ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.3125.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 3125/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) MUDr. M. D. , b) Š. K. , c) L. H. , a d) K. K. , zastoupených JUDr. Kamilou Steinbachovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4, Bezová 1658, proti žalovaným: 1) J. N. a 2) D. N. , o námitkách v územním řízení, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 4 C 465/2006, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2007, č. j. 28 Co 440/2007-29, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. června 2007, č. j. 28 Co 440/2007-29, a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 10. dubna 2007, č. j. 4 C 465/2006-23, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ (dále “soud prvního stupně“) usnesením ze dne 10. dubna 2007, č. j. 4 C 465/2006-23, zastavil „řízení o důvodnosti námitek vznesených žalobci v územním řízení“ s tím, že „po právní moci usnesení bude věc postoupena Městskému úřadu v Brandýse na Labem-Staré Boleslavi, stavebnímu úřadu“. Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že řešení námitek vznesených žalobci v územním řízení, vedeném u Městského úřadu v Brandýse nad Labem-Staré Boleslavi, odboru stavebního úřadu, pod č. j. Výst. 29878/2006, že výstavbou apartmánových domů na pozemcích parcelních čísel 2119 a 1572/1 v kat. území B. n. L. dojde k zásahu do vlastnického práva žalobců, ke ztrátě jejich soukromí, k zastínění jejich domů a pozemků, ke všem negativním jevům spojených s výstavbou dvou apartmánových domů, spočívajících zejména v obtěžování hlukem, prachem, emisemi nad míru přiměřenou poměrům, nespadá do pravomoci soudu, ale stavebního úřadu. Podle soudu prvního stupně pravomoc soudu není založena samotnou skutečností, že stavební úřad odkázal účastníka na soud, jak tomu bylo v daném případě.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců usnesením ze dne 28. června 2007, č. j. 28 Co 440/2007-29, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se zcela ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně. S ohledem na §190 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování stavebním řádu (stavební zákon), odvolací soud věc posuzoval podle zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), a jeho prováděcí vyhlášky č. 132/1998 Sb. Uvedl, že ochrany proti imisím hrozícím (budoucím, očekávaným) se lze domáhat podle stavebního zákona. Námitky vznesené žalobci nepřekračují rozsah pravomoci stavebního úřadu. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále „Nejvyšší soud“) ve věcech vedených pod sp. zn. 2 Cdon 1889/97, sp. zn. 22 Cdo 2929/99, sp. zn. 22 Cdo 1150/99 a sp. zn. 30 Cdo 2076/2003.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítli, že jejich námitky jsou podstatné a rozhodnutí o nich přesahuje pravomoc stavebního úřadu. Zejména je podle žalobců vyloučené, aby stavební úřad rozhodoval o tom, „jaké závažné dopady zamýšlená výstavba bude mít a jak závažným způsobem zasáhne nejen do práv účastníků řízení, bezprostředních sousedů stavby, ale do práv celé veřejnosti“, a o námitce, že výstavbou domů dojde mimo jiné k trvalému „znehodnocení daného území, které je zastavěno domy pocházejícími z období 1. republiky, kde v rámci vilové historické zástavby by měl dle stavebníků vyrůst činžovní dům“. Výstavbou domů s velkým počtem parkovacích míst by zcela byla znehodnocena klidová zóna ve vilové čtvrti. Poukázali na to, že žalobu opírají nejen o rozhodnutí stavebního úřadu, jímž byli odkázání na soud, ale o §517 (správně §417) občanského zákoníku (dále „obč. zák.“), neboť jsou přesvědčeni o tom, „že jim hrozí vážný zásah do jejich vlastnických práv, pročež mají právo se domáhat, aby soud uložil provést tomu, kdo jejich právo ohrožuje, vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody, čímž může být také rozhodnutí zdržet se určitého jednání, v daném případě naprosto nevhodné a nedomyšlené výstavby“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto projednal a rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle §127 odst. 1 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“) vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Proto zejména nesmí ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek úpravami pozemku nebo úpravami stavby na něm zřízené bez toho, že by učinil dostatečné opatření na upevnění stavby nebo pozemku, nesmí nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, nesmí nechat chovaná zvířata vnikat na sousedící pozemek a nešetrně, popřípadě v nevhodné roční době odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo odstraňovat větve stromu přesahující na jeho pozemek.
Podle §137 odst. 2 zák. č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále „původní stavební zákon“) nedojde-li mezi účastníky řízení k dohodě o námitce podle odstavce 1, která, kdyby se zjistilo její oprávnění, by znemožnila uskutečnit požadované opatření nebo by umožnila jeho uskutečnění jen v podstatně jiné míře či formě, odkáže stavební úřad navrhovatele nebo jiného účastníka podle povahy námitky na soud a řízení přeruší.
Podle §89 odst. 5 a následně i §114 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále „nový stavební zákon“) „o námitce, o které nedošlo k dohodě mezi účastníky řízení, stavební úřad rozhodne na základě obecných požadavků na výstavbu, závazných stanovisek dotčených orgánů nebo technických norem, pokud taková námitka nepřesahuje rozsah jeho působnosti. Nedošlo-li k dohodě o námitce občanskoprávní povahy, stavební úřad si o ní učiní úsudek a rozhodne ve věci; to neplatí v případě námitek týkajících se existence práva nebo rozsahu vlastnických práv.“
O žalobách podle §127 odst. 1 obč. zák., jakož i o občanskoprávních námitkách vznesených v územním a stavebním řízení ohledně budoucích imisí se Nejvyšší soud několikrát vyslovil již za účinnosti původního stavebního zákona v tom směru, že stavební úřad posoudí námitky účastníků územního či stavebního řízení, týkající se budoucího obtěžování výhledem, kouřem, hlučností, prašností, zápachem, zastínění pozemků a staveb apod., ve své pravomoci, aniž by s nimi odkazoval účastníky na soud (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1902/2001, publikované v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu C. H. Beck, pod č. C 1093). Totéž lze vztáhnout i na současnou právní úpravu. Samotná skutečnost, že stavební úřad účastníka odkázal na soud, však nezakládala a ani podle nové právní úpravy nezakládá pravomoc soudu. Za současné právní úpravy v důsledku změny procesních předpisů, má-li soud za to, že měl ve věci rozhodnout stavební úřad, postoupí věc k rozhodnutí zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002, Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Zde již tedy neplatí, že soud v takovém případě řízení zastaví a věc postoupí stavebnímu úřadu, ale vyvolá tzv. kompetenční spor. K tomu srovnej článek „Projednání námitek účastníků územního nebo stavebního řízení, týkajících se budoucích imisí, podle nového stavebního zákona“, publikovaný v Právních rozhledech, 2010, č. 9, s. 307;
Podle usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zák.č. 131/2002, Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 29. září 2006, sp. zn. Konf. 32/2005, odkáže-li stavební úřad účastníky řízení s občanskoprávní námitkou na soud postupem podle §137 odst. 2 zák. č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, je věcí soudu, aby - má-li za to, že pravomoc soudu není dána – vyvolal kompetenční spor (§1 zák. č. 131/2002, Sb.) svým vlastním návrhem. Zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu podle §104 o. s. ř. a postoupení věci správnímu orgánu tu nemá místa.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud postupoval v dané věci nesprávně. Dovolací soud proto usnesení odvolacího soudu zrušil a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. srpna 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu