ECLI:CZ:NS:2010:11.TCU.51.2010.1
sp. zn. 11 Tcu 51/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 30. srpna 2010 v neveřejném zasedání opravný prostředek ministryně spravedlnosti České republiky podaný podle §397 odst. 5 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2008, v trestní věci vydání do ciziny A. A. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. března 2010, sp. zn. 8 To 21/2010, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2010, sp. zn. Nt 475/2008, a rozhodl takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. března 2010, sp. zn. 8 To 21/2010, se zrušuje.
Vrchnímu soudu v Praze se přikazuje, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Generální prokuratura Ruské federace požádala dopisem ze dne 29. prosince 2008, č. 81/3-754-08, o vydání státního občana Ruské federace A. A. k trestnímu stíhání do Ruské federace pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin vraždy podle §33 odst. 4 písm. ž), z) a §105 odst. 2 trestního zákona Ruské federace. Trestné činnosti se měl dopustit v podstatě tím, že v přesně nezjištěné době na nezjištěném místě najal D. D. S., aby za úplatu zorganizoval vraždu I. V. M., ten pak v březnu roku 2002 zapojil do plánu I. I. Ch. s tím, že za odměnu ve výši 5 000,- USD najme vraha, poskytne mu informace o oběti, o místě jejího bydliště a dodá mu zbraň a střelivo, takto I. I. Ch. najal osobu jménem I. H. B., kterému dne 1. dubna 2002 předal zbraň, střelivo a klíč od domu, kde oběť bydlela. I. H. B. pak dne 4. dubna 2002 v 9.40 hod za účasti Ch. a S. oběť třemi výstřely do hlavy a oblasti hrudníku zastřelil v jejím domě. Následujícího dne pak S. vyplatil Ch. částku ve výši 3 500,- USD, z níž Ch. následně předal B. částku ve výši 2 000 ,- USD.
Po provedeném předběžném šetření státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze podala dne 17. února 2009 pod sp. zn. 3 KZV 60/2008-82 u Městského soudu v Praze návrh na rozhodnutí o přípustnosti vydání státního občana Ruské federace A. A. (dále také „obviněný”) k trestnímu stíhání do Ruské federace.
Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 10. března 2009, sp. zn. Nt 475/2008, tak, že podle §397 odst. 1 tr. ř. vydání ruského státního občana A. A. k trestnímu stíhání do Ruské federace pro trestný čin vraždy, jehož se měl dopustit způsobem výše popsaným, není přípustné; z předběžné vazby byl obviněný propuštěn na svobodu. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že obviněný byl příslušníkem skupiny účastníků ozbrojeného odporu v tzv. první čečenské válce, a to ve velitelské funkci, což zakládá důvodnou obavu, že by mohl být v Ruské federaci z tohoto důvodu vystaven pronásledování a jeho postavení v trestním řízení by tak bylo zhoršeno [§393 písm. 1) tr. ř.].
O stížnosti státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze proti tomuto rozhodnutí rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. března 2009, sp. zn. 8 To 27/2009, tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Po tomto rozhodnutí Vrchního soudu v Praze předložila Ministryně spravedlnosti České republiky s odkazem na ustanovení §397 odst. 5 tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2008) dne 28. května 2009 tuto věc Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) k přezkoumání správnosti výše uvedených rozhodnutí soudů s odůvodněním, že v posuzovaném případě nebyl dostatečný důkazní podklad pro závěr, že by obviněnému v případě jeho vydání hrozilo nebezpečí mučení nebo jiného krutého a nelidského zacházení, a proto závěr o nepřípustnosti jeho vydání není správný, a navrhla, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud o opravném prostředku Ministryně spravedlnosti rozhodl usnesením ze dne 29. července 2009, sp. zn. 11 Tcu 49/2009, tak, že usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2009, sp. zn. 8 To 27/2009, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2009, sp. zn. Nt 475/2008, zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, s tím, že dosud opatřené podklady nejsou pro rozhodnutí o přípustnosti vydání obviněného dostatečné a soud si v dalším řízení má opatřit lepší předpoklady pro posouzení podmínek pro vydání obviněného A. A. do Ruské federace.
Po vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. února 2010, sp. zn. Nt 475/2008, tak, že podle §397 odst. 1 tr. ř. vydání A. A. k trestnímu stíhání do Ruské federace, pro trestný čin vraždy, jehož se měl dopustit způsobem výše již popsaným, je přípustné; podle §397 odst. 3 tr. ř. vzal soud obviněného do vydávací vazby, která se započítává od 9. února 2010, 13.30 hod. Z odůvodnění usnesení je patrno, že soud poté, co doplnil dokazování k podmínkám vydání obviněného, tyto i dříve provedené důkazy opětovně zhodnotil a dospěl k závěru, že vydání obviněného k trestnímu stíhání do Ruské federace je přípustné, když zde nejsou ani důvody domnívat se, že by po vydání obviněnému hrozilo mučení nebo jiné nelidské či kruté zacházení.
Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podala stížnost jednak státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, jednak obviněný A. A. O těchto stížnostech rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. března 2010, sp. zn. 8 To 21/2010, tak, že podle §149 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze částečně zrušil, a to ve výroku jímž byl obviněný A. A. podle §397 odst. 3 tr. ř. vzat do vydávací vazby, a zároveň podle §396 odst. 1 tr. ř. rozhodl o vzetí obviněného do předběžné vazby, která se započítává od 9. února 2010, 13.30 hod.
Ministryně spravedlnosti s odkazem na ustanovení §397 odst. 5 tr. ř. (ve znění účinném před 1. 1. 2009) předložila dne 10. června 2010 tuto věc Nejvyššímu soudu k přezkoumání správnosti výše uvedených rozhodnutí soudů s tím, že z odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze je zřejmé, že při svém rozhodování o přípustnosti vydání obviněného k trestnímu stíhání do Ruské federace, vzal mimo jiné v úvahu záruku poskytnutou České republice Generální prokuraturou Ruské federace dne 29. prosince 2008, a to, že obviněnému nebude v případě jeho vydání uložen trest smrti. Jelikož Listina základních práv a svobod ve svém čl. 6 odst. 2 stanoví, že se trest smrti nepřipouští, a právní vztahy mezi Českou republikou a Ruskou federací se v této oblasti řídí Evropskou úmluvou o vydávání ze dne 13. prosince 1957 (vyhl. pod č. 549/1992 Sb.), která umožňuje odmítnout vydání obviněného pro případ, že druhá strana neposkytne dostatečné ujištění o tom, že na vydávaném nebude trest smrti vykonán, je takové ujištění třeba považovat za podmínku vydání obviněného. S ohledem na tyto skutečnosti, musí být, stejně jako příslušná zákonná ustanovení a příslušné články Evropské úmluvy, citováno přímo ve výroku usnesení soudu o přípustnosti vydání (v tomto směru odkazuje ministryně na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 1995, sp. zn. 7 To 102/95, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/1996, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2001, sp. zn. 11 Tcu 26/2001). Protože výrok usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2010, sp. zn. Nt 475/2008, toto ujištění neobsahuje, a toto pochybení nebylo napraveno ani usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. března 2010, sp. zn. 8 To 21/2010, který ve věci rozhodoval jako soud stížnostní, jsou obě rozhodnutí soudů z těchto důvodů chybná.
Ministryně dále ve svém podání vyjádřila pochybnosti ohledně správnosti postupu Vrchního soudu v Praze, který napadeným usnesením ze dne 2. března 2010, sp. zn. 8 To 21/2010, údajně rozhodl pouze o stížnosti státní zástupkyně do výroku o vazbě, nerozhodl již ale o stížnosti obviněného A. A. podané proti výroku o přípustnosti vydání jmenovaného k trestnímu stíhání do Ruské federace. Námitkami obviněného se sice stížnostní soud v odůvodnění svého usnesení věcně zabýval a shledal je neodůvodněnými, tyto své závěry však nijak nepromítl do výrokové části svého rozhodnutí. V rozhodnutí stížnostního soudu tedy chybí výrok o tom, že se stížnost obviněného podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítá.
V další části svého podání ministryně naopak vyjadřuje plný souhlas se závěry Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze ve vztahu k naplnění podmínek přípustnosti vydání obviněného A. A. k trestnímu stíhání do Ruské federace, když podle jejího názoru v posuzované věci nejsou překážkou vydání ani závazky České republiky v oblasti ochrany lidských práv a základních svobod. Ministryně rekapituluje podání obhájce obviněného, zástupkyně Amnesty International Spojených států amerických, prezidenta Americké asociace židů z bývalého Sovětského svazu, prezidenta Mezinárodní asociace Mír a lidská práva, které jí byly v souvislosti s řízením o vydání obviněného do Ruské federace doručeny. Z těchto podkladů má za to, že se obviněný aktivně účastnil prvního rusko-čečenského konfliktu v letech 1994-1996. Tato okolnost však sama o sobě nemůže vést k závěru o nepřípustnosti vydání obviněného do Ruské federace. Při posuzování reálné hrozby porušení lidských práv a základních svobod vydávaného, je třeba vždy vycházet z konkrétních podmínek, za kterých je o vydání žádáno. Otázku přípustnosti vydání nelze opírat výlučně o politickou situaci na území dožadujícího státu a negativní kritiku tohoto státu ze strany mezinárodní veřejnosti. Právě v těchto souvislostech, tedy k otázce konkrétního nebezpečí hrozícího přímo obviněného A. A., nebyly předloženy žádné tomu nasvědčující informace. Dokumenty a zprávy různých nevládních a vládních organizací takovým podkladem být nemohou. Podstatné v této souvislosti je, že Ruská federace je členským státem Rady Evropy, jejímž posláním je ochrana, monitorování a prosazování lidských práv. Ruská federace není státem, kde by docházelo k hrubému, masovému a systematickému porušování lidských práv, jež by zcela znemožňovalo jakoukoliv trestní spolupráci. Ze strany dožadujícího státu (v extradiční žádosti ze dne 19. prosince 2008 a v přípise ze dne 15. dubna 2010) navíc byly České republice poskytnuty dostatečné záruky, že obviněnému nebude uložen trest smrti, bude mu zajištěn spravedlivý proces, včetně práva na obhajobu, nebude vystaven mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání, nebude stíhán z politických důvodů, z důvodů svého původu, rasy, náboženství, příslušnosti k národnostní skupině nebo pro své politické názory. O případných stížnostech obviněného a způsobu jejich vyřízení, jakož i o výsledcích trestního řízení proti obviněnému, bude neprodleně informováno Ministerstvo spravedlnosti České republiky. Konzulární úředníci Velvyslanectví České republiky v Moskvě, nebo jiní úředníci jiného konzulárního úřadu České republiky akreditovaného v Ruské federaci budou moci obviněného navštívit ve vazbě, popř. ve výkonu trestu odnětí svobody, bude-li uložen, a mluvit s ním bez přítomnosti třetích osob, a budou také moci vyžadovat informace o probíhajícím trestním řízení a účastnit se jej. Takové záruky lze podle názoru ministryně spravedlnosti považovat za zcela postačující, aby bylo možno dospět k závěru, že obviněnému po jeho vydání v Ruské federaci nehrozí takové jednání, které by porušovalo čl. 3 nebo čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V této souvislosti ministryně spravedlnosti poukázala na to, že obdobná ujištění byla poskytnuta i španělským orgánům v případě vydání ruského státního příslušníka čečenské národnosti M. M. G. k trestnímu stíhání do Ruské federace a Evropský soud pro lidský práva v rozhodnutí, kterým shledal stížnost vydávaného jako nepřijatelnou, vyslovil, že taková ujištění lze považovat za dostatečná. V závěru ministryně spravedlnosti zdůraznila, že ačkoliv obviněný údajně podal dne 10. března 2010 k Evropskému soudu pro lidská práva proti České republice stížnost a návrh na vydání předběžného opatření podle čl. 39 Jednacího řádu Evropského soudu pro lidská práva, Evropský soud do dne podání jejího návrhu k Nejvyššímu soudu žádné opatření nevydal. Ve věci obviněného je sice současně vedeno řízení o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky, kde věc je ve fázi řízení o kasační stížnosti Ministerstva vnitra ze dne 13. ledna 2010 proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2009, kterým soud zrušil rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 19. února 2009, jímž byla žádost jmenovaného o přidělení ochrany jako zjevně nedůvodná zamítnuta, ale ani tato skutečnost nijak nebrání rozhodnutí o přípustnosti vydání obviněného. Je v plně kompetenci soudů ve vydávacím řízení, aby si opatřily náležité podklady pro závěr, zda zde jsou nějaké překážky vydání obviněného a současně, zda zde nejsou nějaké důvody k tomu, aby obviněnému byla poskytnuta ochrana České republiky.
Ministryně spravedlnosti v závěru navrhla, aby Nejvyšší soud napadená usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2010, sp. zn. Nt 475/2008, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. března 2010, sp. zn. 8 To 21/2010, zrušil a ve věci sám rozhodl tak, že vydání obviněného A. A. je podle §397 odst. 1 tr. ř. (ve znění do účinnosti zákona č. 457/2008 Sb.), za současného přijetí ujištění Generální prokuratury Ruské federace podle čl. 11 Evropské úmluvy o vydávání ze dne 13. 12. 1957 (vyhláška č. 549/1992 Sb.) a §393 písm. h) tr. ř. obsaženého v žádosti o vydání ze dne 29. 12. 2008, č. j. 81/3-754-08, že obviněnému nebude uložen trest smrti pro trestný čin vraždy, jehož se dopustil způsobem výše popsaným, je přípustné, a že se obviněný podle §396 odst. 1 tr. ř. bere do předběžné vazby, která se započítává od 9. 2. 2010, 13.30 hod.
Po předložení věci ministryní spravedlnosti bylo Nejvyššímu soudu České republiky doručeno jednak podání obviněného učiněné prostřednictvím jeho obhájce označené jako „Stanovisko vydávaného k podnětu ministryně spravedlnosti ze dne 9. 6. 2010 a návrh na zrušení usnesení Vrchního soudu a Městského soudu v Praze neboť vydání vydávaného není přípustné z důvodu porušení článků 3, 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kterou je Česká republika vázána“ a dále též přípis předsedkyně občanského sdružení Pomoz jednomu člověku pí. Hany Demeterové ze dne 28. června 2010.
Obviněný ve svém podání polemizuje s názorem ministryně spravedlnosti, že ve věci nebyly předloženy takové podklady, z nichž by vyplývalo konkrétní nebezpečí, které mu hrozí v případě jeho vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace. Obviněný podle svého názoru ve věci doložil jak obecná (přesto důležitá) stanoviska a vyjádření respektovaných vládních a nevládních organizací pojednávajících o katastrofálním stavu lidských práv v dožadujícím státě, a to zejména ve vztahu k tzv. bývalým bojovníkům čečensko – ruských válek, tak vyjádření řady významných osob osobně obeznámených s činností a postoji vydávaného i perzekucí státních orgánů, která by obviněnému hrozila v případě jeho vydání. Soud, podle názoru obviněného zcela bezdůvodně, vyzdvihl výsledky řízení o udělení azylu, resp. vyjádření Ministerstva vnitra, které je ale tendenční, účelové a nepravdivé. Pro nevydání obviněného hovoří mimo jiné postoj Rady vlády ČR pro lidská práva, schválený na zasedání dne 10. června 2010 ohledně poskytování mezinárodní ochrany a návratové politiky osob do Čečenska nebo také aktuální návrh Výboru pro právní záležitosti a lidská práva Parlamentního shromáždění Rady Evropy ze dne 28. 5. 2010 o zprávě o lidských právech na severním Kavkaze, schválený dne 24. 6. 2010, z nichž vyplývá, že v Ruské federaci (Čečenské republice) jsou soustavně masově a hrubě porušována základní lidská práva. Obviněný v této souvislosti upozornil také na ministryní spravedlnosti zmiňovaný případ Murata Gusajeva, ruského státního příslušníka, čečenské národnosti, a na události, které následovaly po jeho vydání do Ruské federace. V dalším odkazuje na argumentaci obsaženou ve stížnosti ze dne 19. února 2010, kterou podal proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2010, sp. zn. Nt 475/2008. V rámci svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že vydání obviněného není přípustné.
Obsahem přípisu předsedkyně občanského sdružení Pomoz jednomu člověku je stejně jako v případě výše uvedeného stanoviska obviněného především polemika se závěry soudů o přípustnosti a vydání a argumenty, jež předkládá ministryně spravedlnosti ve svém opravném prostředku ze dne 9. 6. 2010. Rovněž v tomto podání je poukazováno na množství dokumentů předložených obviněným a jeho obhájcem, které osvědčují systematické porušování lidských práv Ruskou federací i existenci nebezpečí, které konkrétně hrozí přímo obviněnému v případě jeho vydání do Ruské federace, na nedostatky, jimiž trpělo dokazování soudů ve vydávacím řízení (přikládání příliš velké důkazní váhy vyjádření Ministerstva vnitra k azylovému řízení obviněného), jakož i na nejaktuálnější postoje Rady vlády České republiky a Výboru pro právní záležitosti a lidská práva Parlamentního shromáždění Rady Evropy ke stavu dodržování lidských práv na severním Kavkaze. V podání je dále odkazováno na přiložené přípisy Občanské pomoci – Nadace pomoci uprchlíkům vnitřně přesídleným osobám ze dne 10. února 2010 a ze dne 8. května 2010, přípis Norského helsinského výboru ze dne 7. června 2010, rezoluci ze dne 22. června 2010, přijatou na zasedání PACE, a usnesení Rady vlády České republiky pro lidská práva ze dne 3. června 2010 s podnětem Výboru pro práva cizinců k otázkám poskytování mezinárodní ochrany a návratové politiky do země původu ve vztahu k osobám z Čečenska a osobám čečenského původu ze dne 18. května 2010, jejichž obsahem je popis stavu dodržování lidských práv v Ruské federaci ve vztahu k příslušníkům čečenského etnika. V závěru podání občanského sdružení Pomoz jednomu člověku je navrhováno, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že vydání obviněného A. A. k trestnímu stíhání do Ruské federace je nepřípustné.
Na tomto místě je třeba připomenout (Nejvyšší soud tak judikoval již v usnesení ze dne 19. října 2004, sp. zn. 11 Tcu 158/2004), že v řízení o opravném prostředku ministra spravedlnosti před Nejvyšším soudem se výhradně uplatní princip vázanosti rozsahem a důvody obsaženými v tomto zvláštním opravném prostředku. Neuplatní se zde tedy tzv. revizní princip, v jehož důsledku by Nejvyšší soud byl oprávněn a povinen zabývat se správností napadeného rozhodnutí, a to ve všech jeho aspektech, ale Nejvyšší soud může napadené rozhodnutí přezkoumat pouze z těch důvodů a v takovém rozsahu, v jakém jej ministr spravedlnosti v opravném prostředku podaném podle §397 odst. 5 tr. ř.napadá.
S ohledem na výše uvedené, se Nejvyšší soud mohl v posuzované věci zabývat pouze námitkami ministryně spravedlnosti, jejichž podstatou je tvrzení, že Městský soud v Praze pochybil, pokud do výroku o přípustnosti vydání obviněného A. A. k trestnímu stíhání do Ruské federace nezahrnul také ujištění dožadujícího státu, že vydávanému nebude uložen trest smrti, jakožto jednu z podmínek vydání do státu, kde trest smrti lze uložit, a dále námitkou, že Vrchní soud v Praze jako stížnostní soud rozhodl výrokem napadeného usnesení toliko o stížnosti státní zástupkyně, ačkoliv stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze podal prostřednictvím svého obhájce také obviněný. Pokud se ministryně spravedlnosti ve svém mimořádném opravném prostředku vyjadřuje také k otázkám přípustnosti vydání obviněného z pohledu jejich souladu s mezinárodními závazky České republiky v oblasti ochrany lidských práv a základních svobod, tak z obsahu jejího podání i celkového kontextu posuzované věci je zřejmé, že nejde o námitky ani o výtky, které by směřovaly proti napadeným rozhodnutím, ale toliko o argumenty, kterými ministryně zcela podporuje závěry obou soudů o přípustnosti vydání obviněného, aniž by se v tomto směru domáhala přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Městský soud v Praze i Vrchní soud v Praze se s otázkou souladu vydání obviněného s mezinárodními lidsko-právními závazky České republiky vypořádaly způsobem, proti němuž ministryně spravedlnosti ve svém mimořádném opravném prostředku nevznesla žádných námitek a Nejvyšší soud proto ani není oprávněn se touto otázkou jakkoliv dále zabývat a závěry soudů v jakémkoliv směru přezkoumávat.
Nejvyšší soud tak přezkoumal shora uvedené námitky ministryně spravedlnosti a poté dospěl k závěru, že podanému opravnému prostředku lze zčásti přisvědčit.
Podle §394 odst. 1 tr. ř. státní zástupce krajského státního zastupitelství, jemuž Ministerstvo spravedlnosti nebo nejvyšší státní zastupitelství zaslalo žádost cizího státu o vydání nebo který se dozvěděl o trestném činu, pro který by cizí stát mohl žádat o vydání, provede předběžné šetření. Účelem předběžného šetření je zejména zjistit, zda vydání osoby do cizího státu nebrání skutečnosti uvedené v §393 odst. 1 tr. ř.
Po skončení předběžného šetření rozhodne na návrh státního zástupce ve veřejném zasedání krajský soud, v jehož obvodu osoba, o jejíž vydání jde, má pobyt nebo byla zadržena, zda je vydání přípustné (§397 odst. 1 tr. ř.). V rámci rozhodování o přípustnosti vydání soud posuzuje splnění všech právních podmínek pro vydání konkrétní osoby do ciziny, a to nejen právních podmínek vyplývajících z trestního řádu (§393 odst. 1 tr. ř.) nebo z příslušné mezinárodní smlouvy, podle které je extradiční řízení vedeno, ale zabývat se musí rovněž splněním dalších právních podmínek vyplývajících z jiných v úvahu přicházejících inkorporovaných mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, pokud jsou tyto mezinárodní smlouvy svojí povahou přímo aplikovatelné.
Dospěje-li soud po posouzení všech výše uvedených právních podmínek k závěru, že vydání obviněného do dožadujícího státu je přípustné, pak ve výroku rozhodnutí musí citovat také příslušná zákonná ustanovení trestního řádu, jakož i ty články mezinárodních úmluv, na jejichž základě rozhodl. Rozhoduje-li soud na podkladě Evropské úmluvy o vydávání (sdělení č. 549/1992 Sb.) a dožadující stranou je jako v posuzovaném případě stát, podle jehož právního řádu lze za trestný čin, pro nějž se vydání žádá, uložit trest smrti, pak vzhledem k právní úpravě České republiky (čl. 6 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 protokolu č. 6 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod) je jednou z právních podmínek v řízení o přípustnosti vydání také dostatečné ujištění dožadujícího státu, že tento trest nebude vydávané osobě uložen (čl. 11 Evropské úmluvy o vydávání). K tomu srov. rozhodnutí publikované pod č. 11/1996 Sb. rozh. tr. Vedle příslušných zákonných ustanovení trestního řádu a příslušných článků použité úmluvy pak soud ve výroku rozhodnutí, jímž vyslovuje přípustnost vydání do ciziny, musí citovat také toto ujištění dožadující strany.
V posuzovaném případě je z odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2010, sp. zn. Nt 475/2008, zřejmé (str. 2), že soud při posuzování přípustnosti vydání obviněného A. A. k trestnímu stíhání do Ruské federace sice konstatoval ujištění poskytnuté dožadující stranou, že u obviněného nebude v případě vydání použit trest smrti (toto ujištění, jakož i možnost takový trest podle právního řádu dožadujícího státu uložit, vyplývá z extradičních materiálů, které jsou součástí spisu sp. zn. Nt 475/2008), avšak blíže se touto podmínkou vydání obviněného do dožadujícího státu podle čl. 11 Evropské úmluvy o vydávání (sdělení č. 549/1992 Sb.) nezabýval. Není tak zřejmé, zda skutečně dospěl k závěru, že se jednak jedná o ujištění dostatečné, a zejména toto ujištění v rozporu s výše již uvedenou judikaturou nepojal do výrokové části usnesení, jímž podle §397 odst. 1 tr. ř. vyslovil přípustnost vydání obviněného. Na toto pochybení, jímž bylo zatíženo meritorní rozhodnutí Městského soudu v Praze, potom nijak nereagoval Vrchní soud v Praze, jako soud stížnostní, když v řízení o stížnostech státní zástupkyně a obviněného proti výše označenému usnesení městského soudu tak nesplnil svoji přezkumnou povinnost (§147 tr. ř.) a uvedenou vadu ve výroku usnesení městského soudu nenapravil. Nejvyšší soud tedy v tomto směru shledal opravný prostředek ministryně spravedlnosti důvodným.
Jinak je tomu ovšem v případě námitek, jejichž podstatou je tvrzení, že Vrchní soud v Praze pochybil, pokud v odůvodnění napadeného usnesení shledal stížnost obviněného nedůvodnou, ale ve výroku usnesení nerozhodl tak, že se stížnost obviněného podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítá.
Z obsahu spisu je zřejmé, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2010, sp. zn. Nt 475/2008, napadli svou stížností jednak státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, která výslovně napadla pouze správnost výroku o vzetí obviněného do vydávací vazby podle §397 odst. 3 tr. ř., a jednak obviněný A. A. Ze stížnosti obviněného ze dne 19. února 2010 vyplývá, že tato je směřována proti rozhodnutí o přípustnosti jeho vydání do Ruské federace a i když jsou jejím obsahem především námitky k závěru soudu o přípustnosti jeho vydání, je zřejmé, že stěžovatel v návaznosti na to též napadá své vzetí do vydávací vazby. V posuzované věci tedy Vrchní soud v Praze ke stížnosti státní zástupkyně přezkoumával výrok o vzetí obviněného do vydávací vazby a ke stížnosti obviněného pak celé napadené usnesení Městského soudu v Praze, tj. mimo jiné i již zmiňovaný výrok o vzetí obviněného do vydávací vazby, který je ve vztahu k výroku o přípustnosti vydání výrokem navazujícím, jakož i řízení napadenému usnesení předcházející. V případě stížnosti obviněného se tedy plně uplatnil revizní princip přezkumu napadeného usnesení prvostupňového soudu, jak jej stanoví ustanovení §147 odst. 1 tr. ř.
Vrchní soud v Praze tedy z podnětu stížností státní zástupkyně a obviněného přezkoumal napadené usnesení městského soudu a dospěl k závěru, že tyto stížnosti jsou důvodné, a to pokud jde o výrok, jímž bylo rozhodnuto o vzetí obviněného do vydávací vazby. Proto rozhodl tak, že tento výrok městského soudu s odkazem na ustanovení §149 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. ř. [správně mělo být odkázáno na §149 odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť stížnostní soud ve věci rozhodoval sám] zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že podle §396 odst. 1 tr. ř. se obviněný A. A. bere do předběžné vazby, která se započítává od 9. února 2010, 13.30 hod. Je tak zřejmé, že vrchní soud svým rozhodnutím plně vyhověl stížnosti státní zástupkyně, a zčásti (v otázce vzetí vydávaného do vydávací vazby) přisvědčil i stížnosti obviněného, která, jak již bylo výše uvedeno, směřovala proti celému usnesení Městského soudu v Praze i řízení, které vydání tohoto usnesení předcházelo. Naopak námitky obviněného ve vztahu k otázce přípustnosti vydání shledal vrchní soud neopodstatněné. Pokud tedy Vrchní soud v Praze stížnosti obviněného zčásti vyhověl, pak o jejím zbytku, tj. o té části, kterou považoval za nedůvodnou, nemohl rozhodnout tak, že ji, a to byť i částečně zamítá (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, uveřejněné pod č. T 417. Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu nakladatelství C. H. Beck, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, uveřejněné pod č. T 531. Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu nakladatelství C. H. Beck). Námitky ministryně spravedlnosti jsou tak v tomto směru neopodstatněné.
Jak již bylo výše řečeno, Nejvyšší soud shledal opravný prostředek ministryně spravedlnosti částečně důvodným, a tedy zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. března 2010, sp. zn. 8 To 21/2010, a s ohledem na povahu a rozsah zjištěných pochybení a skutečnost, že k jejich nápravě mohlo dojít v rámci stížnostního řízení, přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc projednal a rozhodl.
V dalším řízení tedy vrchní soud při vázanosti právním názorem obsaženým v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu znovu projedná stížnosti státní zástupkyně a obviněného; vycházet přitom bude ze skutkového i právního stavu věci existujícího v době jeho nového rozhodování.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík