ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.506.2010.1
sp. zn. 11 Tdo 506/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání, konaném dne 22. října 2010, dovolání obviněných E. L., J. K., I. P. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2009, sp. zn. 4 To 68/2009, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 8/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného E. L. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. K. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného I. P. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2009, sp. zn. 41 T 8/2008, byli obvinění uznáni vinnými pod bodem I. obviněný E. L. a J. K. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., pod bodem II. obvinění E. L., J. K., M. P. a I. P. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., pod bodem III. obviněný E. L. trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. a byli odsouzeni obviněný E. L. podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na pět a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, obviněný J. K. za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. pod bodem I. výroku rozsudku podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání na šest a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, za současného zrušení výroků o trestech z rozsudků Okresního soudu v Klatovech ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 3 T 72/2004, jenž nabyl právní moci dne 13. 7. 2005 a dále Městského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 3 T 190/2006, jenž nabyl právní moci dne 15. 3. 2007, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 9 To 42/2007, jakož i všech dalších rozhodnutí na tyto výroky navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu, a za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. pod bodem II. výroku rozsudku podle §250 odst. 3 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a obvinění M. P. a I. P. podle §250 odst. 3 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 26 měsíců, pro jehož výkon byli zařazeni do věznice s ostrahou [§39a odst. 2 písm. c) tr. zák.]. Dále podle §228 odst. 1 tr. řádu byli obvinění J. K. a E. L. zavázáni povinností zaplatit společně a nerozdílně na náhradu škody poškozené společnosti Drůbež - Vysočina, s.r.o., částku 9.300.000,- Kč, obvinění J. K., E. L., M. P. a I. P. byli zavázáni povinností zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozenému J. S. částku 900.000,- Kč a se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený J. S. podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §226 písm. a) tr. řádu byl obviněný I. P. zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, že v době od počátku roku 2004 do počátku března 2005 prodal na různých místech v P. opakovaně celkem 500 g látky kokain, která je uvedena v Příloze I zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, Z. Č., M. H. a L. B., přičemž těmto osobám ji poskytoval i zdarma, jímž měl spáchat trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., neboť „nebylo bezpečně prokázáno, že se uvedený skutek stal“.
Podle skutkových zjištění Městského soudu v Praze se obvinění dopustili trestné činnosti tím, že
I. obviněný J. K. společně s obviněným E. L. po předchozí dohodě a rozdělení úloh v úmyslu zmocnit se finančních prostředků obchodní společnosti Drůbež-Vysočina, s.r.o., prostřednictvím jejího statutárního zástupce B. Č., na přelomu roku 2002 - 2003 tohoto uvedli v omyl, tak, že mu obviněný E. L. jako jednatel společnosti EUFIN, s.r.o., přislíbil pomoc při obstarání finančního úvěru ve výši 90.000.000,- Kč až 110.000.000,- Kč na zakoupení drůbežářského podniku, za tím účelem byl B. Č. obviněným E. L. představen obviněný K. jako „pan K.“, údajný zástupce jinak reálně existující společnosti AM-Styl, s.r.o., Brno, který pod touto falešnou identitou a ač si byl vědom, že takový objem finančních prostředků není schopen zajistit, pod záminkou úhrady vyřízení úvěru převzal dne 23. 1. 2003 v P. od poškozeného jako provizi částku 5.000.000,- Kč, úvěr nevyřídil, a navíc obviněný K. požadoval po poškozeném další provizi ve výši 10% z úvěru, načež mu poškozený vyplatil dne 5. 2. 2003 v O., v restauraci S. j. další částku 4.000.000,- Kč a to za přítomnosti obviněného L., přičemž finanční úvěr opět neobstarali, a v meziobdobí dne 29. 1. 2003 v Praze 1, ul. V Jámě, v sídle spol. Eufin, s.r.o., převzal obviněný L. jako zálohu na vedlejší výdaje částku 300.000,- Kč, přičemž vyplacené provize a zálohy nevrátili, úvěr neobstarali, čímž způsobili poškozené společnosti Drůbež-Vysočina, s.r.o., se sídlem Moravské Budějovice, škodu ve výši 9.300.000,- Kč;
II. obviněný K., obviněný P., obviněný L. a I. P. po předchozí dohodě a rozdělení úloh v úmyslu zmocnit se finančních prostředků poškozeného Ing. J. S., podnikajícího jako fyzická osoba podle zák. č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon, pod záminkou obstarání finančního úvěru ve výši 15.000.000,- Kč, tohoto uvedli v omyl tak, že v měsících září až v říjnu 2004 vstoupil obviněný L. do jednání s poškozeným, nabídl mu možnost sjednání rychlého úvěru od jinak reálně existující společnosti Coarse Recese, s.r.o., představil mu obviněného P., jako údajného zprostředkovatele poskytnutí úvěru, který poškozenému sdělil, že nedílnou podmínkou pro zajištění úvěru je vypracování podnikatelského záměru a odhadu úhrady 5% z úvěrové částky tj. 750.000,- Kč, v zájmu hodnověrného působení pak na provoz pily poškozeného přijel obviněný K., vyfotografoval areál a strojní zařízení a tomuto obviněnému následně poškozený vyplatil částku 50.000,- Kč jako částečné náklady na odhad a dále předal další částku 100.000,- Kč za údajné vypracování odhadu na nemovitost blíže nezjištěnému spolupachateli, přičemž byl poškozený telefonicky obviněným P. utvrzován v tom, že po zaplacení uvedené částky mu odhad bude předán, k čemuž nedošlo, a následně byla poškozenému prostřednictvím obviněného P. sjednána dne 2. 11. 2004 schůzka s obviněným P., vystupujícím pod jménem „Š.“, údajným pracovníkem reálně existující společnosti Coarse Recese, s.r.o., na které došlo k podpisu smlouvy o předání finančních prostředků ve výši 750.000,- Kč a následně poškozený tuto částku fakticky vyplatil dalšímu dosud blíže nezjištěnému spolupachateli, vystupujícímu pod jménem „A. D.“, téhož dne v kavárně areálu multikina Č. M. s tím, že úvěr bude poskytnut do 3. 11. 2004, avšak žádný úvěr poskytnutý nebyl, čímž způsobili poškozenému Ing. S. škodu v celkové výši 900.000,- Kč;
III. obviněný E. L. sám v roce 2002 nalezl v H. u Ch. revolver Taurus 38 Spec s odstraněnými výrobními čísly a nejméně 5 ks příslušných nábojů, tento revolver měl k dispozici až do svého zadržení dne 30. 5. 2005, a to v P., M., ač není a nebyl držitelem příslušného povolení.
Proti citovanému rozsudku podali obvinění E. L., J. K., M. P. a I. P. a poškozený Ing. J. S. odvolání, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. listopadu 2009, sp. zn. 4 To 68/2009, podle §256 tr. řádu zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podali obvinění E. L., J. K. a I. P. dovolání.
Obviněný E. L. (dovolání doručeno Městskému soudu v Praze dne 27. 1. 2010) ohledně dovolacího důvodu odkázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) a d) tr. řádu. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu namítá, že po vrácení věci státnímu zástupci k došetření vydání nového usnesení o zahájení trestního řízení a spojení původní a nové věci ke společnému projednání byla souběžně vedena dvě trestní stíhání, z nichž původní bylo vadné od počátku, přičemž obviněný byl stíhán dvakrát pro týž skutek a jedno z těchto stíhání stále pokračuje. Dále obviněný namítá, že je nepřípustné, aby orgány činné v trestním řízení a poté i soud používaly jako důkaz ty úkony, jež byly pořízeny před datem zahájení trestního stíhání, aby byly důkazy vedené v jednom spise k dřívějšímu datu zahájení trestního stíhání používány i ve spise a ve věci časově odlišné. Dle dovolatele této námitce dává odvolací soud za pravdu a konstatuje, že soud prvního stupně při provádění důkazů tuto zásadu nerespektoval, když svědkům předestíral jejich předchozí výpovědi, ke kterým nebylo možno přihlížet a přesto je soud prvního stupně zahrnul do odůvodnění rozsudku. Odvolatel upozorňuje, že podle soudu odvolacího soud prvního stupně protiprávně pracoval s výpovědí svědka Č., obviněných P. a P., svědků T., H., Š. Přes tato pochybení soudu 1. stupně, které dle dovolatele odvolací soud nenapravil a napravit nemohl, nebyla věc znovu vrácena soudu prvního stupně, ale odvolací soud tvrdil, že byl náležitě zjištěn skutkový stav. Z toho obviněný vyvozuje, že z tak procesně nepoužitelných důkazů vyvodil soud závěr o právní kvalifikaci a tento je tedy vadný. Další námitka obviněného směřovala k použití odposlechů učiněných po povolení odposlechu soudcem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 8. 2004, když tento odposlech byl nařízen v souvislosti s podezřením ze spáchání trestného činu [§187 odst. 1, odst. 2 a 4 písm. c) tr. zák.], za který byl také stíhán, než pro kterou je nyní souzen. Domnívá se, že nelze použít odposlechů pro dokazování o jiném konkrétním jednání než o tom, pro něž bylo pořízení těchto odposlechů povoleno. Proto je dovolatel přesvědčen, že rozhodnutí, které tímto dovoláním napadá ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném hmotně právním posouzení, přičemž bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný se dále domnívá, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze a věc byla tomuto soudu vrácena se závaznými pokyny k dalšímu řízení.
Obviněný J. K. (dovolání doručeno 8. března 2010) ohledně dovolacího důvodu odkázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g), k) a l ) tr. řádu. Tvrdí, že v současné době existují dvě trestní stíhání obviněného pro stejné skutky, neboť existují dvě usnesení o zahájení trestního stíhání pro stejné skutky a soudy odkazují na důkazy (zejména svědecké výpovědi) provedené na základě časově prvního z nich, přestože je odvolací soud označil za „neúčinné“. Domnívá se, že bylo nutno výslovně výrokem rozhodnutí usnesení o zahájení trestního stíhání zrušit a pokud se tak nestalo, dle názoru obviněného, probíhalo dvojí trestní stíhání, což je dle zákona nepřípustné. Dále namítá, že skutek, popsaný ve výroku rozhodnutí, není trestným činem, což vyvozuje ze skutečnosti, že v obžalobě není do popisu skutku zahrnuto uvedení v omyl ani úmysl obviněného obohatit sebe nebo jiného. Soud dle něho postupoval nepřípustným způsobem, pokud se pokusil tyto znaky doplnit do skutkové věty, protože soud může rozhodovat pouze o skutku popsaném v obžalobě a sám nemůže vady obžaloby napravovat. Výrok odsuzujícího rozsudku považuje obviněný rovněž za neúplný, a to v důsledku neurčitosti. V této souvislosti namítá, že skutek popisuje jednání obviněných K. a L., ale právní věta je formulována v jednotném čísle, přičemž není rozlišeno, na kterého z obviněných se vztahuje. Závěrem dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení soudu druhého stupně, tak i rozsudek Městského soudu v Praze a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Obviněný I. P. (dovolání doručeno Městskému soudu v Praze dne 2. března 2010) v dovolání odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání podává proti výroku o vině i proti výroku o trestu. V dovolání reprodukuje obsah výroku meritorního rozhodnutí, poté připomíná argumentaci podaného odvolání a na ni se v dovolání odvolává. Namítá, že se nejedná v žádném případě o společný úmysl, který předpokládá sledování společného cíle s dalšími osobami a tento nebyl prokázán a na jeho straně nebylo dáno ani srozumění s takovým jednáním. Poukazuje na to, že jeho námitkami se odvolací soud prakticky nezabýval. S ohledem na absolutní deficit (důkazu) subjektivní stránky, když se nepodílel na společném úmyslu, resp. žádný takový společný úmysl mu ani nebyl znám, měl soud dle jeho názoru při správné diferenciaci v otázce zavinění dospět k závěru, že ohledně něho není dáno spolupachatelství či jiné účastenství. Tvrdí, že z jeho strany se jednalo o přátelskou úsluhu, nahodilou výpomoc, kde nebylo ani potřeba získat informace o obsahu jejich obchodních jednání. Vytýká soudu, že neměl příležitost u soudního projednání věci se relevantně k obžalobě vyjádřit, přičemž zpochybňuje naplnění podmínek pro vedení řízení proti němu jako proti uprchlému. Při správné aplikaci zásady in dubio mitius měly soudy dle jeho názoru dospět k závěru, že není účastníkem projednávané trestní věci, a pokud tak neučinily, z toho vyvozuje, že jejich rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Podle jeho názoru chybí příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem trestného činu. Závěrem dovolání se obviněný domáhá, aby Nejvyšší soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí odvolacího i nalézacího soudu, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze, případně aby ve věci sám rozhodl rozsudkem tak, že se obžaloby v celém rozsahu zprošťuje.
K dovolání obviněných se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po stručném shrnutí obsahu podaných dovolání k námitkám jednotlivých obviněných uvedl: Ke shodné námitce obviněného L. a obviněného K., že proti nim bylo vedeno dvojí trestní stíhání pro týž skutek, což dovozují z existence dvou usnesení o zahájení trestního stíhání v trestním spise a z neexistence zrušovacího rozhodnutí ohledně časově prvního usnesení o zahájení jejich trestního stíhání (ze dne 30. 3. 2005) konstatuje, že namítaná dvě existující usnesení neznamenala souběžné vedení dvou trestních stíhání pro týž skutek, nýbrž druhé z nich pouze přesněji vymezovalo skutkové okolnosti jednání, pro něž bylo trestní řízení vedeno, že obě předmětná usnesení byla vydána v jediné trestní věci vedené pod jednou spisovou značkou. Státní zástupce souhlasí s vysvětlením soudu druhého stupně, který se zabýval touto námitkou obviněných. Dle státního zástupce argumenty obviněných L. a obviněného K. nevyhovují dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, který uplatnil obviněný K., zatímco u obviněného L. tento dovolací důvod není zmíněn a namísto něj je uplatňován důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, jenž však není podložen žádným argumentem a lze se domnívat, že jde o omyl tohoto obviněného. Námitky obviněného L. ohledně použitelnosti důkazů opatřených v první fázi trestního stíhání vyřešil dle státního zástupce soud druhého stupně a nelze je podřadit pod žádný z dovolacích důvodu. Totéž platí o námitce obviněného L. proti použití odposlechů pro dokazování o jiném konkrétním jednání než o tom, pro něž bylo pořízení těchto odposlechů povoleno, navíc v této otázce je třeba za rozhodující považovat otázku zákonnosti pořízených odposlechů, o níž nejsou pochybnosti, nemluvě o tom, že předmětné informace se týkají osoby, ohledně níž byl odposlech povolen.
K námitce obviněného J. K., že skutek popsaný ve výroku rozhodnutí není trestným činem, protože v obžalobě není do popisu skutku zahrnuto uvedení v omyl ani úmysl obviněného obohatit tímto sebe nebo jiného, státní zástupce připouští, že popis skutku uvedený v obžalobě není formulován zcela ideálně, ovšem uvádějí se v něm takové skutkové okolnosti, jež svědčí jak pro podvodný úmysl obviněných, tak pro jejich snahu dosáhnout tímto způsobem osobního obohacení. Dle názoru státního zástupce není nezbytné, aby popis skutku obsahoval definici jednotlivých znaků formulovanou přímo slovy zákona, pokud je možno z okolností v něm zachycených jednoznačně usoudit na naplnění těchto znaků. Při zachování totožnosti skutku je v možnostech soudu upřesnit popis skutkového děje oproti obžalobě, aby přesněji zachycoval skutkové okolnosti zjištěné v průběhu dokazování. Této námitce obviněné dle něj proto nelze přisvědčit. Tvrdí-li dovolatel, že výrok odsuzujícího rozsudku je neúplný, neboť je neurčitý, pokud je ve skutkové větě popsáno jednání obviněných K. a L., ale právní věta je formulována v jednotném čísle, ani tato námitka dle státního zástupce nenaplňuje žádný z deklarovaných důvodů, ani konkrétně uvedený §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu. Dle jeho názoru tato písařská chyba nezakládá žádnou reálnou nejistotu o právním posouzení skutku a nelze ji kvalifikovat jako „neúplnost“ výroku o vině. Tato námitka žádnému z uplatněných dovolacích důvodů nevyhovuje.
K námitce obviněného I. P., že nebyl dán ani prokázán společný úmysl spáchat trestný čin, na jeho straně nebylo dáno ani srozumění s takovým jednáním a k námitce neexistence příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem trestného činu státní zástupce uvádí, že z povahy jednání, jímž obviněný participoval na skutkovém ději, je zcela zřejmé, že z jeho strany se nejednalo o žádnou přátelskou úsluhu či nahodilou výpomoc, pro niž nepotřeboval znát informace o podstatě probíhajících obchodních jednání, jak tvrdí. Naopak pro sehrání své role musel mít ujasněnou podstatu celého „obchodu“ a o jeho nelegálnosti nemohl mít pochybnosti, soudě podle okolností, za nichž jeho účast na skutkovém ději probíhala. Dle státního zástupce je tedy očividné, že byl srozuměn s tím, že se spolu s dalšími obviněnými dopouští podvodného jednání vůči poškozenému, přičemž jeho účast byla nezbytná pro naplnění společného cíle pachatelů, takže je očividně zachována i příčinná souvislost mezi jeho jednáním a způsobeným škodlivým následkem. Tyto skutečnosti obviněný namítal i ve svém odvolání a soud druhého stupně se s nimi řádně vypořádal. Námitce obviněného P., že neměl příležitost se u soudního jednání k obžalobě vyjádřit, přičemž zpochybňuje naplnění podmínek pro vedení řízení proti němu jako proti uprchlému, státní zástupce nepřisvědčuje. Uvádí, že obviněný se dlouhodobě vyhýbal kontaktu s orgány činnými v trestním řízení pobytem v cizině, resp. na neznámém místě vylučoval možnost, aby s ním orgány činné v trestním řízení potažmo soudy komunikovaly, takže jeho předvolání k soudnímu řízení bylo vyvěšeno na úřední desce soudu. Nic mu nebránilo v tom, aby se k soudnímu jednání dostavil a o jeho termínu a místě se mohl kromě zmíněné vyhlášky dozvědět cestou obhájce, který jej ve smyslu §36 odst. 1 písm. c) tr. řádu u soudního jednání zastupoval. Podmínky pro vedení trestního řízení vůči obviněnému jako proti uprchlému byly zachovány a toto řízení proběhlo v rámci zákonných limitů.
Státní zástupce uzavírá, že výhrady uplatněné jednotlivými dovolateli není možno mít za důvodné a má za to, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud všechna podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, protože jsou zjevně neopodstatněná. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby navrhované, popřípadě jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjistil, že dovolání všech obviněných je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. řádu], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. řádu), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu].
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda možno dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. řádu.
Obviněný E. L. označuje jako dovolací důvody, důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ), d) tr. řádu.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. řádu zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku. Je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze tedy namítat, že skutek jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se tím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze ovšem namítat ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. řádu, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí důkazy buď vůbec anebo zcela výjimečně a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. řádu), a není tak oprávněn, pouze na základě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Dovolání tedy lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. řádu, nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
S ohledem na uvedené nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit námitky obviněného k použitelnosti důkazů, které orgány činné v trestním řízení opatřily v první fázi trestního řízení. V této souvislosti dovolací soud odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 68/2009 (str. 8, 9), který vytkl nalézacímu soudu částečně jeho postup, ale tato skutečnost dle něj nemění nic na tom, že „v hlavním líčení byly provedeny procesně použitelné důkazy v takovém rozsahu, který byl v souladu s ust. §2 odst. 5 tr. řádu pro zjištění skutkového stavu dostatečný, a nalézací soud provedené důkazy hodnotil v zásadě v souladu s §2 odst. 6 tr. řádu“. Uvedené konstatování se vztahuje i na námitky proti použitelnosti odposlechů pro dokazování o jiném konkrétním jednání než o tom, pro něž bylo použití odposlechu povoleno (usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 68/2009, str. 9). Tyto námitky nelze podřadit ani pod jiný dovolací důvod. K námitce proti použití odposlechů pro dokazování o jiném konkrétním jednání než o tom, pro něž bylo pořízení těchto odposlechů povoleno, se vyjádřil odvolací soud v odůvodnění svého usnesení na str. 17 a 18. K zákonnosti užití tohoto důkazu Nejvyšší soud odkazuje na ustanovení §88 odst. 6 věty druhé tr. řádu, dle kterého v jiné trestní věci, než je ta, v níž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden, lze záznam jako důkaz užít tehdy, pokud je i v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v odstavci 1. Ze spisu Nejvyšší soud zjistil, že v hlavním líčení před Městským soudem v Praze byl „proveden důkaz odposlechy v průběhu trestního řízení v oddělené stíhané věci proti obžalovanému E. L. … vedené nyní u zdejšího soudu pod sp. zn. 43 T 6/2006, kde je obž. L. trestně stíhán pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zák. a dále pro další týž trestný čin ve stádiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák. Tyto odposlechy byly v přípravném řízení řádně povoleny příslušným soudcem, ve spise je založen protokol o záznamu telekomunikačního provozu a rovněž s ohledem na ust. §88 odst. 6 tr. řádu lze použít tyto odposlechy i v této trestní věci.“ (Rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 41 T 8/2008, č.l. 21.) Z uvedeného plyne, že v předmětné věci byly dodrženy všechny podmínky, jejichž zachování pro použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu jako důkazu v trestním řízení vyžaduje ust. §88 odst. 6 tr. řádu.
Obviněný dále uplatnil námitku, že proti němu bylo vedeno dvojí trestní stíhání pro týž skutek, což dovozuje z existence dvou usnesení o zahájení trestního stíhání v trestním spise a z neexistence zrušovacího ustanovení ohledně časově prvního usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 30. 3. 2005. Tuto námitku shledává Nejvyšší soud právně relevantní, avšak nedůvodnou. Přisvědčuje názoru odvolacího soudu, že tím, že původní usnesení o zahájení trestního stíhání ohledně trestného činu podvodu bylo shledáno vadným a v důsledku toho procesně neúčinným, je třeba na řízení, které po něm následovalo, pohlížet jako na fázi trestního řízení před zahájením trestního stíhání pro uvedený trestný čin, přičemž původní procesně neúčinné usnesení nebrání tomu, aby bylo v téže věci znovu, procesně řádně, zahájeno trestní stíhání, ani tomu, aby následně došlo ke spojení věci s trestním řízením vedeným proti týmž obviněným pro jiné trestné činy, ohledně nichž původní usnesení o zahájení trestního stíhání bylo zákonné. Odvolací soud se důsledně vypořádal i s důsledky svého závěru. Správně konstatoval, že důkazy shromážděné před tím, než bylo znovu řádně zahájeno trestní stíhání, je nutno posuzovat z pohledu ustanovení hlavy deváté tr. řádu, pročež za zcela nepoužitelné v dalším řízení považoval výpovědi obžalovaných a svědků, vyslechnutých před řádným zahájením trestního stíhání dne 9. 10. 2007, zatímco důkazy listinné, znalecké posudky a neopakovatelné a neodkladné úkony, provedené v souladu s podmínkami plynoucími z hlavy čtvrté tr. řádu (zejména domovní prohlídky a odposlechy a záznamy z telekomunikačního provozu) bylo možno v řízení k důkazu použít. Pro uvedené tuto námitku obviněného L. shledává Nejvyšší soud nedůvodnou.
Nejvyšší soud nepřisvědčil dovolání obviněného L. podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a vzhledem k tomu není splněna zákonná podmínka faktické existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu.
Obviněný uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu. Podle ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu musí v dovolání být vedle obecných náležitostí podání (§59 odst. 3 tr. řádu) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. řádu nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že dovolatele zatěžuje povinnost nejen označit důvod dovolání dle §265b tr. řádu, nýbrž i konkrétně argumentovat (viz usnesení sp. zn. 11 Tdo 1441/2007, 11 Tdo 862/2008). Této povinnosti dovolatel nedostál, uplatněný dovolací důvod nijak neodůvodnil, čímž i v této části musel Nejvyšší soud dovolání odmítnout.
Spatřoval-li eventuelně (implicite) jeho naplnění v uplatněné námitce dvojího trestního stíhání pro týž skutek, Nejvyšší soud jednak konstatuje, že ji nelze podřadit pod rámec vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu a jednak odkazuje na již uvedené důvody, pro které ji považuje za neopodstatněnou.
Obviněný J. K. ve svém dovolání označuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm.e), g), k), l ) tr. řádu.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, v rámci kterého obviněný namítá vedení dvojího trestního stíhání pro týž skutek, Nejvyšší soud uvádí, že tuto uplatněnou námitku shledává neopodstatněnou. K uvedené námitce se Nejvyšší soud vyjádřil v části usnesení týkající se dovolání spoluobviněného L., který uplatnil námitku obsahově shodnou.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jež je dle jeho názoru naplněn tím, že skutek popsaný ve výroku rozhodnutí není trestným činem, protože v obžalobě není do popisu skutku zahrnuto uvedení v omyl ani úmysl obviněného obohatit tímto způsobem sebe nebo jiného, přičemž soud může rozhodovat pouze o skutku popsaném v obžalobě a sám vady obžaloby napravovat nemůže, Nejvyšší soud uvádí, že námitce obviněného nelze přisvědčit. Pokud jde o argument, že popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě a v rozsudku soudu prvního stupně je odlišný, tedy argument týkající se porušení zásady zachování totožnosti skutku, k tomu dovolací soud v souladu s právním názorem, jenž vyslovil v obdobné věci (viz usnesení 3 Tdo 914/2008) konstatuje, že tuto námitku, z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nelze považovat za právně relevantní, neboť se týká procesních zásad vedení trestního řízení a jako takovou ji není možné podřadit pod žádný z taxativně vymezených dovolacích důvodů tak, jak jsou stanoveny v §265b odst. 1 tr. řádu. [A to ani pod dovolací důvod dle písm. e) citovaného ustanovení, který není dán ani vadou spočívající např. v tom, že bylo vedeno trestní stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením §160 odst. 1 tr. řádu - srov. R 38/2005]. To proto, že v jejím rámci obviněný nevytýká napadeným rozhodnutím žádné nesprávné hmotně právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení. V daném případě nebylo přitom dovolacím soudem ani takové pochybení shledáno, když popis skutku v citovaných dokumentech je prakticky shodný s tím, že v obžalobě a následném rozsudku soudu prvního stupně bylo jednání obviněného toliko podrobněji rozvedeno, avšak nedošlo k žádné změně ani jednání obviněného ani způsobeného následku. (Viz též usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 914/2008).
V posuzovaném případě byla přitom totožnost skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, a skutku, pro který byla podána obžaloba, evidentně zachována. Nejvyšší soud poznamenává, že soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Tuto zásadu vyjádřenou v §220 odst. 1 tr. řádu nelze ovšem striktně vykládat tak, že se musí jednat o naprostou shodu rozsudku a žalobního návrhu, neboť některé skutečnosti mohou odpadnout a jiné naopak přibýt. To znamená, že na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace (viz usnesení Nejvyšší soudu sp. zn. 7 Tdo 1294/2007). Dle ustálené judikatury (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1294/2007, 7 Tdo 1129/2008 a další) jednou z podmínek způsobilosti skutku uvedeného ve výroku o vině být předmětem právního posouzení je to, že jde o totožný skutek se skutkem uvedeným v obžalobě. Pokud obviněný svými námitkami ve vztahu k tomu, co v dovolání označil za „jednotu skutku“, mínil totožnost skutku, pro který byla podána obžaloba, se skutkem, pro který byl uznán vinným, jsou tyto námitky evidentně bez jakéhokoliv opodstatnění. I když byl skutek v obžalobě popsán jinak, než ho popsal Městský soud v Praze ve výroku o vině, nemění to nic na tom, že soud v souladu s obžalovací zásadou rozhodl o skutku, pro který byla podána obžaloba. Z hlediska totožnosti skutku, nelze zaměňovat skutek samotný s jeho popisem. Skutek je to, co se ve vnějším světě stalo, zatímco popis skutku je jen slovním vyjádřením, kterým je zprostředkováno to, co se podle zjištění státního zástupce a podle zjištění soudu stalo, v aktech, jimiž tato orgány relevantním způsobem konstatují svá zjištění. Odlišný popis skutku sám o sobě neznamená nedostatek totožnosti skutku. Podstatné je, zda se skutek uvedený v obžalobě a skutek uvedený v rozsudku alespoň částečně shodují v jednání nebo v následku.
Pro uvedené námitky uplatněné obviněným K. v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu shledal Nejvyšší soud nedůvodnými.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, je nutno uvést, že podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Dovolací důvod podle tohoto ustanovení spočívá ve dvou alternativách. První alternativa je dána v případě, že nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části rozhodnutí. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu v jeho druhé alternativě lze uplatnit tehdy, byl-li určitý výrok v napadeném rozsudku sice učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. v případě výroku o vině, je-li uvedena právní kvalifikace skutku zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu.
Obviněný naplnění dovolacího důvodu shledává v tom, že výrok odsuzujícího rozsudku je neúplný, neboť je neurčitý, pokud je ve skutkové větě popsáno jednání obou obviněných K. i L., ale právní věta je formulována v jednotném čísle. Je nutno uvést, že chybějícím či neúplným výrokem není to, když soud ve výroku o vině nevyjádří, že určitý trestný čin byl spáchán ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (TpR 5/2004 s. 52). Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem státního zástupce, že tato zřejmě písařská chyba nezakládá žádnou reálnou nejistotu o právním posouzení skutku a nelze ji kvalifikovat jako „neúplnost“ výroku o vině. K tomu viz i (TR NS 25/2006-T 889). Nevyšší soud z těchto důvodů shledal, že námitka neodpovídá důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu a je proto neopodstatněná.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud nepřisvědčil dovolání obviněného K. podanému z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, není splněna zákonná podmínka faktické existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu.
Obviněný I. P. ve svém dovolání uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. řádu. Pod uvedený dovolací důvod nelze podřadit ty námitky obviněného, které směřují proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů. Obviněný v nich tvrdí, že pokud soud zrekonstruoval skutkový děj tak, jak je popsán ve skutkové větě výroku rozsudku, je tomu tak proto, že nesprávně hodnotil ve věci pořízené důkazy a přihlížel k těm, které podle jeho názoru nemohly vést k objasnění věci a k těm, jejichž věrohodnost byla podle jeho názoru zpochybněna. Právně relevantní je námitka obviněného, kterou popírá zavinění ve formě společného úmyslu při spáchání trestného činu podvodu. Tuto námitku však Nejvyšší soud považuje za nedůvodnou. Rovněž právně relevantní, ale nedůvodná je námitka obviněného, že neměl příležitost se u soudního jednání projednání věci k obžalobě vyjádřit, čímž zpochybňuje naplnění podmínek pro vedení řízení proti němu jako uprchlému.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Pojem spolupachatelství zakotvuje trestní zákon v §9 odst. 2. Rozumí se tím situace, kdy byl trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob. Podle §3 odst. 3 tr. zák. k trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. K interpretaci uvedeného trestného činu se Nejvyšší soud vyjádřil v řadě svých rozhodnutí (viz zejména 3 Tdo 890/2007, 3 Tdo 123/2007 a 8 Tdo 1306/2006).
Na předmětnou námitku, obsaženou rovněž v odvolání obviněného P. proti rozsudku nalézacího soudu, soud odvolací podrobně reagoval a svojí argumentací ji přesvědčivě vyvrátil. Konstatoval – kromě jiného – že obviněný P. vědomě klamavě jednal jako zástupce společnosti, kterou ve skutečnosti nezastupoval a jejíž prostřednictvím měl být úvěr zajištěn, byl to on, kdo předložil poškozenému smlouvu o úvěru a kdo spolu s obviněným P. vyvíjel tlak na poškozeného v okamžiku, kdy tento požadovanou částku 750.000,- Kč odmítl uhradit, a podílel se posléze i na následném zastírání podvodného jednání poté, co k vylákání peněz došlo (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2009, sp. zn. 4 To 68/2009, č. l. 18).
Reflektuje judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. II. ÚS 669/05, IV. ÚS 216/04, I ÚS 55/04, I. ÚS 4/04, IV ÚS 565/02, IV. ÚS 219/03), Nejvyšší soud do rámce dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadil i „zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními“ (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 864/2006), čili „zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání“ (viz usnesení Nejvyššího soudu 8 Tdo 849/2006). V posuzované věci však o takový případ nejde. Soudy založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů a ve svých rozhodnutích je v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. řádu a §134 odst. 2 tr. řádu v potřebném rozsahu vyložily a odůvodnily. Nelze přehlédnout, že dovolací námitky obviněného jsou opakováním námitek, které uplatnil – jak již bylo konstatováno - v řízení před soudem druhého stupně, s nimiž se uvedený soud vypořádal.
Tvrdí-li dovolatel, že neměl možnost se u soudního jednání k projednávané věci a k obžalobě vyjádřit, v čemž by bylo lze spatřovat naplnění dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, Nejvyšší soud pouze připomíná, že podmínky pro vedení trestního řízení vůči obviněnému jako proti uprchlému byly zachovány, obviněný nijak konkrétní argumentací tuto skutečnost ani nevyvrací, pročež nelze než dospět k závěru o neopodstatněnosti jím namítaného důvodu dovolání. Nad rámec uvedeného závěru lze toliko poznamenat, že odvolateli nic nebránilo v tom, aby se k soudnímu jednání dostavil - o jeho termínu a místě se mohl dozvědět kromě předvolání k soudnímu řízení, jež bylo vyvěšeno na úřední desce soudu, nebo cestou obhájce, který jej ve smyslu §36 odst. 1 písm. c) tr. řádu u soudního jednání zastupoval.
Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů dovolání obviněných E. L., J. K. a I. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 22. října 2010
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman