ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.863.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 863/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. srpna 2009 o dovolání obviněného J. H., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 9 To 233/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 101/2005, takto:
§265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 1 T 101/2005, byl obviněný J.H. uznán vinným v bodech 2 - 4), 6), 9), 11) jednak trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a jednak trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., a v bodě 3) trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., kterých se podle skutkových zjištění popsaných ve výroku rozsudku dopustil spolu s obviněnými M. B. a V. F. tak, že
pod bodem 2) v době od 22:15 hod. dne 18. 10. 2004 do 7:00 hod. dne 19. 10. 2004 po násilném překonání zajištěných vstupních dveří provedli vloupání do areálu S. o. u., P., ulice P., odkud následně odcizili mycí stroj zn. WAP Alto Triton 1100, gola sady, vibrační brusku, křovinořez značky Husqvarna, motorovou rotační sekačku značky Mountfield a další věci, vše v celkové hodnotě 73.850,- Kč, poškozením zařízení objektu pak způsobili škodu ve výši 7.100,- Kč, vše ke škodě SOU a OU P. zastoupeného Ing. V. H., dále odcizili pilu značky Homelite, přímočarou pilu a další věci, vše v hodnotě 6.100,- Kč ke škodě P. T. a dále odcizili plastovou přepravku s nářadím v hodnotě 6.500,- Kč ke škodě poškozeného L. S.,
pod bodem 3) v době od 18:00 dne 22. 10. 2004 do 14:00 hod. dne 23. 10. 2004 v P., ulice M., za použití násilí po vypáčení dřevěných balkónových dveří vnikli do rodinného domu manželů V. a z domu odcizili elektroniku, šperky, hodinky, sklo, oblečení a další věci, vše v celkové hodnotě 38.050,-Kč a na poškození vznikla škoda ve výši 2.000,- Kč, vše ke škodě L. V., bytem P., M. a M. V., trv. bytem K., O.,
pod bodem 4) v době od 17:10 hod. dne 27. 10. 2004 do 9.00 hod. dne 28. 10. 2004 po násilném překonání zajištěného okna provedli vloupání do budovy O. ú. L., K., odkud následně odcizili trezor v hodnotě 8.000,- Kč s finanční hotovostí ve výši 56.335,- Kč a 50,- Euro, razítka, diktafon zn. Olympus a další věci, čímž způsobili škodu ve výši 68.885,- Kč a 50,- Euro a poškozením zařízení objektu způsobili další škodu ve výši 4.300,- Kč, vše ke škodě obce L., dále odcizili finanční částku 3.800,- Kč ke škodě M. H., a M. Č.,
pod bodem 6) v době od 21:30 hod. dne 9. 11. 2004 do 6:00 hod. dne 10. 11. 2004 provedli vloupání do objektu čerpací stanice V. v obci T., okres B., ale po sepnutí signalizačního zařízení od dalšího jednání upustili a z místa činu utekli, poškozením střešní krytiny a dalších součástí objektu pak způsobili škodu ve výši 10.000,- Kč ke škodě společnosti N. I., s. r. o. se sídlem P., V. zastoupené M. S.,
pod bodem 9) v době od 23:00 hod. dne 16. 11. 2004 do 14:00 hod. dne 17. 11. 2004 po překonání zajištěného okna provedli vloupání do budovy O. ú. L., M. n., R., odkud následně odcizili 2 ks počítačů, LCD monitor, CD a diskety, digitální fotoaparát značky Olympus, přenosnou paměťovou kartu, velké množství klíčů od O. ú. L. a dalších objektů, vše v hodnotě 69.000,- Kč, finanční hotovost ve výši 56.210,- Kč, tedy vzniklá škoda odcizením je celkem 125.210,- Kč, poškozením zařízení objektu pak způsobili škodu ve výši 3.760,-Kč vše ke škodě obce L. zastoupené Ing. J. L.,
pod bodem 11) v době od 21.00 hod. dne 3. 1. 2005 do 14:45 hod. dne 4. 1. 2005 oknem na dámském WC vnikli do objektu sportovní haly (f. c.) v obci D., okres P., následně uvnitř haly vyrazili vstupní dveře do posilovny, kde rozbili skleněnou výplň vitríny a z této vzali klíče, které použili k otevření skříněk, ze kterých odcizili sportovní náčiní, sportovní oblečení, nápoje, finanční hotovost, mobilní telefon značky Nokia, gely, krémy a další věci, přičemž odcizením věcí vznikla škoda ve výši 154.100,- Kč obchodní společnosti E. S., s. r. o., se sídlem P., J., a poškozenému J. P., bytem D., K P. vznikla škoda odcizením sportovní tašky značky UMBRO ve výši 400,- Kč a na poškození budovy a zařízení pak byla způsobena škoda ve výši 5.000,- Kč ke škodě obce D.
Za tyto trestné činy byl obviněný J. H. odsouzen podle §238 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu práce spojené s hmotnou odpovědností a nakládání s finančními prostředky na dobu dvou roků. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byly zrušeny výroky o trestech jednak z rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 1 T 160/2006, a jednak z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 24 T 19/2007, který byl obviněnému doručen dne 11. 6. 2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odvolání podané obviněným proti výroku o trestu shora uvedeného rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 9 To 233/2008, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Prostřednictvím obhájce JUDr. J. L. podal obviněný proti tomuto usnesení odvolacího soudu z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil též výlučně proti výroku o trestu, s nímž se neztotožnil. Poukázal zejména na to, že k trestné činnosti mělo dojít od konce roku 2004 do počátku roku 2005 a trestní stíhání bylo zahájeno dne 10. 1. 2005 a skončilo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2008, jež bylo jeho obhájci doručeno dne 27. 3. 2009. Doba trvání celého trestního řízení činila více než čtyři roky, což považuje za neúměrné, k čemuž poukázal na judikaturu Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 7/2003, a sp. zn. II. ÚS 445/98. V souladu s ní a s odkazem na rozhodovací činnost Nejvyššího soudu zmínil, že je nutno při ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody respektovat požadavek spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu a veřejným zájmem na stíhání a potrestání pachatele. Důvod takové neproporcionality spočívá v nezohlednění délky soudního řízení, stejně jako doby, která uplynula od spáchání skutků, pro které byl obviněný uznán vinným, jak vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, kde rovněž vyslovil, že jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zároveň třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody obviněného, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoli. Ústavní soud zdůraznil, že je povinností obecných soudů využít všech prostředků, které jim trestní právo poskytuje k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Podle obviněného však z napadených rozhodnutích nevyplývá, že by se soudy při ukládání trestu zabývaly otázkou časového odstupu od spáchání trestné činnosti a stejně tak neposuzovaly faktory významné z hlediska délky řízení, která činila více než čtyři roky. Odvolací soud nespecifikoval, proč řízení trvalo tak dlouhou dobu, nepřihlédl k obviněným nezaviněným průtahům v řízení a neposkytl mu kompenzace spočívající v podmíněném odložení výkonu trestu odnětí svobody s výslovným uvedením toho, že se tak děje vzhledem k porušení práva na přiměřenou délku řízení.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 9 To 233/2008 zrušil a zároveň přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. k dovolání písemně vyjádřil, připustil, že judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu skutečně dovodila, že při ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody obviněného je s ohledem na čl. 8 odst. 2 Listiny v souvislosti s délkou vedeného řízení ještě zásahem proporcionálním či nikoli. V posuzované věci však konstatoval, že skupina spoluobviněných páchala svoji trestnou činnost do 3. 1. 2005. První usnesení o zahájení trestního stíhání ve smyslu §160 odst. 1 trestního řádu bylo následně vydáno dne 10. 1. 2005. Předmětem trestního řízení v konečném důsledku bylo jednání 4 spoluobviněných realizované v 18 dílčích skutcích. Obžaloba byla podána dne 13. 12. 2005, vzhledem k nekontaktnosti některých spoluobviněných (byly vydány dva příkazy k zatčení) a potřebě vést se všemi spoluobviněnými společné řízení bylo hlavní líčení zahájeno dne 26. 10. 2006. Pokračováno bylo s ohledem na rozsah trestné činnosti a větší počet svědků – poškozených ve dnech 16. 11. 2006, 15. 2. 2007, 15. 5. 2007, 14. 6. 2007, 7. 8. 2007, 20. 11. 2007 a 15. 1. 2008, kdy byl vyhlášen rozsudek. Toto rozhodnutí napadli tři spoluobvinění odvoláními, přičemž o odvolání obviněného J. H. bylo rozhodnuto, jak již bylo zmíněno výše, dne 16. 7. 2008, čímž bylo jeho trestní stíhání ve smyslu §12 odst. 10 trestního řádu ukončeno. Celková doba řízení tak činila cca 3 a půl roku, avšak nikoli zásadní dopad na časový průběh řízení, také měl přístup dvou spoluobviněných, kteří se soudním jednáním po určitou dobu vyhýbali. Lze tak dovodit, že k porušení práva obviněného ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nedošlo. Za takových okolností ovšem není ani namístě provádět jakoukoli kompenzaci ve vztahu k obviněnému ve výroku o trestu, tedy jinými slovy je nutné trest odnětí svobody, uložený mu ve výměře při dolní hranici rozhodné trestní sazby, byť v nepodmíněné formě, považovat (z pohledu proporcionality zásahu do osobní svobody) za adekvátní. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Za splnění výše uvedených podmínek posuzoval Nejvyšší soud dále otázku, zda uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze považovat za důvod dovolání v těchto zákonných ustanoveních vymezený, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z dikce tohoto ustanovení je patrno, že nedopadá na otázky spojené s trestem. Takovým důvodem může být důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný může tedy z tohoto důvodu namítat dvě alternativní pochybení soudu: pochybení soudu při ukládání druhu trestu, který je nepřípustný, nebo při určení takové výměry trestu, která je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za daný trestný čin (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 360/2006, ze dne 2. 9. 2002, 11 Tdo 530/2002, ze dne 4. 1. 2006, 7 Tdo 4/2006). Ani jedna alternativa však neposkytuje možnost dovolávat se porušení zákonných hledisek určujících uložení druhu a výměry trestu.
Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je též vhodné připomenout, že výrok o trestu (nejde-li o trest odnětí svobody na doživotí) lze napadnout dovoláním především z dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který se ovšem vztahuje jen k druhu a výměře uloženého trestu, a to v tom smyslu, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004 sp. zn. 11 Tdo 575/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 6, roč. 2004, T-701).
Pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nepřiměřenou délku trestního stíhání nebo delší dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, by měly soudy prvního a druhého stupně promítnout do nižší výměry nebo do mírnějšího druhu ukládaného trestu. Nejde však o žádná zákonná hlediska pro druh či výměru ukládaného trestu, takže se nemohou uplatnit ani jako kritérium pro úvahy o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to tím spíše, že tento dovolací důvod není naplněn ani případným porušením těch hledisek při ukládání trestu, která zákon výslovně uvádí v ustanoveních §31 až §34 tr. zák. Nepřiměřenou délku trestního řízení pak lze kompenzovat poskytnutím zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. 5 Tdo 14/2008 uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit, 46. roč. 2008 - T 1094).
I přes tento závěr považuje Nejvyšší soud nad rámec uvedených úvah pro úplnost podotknout, že Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě zakotvené v čl. 6 Úmluvy, jež se stala součástí právního řádu České republiky, je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Tento článek Úmluvy se však stal především výzvou signatářským státům organizovat vnitrostátní soudnictví tak, aby principy v Úmluvě zakotvené byly respektovány. Pokud jde o Českou republiku, k naplnění obsahu čl. 6 Úmluvy došlo v podstatě novelou zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., jež nabyla účinnosti dne 27. 4. 2006. Na citovanou změnu v právním řádu, jež mj. dopadá i na případy zjištěných neodůvodněných průtahů v soudním řízení, reagoval ve své rozhodovací praxi v poslední době i Ústavní soud. Např. v usnesení ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, výslovně konstatoval, že uvedenou novelizací byla zakotvena možnost dotčených osob v případech neodůvodněných průtahů nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a zák. č. 82/1998 Sb., ve znění dalších zákonů). S ohledem na takto rozšířené možnosti ochrany porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě Ústavní soud v citovaném usnesení zdůraznil princip subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým poskytnout ochranu právu, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno. V důsledku této změny právní úpravy pak Ústavní soud stížnost požadující vyslovení existence průtahů porušujících právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) nebo v přiměřené lhůtě (čl. 6 Úmluvy) proto označil za nepřípustnou. V podstatě shodně se vyjádřil Ústavní soud také ve svém usnesení ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1958/08. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 5 Tdo 77/2009).
Jestliže se obviněný s poukazem na neúměrnou délku řízení domáhal toho, aby jeho trest byl posouzen jako nepřiměřeně přísný, protože doba, po kterou trvalo celé trestní řízení trvala čtyři roky a odkázal přitom na čl. 6 Úmluvy, je se zřetelem na shora uvedená kritéria tato námitka okolností, která nedopadá na žádný ze zákonem vymezených důvodů dovolání podle §265b odst. 1, 2 tr. ř.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti, zejména na to, že obviněný uplatňoval argumenty, které nelze pod žádný dovolací důvod podřadit, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. srpna 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová