ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.5416.2007.1
sp. zn. 23 Cdo 5416/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyň a) K. P . a. s. B., a b) K. Z. a. s. B ., proti žalované V.-L. P., a. s. , zast. Mgr. T. H., advokátem, o zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím nebo o poskytnutí reklamní plochy pro inzerci a úhradu úroku z prodlení, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1200/2005, o dovolání žalobkyň a) a b) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. května 2007, č. j. 3 Cmo 537/2006-71, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. května 2007, č. j. 3 Cmo 537/2006-71, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. září 2006, č. j. 13 Cm 1200/2005-45, v rozsahu, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 100.000,- Kč s úrokem z prodlení 15 % p. a. z částky 100.000,- Kč od 1. 1. 2004 do zaplacení žalobkyním a) a b) společně a nerozdílně a zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna žalobkyním a) a b) společně a nerozdílně poskytnout reklamní plochu pro inzerci v rozsahu 1,5 strany v sobotních vydáních J. D. M. – R., a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalobkyně a) a b) jsou povinny zaplatit žalované na jejich náhradu 24.900,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. J. P., advokáta.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že v průběhu řízení o ochranu proti neoprávněnému zásahu do dobré pověsti žalobkyň, jež bylo vedeno pod sp. zn. 13 Cm 695/2001, uzavřely žalobkyně s žalovanou mimosoudní dohodu o narovnání, dle které se žalovaná zavázala poskytnout oběma žalobkyním reklamní plochu pro inzerci o rozsahu 1,5 strany v sobotních vydáních „ J. d. M. – R .“ ve lhůtě do 31. prosince 2003 s tím, že závazek žalované může být žalobkyním plněn i po částech po vzájemné dohodě. Na základě této dohody vzaly žalobkyně ještě před prvním jednáním zpět žalobu, v níž požadovaly po žalovaném přiměřeného zadostiučinění v penězích ve výši 100.000,- Kč z titulu ochrany dobré pověsti. Řízení bylo následně zastaveno. Žalovaná svůj závazek z mimosoudní dohody do stanovené lhůty 31. 12. 2003 podle žalobkyně nesplnila, a proto se žalobou domáhaly zaplacení předmětné částky představující finanční ekvivalent plnění žalované dle dohody o narovnání včetně úroku z prodlení z nepeněžitého nároku. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že mimosoudní dohoda o narovnání v rámci sporu o ochranu dobré pověsti právnické osoby nahradila v celém rozsahu v tomto řízení sporný závazek k úhradě 100.000,- Kč, a proto nelze vyhovět nároku žalobkyň na zaplacení 100.000,- Kč představujícímu finanční ekvivalent k výši přiměřeného zadostiučinění, jež bylo žalobkyněmi požadováno v řízení o ochranu dobré pověsti, které bylo po uzavření mimosoudní dohody a zpětvzetí žaloby zastaveno, čímž došlo k odpadnutí předmětu sporu.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že splnění závazku žalované spočívajícího v poskytnutí reklamní plochy předpokládal součinnost žalobkyň, jež měly do konce roku 2003 žalovanou požádat o uveřejnění inzerce a sdělit jí její obsah, rozsah a termín uveřejnění. Protože v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně své požadavky na uveřejnění inzerce v roce 2003 vůči žalované uplatnily, přičemž svědecké výpovědi jimi navrhovaných svědků by se dle odvolacího soudu nevztahovaly k rozhodnému roku 2003, nelze soudu prvního stupně vytknout pochybení, že provedení těchto důkazů nepřipustil a že žalobu v plném rozsahu zamítl.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 10. 8. 2007 napadly obě žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že dovolání „ je přípustné “ a své dovolací námitky podřadily pod dovolací důvody uvedené v ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V odůvodnění dovolání žalobkyně uvedly, že žalovaná ve smyslu ust. §559 odst. 2 občan. zák. řádně a včas nesplnila svůj dluh. Dále uvedly, že dohoda neobsahovala jiné podmínky pro plnění dluhu žalovanou, a proto nebylo nutné, aby žalobkyně žalovanou žádaly o uveřejnění inzerce a zasílaly jí konkrétní obsah inzerátu. Jsou přesvědčeny, že v případě nesdělení obsahu inzerátu žalované do 31. 12. 2003 měla žalovaná povinnost zveřejnit prázdné stránky. Poukázaly na to, že žalovaná po celou dobu existence jejího závazku s žalobkyněmi nekomunikovala a nesplnila dluh ani po výzvě žalobkyň. Rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelky vytkly porušení práva na spravedlivý proces spočívající v nepřipuštění důkazu svědeckou výpovědí k prokázání jejich tvrzení. Nesouhlasí ani s posouzením jejich ekvivalentního nároku na zaplacení 100.000,- Kč za neposkytnutí plochy pro inzerci dle dohody o narovnání z 31. 3. 2003, neboť odvolací soud nevyložil tento žalobní požadavek v souvislosti s řízením vedeným pod sp. zn. 13 Cm 695/2001. Jsou přesvědčeny, že chování žalované, jež uzavřela mimosoudní dohodu, aby oddálila splnění závazku, je v rozporu s dobrými mravy.
Závěrem proto žalobkyně navrhly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání, jak plyne z obsahu spisu a předkládací zprávy soudu prvního stupně, nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) s ohledem na čl. II bod 12 zák. č. 7/2009 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu účinného do 30. 6. 2009 (dále též jen „ o. s. ř. “) a poté shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – žalobkyněmi a) a b), tj. účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), dovolání obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelky byly zastoupeny advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky dále zjistil z výpisu z insolvenčního rejstříku, že na majetek žalobkyně a) byl v průběhu dovolacího řízení prohlášen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. října 2009, č. j. KSBR 24 INS 4201/2009-A-72, konkurs a insolvenčním správcem byla ustanovena advokátní kancelář P., Z., L., v. o. s.
Řízení v dané věci je řízením o nároku, který se týká majetku patřícího do konkursní podstaty, a toto řízení se prohlášením konkurzu na majetek dlužníka přerušuje (§263 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /dále též jen „ insolvenční zákon “); současně jde o řízení, v němž lze pokračovat na návrh příslušného subjektu. Proto dovolací soud dle ust. §264 odst. 1 insolvenčního zákona v usnesení ze dne 20. 10. 2009, č. j. 23 Cdo 5416/2007-92, vyzval insolvenčního správce – advokátní kancelář P., Z., L., v. o. s., aby ve lhůtě do 7 dnů od doručení tohoto usnesení soudu písemně sdělil, zda podává návrh na pokračování v řízení. Protože ve stanovené lhůtě a ani poté tento návrh na pokračování řízení insolvenční správce společnosti K. P. a. s. B. neučinil, vyzval dovolací soud přípisy ze dne 30. 11. 2009 dle 264 odst. 2 insolvenčního zákona K. P.S. a. s. B. a ostatní účastníky řízení, tj. žalobkyni b) (K. Z. a. s. B.) a žalovanou, aby do 7 dnů od doručení výzvy soudu sdělili, zda podávají návrh na pokračování v zahájeném dovolacím řízení s tím, že dlužník zůstává účastníkem řízení.
V podáních ze dne 7. prosince 2009 obě žalobkyně podaly návrh na pokračování v zahájeném dovolacím řízení, a proto Nejvyšší soud České republiky projednal a rozhodl o dovolání s tím, že dlužník (K. P. a. s. B.) zůstává účastníkem řízení.
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání jako mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
V posuzovaném případě napadly žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu (odst. I, II a IV výroku rozsudku soudu prvního stupně) potvrzeno.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, a důvod založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, Nejvyšší soud ČR nemá.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu, popř. na rozpor s hmotným právem, pak nelze usuzovat z hlediska námitek dovolatelek, že jim svědčí právo na zaplacení částky 100.000,- Kč, jejíž zaplacení se domáhaly v soudním řízení vedeném pod sp. zn. 13 Cm 695/2001. Sporná práva a povinnosti strany vyřešily smlouvou o narovnání ze dne 31. 3. 2003. Závěr soudů obou stupňů, které nevyhověly žalobě na zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že původní závazek žalované zaplatit žalobkyním předmětnou částku zanikl, neboť byl dle §585 odst. 3 občan. zák. nahrazen závazkem jiným (poskytnout plochu pro inzerci), je správný a v souladu s hmotným právem. Žalobkyním nepřísluší nárok na zaplacení částky 100.000,- Kč ani jako finanční ekvivalent za nesplnění narovnáním založený závazek, jak je rozvedeno dále. Námitka žalobkyň, že postup nahrazení peněžitého závazku ve výši 100.000,- Kč závazkem nepeněžitým spočívajícím v poskytnutí reklamní plochy pro žalobkyně do 31. 12. 2003 byl výhodnější pro žalovanou, není pro právní posouzení věci rozhodné, poněvadž je věcí účastníků, jaká konkrétní práva a povinnosti, odpovídají-li kogentním ustanovením právních předpisů, si ve smlouvě o narovnání dohodnou.
Žalobní požadavek na zaplacení 100.000,- Kč, který má dle žalobkyň plynout z práv, která byla dohodou o narovnání nahrazena, tj. má jít o peněžitý ekvivalent za narovnáním založený závazek žalované poskytnout žalobkyním stanovenou plochu pro inzerci, který nebyl realizován ve lhůtě do 31. 12. 2003, nevyplývá z předmětné dohody o narovnání, popř. ani z jiné dohody účastníků, popř. nelze právo na úhradu této částky odůvodnit ani odkazem na dobré mravy. Pokud takový závazek žalované neexistuje, nelze jej podle ust. §3 odst. 1 občan. zák. založit (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99, publikovaný v Soudních rozhledech č. 4/2001).
S ohledem na předmět sporu – viz uvedené shora – není pro posouzení věci rozhodné, zda zanikl či nikoli závazek žalované k poskytnutí plochy pro inzerci.
Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyň není podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ani podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a proto rozhodl v souladu s ustanovením §243c odst. 2 o. s. ř., jež je účinné od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb.) a podle kterého odůvodnění obsahuje pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné, tak, že dovolání podle ust. §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že procesně neúspěšným dovolatelkám (žalobkyním) právo na jejich náhradu nevzniklo a u žalované žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly (§243b odst. 5 věta prvá o. s. ř., §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2010
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu