ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.1174.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 1174/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce statutárního města Olomouce , se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 583/1, zastoupeného JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti žalovaným 1/ Ing. J. Š. , zastoupenému Mgr. Michalem Zahnášem, advokátem se sídlem v Olomouci, třída Svobody 2, a 2/ Mgr. A. Š. , zastoupené Mgr. Alexandrou Langošovou, advokátkou se sídlem v Přerově, Dr. Skaláka 10, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C 270/2008, o dovolání žalovaného Ing. Jana Šimoňáka proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 8. září 2009, č. j. 12 Co 92/2009-230, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný Ing. J. Š. je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč k rukám JUDr. Leoše Viktorina, advokáta se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. V poměru mezi žalobcem a žalovanou A. Š. nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. června 2005, č. j. 15 C 382/2004-51, ve spojení s usnesením ze dne 2. září 2005, č. j. 15 C 382/2004-63, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi žalobce ze společného nájmu žalovaných (manželů) k „bytu č. 3, sestávajícímu ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, nacházejícímu se ve třetím poschodí domu č. p. 324 v O.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. listopadu 2006, č. j. 12 Co 886/2005-98, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 17. června 2008, č. j. 26 Cdo 2288/2007-122, citované rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil – se závazným právním názorem vztahujícím se k otázce dvou (více) bytů ve smyslu §711 odst. 1 písm. g/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“) – soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 10. října 2008, č. j. 15 C 270/2008-173, žalobě vyhověl a přivolil k výpovědi ze společného nájmu žalovaných k předmětnému bytu, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvního dne měsíce následujícího po měsíci, v němž rozsudek nabude právní moci, žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci do patnácti dnů od zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků a o nákladech řízení státu.
K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 8. září 2009, č. j. 12 Co 92/2009-230, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě (jenž je účastníkům řízení znám a nelze jej v daném případě zpochybnit /viz posléze uvedený výklad/ prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o.s.ř.“) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. Současně – stejně jako soud prvního stupně – neshledal výpověď ze společného nájmu žalovaných (manželů) k předmětnému bytu v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný Ing. J. Š. dovolání, k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že manželé – společní nájemci bytu – mají v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu postavení nerozlučných společníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 122/96, uveřejněný pod č. 56 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura); mají tedy taková společná práva nebo povinnosti, že se rozhodnutí o věci musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, a úkony jednoho z nich platí i pro ostatní (§91 odst. 2 o.s.ř.). Proto podal-li, jako v projednávané věci, dovolání jeden z nerozlučných společníků, pak se dovolání vztahuje na všechny společníky a dovolací soud postupuje tak, jako by dovolání podali všichni (v daném případě oba žalovaní).
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Nelze totiž uvažovat o přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení, rozhodl-li soud prvního stupně jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem dovolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. června 1998, sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněné pod č. 147 v sešitě č. 20 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, ze dne 10. ledna 2008, sp. zn. 26 Cdo 1068/2007, a ze dne 10. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 5258/2008). Z následujících důvodů pak nemůže být dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). V daném případě proto nelze přihlížet k okolnostem uplatněným – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř., tj. k okolnostem, jimiž dovolatel brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak v tomto ohledu založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Přitom – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – nelze ani přehlédnout, že alespoň z části v dovolání uplatnil tzv. „skutkové novoty“; v dovolacím řízení však platí (podle §241a odst. 4 o.s.ř.) zákaz skutkových novot (srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání, nakladatelství C. H. BECK, strana 1004, bod 6.).
K výtkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je zapotřebí uvést následující. Nelze pokládat za zásadně právně významnou otázku, zda vzhledem ke změněnému skutkovému stavu věci jsou soudy vázány právním názorem dovolacího soudu ohledně naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. Je tomu tak především proto, že ve zrušujícím rozsudku ze dne 17. června 2008, č. j. 26 Cdo 2288/2007-122, se dovolací soud vyjádřil pouze k otázce dvou (více) bytů ve smyslu §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. a nikoli tedy k otázce naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák., jak se dovolatel mylně domnívá. Navíc, jak správně zdůraznil již odvolací soud, existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je zapotřebí posuzovat k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu; pro naplněnost tohoto výpovědního důvodu jsou tedy rozhodné okolnosti dané v okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu nájemci. Zpochybnil-li pak dovolatel správnost právního názoru, který odvolací soud přijal podle §3 odst. 1 obč. zák., a to i poukazem na (soudy zjištěné) okolnosti uvedené v dovolání, jimž navíc přikládal jiný význam, lze konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Se zřetelem k řečenému dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolací soud je toho názoru, že byť – vzhledem k nerozlučnému společenství žalovaných – se při rozhodování o dovolání postupuje tak, jakoby dovolání podali oba žalovaní (společní nájemci bytu), nelze při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení přehlédnout, že dovolání podal pouze žalovaný (žalovaná je nepodala). S přihlédnutím k tomu dovolací soud rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným (dovolatelem) podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, 7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 360,- Kč představující 20 % DPH (§137 odst. 3 písm. a/ o.s.ř.). Protože v poměru mezi žalobcem a žalovanou žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly, bylo rozhodnuto, že v poměru mezi těmito účastníky řízení nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 9. prosince 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu