ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.1917.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 1917/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) MUDr. J. K. , a b) MUDr. L. S. , zastoupených JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované Z. S. , zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, o stanovení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 208/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2009, č. j. 29 Co 360/2009-548, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.760,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. PhDr. Oldřicha Choděry.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 18. března 2009, č. j. 12 C 208/2008-499, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost uzavřít s žalobci kupní smlouvy s obsahem specifikovaným ve výroku pod body I. a II. a výrokem pod bodem III. rozhodl o povinnosti žalobců nahradit žalované náklady řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. listopadu 2009, č. j. 29 Co 360/2009-548, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod body I. a II.; změnil jej ve výroku pod bodem III. ohledně nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně vyšel ze závazného právního názoru, vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2008, č. j. 22 Cdo 2408/2007-427.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází přitom z §243c odst. 2 o. s. ř., který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není; rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2008, č. j. 22 Cdo 2408/2007-427, který je v této věci pro odvolací soud závazný. K námitkám dovolatelů se dodává:
Tvrzení o tom, že převod spoluvlastnického podílu v dané věci byl šikanózním výkonem práva a že byl v rozporu s dobrými mravy žalující strana učinila až poté, co po poučení podle §119a o. s. ř. (č. l. 475 spisu) uvedla, že nemá další návrhy na doplnění dokazování. Podle §119a odst. 1 o. s. ř. platí: „Před skončením jednání je předseda senátu povinen, s výjimkou věcí uvedených v §120 odst. 2, účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v §205a. Ustanovení §118b a §175 odst. 4 část první věty za středníkem tím nejsou dotčena“. Proto nelze odvolacímu soudu vytýkat, že se tímto tvrzením nezabýval; lze dodat, že tyto skutečnosti žalobci v odvolacím řízení již neuplatňovali.
Neobstojí námitka, že by se předchozí rozhodnutí dovolacího soudu odchylovalo od ustálené judikatury; touto otázkou se totiž Nejvyšší soud doposud nezabýval a neřeší ji ani rozhodnutí jiného soudu, publikované ve Sbírce soudních rozhodnut a stanovisek. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1625/2002, ani nález Ústavního soudu ze dne 11. června 1997, sp. zn. I. ÚS 279/95, se této otázky netýkají. Lze podotknout, že ani tvrzení, že názor, který dovolací soud zaujal a podle kterého nelze uplatnit předkupní právo v případě bezúplatného převodu spoluvlastnického podílu, je v odborné literatuře menšinový, není správné; je zastáván např. v dílech Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2008, svazek I., s. 790, Občanský zákoník I, II, 2. vydání, 2009, s. 1745 - 1753 Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Praha: Linde, 2008, svazek II. s. 628, Ježek, M.: Bezúplatný převod (darování) a předkupní právo dle §140 ObčZ. Právní rozhledy, 2003, č. 3, dále Jehlička, O., Švestka, J. Nad předkupním právem. Právní rozhledy, 1994, č. 5, Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol.: Občanské právo hmotné. 4. vydání. Praha : ASPI, 2005, s. 375, Mikeš, J., Švestka, J: Znovu k zákonnému předkupnímu právu podílových spoluvlastníků, Právní rozhledy, 2010, č. 8, s. 292.
K argumentaci, že jde o oslabení práv spoluvlastníka, se poznamenává, že k základním právům spoluvlastníka, které by bylo možno dovodit z čl. 11 Listiny základních práv a svobod, zákonné předkupní právo nepatří a že v odborné literatuře byly vysloveny pochybnosti o souladu tohoto práva s Listinou s tím, že jde o „institut povaze zdejšího soukromého práva zjevně cizorodý“ (Eliáš, K.: O zákonném předkupním právu spoluvlastníků. Právní rozhledy, 2009, č. 5). Proto také nelze názor, že spoluvlastník může svým podílem nakládat jen s ohledem na zájmy ostatních spoluvlastníků, vyjádřený ve zmíněném nálezu Ústavního soudu, vykládat tak, že by se zákonné předkupní právo vztahovalo i na bezúplatné převody. Lze dodat, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 8. července 1997, sp. zn. III. ÚS 77/97, „zásad, uznávaných až do zrušení obecného zákoníku občanského z roku 1811 (zákonem č. 141/1950 Sb.), tedy do doby, kdy po násilném zvratu v čs. státě počalo docházet k rozrušování právního řádu, zcela odpovídajících demokratickým hodnotám státu (čl. 1, čl. 2 odst. 4, čl. 4 úst. zákona č. 1/1993 Sb.) je třeba dbát i v současné době a z nich při aplikaci současného práva vycházet, a to zejména tam, kde současná právní úprava vykazuje mezery, které nezbývá než překlenout výkladem“. Je třeba připomenout, že obecný občanský zákoník neupravoval zákonné předkupní právo spoluvlastníka, to bylo do zákona zaneseno až občanským zákoníkem č. 141/1950 Sb. Neposkytuje-li rozporný text zákona podklad k jednoznačnému výkladu, pak lze přihlédnout i k předchozí úpravě, což neumožňuje přijmout rozšiřující výklad §140 obč. zák., prosazovaný žalobci.
Dovolání nepolemizuje s jedním ze stěžejních argumentů předchozího rozhodnutí dovolacího soudu, že totiž postup, při kterém se „cena nabídnutá někým jiným“ nahrazuje cenou určenou znaleckým posudkem, nemá oporu v žádném ustanovení občanského zákoníku a nevyplývá ani z povahy věci.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věta první a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že úspěšné žalované vznikly náklady dovolacího řízení představované odměnou advokáta za jeden úkon právní služby, a to za písemné vyjádření k dovolání, která činí podle §7 písm. e), §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 2.000,- Kč a dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Náklady jsou zvýšeny o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % podle §137 odst. 3 o. s. ř. v částce 460,- Kč a celkem tedy činí 2.760,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1, §149 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, je žalovaná oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 6. října 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu