ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.4926.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 4926/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně MUDr. E. H. , zastoupené JUDr. Josefem Čechem, advokátem se sídlem v Blansku, Wolkerova 2, proti žalovanému RNDr. Z. H. , zastoupenému JUDr. Václavem Peňázem, advokátem se sídlem v Brně, Smetanova, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví a určení členství v družstvu, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 3 C 1123/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. května 2008, č. j. 44 Co 412/2006-146, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Blansku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. ledna 2002, č. j. 3 C 1123/97/78, rozhodl, že „řízení, aby žalovaný se stal výlučným vlastníkem členského podílu SBD Macocha, se zastavuje“ (výrok I. rozsudku), žalovanému uložil povinnost zaplatit na vyrovnání podílů ze zaniklého společného jmění manželů žalobkyni částku 260.245,- Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a povinnosti k zaplacení soudního poplatku (výroky III. a IV. rozsudku).
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 8. března 2004, č. j. 44 Co 176/2002-105, rozhodl o „vypořádání společného jmění manželů“ výrokem pod bodem I. tak, že „rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. mění tak, že se zamítá žaloba, aby bylo určeno, že se žalovaný stal vlastníkem členského podílu u SBD Macocha“, výrokem pod bodem II tak, že „ve výroku II. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 395.000,- Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku“ a výroky pod bodem III. a IV. rozhodl o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky k dovolání žalovaného rozsudkem ze dne 30. května 2006, č. j. 22 Cdo 2406/2004-133, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud následně rozsudkem ze dne 23. května 2008, č. j. 44 Co 412/2006-146, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním s uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalovaný, jenž podal vyjádření sám a nikoliv prostřednictvím svého zástupce, považoval dovolání za nedůvodné.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i dovolání je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Dovolání není přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou soudu dovolacího.
Dovolatelka považuje za otázku zásadního právního významu posouzení, zda v případě, kdy podnik není součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů, neboť náleží pouze jednomu z manželů (kterýžto závěr není dovoláním zpochybněn) spadají do bezpodílového spoluvlastnictví již samotné výnosy z podnikatelské činnosti (jak dovodil odvolací soud) nebo až čistý zisk vytvořený po každém příslušném zdaňovacím období (jak se domnívá dovolatelka).
V rozboru a zhodnocení rozhodovací činnosti soudů v České socialistické republice ve věcech vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k výkladu zákonných ustanovení o bezpodílovém spoluvlastnictví ze dne 3. února 1972, Cpj 86/71, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí stanovisek, 1972, pod pořadovým č. 42 byl vysloven názor, že i výnosy z odděleného majetku jednoho z manželů patří do BSM. V rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 2545/2003, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3282, dovolací soud vyložil, že „výnos z podnikání stejně jako mzda z pracovního poměru náležející jednomu z manželů je nejčastějším zdrojem BSM, z něhož je pak pořizován společný majetek manželů. Ze žádného ustanovení občanského zákoníku nevyplývá, že společným majetkem by měl být jen zisk, chápaný jako rozdíl mezi výnosem z podnikání a náklady na podnikání v souvislosti s ním vynaložené. Není tedy žádného zákonného důvodu, aby jakýkoliv výnos z podnikání manžela byl vylučován z režimu bezpodílového spoluvlastnictví. Pokud jsou z výnosu podnikání pořízeny věci sloužící podnikání, stávají se výlučným vlastnictvím podnikajícího manžela, neboť tak stanoví zákon v §143 ObčZ. Jsou-li pak výnosy vloženy zpět do podnikání (např. na nákup materiálu, mzdy zaměstnanců, placení daní apod.), jde o použití prostředků BSM na oddělený majetek jednoho z manželů, který by měl k požadavku druhého z manželů do BSM nahradit. Ke dni zániku manželství by tak podnikající manžel měl podle §150 ObčZ vrátit, co ze společného bylo na tyto jeho věci (popř. jeho podnikání) vynaloženo“, přičemž dovolací soud neshledal důvod se od těchto názorů odchýlit.
Uvedené závěry se prosadí bez ohledu na skutečnost, zda výnosy dosažené podnikatelskou činností podnikatele a spočívající v peněžitém příjmu jsou podnikateli vyplaceny hotovostně nebo jsou mu poukázány na účet u bankovního ústavu. Jestliže jsou takto získané výnosy (finanční prostředky) použity na pořízení výlučného majetku jednoho z manželů (jako tomu bylo v daném případě v důsledku dohody o zúžení bezpodílového spoluvlastnictví), dospěly nalézací soudy v souladu s právním názorem vyjádřeným v rušícím rozhodnutí dovolacího soudu ke správnému závěru, že takto vynaložené prostředky je třeba vypořádat podle §150 občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., jako investice vynaložené ze společného majetku na oddělený majetek žalobkyně. Otázkou případného vypořádání podniku (lékařské ordinace) se dovolací soud, vázán obsahem podaného dovolání, nezabýval.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b), c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že v dovolání úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. října 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu