ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.2614.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 2614/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce ing. M. D., zastoupeného advokátem, proti žalované: M.K. R., spol. s r. o. , zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 259/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 39 Co 64/2007-93, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. března 2006, č. j. 14 C 259/2005-44, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že žalobce a jeho manželka Michaela Krešlová jsou „vlastníky ve společném jmění manželů domu č. p. 816, stojící na pozemku parc. č. 1350, pozemku parc. č. 1350 o výměře 551 m2 (zastavěná plocha a nádvoří), pozemku parc. č. 1351/1 o výměře 1.675 m2 (zahrada), pozemku parc. č. 1351/2 o v ýměře 22 m2 (zastavěná plocha a nádvoří) a pozemku parc. č. 1351/3 o výměře 22 m2 (zastavěná plocha a nádvoří), vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. P., Katastrální pracoviště P. na LV č. 2746 pro katastrální území B.“ (dále též jen „předmětné nemovitosti“) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně učinil závěr, že žalobci nesvědčilo vlastnické právo k předmětným nemovitostem ani před uzavřením kupní smlouvy ze dne 15. října 2004, kterou byly předmětné nemovitosti zcizeny ve prospěch žalovaného, neboť nemovitosti nebyly ve společném jmění žalobce a jeho manželky. Žalobce tudíž nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Pro jeho absenci soud prvního stupně žalobu zamítl.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 39 Co 64/2007-93, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud zdůraznil, že žaloba nemůže být důvodná již z důvodu okruhu účastníků řízení, neboť žalobcem požadované určení se vztahuje i k osobě jeho manželky M. K., která je dotčena hmotněprávní úpravou vztahů založených kupní smlouvou ze dne 15. října 2004, vyplývajících z dřívější existence společného jmění manželů. Pokud se tedy M. K. nestala účastnicí řízení ať již na žalující straně nebo na straně žalované (když vyjádřila nesouhlas s žalobcem uplatněným nárokem), jediným možným důsledkem absence účastenství M. K. v řízení je zamítnutí žaloby. Jestliže je žalobcův nárok nedůvodný pro nedostatek věcné legitimace, je vyloučeno, aby se soud zabýval i věcí samou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Namítal, že odvolací soud porušil princip dvojinstančnosti soudního řízení, jestliže potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z důvodu nedostatku věcné legitimace, ačkoliv soud prvního stupně opřel zamítavé rozhodnutí o závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na žalobcem požadovaném určení. Podle ústavněprávní judikatury odlišný právní pohled na věc vede k nutnosti zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem. Jestliže odvolací soud dospěl k jinému právnímu závěru než soud prvního stupně, měl účastníky řízení seznámit s tímto odlišným náhledem a umožnit jim se k němu vyjádřit a zaujmout odpovídající relevantní stanovisko. Potvrzení odvoláním napadeného rozsudku opřené o jiný právní důvod, než byl důvod pro zamítnutí žaloby soudem prvního stupně vedl k překvapivému rozhodnutí zakládajícímu porušení práva účastníka řízení na spravedlivý proces.
Dovolatel dále vyjádřil nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu týkajícím se nedostatku věcné legitimace, jestliže účastníkem řízení není manželka žalobce M. K. Názor odvolacího soudu dovolatel považoval za nesprávný s ohledem na závěry judikatury, podle kterých i jen jeden z manželů se může domáhat samostatně vůči třetím osobám ochrany vlastnického práva k věcem spadajícím do společného jmění manželů; s touto námitkou žalobce se pak odvolací soud žádným způsobem nevypořádal. Nicméně i kdyby stanovisko odvolacího soudu ohledně rozsahu účastenství bylo správné, pak s ohledem na okolnosti konkrétního případu by neúčast M. K. byla "odstranitelnou vadou řízení" ve smyslu §104 odst. 2 o. s. ř. a pokud by byla odvolacím soudem považována za neodstranitelnou, měl odvolací soud řízení zastavit a nikoliv potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně. Na základě uvedeného žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání. Zdůraznila, že namítaná vada řízení nemůže založit přípustnost dovolání, jde-li o dovolání, jehož přípustnost je posuzována podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nedostatek účastenství M. K. v řízení nemohl být důvodem pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně v odvolacím řízení, neboť se jedná pouze o procesní posouzení rozsahu účastenství a jeho souladu se zákonem. Ve vztahu k vytýkanému nesprávnému právnímu posouzení věci žalovaná poukázala na skutečnost, že M. K. s nárokem uplatněným žalobcem nesouhlasila a že odkaz na žalobcem uváděnou judikaturu není důvodný, neboť v předmětné věci se nejedná o žalobu na vydání věci, ale o žalobu určovací směřující ke změně zápisu do katastru nemovitostí. Proto musí být účastníky řízení všichni ti, kdo mají být v katastru nově zaevidováni jako vlastníci, a to zvláště, pokud je vlastnictví odvozováno z absolutně neplatné kupní smlouvy, jejímiž účastníky byli oba manželé jako prodávající. V případě nesouhlasu jednoho z manželů účastnit se řízení na straně žalobce nebo jeho nesouhlasu, že by věc ve skutečnosti byla ve společném jmění manželů, nemusí manželé nutně vystupovat jen na straně žalobce, nýbrž druhý z manželů může být v postavení žalovaného společně s osobou, která je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastníka nemovitosti.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 28. listopadu 2007.
Dovoláním je zpochybněn právní závěr odvolacího soudu týkající se věcné legitimace v řízení, v němž je uplatněn nárok na určení, že nemovitosti, jež byly předmětem kupní smlouvy, jsou ve společném jmění prodávajících. Otázku věcné legitimace ve sporech o určení, že předmět smlouvy, který byl zcizen, je ve společném jmění prodávajících, dosud dovolací soud nevyřešil ve všech souvislostech a potud je dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné; není však důvodné.
Dovolací soud se v rozsudku ze dne 17. září 2009, sp. zn. 22 Cdo 4208/2008 (uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz) zabýval posouzením, zda se může jeden z manželů domáhat určení, že předmět řízení (nemovitost) je ve společném jmění manželů, aniž by druhý z manželů vystupoval v řízení na straně žalobce vůči osobám (žalovaným), jimž podle stavu zápisu v katastru nemovitostí svědčí vlastnické právo. Dovolací soud při řešení této otázky vyšel z ustálených závěrů judikatury potud, že každý z bezpodílových spoluvlastníků (přičemž uvedené závěry se uplatní i v případě společného jmění manželů) je samostatně oprávněn k podání žaloby o vydání neoprávněné zadržované věci z bezpodílového spoluvlastnictví a také žaloby o vyklizení nemovitosti, jejímž je bezpodílovým spoluvlastníkem (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. září 1988, sp. zn. 3 Cz 61/88, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1990, pod pořadovým č. 10). Ochrany vlastnictví k věci ve společném jmění manželů vůči neoprávněným zásahům třetích osob se u soudu může domáhat také jen jeden z manželů, i když s tím druhý manžel nesouhlasí (k tomu srovnej rozsudek ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 28 Cdo 555/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 17, pod pořadovým č. C 1191). Uvedený závěr byl odrazem argumentace, podle které právo domáhat se ochrany předmětu spoluvlastnictví vůči neoprávněným zásahům ze strany třetích osob náleží spoluvlastníkům společně, ale zároveň i každému z nich samostatně, aniž by k tomu bylo souhlasu druhého spoluvlastníka zapotřebí. U společného jmění manželů je tomu tak proto, že každému ze spoluvlastníků náleží právo k celé věci, omezené jen stejným právem druhého spoluvlastníka; jestliže se pak bezpodílový spoluvlastník domáhá ochrany vlastnického práva k věci ve společném jmění manželů, nijak tím druhého spoluvlastníka neomezuje, ale naopak brání společný majetek proti zásahům třetích osob.
Dovolací soud dále zdůraznil, že není důvodu co do základu z těchto zásad nevycházet i v případě, kdy se jedná o ochranu vlastnického práva uplatněnou prostřednictvím určovací žaloby, jestliže jsou v katastru nemovitostí zapsány jako vlastnice osoby, které vlastnické právo žalobkyně a jejího manžela popírají. Podle názoru dovolacího soudu není důvod jen pro zvolenou formu právní ochrany odejmout žalobkyni právo samostatně se domáhat ochrany vlastnického práva samostatně, neboť i žalobkyni náleží v případě, že předmětný pozemek je podle jejího tvrzení ve společném jmění jí a manžela, vlastnické právo k celému pozemku.
Uvedený závěr je v souladu s názory vyslovenými i v odborné literatuře, z níž se podává (byť v zobecňující rovině bez konkretizace nástrojů právní ochrany), že ochrana společného jmění manželů přísluší oběma manželům společně a též jednotlivě (k tomu srovnej Holub, M., Pokorný, M., Bičovský, J. : Společné jmění manželů, Linde Praha, 2000, str. 152 nebo kolektiv týchž autorů : Občan a vlastnictví v českém právním řádu, Linde Praha, 2002, str. 278).
Z těchto zásad lze vycházet i při posouzení právní otázky, pro kterou dovolací soud shledal dovolání odvolatele přípustným.
Odvolací soud potvrzující zamítavé rozhodnutí založil na závěru o nedostatku věcné legitimace potud, že žalobě nebylo možno vyhovět, jestliže účastníkem řízení nebyla i manželka žalobce jakožto jedna z prodávajících (společně se žalobcem).
Tento závěr je správný.
Podle §80 písm. c) o. s. ř. lze návrhem na zahájení řízení uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Předpoklad úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není po procesní stránce spočívá v tom, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení pak vyjadřuje způsob právní ochrany, které se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě aktivní věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k požadovanému určení pasivně legitimován. Dovolací soud nemá žádnou pochybnost o tom, že Michaela Krešlová je ve vztahu k žalobcem uplatněnému nároku věcně legitimovanou, neboť je účastna právního vztahu, resp. sporného práva, o něž v řízení jde, jako jedna z prodávajících, a to zvláště s přihlédnutím k tomu, že žalobcem uplatněný nárok neuznává a příslušnou kupní smlouvu považuje za platnou. Stejně tak je věcně legitimována i žalovaná jakožto kupující, jíž svědčí podle stavu zápisu v katastru nemovitostí zápis vlastnického práva.
Určovací žaloba podle §80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů.
Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou, aby na určení práva nebo právního vztahu byl naléhavý právní zájem. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu. Přitom platí, že takový závěr se neváže pouze k určovací žalobě jako takové, ale je logicky podmíněn též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá, a - což je v dané věci zvláště významné - vůči komu žaloba o určení směřuje.
Jestliže je předmětem určení podle §80 písm. c) o. s. ř. právní vztah vlastnictví k nemovité věci, nejsou přehlédnutelné důsledky, které plynou ze zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění zákona č. 210/1993 Sb. (dále zákona). Zápis ve smyslu záznamu podle §7 a §9 odst. 1 písm. b) zákona totiž soudní výrok o návrhu na určení právního vztahu (vlastnictví) předpokládá (§10 zákona).
Vzhledem k právním a evidenčním účinkům zápisů vlastnických vztahů v katastru nemovitostí (§1 odst. 4, §11 zákona) se záznamem, učiněným na základě soudního výroku o určení, završuje proces odstranění nejistoty v dosavadním určení právního vztahu. Je-li navrhovatelem tohoto určení ve smyslu 9 odst. 1 písm. b) zákona osoba, jež tvrdí, že ona je oprávněnou v právním vztahu, vyplývá z logiky věci, že se svým právem obrací především proti těm osobám, které své postavení oprávněných právě o zápis v katastru nemovitostí opírají. Právní vztah vlastnictví, o jehož určení jde, je tedy svými subjekty vymezen osobou, jež své vlastnické právo tvrdí, a osobami, v jejichž prospěch svědčí zápis v katastru nemovitostí. Domáhá-li se nicméně žalobce určení, že předmětné nemovitosti tvoří součást společného jmění jeho a manželky, pak i manželka žalobce je osobou, které podle žalobního návrhu tvrzené vlastnické právo svědčí.
Reálné možnosti soudního výroku [o žalobě podle §80 písm. c) o. s. ř.] ovlivnit ohrožené či nejisté právo nebo právní vztah se pojí - jak bylo naznačeno - též s hlediskem subjektovým. O splnění uvedených podmínek naléhavého právního zájmu lze uvažovat v případě, bude-li předjímaný soudní výrok způsobilý vystihnout úplný obsah hmotným právem vymezeného vztahu, což logicky předpokládá, že bude závazný pro všechny jeho subjekty. Tak tomu může být v dané věci ovšem jen tehdy, jestliže všechny tyto subjekty budou i účastníky příslušného soudního řízení, neboť výrok pravomocného rozsudku, nejde-li o rozsudek o osobním stavu a případy uvedené v §159a odst. 2 o. s. ř., je závazný jen pro účastníky řízení (§159a odst. 1 o. s. ř.). Závěr odvolacího soudu o tom, že úspěšné uplatnění určovací žaloby v daném případě nutně předpokládá účastenství manželky žalobce v řízení, ať na straně žalobce nebo na straně žalované, je proto správný.
Tento závěr pak není dotčen ani dovolacím poukazem žalobce na nerespektování závěrů vyplývajících z R 10/1990 potud, že z tohoto rozhodnutí vyplývá možnost i jen jednoho z manželů domáhat se samostatně vůči třetím osobám ochrany vlastnického práva k věcem spadajícím do společného jmění manželů. Dovolací soud souhlasí s dovolatelem potud, a tato skutečnost ostatně jednoznačně vyplývá z výše uvedeného rozsudku dovolacího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 4208/2008, že žalobce je samostatně věcně legitimován v předmětné věci k ochraně tvrzeného vlastnického práva, nicméně úspěšnost žaloby je podmíněna mimo jiné skutečností, že účastníkem řízení v daném případě musí být i manželka žalobce právě s ohledem na okolnost, že v daném případě se nejedná o ochranu vlastnického práva formou vindikační žaloby, ale formou žaloby určovací, která vystihuje právní důsledky vážící se k zápisu do katastru nemovitostí. Jinými slovy řečeno, pokud by žalovaná žalobci protiprávně zadržovala movitou věc, je žalobce legitimován k uplatnění požadavku na její vydání bez jakékoliv nezbytné účasti jeho manželky. Jestliže však předmětem řízení je určení, že předmětné nemovitosti tvoří součást společného jmění žalobce a jeho manželky s tím, že tento výrok má mít důsledky vážící se k zápisu do katastru nemovitostí, musí být manželka žalobce v řízení účastna ať již na straně žalobce nebo na straně žalované.
Důvodné pak nejsou ani námitky, kterými dovolatel odvolacímu soudu vytýká existenci vad majících za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V této souvislosti dovolatel především odvolacímu soudu vytýká nepředvídatelnost jeho rozhodnutí, jestliže odvolací soud – oproti soudu prvního stupně, který žalobu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení – potvrdil zamítavé rozhodnutí na základě závěru o nedostatku věcné legitimace. Soud prvního stupně sice zamítal žalobu s odkazem na nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, tento závěr však výslovně spojil se zjištěním, že žalobci nikdy spoluvlastnické právo k předmětným nemovitostem nesvědčilo. Tímto závěrem pak soud prvního stupně fakticky vystihl skutečnost, že podle jeho přesvědčení žalobci nesvědčí věcná legitimace, neboť nebyl účasten sporného právního vztahu, o který se v daném případě jedná. Jestliže se pak věcnou legitimací zabýval i odvolací soud (byť z pohledu účastenství v řízení manželky žalobce), nemůže být jeho rozhodnutí překvapivým, jestliže na nedostatku věcné legitimace – byť ve vztahu k jinému subjektu - odvolací soud zamítavé rozhodnutí potvrdil, a to zvláště za situace, kdy žalovaná již v podání ze dne 10. března 2006 výslovně namítala nedůvodnost žaloby s rozsáhlou argumentací zdůrazňující nutnou účast manželky žalobce v řízení na straně žalobce nebo žalované, jestliže manželka žalobce nesouhlasí se svou účastí jako žalobkyně nebo nesouhlasí s žalobcem uplatněným nárokem. Rozhodnutí odvolacího soudu akceptující v souladu s procesními předpisy upravujícími jeho přezkumnou činnost právní názor účastníka řízení, který projevil před odvolacím jednáním a s nímž byl odvolatel včas seznámen, nemůže být rozhodnutím překvapivým. Ve svém důsledku – byť to odvolací soud výslovně neuvádí – jde o to, že v případě neúčasti manželky žalobce v řízení jako účastníka, nemůže mít žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem právě pro neúčast jeho manželky v řízení, jak uvedl dovolací soud výše.
Zcela nedůvodný je pak dovolací poukaz žalobce na to, že neúčast manželky žalobce v řízení je odstranitelnou vadou řízení, přičemž soudy měly povinnost poučit žalobce o tomto nedostatku ve smyslu §104 odst. 2 o. s. ř. V soudní praxi byl vysloven názor, od nějž nemá dovolací soud důvodu se odchýlit ani v souzené věci, podle kterého poučení žalobce o tom, že ve věci může či má být žalovaný další žalovaný, není součástí poučovací povinnosti soudu podle §5 o. s. ř. (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. října 2001, sp. zn. 29 Cdo 2494/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2003, sešit 4, pod pořadovým č. 37). Ostatně otázkou, zda jsou obecné soudy povinny poučovat účastníky dle §5 a §92 odst. 1 o. s. ř. o tom, že ve věci má či může být žalován ještě další subjekt, se již dříve zabýval Ústavní soud, přičemž v nálezu ze dne 3. ledna 1996, sp. zn. I. ÚS 56/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 2, uzavřel, že takové poučení zřetelně vybočuje z mezí procesních pravidel sporu, oslabuje úlohu soudu jako nestranného orgánu a zakládá tak nerovnost mezi účastníky občanského soudního řízení. Nedostatek věcné legitimace, resp. absence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení oproti přesvědčení dovolatele není nedostatkem podmínky řízení a nemá za následek zastavení řízení, kterého se žalobce dovolává, ale zamítnutí žaloby (k tomu srovnej např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 528). Odvolací soud proto postupoval správně, jestliže potvrdil zamítnutí žaloby.
Z uvedených důvodů proto dovolací soud dovolání žalobce podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
S ohledem na rozhodnutí odvolacího soudu o zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a vrácení věci v tomto rozsahu k dalšímu řízen a na to, že soud prvního stupně doposud o náhradě nákladů řízení před nalézacími soudy nerozhodl, rozhodne soud prvního stupně i o náhradě nákladů dovolacího řízení. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení by nemělo předcházet rozhodnutí o nákladech řízení vzniklých za řízení před soudem prvního stupně i za řízení odvolacího. Teprve rozhodnutí soudu prvního stupně je rozhodnutím, jímž se řízení ve smyslu §151 odst. 1 o. s. ř. končí. Řízení bude ukončeno až posledním rozhodnutím o nákladech nalézacích řízení, v jejichž rámci bude rozhodnuto také o nákladech řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu