ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.2510.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 2510/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) O. L. , a b) Ing. J. L. , CSc. , zastoupených JUDr. Zitou Krásnou, advokátkou se sídlem v Brně, Gorkého 11, proti žalovaným: 1) R. M. , zastoupenému JUDr. Ivou Kremplovou, advokátkou se sídlem v Brně, Botanická 9, a 2) Družstvo Realis se sídlem v Brně, Tyršova 1530/37, IČ 00056073, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Solařem, advokátem se sídlem v Brně, Tučkova 778/7, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 61/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2007, č. j. 13 Co 185/2006-121, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni a) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její právní zástupkyně JUDr. Zity Krásné.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. ledna 2006, č. j. 55 C 61/2002-103, výrokem pod bodem I. rozhodl, že „ve vztahu mezi první žalobkyní a žalovanými se určuje, že druhý žalovaný je vlastníkem jednotky č. 356/903, způsob využití garáž, v budově Stránice č. p. 356 postavené na pozemku parcela č. 1079 se spoluvlastnickým podílem ideálních 16/807 na společných částech domu č. p. 356 a spoluvlastnickým podílem ideálních 16/807 na pozemku parcela č. 1079 v k. ú. S., obci B.“, výrokem pod bodem II zamítl žalobu „druhého žalobce“, a výrokem pod bodem III. uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně náklady řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání obou žalovaných rozsudkem ze dne 8. listopadu 2007, č. j. 13 Co 185/2006-121, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části ve výroku pod bodem I., ve výroku pod bodem III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba žalovaní. Žalovaný 1) přípustnost svého dovolání opřel o §237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu a uplatnil dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.. Žalovaný 2) přípustnost svého dovolání spatřoval v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází přitom z §243c odst. 2 o. s. ř., který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (částečná změna rozsudku soudu prvního stupně, na kterou žalovaný 1/ poukazuje, se týkala jen výroku o nákladech řízení). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není, soudy věc řešily v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. prosince 2003, č. j. 28 Cdo 780/2003-167, vyslovil právní názor, podle něhož ve vztahu k bytovým družstvům označovaným podle dřívějších předpisů jako „lidová bytová družstva“ postačuje členovi družstva ve smyslu §24 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. ke vzniku práva na bezplatný převod prokázání existence nájemního vztahu k bytu, garáži a ateliéru, který musí svědčit fyzické osobě jako členu družstva, jakož i prokázání existence o tom, že nájemní vztah skutečně vznikl na základě skutečností stanovených zákonem; ke vzniku práva na bezplatný převod postačuje existence nájemního vztahu k předmětu převodu (nebytovým prostorám) ke dni podání žaloby. Absence nájemního vztahu ke dni vyhlášení rozhodnutí soudu je v této souvislosti právně nevýznamná (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2007, sp. zn. 28 Cdo 2408/2005, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu - dále jen „Soubor“ - č. C 5826).
Povinnost bytového družstva k bezplatnému převodu nebytového prostoru uvedeného v §24 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. zavazovala to družstvo, které ku dni podání platné žádosti člena o převod bylo vlastníkem či spoluvlastníkem domu, v nichž se takový prostor nacházel. Tato povinnost ve stejném rozsahu ze zákona přecházela na další právní nástupce takového povinného subjektu, spolu s vlastnictvím budovy, v níž se nebytový prostor nacházel (viz též rozsudek ze dne 28. února 2002, sp. zn. 28 Cdo 79/2002, Soubor č. C 1049). Nelze přisvědčit námitce, že toto rozhodnutí se nevztahuje na případ, kdy bezúplatný převod žádá bývalý člen družstva. V této věci šlo totiž o případ, kdy členství žalobkyně, jejímuž dovolání proti zamítavým rozhodnutím Nejvyšší soud vyhověl, zaniklo podle odůvodnění rozsudku tak, že „dne 12. 3. 1996 získala pak žalobkyně do svého vlastnictví družstevní byt, když členský vklad jí byl vyplacen dne 31. 12. 1996. Tím zaniklo její členství v Bytovém družstvu Praha 6“. Rozhodnutí odvolacího soudu ve věci, které Nejvyšší soud přezkoumával, bylo vydáno dne 30. května 2001; pro soudy byl přitom závazný stav k tomuto dni (§154 odst. 1 o. s. ř.), kdy již žalobkyně nebyla členkou družstva. Situace byla tedy podobná jako v projednávané věci.
Smlouva, která sice neodporuje výslovnému zákazu zákona, avšak svými důsledky směřuje k výsledku zákonu odporujícímu, je absolutně neplatná pro obcházení zákona; není rozhodné, zda účastníci smlouvy o důvodu její neplatnosti věděli (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2003, sp. zn. 22 Cdo 505/2002, Soubor č. C 1772). Výsledek odporující zákonu spočívá v tom, že důsledkem smlouvy o převodu garáže mezi žalovanými by byla nemožnost uplatnění zákonného nároku žalobců.
Pokud skutečné právní vztahy k nemovitosti jsou v rozporu se stavem veřejných knih (katastru nemovitostí či bývalé evidence nemovitostí), má před stavem evidovaným ve veřejných knihách přednost skutečný stav (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 1675/2006, Soubor č. C 5212). Případná dobrá víra nabyvatele, který věc převzal na základě absolutně neplatného úkonu, ač vycházel ze stavu katastru nemovitostí, se projeví jen v tom, že se stane oprávněným držitelem věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2003, sp. zn. 22 Cdo 702/2002, Soubor č. C 1993).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že úspěšné žalobkyni a) vznikly náklady dovolacího řízení představované odměnou advokátky za její zastoupení v dovolacím řízení s písemným vyjádřením k dovolání, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve výši 5.000,- Kč a dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhradou daně z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 1.060,- Kč, celkem tedy 6.360,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, je žalobkyně oprávněna podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 2. března 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu