ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.134.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 134/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Domovního bytového družstva Praha 2 , se sídlem Praha 2, Jaromírova 39, zastoupeného JUDr. Dagmar Slivkovou, advokátkou se sídlem Praha 10, Hradešínská 53, proti žalované B. P. , zastoupené JUDr. Václavem Duškem, CSc., advokátem se sídlem Praha 6, Nový lesík 7, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 72/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2007, č. j. 35 Co 519/2006-47,ve znění opravného usnesení ze dne 29. března 2007, č. j. 35 Co 519/2006-48, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem pro uznání ze dne 12. 1. 2006, č.j. 26 C 72/2005-25, uložil žalované vyklidit byt č. 9, II. kategorie, sestávající z kuchyně, pokoje a příslušenství, ve 3. pochodí domu čp. 552 v P., O. (dále „předmětný byt“, resp. „byt“) do 15 dnů po zajištění přístřeší, současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že rozhodnutím představenstva žalujícího družstva (dále též „Družstvo“) ze dne 28. 5. 1998 byla žalovaná z Družstva vyloučena z důvodu neplacení nájemného po dobu delší než tři měsíce, že k odvolání žalované členská schůze Družstva, konaná dne 18. 3. 1999 potvrdila usnesení představenstva, že oznámení o usnesení členské schůze jí bylo doručeno dne 23. 5. 2002, že žalovaná nepodala žalobu na určení neplatnosti usnesení družstva, a že vzniklý dluh na nájemném není dosud zcela uhrazen. Ačkoliv soud prvního stupně prováděl dokazování, rozhodl rozsudkem pro uznání, neboť shledal, že zákonné podmínky pro jeho vydání byly splněny.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 29. 3. 2007, č.j. 35 Co 519/2006-47, ve znění opravného usnesení ze dne 29. března 2007, č. j. 35 Co 519/2006-48, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že ve věci byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu §153a o.s.ř., a že nastala fikce uznání nároku uplatněného žalobou ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o.s.ř., neboť žalované byla doručena žaloba spolu s usnesením ze dne 31. 5. 2005, č.j. 26 C 72/2005-5, jímž jí bylo uloženo, aby se k ní ve lhůtě třiceti dnů ode dne doručení písemně vyjádřila v případě, že žalobcův nárok zcela neuzná, byla poučena o povinnosti vyjádřit se ve stanovené lhůtě, vylíčit rozhodující skutečnosti o věci samé a označit důkazy k prokázání svých tvrzení, jakož i o tom, aby v případě, nemůže-li tak ve stanovené lhůtě učinit, sdělila soudu, jaký vážný důvod jí v tom brání, a na výzvu soudu jej prokázala. Usnesení ze dne 31. 5. 2005, č.j. 26 C 72/2005-5, bylo žalované ve smyslu §46 odst. 5 ve spojení s §50c odst. 4 o.s.ř. doručeno fikcí dne 14. 7. 2005, přičemž k věci se vyjádřila až podáním ze dne 24. 8. 2005. Odvolací soud konstatoval, že je nerozhodné, že žalovaná si zásilku fakticky převzala teprve dne 19. 7. 2005, a její námitku, že s ohledem na svůj věk a zdravotní stav nemohla na výzvu soudu reagovat, neshledal důvodnou. Poukázal na to, že dosažení určitého věku samo o sobě nijak nedokazuje, že účastník nemohl výzvě soudu vyhovět, a žalovaná neprokázala, že by jí v možnosti vyjádřit se bránil její zdravotní stav, případně jiný závažný důvod.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost ani důvodnost neopřela o žádné zákonné ustanovení. Uvádí, že je třeba vzít v úvahu, že jí je 79 let, že je nemocná, starobní důchodkyně, a že proto nemohla reagovat na výzvu soudu podle §114b odst. 5 o.s.ř. Rovněž namítá, že soudy obou stupňů nevzaly v úvahu ustanovení §714 obč.zák., podle něhož vyloučený člen družstva má nárok na bytovou náhradu podle §712 obč.zák, kterou se rozumí náhradní byt nebo ubytování. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 29. března 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností.
Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (směřuje proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé), ani podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci).
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V projednávané věci dovolatelka výslovně neoznačuje právní otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Se zřetelem k obsahu dovolání a k odůvodnění napadeného rozsudku je patrno, že odvolacímu soudu vytýká, že jí uváděné okolnosti nebyly shledány vážnými důvody, pro něž se nemohla k žalobě ve stanovené lhůtě vyjádřit, a že nesouhlasí s tím, že její povinnost k vyklizení bytu byla vázána toliko na zajištění přístřeší.
Podle §205b o.s.ř. u odvolání proti rozsudku pro uznání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v §205 odst. 2 písm. a) o.s.ř. a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání (§153a). Podle §205 odst. 2 písm. a) o.s.ř. odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, lze odůvodnit jen tím, že nebyly splněny podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (přísedící) nebo soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát. Z citované zákonné úpravy tedy vyplývá, že přezkoumání rozsudku pro uznání je možné – vedle vad uvedených v §205 odst. 2 písm. a) o.s.ř. – jen z hlediska naplněnosti zákonem stanovených předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu §153a o.s.ř. V případě, že rozsudek pro uznání byl vydán na základě fikce uznání (§153a odst. 3 o.s.ř.), jsou formálními předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání předpoklady, za nichž tato fikce uznání vzniká (§114b o.s.ř.).
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. jeho usnesení ze dne 9. 1. 2001, sp.zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné pod C 23 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. ze dne 25. 1. 2001, sp.zn. 20 Cdo 2965/2000, ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000, a ze dne 21. 8. 2002, sp.zn. 26 Cdo 1928/2000) je ustálena v názoru, že řešení otázky, zda tvrzené důvody jsou vážnými důvody bránící žalovanému se vyjádřit ve věci ve smyslu §114b odst. 5 o.s.ř., postrádá příslušný judikatorní přesah (význam pro rozhodování jiných věcí stejného druhu) a je významné jen pro konkrétní projednávanou věc. Pro řešení této otázky tedy nelze považovat napadené rozhodnutí za zásadně právně významné.
Dovolatelka dále vytýká soudům obou stupňů, že při rozhodování nevzaly v úvahu ustanovení §714 a 712 obč.zák., z nichž vyplývá, že bytovou náhradou pro vyloučeného člena družstva se rozumí náhradní byt nebo ubytování.
Jsou-li předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání splněny, právní posouzení věci se omezuje v zásadě jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, zda nejde o věc uvedenou v §120 odst. 2 o.s.ř., případně zda nejde o řízení, které je podle §118b odst. 1 o.s.ř. koncentrováno ze zákona. Odvolací soud tak přezkoumával rozsudek soudu prvního stupně pouze z výše uvedených hledisek a věcí samou, resp. otázkou bytové náhrady se nezabýval a ani zabývat nemohl. Pro úplnost lze poukázat na to, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. 11. 1997, sp.zn. 2 Cdon 71/96, dovodil, že skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele – mimo jiné z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – je přiznání práva na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu především podmíněno tím, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Jedině za splnění této podmínky může soud rozhodnout, že nájemci tato bytová náhrada přísluší, a to tehdy, je-li splněna i další podmínka – důvody zvláštního zřetele hodné. Obě podmínky musí být splněny kumulativně. Ke stejnému závěru Nejvyšší soud dospěl rovněž v rozsudcích ze 4. 4. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2263/99, z 24. 7. 2001, sp.zn. 26 Cdo 636/2000, a dále např. v usneseních z 20. 9. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1702/2006, a z 26. 10. 2006, sp.zn. 26 Cdo 904/2006, a sdílí ho i v projednávané věci.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu jej dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. března 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu