ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.1139.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 1139/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, Csc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem Praha, Mariánské náměstí 2, proti žalovaným 1) P. J. , a 2) E. J. , zastoupené JUDr. Otýlií Pavlíkovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Lidická 28, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 129/2007, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2009, č. j. 69 Co 534/2008-54, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 11. 2007, č. j. 4 C 129/2007-23, zamítl žalobu na vyklizení žalovaných z bytu č. 13, I. kategorie, o velikosti 2+1 ve 3. patře domu č.p. 1148 na ulici Makovského 4, Praha 6 (dále „předmětný byt“, resp. „byt“); dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 18. 2. 2009, č. j. 69 Co 534/2008-54, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovaným předmětný byt vyklidit do 6 měsíců od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobce je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník domu, v němž se předmětný byt nachází, že uzavřel (k návrhu Městské policie hl. m. Prahy, zaměstnavatele žalovaného) dne 15. 5. 1997 se žalovanými smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále též „Nájemní smlouva“) na dobu určitou – do 16. 1. 2002, že dodatkem č. 1 k této smlouvě ze dne 6. 5. 2002 (dále též „Dodatek“) byl nájemní vztah prodloužen do 16. 1. 2007, že právo společného nájmu žalovaných k předmětnému bytu bylo ke dni 2. 2. 2005 pravomocně zrušeno, přičemž jeho další nájemkyní byla určena 2. žalovaná, a že k dalšímu prodloužení nájemního vztahu nedošlo, neboť 1. žalovaný není od 30. 4. 2005 zaměstnancem policie.
Zatímco soud prvního stupně žalobu za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. zamítl (rozpor výkonu práva žalobce s dobrými mravy shledal v tom, že 2. žalovaná je samoživitelka, pečuje o 3 nezletilé děti, její příjem činí 9.083,-Kč měsíčně, a nemá jinou možnost bydlení), odvolací soud dovodil, že je na místě žalobě vyhovět. Vycházel z toho, že nájemní vztah žalovaných k předmětnému bytu byl vždy sjednán pouze na dobu určitou, takže si museli být vědomi toho, že jejím uplynutím nájem bytu zanikne a budou povinni ho vyklidit. Pokud jde o nepříznivou sociální situaci 2. žalované, tato sama uvádí, že ji zavinil 1. žalovaný, který opustil rodinu a odešel od policie; není to tedy žalobce, a proto po něm ani nelze požadovat, aby nesl následky jednání žalovaných.
Odvolací soud dále konstatoval, že podle ustálené soudní praxe (rozhodnutí R 5/2001 a R 59/2003) lze v případě užívání bytu bez právního důvodu užít ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. toliko v rámci rozhodování o podmínkách vyklizení. Poměry žalované proto zohlednil ve stanovení delší lhůty k vyklizení bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala 2. žalovaná dovolání, jehož přípustností se nezabývala a uplatnila v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Uvádí, že soud prvního stupně posoudil její situaci správně a vyjadřuje nesouhlas s názorem odvolacího soudu, na němž založil svůj vyhovující rozsudek. Vyjadřuje přesvědčení, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 18. února 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny; existence těchto vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává. Dovolací soud se proto zabýval přezkoumáním napadeného rozhodnutí z pohledu uplatněného dovolacího důvodu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního závěru, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu, a dovolací soud z něho proto vychází.
Podle §126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. V případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudek ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2588/99, uveřejněný pod C 323 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. rozhodnutí z 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 17. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003) vyslovil názor, že užívá-li žalovaný vyklizovaný byt bez právního důvodu, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jeho vyklizení a žalobu zamítnout.
Je třeba ovšem zdůraznit, že následně byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněným pod č. 8 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2010, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§160 odst. 1 o. s. ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát).
Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud žalobě vyhověl a s přihlédnutím k poměrům na straně žalobce i 2. žalované (a to i okolnostem, namítaným v dovolání) vázal její povinnost k vyklizení bytu za použití §3 odst. 1 obč. zák. na lhůtu v délce šesti měsíců, nelze mu vytýkat pochybení při právním posouzení věci, neboť ani dovolací soud vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu podmínky pro zamítnutí žaloby neshledal.
Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud - aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) - dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2010
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.
předsedkyně senátu