ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.1672.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 1672/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně a) D. I. SEVEN, a. s. , se sídlem Slapská 1/2115, 110 00 Praha 10 - Strašnice, IČ 63077337, a žalobkyně b) SIPADAN a. s., se sídlem Počernická 272/96, 108 00 Praha 10 - Malešice, IČ 26053501, obou zastoupených Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem Zelený pruh 95/97, Praha 4, proti žalovaným 1) E. S. , 2) Mgr. F. S. , 3) C.I.D. service spol. s r. o. , se sídlem Křenová 299/26, 602 00 Brno, IČ 27664341, všem zastoupeným JUDr. Radovanem Zubkem, advokátem se sídlem Antonína Slavíka 7, 602 00 Brno, o ochranu proti jednání v nekalé soutěži, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 17 Cm 27/2006, k dovolání obou žalobkyň proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 2008 č. j. 4 Cmo 431/2008-238, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně všem žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.160,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Radovana Zubka, advokáta se sídlem Antonína Slavíka 7, 602 00 Brno.
Odůvodnění:
Žalobou se žalobkyně domáhaly,
- aby všem žalovaným bylo zakázáno kontaktovat klienty žalobkyně a) v souvislosti s ukončením poskytování služeb ostrahy objektu a osob nebo správy a údržby nemovitosti nebo úklidových služeb ze strany žalobkyně a), anebo s nabídkou služeb ostrahy objektu nebo osob nebo správy a údržby nemovitosti nebo úklidových služeb žalované 3) či uzavřením smlouvy o poskytování služeb ostrahy, majetku a osob nebo správy a údržby nemovitostí nebo úklidových služeb s žalovanou 3),
- aby všem žalovaným bylo uloženo nekontaktovat zaměstnance obou žalobkyň v souvislosti s ukončením pracovního poměru nebo právního vztahu založeného dohodou o pracovní činnosti nebo dohodou o provedení práce s oběma žalobkyněmi, anebo s nabídkou pracovního poměru nebo uzavření dohody o pracovní činnosti nebo dohody o provedení práce s žalovanou 3),
- aby všichni žalovaní zaplatili žalobkyni a) na náhradě škody a ušlém zisku částku ve výši 825.347,55 Kč s příslušenstvím,
- aby všichni žalovaní zaplatili žalobkyni b) na náhradě škody a ušlém zisku částku ve výši 1.076.356,23 Kč s příslušenstvím,
- aby všichni žalovaní zaplatili žalobkyni a) na přiměřeném zadostiučinění částku ve výši 1.500.000,- Kč a
- aby všichni žalovaní zaplatili žalobkyni b) na přiměřeném zadostiučinění částku ve výši 500.000,- Kč.
Podle žalobního tvrzení žalobkyň se žalovaní dopustili nekalosoutěžního jednání formou přetahování zaměstnanců a zákazníků žalobkyň, žalovaní 1) a 2) se dopustili porušení konkurenční doložky ze smluv o obchodním zastoupení a žalovaný 2) porušil své povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře, které pro něj vyplývaly z titulu funkce člena dozorčí rady žalobkyně a).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 7. 2008 č. j. 17 Cm 27/2006-178 žalobu obou žalobkyň v celém rozsahu z a m í t l (výrok I. až VI.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok VII., VIII.).
K odvolání obou žalobkyň Vrchní soud v Olomouci (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. prosince 2008 č. j. 4 Cmo 431/2008-238 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé v rozsahu napadených výroků III. až VI., kterými byla žalovaným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni a) na náhradě škody a ušlém zisku částku 855.907,74 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7% p.a. od 1. 6. 2006 do zaplacení a žalobkyni b) na ušlém zisku částku 1.087.240,60 Kč rovněž s úrokem z prodlení ve výši 7% p.a. od 1.6.2006 do zaplacení a aby všem žalovaným byla uložena společně a nerozdílně povinnost zaplatit na přiměřeném zadostiučinění žalobkyni a) částku 1.500.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7% p.a. od 1. 6. 2006 do zaplacení a žalobkyni b) částku 500.000,-Kč s úrokem z prodlení ve výši 7% p.a. od 20.4.2006 do zaplacení, p o t v r d i l (I. výrok), ve výrocích VII. a VIII. o nákladech řízení jej z m ě n i l (II. výrok), dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (III. výrok).
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně tvrzené nároky z titulu nekalé soutěže, porušení zákazu nekalé soutěže podle §44 odst. 1 - generální klauzule, §48 - parazitování na pověsti a podle §51 - porušení obchodního tajemství, neprokázaly.
Rozsudek odvolacího soudu napadly obě žalobkyně v zákonné lhůtě dovoláním, z jehož obsahu vyplývá, že je považují za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se podle nich jedná o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost svého dovolání opírají žalobkyně o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelky mají za to, že nesprávnost napadeného rozhodnutí souvisí i s tím, že závěry odvolacího soudu, stejně jako soudu prvního stupně, jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním.
Dovolatelky v dovolání (celkem 12 stran) v podstatě opakují svoji argumentaci, kterou uplatnili již v odvolání proti výrokům III. až VIII. rozsudku soudu prvního stupně, a podrobně rozebírají, co bylo prokázáno v řízení ohledně subjektů spolupracujících dříve se žalobkyní a), kteří s ní následně ukončili spolupráci. Podle názoru dovolatelek z prokázaných skutečností v řízení vyplývá jednoznačně nekalosoutěžní jednání žalovaných i porušení povinností žalovaného 2) a žalované 1) ze smluv o obchodním zastoupení, tj. porušení závazků nevyvíjet stejnou obchodní a zprostředkovatelskou činnost, která je předmětem smlouvy pro jiný subjekt, oznamovat zastoupenému všechny okolnosti, které při zprostředkovatelské činnosti zjistili a které mohou mít vliv na obchodní činnost zastoupeného a jeho pověst a zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, které se při plnění smlouvy dozvěděli. Dovolatelky mají za nepochybné, že podstatnou část závadného jednání uskutečnil žalovaný 2) v době, kdy byl ředitelem pobočky Brno žalobkyně a) a tudíž porušil své povinnosti založené managerskou smlouvou, zejména čl. III této smlouvy, byť soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovozuje opak.
Dále dovolatelky vytýkají soudu nesprávné posouzení odpovědnosti žalovaného 2) jako člena dozorčí rady žalobkyně a), a to podle §200 odst. 3 obch. zák., resp. §194 odst. 5 obch. zák., neboť nebyla-li ze strany žalovaného 2) péče řádného hospodáře ani tvrzena ani prokázána, je tak bez dalšího dána jeho odpovědnost za vzniklou škodu, ačkoli závěry soudu k této otázce jsou nepochopitelně zcela opačné.
K otázce utajování informací tvořících předmět obchodního tajemství dovolatelky uvádějí, že ceníky a cenové kalkulace, databáze klientů a zaměstnanců, vč. údajů o podmínkách spolupráce s nimi jsou údaje způsobilé být předmětem obchodního tajemství a je jejich ochranu žalobkyně odpovídajícím způsobem zajišťovaly, což bylo prokázáno jak smlouvami o obchodním zastoupení se žalovanými 1) a 2), tak dokumenty pracovněprávní povahy ve vztahu k žalovaným 1) a 2) i výzvami k ukončení nekalosoutěžního jednání adresovanými těmto osobám. Dovolatelky zdůrazňují, že v řízení nebylo prokázáno, že by informace o cenách, za které žalobkyně poskytovaly své služby jednotlivým klientům v brněnském regionu a o klientech v tomto regionu byly volně přístupné na internetu. Dále dovolatelky tvrdí, že v souvislosti s ceníkem se v rámci konkurenční aktivity žalované 3) jednalo nejen o zneužití informace o cenách služeb, ale především celých cenových kalkulací (tj. zda bude poskytování služeb při daných cenách pro žalovanou 3) rentabilní). Cenové kalkulace ani seznam zaměstnanců nebyly dle sdělení dovolatelek veřejně (ani na internetu, ani jinak) přístupné a v řízení nic takového nebylo ani tvrzeno ani prokázáno.
Dovolatelky namítají, že z rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, z jakých konkrétních důkazů by měly vyplývat skutkové a právní závěry soudu, jaké důkazy soud hodnotil a jakým způsobem. Tyto nedostatky rozhodnutí soudu prvního stupně podle mínění dovolatelek nenapravil ani odvolací soud, který se s argumentací obsaženou v odvolání náležitým způsobem nevypořádal, jen obecně konstatoval, že soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování a že přejímá skutková zjištění tohoto soudu.
Z konkrétních závěrů, které přijal soud prvního stupně a s nimiž se i odvolací soud ztotožnil, aniž by uvedl, z jakých důkazů podle jeho názoru mají vyplývat skutkové a právní závěry, vyjímají dovolatelky tyto:
a) V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaní kohokoli nabádali k vypovězení smluv se žalobkyní a) či že by poskytovali výrazně výhodnější cenové podmínky.
b) V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaní navozovali u klientů dojem návaznosti společnosti žalované 3) na předchozí činnost žalobkyně a).
c) V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně součást svého obchodního tajemství, tj. databázi klientů a ceníky odpovídajícím způsobem střežily.
Dovolatelky dále poukazují na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04, na nález sp. zn. III. ÚS 84/94 a nález sp. zn. III. ÚS 314/99: rozhodnutí obecného soudu je nutno považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces za situace, kdy jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Dovolatelky se domnívají, že závěry Ústavního soudu, včetně závěrů z nálezu sp. zn. I. ÚS 603/06 a sp. zn. I. ÚS 403/03, sp. zn. III. ÚS 176/96, lze plně vztáhnout na toto řízení, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně není vůbec zřejmé, z jakých důkazů mají vyplývat jeho skutková zjištění a na ně navazující právní závěry. Vzhledem k tomu, že nápravu nezjednal ani odvolací soud, dovolatelky dovozují, že Nejvyšší soud ČR je oprávněn a v rámci své povinnosti k ochraně subjektivních práv i povinen tyto nedostatky v dovolacím řízení napravit, byť tomu doslovné znění o. s. ř. na prvý pohled nenasvědčuje.
Za otázky zásadního právního významu považují dovolatelky následující otázky:
- Zda „kusost“ žalobních tvrzení může být důvodem zamítnutí žaloby za situace, kdy existuje poučovací povinnost soudu dle §118a o. s. ř. a dále, zda je žalobce, pokud v žalobě popíše skutkový stav a tento následně hodnotí z pohledu vícero právních kvalifikací, povinen vždy znovu popisovat daný skutkový stav.
- Zda porušením povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře může být i pasivita odpovědného subjektu (člena dozorní rady společnosti), tj. to, že neučiní úkony, které je v zájmu společnosti v určité situaci zapotřebí učinit, nebo zda porušením povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře ve smyslu §194 odst. 5 obch. zák. je výlučně aktivní jednání odpovědného subjektu ve prospěch osoby odlišné od společnosti poškozující společnost. Zda povinnost prokázat jednání či nejednání s péčí řádného hospodáře má společnost, která v řízení tvrdí negativní skutečnost - že člen dozorčí rady žádný potřebný úkon neučinil - a nebo zda důkazní břemeno o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře, tj. že učinil potřebné úkony v zájmu společnosti, nese daný člen dozorčí rady.
Dovolatelky navrhují s ohledem na výše uvedené, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně v napadené části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní podali vyjádření k dovolání, v němž nesouhlasí s tvrzením žalobkyň o zásadním právním významu jimi uvedených otázek a že nastolením těchto „otázek zásadního právního významu“ se žalobkyně opět pouze snaží zajistit si meritorní rozhodnutí o podaném dovolání za situace, kdy dovolání je ze zákona nepřípustné. Žalovaní proto navrhují, aby podané dovolání bylo odmítnuto.
Podle článku II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu (4..12.2008), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud - s výjimkou určitých vad řízení - vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Jak vyplývá z podaného dovolání, dovolatelky zpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem. Své dovolací námitky založily dovolatelky na přesvědčení, že jejich úspěch ve věci závisí na správném hodnocení, tj. že odvolací soud měl podle obchodního zákoníku správně posuzovat otázku nekalosoutěžního jednání žalovaných (§44 a násl.) i otázku porušení povinností žalovaného 2) a žalované 1) ze smluv o obchodním zastoupení (§200 odst. 3 obch. zák., §194 odst. 5). Dovolatelky mají za to, že odvolací soud měl napravit nedostatky rozhodnutí soudu prvního stupně a měl se vypořádat s argumentací obsaženou v odvolání náležitým způsobem a ne jen obecně konstatovat, že soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování a že přejímá skutková zjištění tohoto soudu.
Ze skutkových zjištění, která nemohou být v dovolacím řízení, jak bylo výše uvedeno, přezkoumávána, není závěr soudů, že jednání žalovaných nelze považovat za nekalosoutěžní, neboť nesplňuje současně všechny tři podmínky uvedené v generální klauzuli (§44 odst. 1 obch. zák.), v rozporu s hmotným právem. Oba soud zjišťovaly kumulativní splnění všech podmínek generální klauzule nekalé soutěže. V daném případě musely pečlivě posoudit zvláště otázku porušení dobrých mravů soutěže a také to, zda právě vytýkané jednání žalovaných mohlo být způsobilé přivodit žalobkyním újmu. Ani soud prvního stupně, ani soud odvolací na základě skutkových zjištění neshledal, že by žalovaní jednali v rozporu s dobrými mravy soutěže a že by tvrzená újma žalobkyň mohla nastat v souvislosti s jednáním žalovaných. Namítají-li dovolatelky porušení smluvních povinností žalovaného 2) a žalované 1) ze smluv o obchodním zastoupení, je třeba připomenout, že se v dané posuzované věci jedná o ochranu proti jednání v nekalé soutěži, což vyplývá i z žaloby obou žalobkyň. Pokud žalovaný 2) a žalovaná 1) byli dříve ve smluvním vztahu k žalobkyním, samo o sobě porušení smluvních povinností nemůže mít nekalosoutěžní charakter, nebyli-li žalovaní a žalobkyně v soutěžním vztahu; nemohli tak splňovat první podmínku generální klauzule nekalé soutěže, jíž je jednání v hospodářské soutěži (soutěžní záměr, cíl, orientace).
Odvolací soud dospěl ke správnému závěrul, že žalobkyně neprokázaly existenci tvrzeného obchodního tajemství podle §17 obch. zák., tedy to, že jejich databáze klientů a ceníky nebyly běžně dostupné, že byly podle jejich vůle utajeny a že žalobkyně jejich utajení odpovídajícím způsobem zajišťovaly. V daném případě tak nejde o porušení obchodního tajemství podle §51 obch. zák. (viz str. 19 rozsudku), nejsou-li splněny všechny podmínky obchodního tajemství podle §17 obch. zák.
Ze skutkových zjištění soudů nelze dovodit, jak se nesprávně domnívají dovolatelky, naplnění všech zákonem požadovaných znaků generální klauzule podle §44 odst. 1 obch. zák. a podmínek stanovených v ust. §17 obch. zák. Nevyhověl-li odvolací soud (shodně i soud prvního stupně) žalobě, postupoval v souladu s hmotným právem.
Dovolatelky přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jak tomu je v souzené věci.
Obecně vzato se může soud dopustit nesprávným postupem při provádění dokazování i tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; také k ní je však možné přihlížet jen v případě přípustného dovolání (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.), nikoli však u dovolání, jehož přípustnost je zvažována dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. , a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad (procesněprávního) předpisu.
V dané věci se však o uvedený případ nejedná. Podstatou problému je jíná než právní otázka, a sice otázka skutkového stavu věci. Dovolatelka nesouhlasí s tím, jak odvolací soud a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné, hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Rovněž námitky dovolatelek, že vymáhané peněžité částky mohly být posuzovány jak z hlediska náhrady škody z titulu nekalé soutěže, tak i z hlediska odpovědnosti za škodu způsobenou porušením povinnosti obchodních zástupců /žalovanými l) a 2)/ ve smyslu §652 a násl. obch. zák a porušením povinnosti člena dozorčí rady /žalovaným 2)/ ve smyslu §194 odst. 5 a §200 odst. 3 obch. zák., nemohou založit zásadní právní význam rozhodnutí, neboť skutková tvrzení v žalobě v souvislosti s žalobním petitem o těchto nárocích neumožňovaly rozhodnout, neboť z žaloby nevyplývá jaká škoda vznikla v důsledku porušení povinnosti obchodního zástupce a jaká další škoda v důsledku porušení povinnosti člena dozorčí rady; případná tvrzená vada řízení proto nemůže založit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Lze tak uzavřít, že dovolání žalobkyň směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ČR je proto, aniž nařizoval jednání (ustanovení §243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) pro nepřípustnost usnesením o d m í t l (ustanovení §243b odst. 5, věta první, a §218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení mají žalovaní právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 6.500 Kč (§3odst. 1 §10 odst. 3, §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl.č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů řízení v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.za jeden právní úkon právní služby (vyjádření k dovolání) , při připočtení 20% DPH ve výši 1.360 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinné dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. března 2010
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu