ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.2691.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 2691/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka, ve věci žalobkyně M. K. , zastoupené JUDr. Ivou Hlaváčkovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Lučanská 5, proti žalované E. D. , zastoupené JUDr. Karlem Fořtlem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. čp. 10/6, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 6 C 35/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 15. října 2009, č. j. 29 Co 257/2009-235, takto:
I. Řízení o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 24. září 2009, č. j. 6 C 35/2005-189, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 2. června 2009, č. j. 6 C 35/2005-210, se zastavuje .
II. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 15. října 2009, č. j. 29 Co 257/2009-235, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. září 2009, č. j. 6 C 35/2005-189, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 2. června 2009, č. j. 6 C 35/2005-210, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k „domu čp. 2128 v J. n. N., způsob využití – bydlení, na parcele stpč. 2077, s parcelou stpč. 2077, zastavěná plocha a nádvoří a pč. 1583/12, zahrada, vše zapsané na listu vlastnictví č. 3387 pro obec a katastrální území J. n. N. v katastru nemovitostí vedené Katastrálním úřadem pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Jablonec nad Nisou“ s tím, že všechny uvedené nemovitosti se přikazují do výlučného vlastnictví žalobkyně, která je povinna zaplatit žalované částku 600.000,- Kč, a to do šesti měsíců od právní moci rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. října 2009, č. j. 29 Co 257/2009–235, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odstavce 3 citovaného ustanovení a navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i dovolání, je účastníkům znám, tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na něj odkazuje.
Dovolatelka v dovolání kromě rozsudku odvolacího soudu napadla výslovně i rozsudek soudu prvního stupně. Funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána; řízení o takovém podání Nejvyšší soud zastaví podle §104 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2006, pod pořadovým č. 47). Dovolací soud proto řízení o dovolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž).
Dovolatelka v dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, která by měla být dovolacím soudem řešena a existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Z obsahu dovolání je ovšem zřejmé, že dovolatelka nesouhlasí se zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví, které by podle jejího názoru mělo být zachováno, aby žalovaná měla možnost se do domu v budoucnu vrátit a umožnit zde užívání i své dceři a vnučce. Obsahově tak směřuje k aplikaci §142 odst. 2 obč. zák., podle kterého z důvodů zvláštního zřetele hodných soud nezruší a nevypořádá spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu nebo prodejem věci a rozdělením výtěžku.
Ustanovení §142 odst. 2 obč. zák. představuje právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2288/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2419). Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných z hlediska §142 odst. 2 o. s. ř. by dovolací soud v rámci dovolacího řízení mohl přezkoumat jen, pokud by byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 1549/2007, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Zamítnutí žaloby o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví z důvodů hodných zvláštního zřetele musí reflektovat skutkovou jedinečnost konkrétního případu.
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že nikdo nemůže být nucen, aby ve spoluvlastnictví setrvával, vyjma případů stanovených zákonem - §142 odst. 2 obč. zák. Za důvod hodný zvláštního zřetele hodný nelze pouvažovat zájem spoluvlastníka na zachování vlastnického podílu na nemovitostech (k tomu srovnej Ze zhodnocení rozhodování soudů o návrzích na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, projednaného a schváleného občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR republiky ze dne 29. září 1988, Cpj 37/88, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1989, sešit 2-3, pod pořadovým č. 1 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 1549/2007, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Dovolací soud nepovažuje závěry odvolacího soudu, který se ztotožnil se soudem prvního stupně ohledně nutnosti zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví za nepřiměřené za situace, kdy bylo zjištěno, že reálné dělení nemovitosti nepřichází do úvahy, žalobkyně je většinovou spoluvlastnicí nemovitosti (id. 3), která se na rozdíl od žalované o nemovitost stará, zajišťuje po stránce finanční i její údržbu, v uvedené nemovitosti bydlí se svojí rodinou, prokázala, že nemá jinou možnost bydlení. Jestliže mezi účastnicemi nedošlo k dohodě o zrušení spoluvlastnictví a v řízení bylo dále zjištěno, že účastnice spolu nekomunikují a neřeší otázky související s údržbou nemovitosti nejméně od roku 1986, kdy se žalovaná z nemovitosti odstěhovala a od této doby se o nemovitost prakticky nezajímá, a bylo prokázáno, že mezi účastnicemi v minulosti proběhl i soudní spor o úhradu nákladů spojených s údržbou nemovitosti prováděnou žalobkyní, je třeba závěr soudů o zrušení spoluvlastnictví, vycházející ze zásady, že nelze spoluvlastníky zásadně nutit, aby proti své vůli setrvávali ve spoluvlastnickém vztahu, považovat za opodstatněný. Ani tvrzení žalované, že do bytu v předmětné nemovitosti se hodlá nastěhovat, jelikož z jejího bytu v současném bydlišti v Českých Budějovicích, kde se trvale zdržuje od roku 1986, bude nucena se vystěhovat po zajištění bytové náhrady s tím, že chce rovněž umožnit užívání bytu v předmětné nemovitosti své dceři a vnučce nelze považovat za důvody zvláštního zřetele hodné, s přihlédnutím ke všem v řízení zjištěným okolnostem.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b), c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že v dovolacím řízení úspěšné žalobkyni náklady, na jejichž náhradu by měla právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. srpna 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu