. Zpravidla přitom takový útok směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe. Lze je však spáchat i na jiné osobě, například na někom blízkém bezprostřední oběti, na jejíž vůli je tak působeno ve snaze přimět ji k vydání požadované věci. Vyloučeno však není ani to, aby násilí ve smyslu §234 trestního zákona působilo na věc, pokud je prostředkem nátlaku na vůli bezprostřední oběti (poškozeného). Z uvedeného je zřejmé, že rozhodující není to, na koho nebo na co použitá fyzická síla přímo působí, ale že jí je použito jako prostředku nátlaku na vůli napadeného s cílem překonat nebo zamezit jím kladený nebo očekávaný odpor. Násilí (nebo pohrůžka bezprostředního násilí) je prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet zmocnění se věci. Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Právě o takovou situaci se v posuzovaném případě jednalo.
Dovolatel namítal, že do bytu poškozené nevnikl násilím, ani neužil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Toto tvrzení ale nemůže obstát.
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu se podává, že obviněný D. Š. s již odsouzeným spoluobviněným J. I. pod záminkou vzkazu od přítele si vyžádali od poškozené Š. H. otevření vstupních dveří bytu, které nato obviněný D. Š. rozrazil, a poté, co společně s J. I. vstoupili do bytu, udeřil poškozenou otevřenou dlaní do obličeje a požadoval po ní vydání peněz; když mu je poškozená odmítla vydat s tím, že žádné nemá a ustoupila do ložnice, obviněný ji tam následoval, stále po ní peníze žádal a opětovně ji uhodil, poté místo prohledal a odcizil poškozené 10.000,- Kč na hotovosti, které našel ve skříni, a mobilní telefon.
Z těchto zjištění je patrné, že dovolatel použil násilí, tj. fyzické síly k překonání očekávaného odporu poškozené, jednak jako prostředek ke vniknutí do bytu, jednak jako prostředek ke zmocnění se peněz, které od poškozené požadoval. Obviněný si byl dobře vědom, že ho poškozená nebude chtít do bytu pustit, a proto užil lsti, když tvrdil, že má vzkaz od přítele, a poté, co poškozená otevřela dveře, tyto rozrazil a do bytu vstoupil, přičemž proti poškozené užil dalšího fyzického násilí v podobě úderů otevřenou dlaní do obličeje. Okolnost, že poškozená poté, co obviněný dveře rozrazil, před ním ustupovala, vědoma si jeho fyzické převahy, aniž by se bránila, není rozhodující a stejně tak není relevantní, že dveře bytu na samém počátku kontaktu s obviněným sama otevřela. Ani podle dovolacího soudu není pochyb o tom, že rozražení dveří a následná facka naplňují znak násilí ve smyslu zákonného znaku skutkové podstaty §238 odst. 1, 2 tr. zák.
Soudy obou stupňů také opodstatněně vyvodily, že po násilném vstupu do bytu obviněný přistoupil k realizaci svého záměru získat peněžní prostředky. Protože mu je poškozená Š. H. odmítla vydat dobrovolně, opakovaně ji udeřil a nakonec obytnou místnost prohledal a zmocnil se 10.000,- Kč, které našel v peněžence poškozené ve skříni, a mobilního telefonu. Bití poškozené bylo jednoznačně vedeno snahou zmocnit se věcí z bytu užívaného poškozenou a obviněný také tento záměr realizoval tím, že ke škodě poškozené odcizil částku 10.000,- Kč a mobilní telefon. Úmysl obviněného nutno vztáhnout jak k násilnému jednání, jímž chtěl překonat odpor poškozené, pro který by se jinak nemohl věcí zmocnit, tak i k tomu, aby se zmocnil cizích věcí. Naplnil tak všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jak po stránce objektivní, tak i subjektivní, jak soudy obou stupňů správně vyvodily; jiné právní posouzení skutku v úvahu nepřichází.
Dále bylo třeba zabývat se otázkou, zda byly splněny předpoklady pro kvalifikaci skutku obviněného jako trestného činu loupeže spáchaného zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák. Třebaže odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není ve vztahu k této otázce zcela pregnantní, odvolací soud přesto reagoval na všechny podstatné okolnosti a závěry, k nimž dospěl, dovolací soud akceptuje.
Podle §41 odst. 1 tr. zák. pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Zvlášť závažnými trestnými činy jsou podle §41 odst. 2 tr. zák. trestné činy uvedené v §62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Je tak evidentní, že trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. do kategorie těchto trestných činů náleží.
Před spácháním posuzovaného trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. byl obviněný odsouzen pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, uložený nepodmíněný trest odnětí svobody částečně vykonal a poté byl dne 23. 6. 1999 podmíněně propuštěn z výkonu tohoto trestu, přičemž mu byla stanovena zkušební doba čtyř roků. Formální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy, kterou ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. spojuje s předchozím potrestáním pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, tak byla splněna.
Otázkou tedy bylo, zda opětovné spáchání trestného činu loupeže dne 26. 2. 2003, ač již byl obviněný pro stejný trestný čin spáchaný dne 7. 2. 1993 potrestán, má být posouzeno jako okolnost, která pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, tedy zda je splněna tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy.
Komplexní posuzování materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy předpokládá zejména posouzení povahy dříve a nyní spáchaného trestného činu loupeže, ve vztahu k němuž byla zvažována recidiva. Dále je třeba přihlédnout k počtu, druhu a výši dřívějších odsouzení a uložených trestů, k celkové délce v minulosti vykonaných trestů a délce intervalů mezi jejich výkonem a konečně důležitým hlediskem je i osobnost obviněného (k tomu srov. též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 396/03, III. ÚS 747/06 aj.).
K naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy nemusí dojít v případech, kdy některé skutečnosti ovlivní charakter, závažnost a následky dřívějšího odsouzení nebo nyní souzeného trestného činu uvedeného v §41 odst. 2 tr. zák. anebo hodnocení osoby pachatele, který má být označen za zvlášť nebezpečného recidivistu. Žádné takové skutečnosti však shledány nebyly.
Ve vztahu k dříve spáchanému trestnému činu loupeže, jehož potrestání bylo vzato na zřetel při kvalifikaci zvlášť nebezpečné recidivy, bylo ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 1 T 47/93 a z rozsudku tohoto soudu ze dne 30. 5. 1994 zjištěno, že trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se obviněný dopustil tím, že dne 7. 2. 1993 kolem 16.00 hod. v N., okr. T., v blízkosti zadního oplocení závodu Z. p. s vozidlem Fiat Tipo sledoval poškozeného občana S. E. H. a poté, co tento zajel na opuštěné místo, zastavil vozidlo Fiat Tipo v bezprostřední blízkosti, poté z vozidla vystoupil a na místo řidiče přesedl spoluobviněný M. V., který posléze s vozidlem odjel, obviněný D. Š. přistoupil k vozidlu AUDI 100 majitele E. H., otevřel dveře u vozidla a násilně vytáhl majitele z vozidla, do tohoto vozidla sám nasedl a z místa ujel, čímž způsobil poškozenému E. H. škodu ve výši 824.000,- Kč na odcizeném vozidle a 51.300,- Kč na věcech nacházejících se uvnitř vozidla. Za tento trestný čin byl podle §234 odst. 2 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na pět roků. Rozsudek napadl obviněný odvoláním, které však bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 1996, sp. zn. 4 To 106/94, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Obviněný část uloženého trestu vykonal a usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 23. 6. 1999, sp. zn. 10 PP 151/99, byl z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn a byla mu stanovena zkušební doba čtyř let. Popsaný skutek kvalifikovaný jako trestný čin loupeže lze charakterizovat průměrnou intenzitou fyzického násilí, poškozenému nebyla sice způsobena újma na zdraví, avšak hodnota odcizených věcí byla vysoká, podstatně přesahující hranici značné škody a přehlédnout nelze ani notnou dávku odhodlanosti, s níž obviněný – obdobně jako v nyní posuzovaném případě - čin realizoval.
Přes předchozí odsouzení a potrestání nedošlo u obviněného k nápravě. Nyní projednávaného skutku se dopustil jako dospělý pachatel, čin plánoval, užil při něm násilí nemalé intenzity vůči osobě, jejíž obranné možnosti byly značně sníženy, útok vůči poškozené byl tak nečekaný a intenzivní, že ani další osoby nacházející se v bytě nenašly odvahu pomoci poškozené a proti fyzicky zdatnému obviněnému nikterak nevystoupily. Obviněný se navíc trestného činu dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
Obviněnému nelze přitakat, pakliže namítal, že při posuzování podmínek zvlášť nebezpečné recidivy mělo být vycházeno z doby, kdy byl poprvé odsouzen za trestný čin loupeže, a nikoliv z doby, kdy byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu. Odvolací soud v těchto souvislostech správně konstatoval, že není rozhodující, že předchozí zvlášť závažný trestný čin spáchal už v roce 1993, podstatné je, kdy byl za tento trestný čin potrestán. Upozornil, že do čtyř let od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody se obviněný znovu dopustil zvlášť závažného trestného činu, což podle něj dokládá, že formální i materiální podmínky pro aplikaci ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. byly splněny (strany 10, 11 napadeného rozsudku).
Jak přiléhavě uvedla státní zástupkyně, vedle doby, která uplynula od posledního odsouzení, je nutno hodnotit i délku doby, která uplynula od skončení výkonu trestu odnětí svobody, neboť v jeho průběhu má pachatel značně omezené možnosti trestnou činnost opakovat. Soudy proto opodstatněně přihlížely nejen k délce doby, jež uplynula od spáchání předchozího zvlášť závažného trestného činu, od vyhlášení odsuzujícího rozsudku za takový trestný čin, ale zvláště pak k délce doby, která uplynula od podmíněného propuštění z výkonu trestu, a tuto dobu necelých čtyř let správně považovaly za relativně krátkou. Obviněný ani nevyhověl podmínkám podmíněného propuštění, ve zkušební době se dopustil dalšího zvlášť závažného trestného činu téže povahy. S ohledem na charakter a závažnost nyní posuzovaného činu kvalifikovaného též jako zvlášť závažný trestný čin, jakož i zvlášť závažného trestného činu, pro který byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 47/93, okolnosti, za nichž byly oba zvlášť závažné trestné činy spáchány, byl opodstatněně vysloven závěr, že obviněný naplnil zákonné znaky zvlášť nebezpečného recidivisty jak po stránce formální, tak i materiální.
Odvolací soud nepochybil, pokud jednání obviněného kvalifikoval jednak jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák., jednak jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. dubna 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková