ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.3690.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 3690/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) Ing. M. T., zastoupeného JUDr. Aloisem Deutschem, advokátem se sídlem v Brně, Smetanova 17, b) H. T., zastoupené JUDr. Janou Hronovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Husova 46, proti žalovaným: 1) O. H., 2) E. H ., zastoupeným JUDr. Romanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 5 C 289/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. dubna 2009, č. j. 13 Co 362/2007-526, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. dubna 2009, č. j. 13 Co 362/2007-526, se , vyjma části výroku I., kterou byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 31. května 2007, č. j. 5 C 289/2004-306, ve výrocích III. a IV. ruší, a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. května 2007, č. j. 5 C 289/2004-306, zrušil podílové spoluvlastnictví k „nemovitostem zapsaným na LV č. 239 pro k. ú. H., u Katastrálního úřadu pro V., Katastrální pracoviště J. jako jiná stavba č. p. 136 na parcele st. 224/4, jiná stavba bez č. p. / č. e. postavená na parcele st. 224/1 a 224/2, dále jako parcely st. 224/4, 224/1, 224/2, p. č. 446/26, 446/27, 446/28, 446/71 a 446/73“ (dále též jen „předmětné nemovitosti“) a přikázal je do společného jmění manželů Ing. M. T. a H. T. (výrok I. rozsudku). Žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalovaným na vyrovnání podílu částku 4 750 000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku). Dále zrušil podílové spoluvlastnictví k jednonosníkovému mostovému jeřábu GIGA GJMJ 5t/8m a tuto věc přikázal do společného jmění žalobců (výrok III. rozsudku), kterým současně uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalovaným na vyrovnání podílu částku 350 000,- Kč (výrok IV. rozsudku). Výroky pod bodem V. a VI pak soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve vztahu k předmětným nemovitostem zůstal mezi účastníky způsob vypořádání spoluvlastnictví sporný, když obě procesní strany navrhovaly přikázání věci do jejich společného jmění manželů, stejně jako výše finanční náhrady spojené s likvidací spoluvlastnictví. Při zohlednění kritéria účelného využití věci, jež se v poměrech účastníků promítlo především do možného výkonu podnikatelské činnosti v předmětných nemovitostech, dospěl soud prvního stupně k závěru, že v daném směru uvedené zákonné hledisko svědčí žalobcům, kteří podnikají, zatímco u žalovaných lze podnikání předpokládat pouze s pochybnostmi, jež jsou prohloubeny zdůrazňováním nepříznivých majetkových poměrů samotnými žalovanými. Současně přihlédl k tomu, že žalobci disponují finanční částkou, která jim umožňuje vyplatit žalovaným vypořádací podíl, zatímco žalovaní hotovostními finančními prostředky nedisponovali a jejich schopnost vyplacení vypořádacího podílu žalobcům se odvíjela od uvažované půjčky poskytnuté rodinnými příslušníky. Za situace, kdy se jedná o rovnodílné spoluvlastníky, kritérium účelného využití věci i schopnost vyplacení vypořádacího podílu svědčí žalobcům, rozhodl soud prvního stupně po zrušení spoluvlastnictví o tom, že předmětné nemovitosti přikázal do společného jmění žalobců. Při stanovení výše vypořádacího podílu vyšel soud prvního stupně ze znaleckého posudku a jím stanovené obecné ceny předmětných nemovitostí.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. dubna 2009, č. j. 13 Co 362/2007-526, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zrušení podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem a ve výroku týkajícím se vypořádacího podílu ohledně mostového jeřábu potvrdil (výrok I. rozsudku). Ve výroku, jímž byla žalobcům uložena povinnost vyplatit žalovaným vypořádací podíl vztahující se ke zrušenému spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalobcům povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalovaným k ruce společné a nerozdílné na vyrovnání podílu 4 680 000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV. rozsudku).
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že jsou splněny podmínky pro přikázání předmětných nemovitostí do vlastnictví žalobců. Při stejných spoluvlastnických podílech soud prvního stupně správně posoudil kritérium účelného využití věcí, které svědčí žalobcům potud, že v předmětných nemovitostech budou realizovat podnikatelskou činnost, kterou dosud zajišťovali v náhradních prostorách. Naproti tomu žalovaní prostřednictvím svých obchodních společností náhradní činnost v roce 2005 pozastavili a ani netvrdili, že by činili kroky k zajištění výroby taktéž náhradním způsobem. To koresponduje i s procesním stanoviskem žalovaných, kteří před zahájením řízení a na jeho počátku projevili zájem o vyplacení finanční náhrady za převedení spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech žalobcům. Odvolací soud zdůraznil, že i hledisko schopnosti vyplacení náhrady za spoluvlastnický podíl svědčilo podle správných závěrů soudu prvního stupně žalobcům; v odvolacím řízení sice na straně žalovaných došlo ke změně potud, že první žalovaný je oprávněn disponovat s účtem obchodní společnosti, v níž se stal předsedou představenstva, se zůstatkem vyšším než 8 milionů korun. Podle názoru odvolacího soudu však finanční poměry žalobců bylo možno označit za stabilizované s ohledem na existenci účtu znějícího na jméno druhé žalobkyně, což by umožňovalo v případě neplnění uložené finanční povinnosti přímý postih v rámci exekučního řízení; na straně žalovaných je však taková možnost vyloučena. Při stanovení výše náhrady vyšel odvolací soud ze znaleckého posudku znaleckého ústavu, jímž v průběhu odvolacího řízení doplnil dokazování a který stanovil obecnou cenu předmětných nemovitostí na částku 9 360 000,- Kč se zdůrazněním, že žalovanými předložené prohlášení obchodní společnosti BRESSON a. s. z 12. února 2009, která vyjádřila ochotu zaplatit za „objekt kovárny“ částku 17 milionů korun, představuje ojedinělou nabídku, která nemohla sama o sobě vyvrátit závěry znaleckých posudků podaných v řízení a vymykala se i ocenění provedenému ing. Kohoutkem, které v řízení předložili žalovaní.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní – podle obsahu dovolání vyjma části, která se týkala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k jeřábu a výši vypořádacího podílu, která se k němu vztahovala – v zákonné lhůtě podaným dovoláním bez konkretizace zákonného dovolacího důvodu. Odvolacímu soudu vytkli, že nesprávně vyhodnotil hledisko účelného využití věci, a to v důsledku nesprávného hodnocení provedených důkazů, resp. neprovedení důkazů, které k posouzení účelného využití věci bylo namístě provést. Podle názoru dovolatelů bylo možno dospět po takto doplněném a hodnoceném dokazování k závěru, že účelněji budou nemovitosti využity žalovanými, neboť jsou to právě žalobci, kdo žalovaným brání v účelném využívání předmětných nemovitostí.
Současně odvolacímu soudu vytkli pochybení při stanovení výše přiměřené náhrady při likvidaci spoluvlastnictví, jestliže byla vzata za základ této náhrady obecná cena nemovitostí stanovená posudkem znaleckého ústavu vypracovaným v průběhu odvolacího řízení. Podle názoru dovolatelů odvolací soud žádným způsobem nehodnotil rozpory v dříve vypracovaných znaleckých posudcích a ani přesvědčivě nezdůvodnil, proč za základ svého rozhodnutí použil právě znalecký posudek znaleckého ústavu. Takto nebyl odvolací soud oprávněn postupovat již z toho důvodu, že žalobci i žalovaní byli ochotni a připraveni zaplatit druhému spoluvlastníkovi částku výrazně vyšší oproti hodnotě nemovitostí zjištěné znaleckým posudkem. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak řeší dvě právní otázky, které dosud judikaturou dovolacího soudu nebyly vyřešeny: a) zda výše částky, kterou nabízí jeden ze spoluvlastníků ostatním spoluvlastníkům za vypořádací podíl je jinou skutečností, kterou se soud v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat, b) zda výše částky, kterou nabízí jeden ze spoluvlastníků ostatním spoluvlastníkům za vypořádací podíl, která je vyšší než hodnota určená znaleckým posudkem, je přiměřenou náhradou ve smyslu §142 odst. 1 občanského zákoníku. Závěry dosavadní judikatury ohledně určení výše přiměřené náhrady totiž vychází z premisy, že žádný ze spoluvlastníků není ochoten zaplatit za vypořádací podíl ostatním spoluvlastníků částku převyšující hodnotu vypořádacího podílu určeného zpravidla znaleckým posudkem. Z rozhodovací praxe je přitom známo, že znalecký posudek stanoví cenu podle odborných znalostí znalce, tato cena však nemusí odpovídat reálně obecné ceně, tedy ceně, kterou by bylo možno dosáhnout v místě a čase. V případech vypořádání podílového spoluvlastnictví se totiž nezřídka stává, že k vypořádávané nemovitostí mají stejný vztah její spoluvlastníci a tento vztah jsou ochotni projevit i v ceně nabízené za vypořádací podíl. V daném případě se soudy nezabývaly nabídkami, které účastníci řízení učinili ve vztahu k ostatním spoluvlastníkům ohledně ceny za vypořádací podíl a odvolací soud vycházel striktně pouze znaleckého posudku. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První žalobce navrhl odmítnutí dovolání, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu neřeší otázku zásadního právního významu. Zdůraznil, že pokud dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu nesprávné posouzení kritéria účelného využití věci a z toho vyplývající nesprávné rozhodnutí o přikázání nemovitostí žalobcům, argumentují skutečnostmi, které vůbec nesouvisí s otázkami zásadního právního významu, které v dovolání vymezili. Žalobce připustil, že mezi účastníky v rámci mimosoudního jednání o vypořádání podílového spoluvlastnictví docházelo k oboustranným nabídkám na odkoupení spoluvlastnického podílu v částkách vyšších, než byly nakonec stanoveny znaleckým posudkem, nicméně žádná z těchto nabídek nebyla přijata a podle názoru žalobce na základě nepřijatých nabídek a nerealizovaných úplatných převodů nelze relevantním způsobem stanovit cenu vypořádávaného spoluvlastnického podílu. Fakticky nerealizovaná cena nemůže být kritériem, které by měl soud zohledňovat při stanovení výše ceny za vypořádání spoluvlastnického podílu mimo ceny stanovené znaleckým posudkem. Z tohoto důvodu pak tato skutečnost nemůže být okolností, jíž by se měl soud zabývat při stanovení výše ceny za vypořádání podílového spoluvlastnictví ve smyslu otázky zásadního právního významu. I kdyby však dovolací soud shledal dovolání přípustné, považoval je první žalobce za důvodné mimo jiné proto, že ten ze spoluvlastníků, jehož podíl by měl být podle návrhu ostatních spoluvlastníků přikázán spoluvlastníkům zbývajícím, by mohl svými nabídkami uměle a účelově zvyšovat skutečnou cenu předmětu podílového spoluvlastnictví. Takové nabídky mohou být relevantní pro stanovení ceny dohodou při mimosoudním jednání o výši ceny za vypořádání spoluvlastnického podílu, nikoliv však při jednání soudním.
Druhá žalobkyně taktéž navrhla odmítnutí dovolání pro absenci otázky zásadního právního významu. Ztotožnila se s rozhodnutím odvolacího soudu o přikázání předmětných nemovitostí do společného jmění žalobců, neboť soudy správně posoudily hledisko účelného využití věci, když navíc pouze žalobci jsou schopni vyplatit žalovaným vypořádací podíl, zatímco žalovaní potřebnými finančními prostředky nedisponují. Druhá žalobkyně připustila, že jak před zahájením řízení, tak i v jeho průběhu byly činěny různé nabídky na smírné vyřízení věci, v rámci kterých bylo jednáno i o různých cenách za vypořádací podíly, nicméně žalovaní nabídky žalobců odmítli. Pokud žalovaní nabídky žalobců odmítli a domáhali se ceny, která neměla oporu v „reálných předpisech“, musel se soud při rozhodování řídit pouze znaleckým posudkem, což učinil.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 9. dubna 2009.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se ostatně předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelé nenapadají rozsudek odvolacího soudu v části týkající se zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k mostovému jeřábu, ale toliko ve vztahu k podílovému spoluvlastnictví předmětných nemovitostí.
Podle §142 odst. 1 obč. zák. nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.
Ve vztahu k výroku o zrušení podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem a jejich přikázání do společného jmění manželů – žalovaných posoudily soudy obou stupňů práva a povinnosti účastníků zcela shodně; potud se jedná o potvrzující rozhodnutí, ve vztahu ke kterému je přípustnost dovolání podmíněna řešením otázky zásadního právního významu [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Žádná taková otázka se však z dovolání nepodává a ani dovolací soud nezjistil nic, co by v této části činilo z rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí zásadního právního významu.
Dovolatelé fakticky jen polemizují se závěrem soudů o účelnějším využití věci žalobci, když podle jejich názorů v důsledku nesprávně hodnocených a neprovedených důkazů dospěly k názoru, že předmětné nemovitosti budou účelněji využity žalobci, ačkoliv podle přesvědčení žalovaných při provedení všech navržených důkazů a jejich řádném hodnocení by byl namístě závěr, že předmětné nemovitosti účelněji využití žalovaní.
Z dosavadní judikatury (od níž neshledal dovolací soud důvodu se odchýlit ani v souzené věci) zřetelně a bez jakýchkoliv pochybností vyplývá, že při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vzít do úvahy vždy hlediska uvedená v §142 odst. 1 obč. zák., tj. velikost spoluvlastnického podílu a účelné využití věci. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví musí vždy zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, i když jeho rozhodnutí může vyjít z jiných skutečností (k tomu srovnej např. u snesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1914/2004, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy 2005, č. 12, str. 451, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 4, str. 152 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. března 2006, sp. zn. 22 Cdo 1604/2005, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 1, str. 23).
Dovolatelům nelze přisvědčit, pokud spojují závěr o účelném využití věci s právním posouzením, neboť závěry soudu, který vypořádává podílové spoluvlastnictví, o velikosti spoluvlastnických podílů a o tom, kým bude předmět spoluvlastnictví po jeho vypořádání účelněji využit, jsou závěry skutkovými, nikoliv právními (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2503/2004, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2006, č. 2, str. 58). Namítají-li žalovaní, že odvolací soud měl dospět k závěru, že účelněji bude věc využita žalovanými, zpochybňují tím skutková zjištění odvolacího soudu, která u dovolání přípustného toliko podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení právní otázky nepodléhají přezkumu dovolacím soudem (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 1249/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
V u snesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2058, byl vysloven dovolacím soudem názor, podle kterého pokud §142 odst. 1 obč. zák. stanoví, že soud přihlédne k účelnému využití věci, jde o právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází.
V daném případě je hledisko velikosti spoluvlastnických podílů mezi účastníky nerozhodné a odvolací soud uzavřel, že předmětné nemovitosti budou účelněji využity žalobci vzhledem k faktickému výkonu podnikatelské činnosti, kterou chtějí v předmětných nemovitostech opětovně vykonávat. Rozhodnutí odvolacího soudu tak je v souladu s §142 odst. 1 obč. zák. Ostatně úvahy nalézacího soudu o tom, kterému z dosavadních spoluvlastníků bude věc přikázána do vlastnictví, by mohl dovolací soud přezkoumat pouze v případě jejich zjevné nepřiměřenosti (k tomu srovnej např. u snesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1914/2004, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy 2005, č. 12, str. 451), o které se v daném případě zcela zjevně nejedná.
Soudy se pak správně při úvaze o tom, kterému z dosavadních spoluvlastníků má být věc přikázána, zabývaly i posouzením, zda účastníci disponují finančními prostředky umožňujícími vyplacení přiměřené náhrady ostatním spoluvlastníkům v případě přikázání věci. V daném směru učinil odvolací soud závěr, že žalobci disponují finančními prostředky k vyplacení přiměřené náhrady, neboť potřebné finanční prostředky se nacházejí na účtu u peněžního ústavu druhé žalobkyně, zatímco žalovaní takovými disponibilními finančními prostředky nedisponují, neboť první žalovaný má toliko možnost dispozice s účtem u peněžního ústavu, který je ovšem účtem obchodní společnost a nikoliv žalovaných.
Z ustálené judikatury se totiž podává, že soud může přikázat věc jen tomu ze spoluvlastníků, který prokáže schopnost zaplatit přiměřenou náhradu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 1563/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 9, str. 268, roz sudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 1346/2002, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz , nález Ústavního soudu České republiky ze dne 2. února 2005 sp. zn. II. ÚS 494/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2005, sešit 36, pod pořadovým č. 24 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 5. října 2005, sp. zn. III. ÚS 687/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2005, sešit 39, pod pořadovým č. 194).
Jestliže pak odvolací soud i hledisko solventnosti vyložil ve prospěch žalobců, nelze mu žádné pochybení vytknout, včetně závěru o splnění podmínek pro přikázání předmětných nemovitostí žalobcům.
Z obsahu dovolání ostatně ani není zřejmé, jakým způsobem by se hledisko nesprávného posouzení účelného využití věci mělo v poměrech souzené věci promítnout. Žalovaní totiž sice na nesprávné posouzení tohoto hlediska odvolacím soudem poukazují, současně však v rámci dovolání neuvádějí svůj požadavek na to, aby nemovitosti byly přikázány do jejich vlastnictví. Naopak současně odvolacímu soudu vytýkají, že nesprávně stanovil obecnou cenu vypořádávaných nemovitostí, v důsledku čehož byla žalobcům uložena povinnost k vyplacení vypořádacího podílu v částce nižší, než která by žalovaným podle jejich přesvědčení náležela.
V části rozsudku odvolacího soudu, v níž odvolací soud uložil žalobcům povinnost zaplatit žalovaným 4 680 000,- Kč se jedná o potvrzující rozsudek, neboť tutéž částku uložil žalobcům k zaplacení i soud prvního stupně; v části 70 000,- Kč, o kterou odvolací soud oproti soudu prvního stupně snížil výši vypořádacího podílu se jedná o rozhodnutí měnící, u kterého je přípustnost dovolání založena ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Žalovanými vymezené otázky zásadního právního významu, jimiž odvolacímu soudu vytýkají nesprávné právní posouzení věci, se týkají posouzení toho, nakolik je výše částky nabízená některým ze spoluvlastníků okolností, k níž musí soud v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví přihlížet (aniž by však dovolatelé blíže vymezili, jakým konkrétním způsobem by soud k této okolnosti měl přihlížet) a zda tato částka přesahující obecnou cenu předmětu spoluvlastnictví určenou znaleckým posudkem představuje „přiměřenou náhradu“ ve smyslu §142 odst. 1 obč. zák.
Dovolateli naznačenými právními otázkami se dovolací soud zabýval ve svém rozsudku ze dne 12. srpna 2008, sp. zn. 22 Cdo 2636/2007, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz a v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 6298, se závěrem, že „znalec oceňující nemovitost musí ve znaleckém posudku stanovit obvyklou cenu nemovitostí, přitom musí zvážit všechny okolnosti, které mají na cenu vliv; do její výše se však nepromítají osobní poměry vlastníka ani vliv zvláštní obliby. Při zjištění obvyklé ceny se vychází z úrovně skutečně dosahovaných sjednaných cen na tuzemském trhu při standardním chování většiny subjektů na trhu při nákupu a prodeji. Mimořádná nabídka spoluvlastníka na poskytnutí takové náhrady za podíl, která podstatně převyšuje obvyklou cenu nemovitosti, nemůže být brána jako základ pro stanovení výše náhrady, kterou by měla poskytnout strana, které bylo takové plnění nabídnuto (avšak nepřijala jej).“ Potud tedy výše částky nabízená některým ze spoluvlastníků bez dalšího sama o sobě nepředstavuje základ pro určení výše přiměřené náhrady.
Dovolací soud však v témže rozhodnutí současně zdůraznil, že taková nabídka spoluvlastníka není v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví bez významu, neboť „skutečnost, že účastník sporu nabízí na vyrovnání částku podstatně vyšší, než jaká podle znaleckého posudku ve věci vypracovanému odpovídá obvyklé ceně, povede soud – po vyzvání účastníka ke sdělení motivů, které jej k této vyšší nabídce vedly – k výzvě znalci, aby se vyjádřil k této nabídce (znalci by měly být pokud možno sděleny motivy, které k nabídce vedly) a případně k vypracování revizního znaleckého posudku.“
Takto odvolací soud nepostupoval, ačkoliv obsah dovolání a vyjádření žalobců k němu jsou shodné potud, že před zahájením řízení i v průběhu řízení samotného činily obě strany sporu nabídky na odkoupení spoluvlastnického podílu ostatních spoluvlastníků za ceny, které měly převyšovat obvyklou cenu určenou znaleckým posudkem. Způsobem vyplývajícím z výše uvedeného rozsudku dovolacího soudu pak měl v daném případě odvolací soud postupovat tím spíše, že se nejednalo o nabídku pouze jednoho ze spoluvlastníků převyšující obecnou cenu určenou znaleckým posudkem, ale o vzájemné nabídky všech spoluvlastníků. Dovolací soud také nemohl přehlédnout skutečnost, že v průběhu odvolacího řízení byl proveden důkaz prohlášením obchodní společnosti BRESSON a. s. ze dne 12. února 2009, podle které je uvedená obchodní společnost ochotna zaplatit za objekt „kovárny“ částku 17 milionů korun, přičemž tento důkaz byl odvolacím soudem hodnocen jako ojedinělá nabídka, která sama o sobě nemohla vyvrátit závěry znaleckého posudku. Odvolací soud se ostatně v odůvodnění rozsudku žádným způsobem nevypořádal s uvedenými nabídkami jednotlivých spoluvlastníků a neuvedl, z jakého důvodu k nim nepřihlédl.
Řízení před odvolacím soudem je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke které je odvolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.
Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2, 3 věta první ve spojení s §242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. v rozsahu, v němž byl rozsudek odvolacího soudu napaden, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu