ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.1695.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 1695/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: E. E. , zastoupený Mgr. Danou Štumpovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Vinohradská 37, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 327.689,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 89/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2007, č.j. 19 Co 248/2007-141, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se dle zákona č. 82/1998 Sb. domáhal zaplacení 327.689,80 Kč s přísl. jako náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem v souvislosti s výkonem vydávací vazby.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. ledna 2007, č.j. 16 C 89/2005-113, zastavil řízení co do částky 7.198,80 Kč s přísl., žalobu na zaplacení částky ve výši 320.491,-Kč s přísl. zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že po vydání zatykače na žalobce státním zástupcem v Ulan Bataru a na základě žádosti Ministerstva spravedlnosti a vnitra Mongolska o vydání žalobce do Mongolska byl žalobce ve vydávací vazbě od 11. 7. 2002 do 25. 7. 2003. Rozhodnutí o přípustnosti jeho vydání do ciziny bylo zrušeno na základě zrušení žádosti příslušných mongolských úřadů o jeho vydání. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, neboť podle §9 odst. 2 uvedeného zákona ve znění účinném do 26. 4. 2006 za vazbu nařízenou v řízení o vydání do ciziny se náhrada škody neposkytuje. Pokud žalobce spatřuje nesprávný úřední postup v průtazích v řízení, k nimž částečně došlo, jím požadovaná náhrada škody souvisí se samotným řízením o vydání do ciziny a průtahy v řízení nejsou v příčinné souvislosti se změnou stanoviska mongolské strany a s okamžikem, v němž k uvedené změně došlo. Postup českých orgánů v řízení o vydání do ciziny nebyl v rozporu s mezinárodní smlouvou ze dne 15. 10. 1976, právo žalobce na vyjádření v rámci extradičního řízení v jeho rodném jazyce, resp. jazyce, jenž ovládá, bylo zachováno a některé ze žalobcem uplatněných nároků (např. cestovní výdaje rodinných příslušníků) nemohou ze samotné podstaty mít příčinnou souvislost s tvrzeným nesprávným úředním postupem, resp. s nezákonným rozhodnutím. Žádosti žalobce o předložení návrhu Ústavnímu soudu na zrušení ustanovení §9 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb. nebylo vyhověno.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. září 2007, č.j. 19 Co 248/2007-141, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. teprve od 26. 4. 2006 umožňuje poskytnout náhradu škody za vazbu nařízenou v řízení o vydání do ciziny a nepřichází v úvahu ani aplikace §8 odst. 3 citovaného zákona, navíc toto ustanovení ve znění před novelou, účinnou od 26. 4. 2006, podmiňovalo nárok na náhradu škody tím, že škoda byla způsobena nezákonným rozhodnutím, jež bylo zrušeno na základě řádného opravného prostředku, a nikoli v případě, že došlo k prostému zrušení rozhodnutí. S ohledem na novelu, k níž došlo zákonem č. 160/2006 Sb., se pak stalo nadbytečným předložení návrhu Ústavnímu soudu na zrušení §9 odst. 2 citovaného zákona. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že nárok žalobce na náhradu škody souvisí s vazbou nařízenou v rámci extradičního řízení, a pokud v řízení došlo k průtahům, neměly vliv na změnu stanoviska mongolské strany na vydání žalobce; není tak dána příčinná souvislost mezi vznikem tvrzené škody a postupem příslušných orgánů, jenž byl plně v souladu s mezinárodní smlouvou č. 106/1978 Sb.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného posouzení věci a vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Namítá, že soudy obou stupňů se úplně nevypořádaly se zjištěným skutkovým stavem a neposoudily dostatečně otázky, jež dosud nebyly dovolacím soudem řešeny, a to: 1) zda žádost mongolské strany o vydání, jež neobsahovala veškeré náležitosti dle mezinárodní smlouvy č. 106/1978 Sb., je řádnou extradiční žádostí, a zda tedy předložení žádosti soudu o přezkoumání přípustnosti vydání do ciziny bylo správným úředním postupem a zda následně vydané rozhodnutí o vzetí do vydávací vazby bylo zákonné, 2) zda je v souladu s ustanovením čl. 95 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., že nebyl Ústavnímu soudu předložen návrh na zrušení ustanovení §9 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., 3) zda je podmínkou přiznání náhrady škody dle ustanovení §8 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. to, že rozhodnutí bylo zrušeno pro nezákonnost a nikoli z jiných důvodů, 4) zda případný neodůvodněný průtah v předběžném šetření je nesprávným úředním postupem, 5) zda při uplatnění nároku na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci je nezbytné opřít svůj nárok pouze o jeden z titulů pro náhradu škody dle ustanovení zák. č. 82/1998 Sb., 6) zda náklady na základní komunikaci s rodinou cizince jsou přiměřenými náklady, jež jsou v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím o vazbě, 7) zda je povinností orgánů činných v trestním řízení dle §379 odst. 3 trestního řádu (nyní §394 odst. 4) provést důkazy ohledně okolností vyvracejících podezření a zda tedy nedošlo k opomenutí důkazu ve smyslu judikatury Ústavního soudu, 8) zda při předběžném šetření a při rozhodování ve vydávacím řízení jsou významné všechny okolnosti, jež by mohly bránit vydání. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.) vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán 12. září 2007, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Žádná z otázek předložených dovolacímu soudu k přezkumu nečiní napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Především není podstatné, jakým způsobem žalobce svůj nárok po právní stránce kvalifikoval (tj. zda jako nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím), nýbrž je na soudu, aby právně posoudil zjištěný skutkový stav, potřebný k aplikaci příslušné právní normy.
Pokud jsou namítané vady a nedostatky při zjišťování podkladů pro vydání rozhodnutí o vzetí do vydávací vazby, jednalo o podklady dokládající splnění zákonem stanovených předpokladů pro vydání tohoto rozhodnutí. Jak vyplývá z ustálené judikatury dovolacího soudu, zvažuje-li orgán státu naplnění podmínek pro vydání rozhodnutí a za tím účelem shromažďuje podklady pro rozhodnutí, hodnotí je a právně posuzuje, jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady při zjišťování podkladů a při jejich posuzování se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a z hlediska odpovědnosti státu mohou být zvažovány jedině podle ustanovení zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod č. 5, rozsudek ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 25 Cdo 269/2006). Nemá proto právní význam (neboť je bez významu pro rozhodnutí odvolacího soudu) otázka správnosti postupu orgánů činných v trestním řízení při předběžném šetření ani otázka, zda jsou významné při rozhodování o vzetí do vazby a o přípustnosti vydání do ciziny všechny okolnosti, jež by mohly bránit vydání.
Otázka, zda průtahy v rámci extradičního řízení jsou nesprávným úředním postupem, nemá právní význam za situace, že rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci spočívá na závěru, že průtahy v řízení v délce zhruba 1 měsíce nebyly příčinou vzniku škody, jejíž náhrady se žalobce domáhá.
V řízení o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soud nemůže přezkoumávat správnost či zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení, z něhož je dovozován nárok, tedy v daném případě přezkoumávat zákonnost rozhodnutí o vzetí žalobce do vydávací vazby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 705/2002, publikované v Souboru rozhodnutí NS, pod C 1353, nebo usnesení téhož soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS, pod C 2818).
Aplikace i výklad ust. §9 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. ve znění účinném do 26. 4. 2006, dle nějž se za vazbu nařízenou v řízení o vydání do ciziny náhrada škody neposkytuje, je v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu zcela správný včetně závěru, že aplikace §8 odst. 3 nepřichází v dané věci v úvahu. Výklad ust. §8 odst. 3 nemá pro rozhodnutí tohoto sporu význam, nehledě k tomu, že rozhodnutí o přípustnosti vydání žalobce do ciziny bylo zrušeno z důvodu, že pominuly důvody pro jeho vydání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4462/2007), a vzhledem k novelizaci ustanovení §9 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb. nemá v dané věci právní význam ani námitka, týkající se podání návrhu na zrušení tohoto ustanovení; ostatně podání či nepodání návrhu Ústavnímu soudu na zrušení určitého ustanovení nemůže být samo o sobě příčinou majetkové újmy, jejíž náhrada se požaduje. Není-li dán základ nároku, nemůže mít právní význam otázka přiměřenosti nákladů cizince na komunikaci s rodinou po dobu trvání vazby.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má vždy povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.), přípustnost dovolání proti němu lze proto zvažovat výlučně z hlediska ustanovení §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost dovolání nevyplývá z §237 o. s. ř., neboť usnesení o náhradě nákladů řízení není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, pod č. 61) a není založena ani ustanoveními §238, §238a či §239 o. s. ř., v nichž jsou taxativně vyjmenovány případy přípustnosti dovolání (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod č. 4).
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. října 2010
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu