ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.1405.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 1405/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Invest Košíře, spol. s r.o. se sídlem v Praze 10 - Vršovicích, Košická č. 63/30, IČO 27429881, zastoupené Mgr. Bc. Davidem Michalem, advokátem se sídlem v Praze 5, Radlická č. 28/663, proti žalovaným 1) PhDr. V. P. , 2) Ing. arch. V. P. , 3) E. T. , 4) MUDr. H. P. , 5) Prof. Ing. I. P., DrSc. , a 6) MUDr. H. O. , všem [s výjimkou žalovaného 2)] zastoupeným Mgr. Janem Arientem, advokátem se sídlem v Praze 3, Milešovská č. 2137/12, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 593/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2008 č.j. 64 Co 243/2008-115, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. února 2008 č.j. 31 C 593/2006-84 ve znění usnesení ze dne 16. dubna 2008 č.j. 31 C 593/2006-105 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou dne 16.11.2006 u Obvodního soudu pro Prahu 5 proti žalovaným 1), 2) a 3) domáhala, aby bylo určeno, že je "výlučným vlastníkem pozemku parc. č. 1514/1, ostatní plocha, o výměře 22.493 m 2 , zapsaného na LV č. 4055 v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, pro katastrální území Košíře, obec Praha". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že likvidátor "VUSTE - SERVIS, státního podniku v likvidaci se sídlem Praha 6, Velflíkova 6, 160 00, IČ 00002372, vyhlásil společně s dražebníkem, obchodní společností REMARK, spol. s r.o., IČ 61499927, se sídlem Praha 9, Střížkovská 549, PSČ 190 00", podle zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) veřejnou dobrovolnou dražbu "části nemovitých věcí - majetku státního podniku", jejímž předmětem byl mimo jiné pozemek parc. č. 1514/1 v kat. území Košíře, že nemovitost při dražbě konané dne 21.11.2005 vydražil (spolu s dalšími nemovitostmi) J. V. a že dne 3.3.2006 bylo u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu pod sp. zn. Z - 15911/2006 zahájeno "řízení o záznamu vlastnického práva J. V. do katastru nemovitostí", přičemž "plomba měla být dle nahlížení do katastru nemovitostí provedena dne 6.3.2006, ale k tomu došlo až po urgenci dne 25.5.2006". J. V. poté převedl darovací smlouvou ze dne 19.4.2006 pozemek parc. č. 1514/1 v kat. území Košíře a ostatní vydražené nemovitosti na žalobkyni; vlastnické právo žalobkyně bylo zapsáno do katastru nemovitostí dne 18.7.2006, však "chybně, když jako výměra pozemku bylo uvedeno původních PK 24.667 m 2 , namísto 22.493 m 2 dle geometrického plánu Ing. D. N. č. 16/22001 ze dne 10.8.2001, potvrzeného dne 15.10.2001 Katastrálním úřadem Praha - město pod č.j. 5207/01". Dne 16.1.2006 byla provedena další veřejná dobrovolná dražba nemovitostí státního podniku, jejímž předmětem byl mimo jiné pozemek "parc. č. 1514/4, ostatní plocha, o výměře 2.033 m 2 , zapsaný na LV č. 49, pro katastrální území Košíře, obec Praha, způsob ochrany: památkově chráněné území" (který byl oddělen geometrickým plánem Ing. D. N. ze dne 10.8.2001 č. GP 16/22001, potvrzeným dne 15.10.2001 Katastrálním úřadem Praha - město pod č.j. 5207/01, z pozemku parc. č. 1514/1), a nemovitosti vydražila "obchodní společnost ABATIS a.s., se sídlem v Praze 5 - Košířích, Jinonická č. 80, IČ 45274363". Žalobkyně se domnívá, že v důsledku pochybení katastrálního úřadu, který "nevyznačil v katastru plombu o nabytí vlastnického práva J. V. k předmětnému pozemku (na rozdíl od druhého vydražitele, společnosti ABATIS a.s.)", Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Praha "vydalo dne 7.4.2006 rozhodnutí č.j. PÚ 6929/92, kterým ve výroku I. rozhodlo o tom, že žalovaní jsou vlastníky nemovitosti parc.č. 1514/1, ostatní plocha, o výměře 22.493 m 2 , dříve dle PK části parc.č. 1514, role, a části parc.č. 1506/1, role, v kat. území Košíře, obec Praha". Žalobkyně zdůrazňuje, že nebyla povinnou osobou podle ustanovení §5 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), že žalovaní nikdy nevyzvali státní podnik VUSTE - SERVIS k uzavření dohody o vydání nemovitosti podle ustanovení §9 odst.1 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), že ustanovení §5 odst.3 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) nebránilo přechodu vlastnictví ve veřejné dražbě provedené podle zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), že platnost veřejné dobrovolné dražby nebyla ve lhůtě tří měsíců ve smyslu ustanovení §24 odst.3 zákona č. 26/2000 Sb. zpochybněna a marným uplynutím této lhůty "končí jakákoli možnost napadnout výsledek dražby" a že výsledek řízení před pozemkovým úřadem nebyl dosud změněn, a dovozuje, že "jedinou obranou žalobkyně" je "žaloba na určení vlastnického práva" ve smyslu ustanovení §80 písm.c) o.s.ř.
Žalovaní namítali, že předmětný pozemek jim byl vydán rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 7.4.2006 č.j. PÚ 6929/92 a že jeho prodeji ve veřejné dobrovolné dražbě bránilo ustanovení §5 odst.3 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů); nic na tom proto nemění ani skutečnost, že likvidátor státního podniku VUSTE - SERVIS podal návrh na provedení veřejné dobrovolné dražby až po skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 6 C 276/92, v němž se žalovaní 1) a 2) domáhali svých práv k předmětnému pozemku podle zákona č. 87/1991 Sb. Veřejná dobrovolná dražba nebyla provedena "po právu"; jde "povahou, způsobem a procesem uzavření" o "kupní smlouvu, na jejímž základě dochází k převodu - a nikoliv přechodu - vlastnictví", a "princip blokace je třeba uplatnit i v případech volního předání pozemku k řízení dle zákona č. 26/2000 Sb.".
Obvodní soud pro Prahu 5 - poté, co usnesením ze dne 10.4.2007 č.j. 31 C 593/2006-42 zastavil řízení proti žalovanému 2), který dne 18.4.2006 ještě před podáním žaloby zemřel, co na návrh žalobkyně ve smyslu ustanovení §92 odst.1 občanského soudního řádu připustil, aby do řízení přistoupili dědici po žalovaném 2) žalovaní 4), 5) a 6), a co rozhodl, že "ve vztahu žalobkyně a žalovaného 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení" - rozsudkem ze dne 7.2.2008 č.j. 31 C 593/2006-84 ve znění usnesení ze dne 16.4.2008 č.j. 31 C 593/2006-105 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit "žalovaným" na náhradě nákladů řízení 32.011,- Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Arienta a že žalovaná 6) "nemá právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni". Z provedeného dokazování zjistil, že rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 7.4.2006 č.j. PÚ 6929/92 se vlastníky "nemovitosti dle KN parc.č. 1514/1 odst. pl. o výměře 22.490 m 2 dosud vedené u Katastrálního úřadu pro hl.m. Prahu na LV č. 49 pro obec hl.m. Praha - katastrální území Košíře stali" žalovaní 1), 2) a 3), že oprávněné osoby uplatnily restituční nároky v zákonem stanovené lhůtě, že osobou povinnou je "dle dikce" ustanovení §5 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) státní podnik v likvidaci VUSTE - SERVIS a že ve veřejné dobrovolné dražbě konané dne 21.11.2005 byla "parcela č. 1514/1" vydražena J. V., který darovací smlouvou ze dne 19.4.2006 převedl tento pozemek žalobkyni. Soud prvního stupně dovodil, že, "navrhuje-li žalobkyně určení vlastnického práva k nemovitosti, je na požadovaném určení vždy naléhavý právní zájem, má-li být soudní rozhodnutí určující vlastnické právo zaznamenáno do katastru nemovitostí ČR a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí, nicméně nepochybně za předpokladu, že navrhované určení je v souladu se zákonem", a dospěl k závěru, že na požadovaném určení není dán naléhavý právní zájem. Nároky "z restitucí" je třeba považovat "podle ustálené judikatury za nároky primární", o "restitučním nároku" žalovaných již bylo rozhodnuto správním orgánem (Ministerstvem zemědělství - Pozemkovým úřadem Praha) a požadované určení by bylo v rozporu se zákonem č. 229/1991 Sb., neboť "by obešlo práva oprávněných osob".
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.10.2008 č.j. 64 Co 243/2008-115 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení 31.654,- Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Arienta. Odvolací soud vyslovil nesouhlas s názorem soudu prvního stupně v tom, že by žalobkyně neměla na požadovaném určení naléhavý právní zájem, a odmítl názor žalobkyně na použitelnost "publikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu", která se vyslovují k "případům, kdy vlastnické právo vzniklo fyzické osobě před účinností zákona o půdě, příp. před uplatněním nároku oprávněnými osobami". Za podstatné považoval v projednávané věci vyřešení otázky, zda "dražba dotčené nemovitosti iniciovaná povinnou osobou s ohledem na uplatněný restituční nárok odporuje či obchází blokační ustanovení" §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že "princip blokace trvá po dobu, po kterou trvá nárok oprávněných osob na vydání požadovaného majetku, a že případy porušení blokačního ustanovení nutno kvalifikovat jako případy absolutně neplatných právních úkonů, pokud k nim došlo na základě smluvního převodu". Námitku žalobkyně, že je "rozdíl mezi převodem (dikce blokačního ustanovení) a přechodem vlastnictví", odvolací soud odmítl s odůvodněním, že podle "rozhodnutí" Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.9.2001 sp. zn. 29 Cdo 2982/2000 je veřejná dobrovolná dražba "svou povahou, způsobem a procesem uzavření smlouvy, na jejímž základě dochází k převodu (nikoliv přechodu) vlastnictví k vydraženému majetku, neboť v ní se shodně setkávají v důsledku konsenzu projevy vůle (právní úkony) prodávajícího a kupujícího"; i když se toto rozhodnutí týká dražby prováděné podle zákona č. 427/1990 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), je "takto obecně teoreticky formulovaný náhled použitelný i pro případ dražby realizované podle zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Zákon č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) sice neobsahuje zvláštní ustanovení o "majetku dotčeném restitučními nároky", povinnost uložená povinné osobě ustanovením §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), tedy povinnost nakládat s majetkem dotčeným restitucí s péčí řádného hospodáře a zákaz zcizení takového majetku, je "dostatečnou překážkou k uzavření smlouvy s dražebníkem a smluvní předání majetku do dražby".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá v první řadě, že neplatnost veřejné dobrovolné dražby je "neplatností specifického charakteru, kterou může konstatovat" jen soud, jen z důvodů uvedených v ustanovení §24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), jen za předpokladu, že osoba legitimovaná k podání žaloby podle ustanovení §24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) podala žalobu o určení neplatnosti dražby ve stanovené lhůtě a jen v takto zahájeném řízení o určení neplatnosti dražby [řešení této otázky v jiném řízení je zcela vyloučeno, a to i jako otázky předběžné]; i kdyby státní podnik v likvidaci VUSTE - SERVIS uzavřel smlouvu s dražebníkem v rozporu s ustanovením §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), mohlo by tímto způsobem dojít "k založení vztahu odpovědnosti za způsobenou škodu ze strany VUSTE - SERVIS vůči žalovaným", ale daný postup "nemohl založit neplatnost veřejné dražby". Veřejná dražba provedená podle zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) není právním úkonem, ale "jinou právní skutečností" a "na účastníka dražby, jemuž byl udělen příklep, nepřechází vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby na základě smlouvy, ale podle právní skutečnosti, kterou je příklep licitátora". Žalobkyně dále dovozuje, že veřejnou dražbou, v níž byl předmětný pozemek vydražen, nebylo porušeno "blokační ustanovení" §5 odst.3 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), neboť zakazuje "pod sankcí neplatnosti právního úkonu" převést nemovitosti do vlastnictví jiného, zatímco při příklepu licitátora jde o "přechod vlastnictví na základě jiné právní skutečnosti". Žalobkyně rovněž odvolacímu soudu vytýká, že učinil závěr, podle kterého přešlo na žalované vlastnictví k předmětnému pozemku podle rozhodnutí pozemkového úřadu, aniž by vzal v úvahu "rozhodnutí" Nejvyššího soud ČR ze dne 14.4.2003 sp. zn. 22 Cdo 89/2002, v němž je uvedeno, že "rozhodnutí správního orgánu o vydání pozemků osobě údajně oprávněné k restituci nemůže mít vliv na existenci vlastnického práva toho, kdo nebyl účastníkem správního (restitučního) řízení", a "rozhodnutí" Nejvyššího soudu ze dne 5.9.2006 sp. zn. 22 Cdo 3069/2005, v němž je uvedeno, že, "pokud jde o subjektivní meze správního rozhodnutí, uplatňuje se i ve správním řízení zásada, že rozhodnutí se nemůže dotknout práv někoho, kdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedli, že jsou neplatné právní úkony, které vedly k předání předmětného pozemku do veřejné dobrovolné dražby, a že "předáním pozemku do dražby" došlo "k obcházení zákona, konkrétně blokačního ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.". Vzhledem k tomu, že ustanovení §5 odst.3 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) "jednoznačně brání předání majetku, k němuž byl včas a řádně uplatněn nárok oprávněných osob, do dražby", je rozsudek odvolacího soudu správný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. je mimo jiné založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, které nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení §219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení §219a o.s.ř., popřípadě podle ustanovení §220 o.s.ř., a jak z tohoto pohledu formuloval výrok svého rozsudku (usnesení), není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §237 o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1998 sp. zn. 2 Cdon 931/97, které bylo uveřejněno pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999).
Odvolací soud v napadeném rozsudku, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, posoudil - jak vyplývá z odůvodnění rozsudku - rozdílně od soudu prvního stupně otázku, zda žalobkyně má na požadovaném určení svého vlastnického práva naléhavý právní zájem [§80 písm.c) o.s.ř.]; oproti soudu prvního stupně, který dovodil, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem (a "nepřezkoumal" žalobu po "stránce věcné"), odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, že však žaloba po věcné stránce není důvodná, neboť v nakládání s předmětným pozemkem ve veřejné dobrovolné dražbě prováděné podle zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), které je založeno na smluvním principu, bránilo "blokační ustanovení" §5 odst.3 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Tím, že odvolací soud dovodil, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem a že se zabýval - na rozdíl od soudu prvního stupně - též "věcnou stránkou" případu, ve svých důsledcích vymezil práva a povinnosti mezi účastníky rozdílně od soudu prvního stupně. Z hlediska přípustnosti dovolání proto rozsudek odvolacího soudu představuje rozhodnutí, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn; dovolání, které proti němu podala žalobkyně, je tedy přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky poté přezkoumal ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. napadený rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje), že pozemek č. 1541/1 v kat. úz. Košíře, který byl ve státním vlastnictví a v hospodaření státního podniku VUSTE - SERVIS, byl (spolu s dalšími pozemky v hospodaření státního podniku VUSTE - SERVIS) předmětem veřejné dobrovolné dražby, kterou na návrh likvidátora státního podniku provedl podle zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) dražebník REMARK, spol. s r.o. dne 21.11.2005, že pozemek (spolu s dalšími pozemky, které byly předmětem dražby) vydražil J. V. za nejvyšší podání 4.510.000,- Kč, který je darovací smlouvou ze dne 19.4.2006 převedl žalobci (vklad vlastnického práva ve prospěch žalobce byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha sp. zn. V-18658/2006-101 s tím, že právní účinky vkladu vznikly dnem 24.4.2006). Na předmětný pozemek (spolu s dalšími nemovitostmi) uplatnili žalovaní 1) a 2) "restituční nárok" podle zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) a spolu se žalovanou 3) také "restituční nárok" podle zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Žaloba o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), podaná žalovanými 1) a 2) proti státnímu podniku VUSTE - SERVIS, byla projednávána Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 276/92 a věc byla skončena usnesením ze dne 10.2.2005 č.j. 6 C 276/92-493 o zastavení řízení, vydaným poté, co bylo řízení na návrh jeho účastníků usnesením ze dne 16.1.2004 č.j. 6 C 276/92-491 ve smyslu ustanovení §110 o.s.ř. přerušeno a co žádný z účastníků nepodal návrh na pokračování v řízení. O "restitučním nároku" uplatněném podle zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) bylo rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 7.4.2006 č.j. PÚ 6929/92 (vydaným po provedení veřejné dobrovolné dražby dražebníkem REMARK, spol. s r.o. dne 21.11.2005) rozhodnuto tak, že žalovaní 1), 2) a 3) jsou vlastníky "nemovitosti dle KN parc. č. 1541/1 ost. pl. o výměře 22.493 m 2 ", dosud vedené "u Katastrální úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha na listu vlastnictví č. 49 pro obec hl.m. Praha - katastrální území Košíře" a že "nejsou vlastníky" dalších nemovitostí, za něž jim přísluší náhrada.
Vzhledem k tomu, že k vydražení předmětného pozemku č. 1541/1 v kat. úz. Košíře ve veřejné dobrovolné dražbě ze dne 21.11.2005 došlo dříve, než bylo rozhodnuto Ministerstvem zemědělství - Pozemkovým úřadem Praha o vlastnictví žalovaných 1), 2) a 3) jako oprávněných osob podle ustanovení §9 odst.4 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), řešily soudy při rozhodování věci mimo jiné právní otázku, zda nabytí vlastnictví ve veřejné dobrovolné dražbě nebylo v rozporu s ustanovením §5 odst.3 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů).
Podle ustanovení §5 odst.3 věty první a druhé zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů účinném v době konání veřejné dobrovolné dražby ze dne 21.11.2005 (dále jen "zákona o půdě") "povinná osoba je povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného" a "takové právní úkony jsou neplatné".
Podle ustálené judikatury soudů jsou smlouvy uzavřené v rozporu s ustanovením §5 odst.3 větou první zákona o půdě absolutně (ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku) neplatnými právními úkony (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2002 sp. zn. 25 Cdo 2230/2000, nález Ústavního soudu ze dne 11.12.1997 sp. zn. IV ÚS 195/97 nebo nález Ústavního soudu ze dne 9.2.2000 sp. zn. II ÚS 411/99). Uvedený závěr dopadá nejen na smlouvy, kterými by povinná osoba převedla nemovitosti do vlastnictví jiného, ale i na další právní úkony, kterými by bylo s nemovitostí nakládáno v rozporu s povinnostmi, které povinné osobě ukládá ustanovení §5 odst.3 věty první zákona o půdě. Za neplatné je proto třeba pokládat také právní úkony, na základě kterých lze provést veřejnou dobrovolnou dražbu podle zákona č. 26/2000 Sb., zejména smlouvy o provedení dražby, uzavřené mezi povinnou osobou a dražebníkem.
S odvolacím soudem lze proto souhlasit, dovodil-li, že je neplatná smlouva, kterou uzavřel státní podnik VUSTE - SERVIS (jeho likvidátor Ing. A. Z.) s dražebníkem REMARK, spol. s r.o. a na základě které byla dne 21.11.2005 dražebníkem provedena veřejná dobrovolná dražba pozemku č. 1541/1 v kat. úz. Košíře, a že proto nelze přihlížet k právním názorům, které řeší případy, v nichž vlastnické právo vzniklo fyzické osobě ještě před účinností zákona o půdě, případně před uplatněním restitučního nároku oprávněnými osobami, a v nichž proto nejde o užití ustanovení §5 odst.3 zákona o půdě. Názoru odvolacího soudu, podle kterého je veřejná dobrovolná dražba "svou povahou, způsobem a procesem uzavření smlouvy, na jejímž základě dochází k převodu (nikoliv přechodu) vlastnictví k vydraženému majetku, neboť v ní se shodně setkávají v důsledku konsenzu projevy vůle (právní úkony) prodávajícího a kupujícího", však nelze přisvědčit.
Veřejnou dražbou prováděnou podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění zákonů č. 120/2001 Sb., č. 517/2002 Sb. a č. 257/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 181/2005 Sb. a zákona č. 377/2005 Sb., tedy ve znění účinném do 7.3.2006 (dále jen "zákona o veřejných dražbách"), podle něhož je třeba - s ohledem na to, že veřejná dobrovolná dražba byla na základě smlouvy, kterou uzavřel státní podnik VUSTE - SERVIS (jeho likvidátor Ing. A. Z.) s dražebníkem REMARK, spol. s r.o., provedena dne 21.11.2005 - v projednávané věci i v současné době postupovat, se rozumí, jak vyplývá z ustanovení §2 písm.a) zákona o veřejných dražbách, veřejné jednání, jehož účelem je převod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby na osobu, která za stanovených podmínek učiní nejvyšší nabídku, jakož i veřejné jednání, které bylo ukončeno z důvodu, že nebylo učiněno ani nejnižší podání. Bylo-li při veřejné dražbě učiněno podání, udělí licitátor příklep tomu účastníku dražby, který učinil nejvyšší podání. Na účastníka dražby, jemuž byl udělen příklep (tj. na vydražitele) nepřechází vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby - jak k tomu dochází například při veřejné dražbě organizované podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů (srov. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.7.1999 sp. zn. 2 Cdon 1034/97, který byl uveřejněn pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001) - na základě smlouvy nebo rozhodnutí státního orgánu, ale podle, jak je nepochybné ze znění ustanovení §2 písm.a) zákona o veřejných dražbách, právní skutečnosti, kterou je příklep licitátora. Z pohledu ustanovení §132 odst.1 občanského zákona jde při veřejné dobrovolné dražbě o nabytí vlastnictví "na základě jiné skutečnosti stanovené zákonem", které nemá povahu derivátní, ale originární, při němž se věc nabývá do vlastnictví vydražitele i bez ohledu na případné vlastnické právo navrhovatele dražby.
Vlastnictví nebo jiné právo k předmětu veřejné dobrovolné dražby přechází na vydražitele k okamžiku udělení příklepu, a to za předpokladu, že uhradil ve stanovené lhůtě cenu dosaženou vydražením (§30 odst.1 zákona o veřejných dražbách). Zaplatil-li vydražitel cenu dosaženou vydražením ve stanovené lhůtě, nepřechází na něj vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dobrovolné dražby, jde-li o neplatnou dražbu. Veřejná dobrovolná dražba je neplatná, jen jestliže její neplatnost vyslovil soud; neplatnost této dražby přitom soud nemůže posuzovat v jiném řízení než v řízení podle ustanovení §24 odst.3 zákona o veřejných dražbách, a to ani jako otázku předběžnou (srov. například právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.1.2006 sp. zn. 29 Odo 294/2003, který byl uveřejněn pod č. 10 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007). I když vydražitel zaplatil cenu dosaženou vydražením (nejvyšší podání) ve stanovené lhůtě a i když jde o platnou dražbu (žaloba o neplatnost veřejné dražby podle ustanovení §24 odst.3 zákona o veřejných dražbách buď vůbec nebyla podána nebo jí nebylo pravomocným soudním rozhodnutím vyhověno), vydražitel nenabývá vlastnictví nebo jiné právo k předmětu veřejné dobrovolné dražby, jestliže byla provedena na návrh někoho jiného než vlastníka předmětu dražby, popřípadě jiné osoby, než která se ve smyslu ustanovení §17 odst.4 zákona o veřejných dražbách rozumí vlastníkem předmětu dražby, nebo jestliže není možné spolehlivě (jednoznačně), s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, dovodit, co bylo vydraženo (co vlastně tvořilo předmět dražby) nebo kdo je vydražitelem; jen v takovém případě je legitimován každý, jehož právní sféry se výsledek dražby dotýká, domáhat se ve smyslu ustanovení §80 písm.c) o.s.ř. žalobou o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9.10.2007 č.j. 21 Cdo 2690/2006, který byl uveřejněn pod č. 77 v časopise Soudní judikatura, roč. 2010).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky také toto rozhodnutí (ve znění opravného usnesení) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. prosince 2010
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu