ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.1731.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 1731/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a) E. H ., a b) J. H ., zastoupených JUDr. Jaroslavem Hlávkou, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 9, proti žalované PEARL, a.s. , se sídlem Praha 7, Veverkova 731/19, zastoupené Mgr. Soňou Červinkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Haštalská 27, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 422/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2007, č. j. 62 Co 350/2007-38, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2007, č. j. 62 Co 350/2007-38, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 3. 2007, č. j. 15 C 422/2006-22, zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi dané žalovanou z nájmu žalobců k bytu ve 3. podlaží domu (dále též „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“); současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalovaná je vlastnicí předmětného domu, že žalobci užívali předmětný byt na základě dohody o výměně bytů ze dne 10. 11. 1972, že v bytě bydleli se svými třemi dětmi až do roku 1992, kdy se spolu s nejmladší nezletilou dcerou přestěhovali do svého domu v P., (dále „dům v P.“), který si pořídili především za účelem zlepšit podmínky bydlení pětičlenné rodiny, čemuž odpovídala i koncepce jeho rekonstrukce, že jde o dům dvoupodlažní, o výměře 160 m2, že žalobci navrhli svým dalším dvěma dětem – zletilé M. H. (nyní K.) a P. H., aby se odstěhovali spolu s nimi do domu v P., tito však odmítli s tím, že se chtějí osamostatnit a zůstali nadále bydlet v bytě, že do odchodu rodičů všichni členové rodiny společně hospodařili a podíleli se podle svých možností na chodu domácnosti, že dcera M. v té době dokončovala svá vysokoškolská studia a syn P. nastoupil do prvního zaměstnání, že v bytě nyní bydlí M. K. se svým nezletilým dítětem a příležitostně ho užívá i její přítel a také bratr P. H., a že žalobci jsou od roku 1993 hlášeni k trvalému pobytu na adrese domu v P., aniž by svůj nájemní vztah k bytu ukončili dohodou nebo výpovědí; přesto jsou však stále u žalované evidováni (pro účely výpočtu nájemného a záloh na služby) jako nájemci bytu spolu se svými 3 dětmi. Rovněž tak vzal za prokázáno, že žalovaná dala žalobcům výpověď z nájmu bytu, datovanou dnem 31. 8. 2006 (dále též „Výpověď“), která jim byla doručena blíže neurčeného dne, nejdříve však 1. 9. 2006, a to z důvodů podle §711 odst. 2 písm. c) a d) občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), které v ní byly skutkově vymezeny tak, že žalobci mají další byt v P., a že předmětný byt bez vážného důvodu neužívají, že Výpověď obsahovala výpovědní lhůtu, poučení o možnosti podat ve stanovené lhůtě žalobu na její neplatnost, jakož i závazek k zajištění přístřeší, a že žalobci podali dne 30. 10. 2006 žalobu na neplatnost Výpovědi. Soud prvního stupně se nejprve zabýval otázkou, zda žalobci byli v době dání výpovědi nájemci předmětného bytu, přičemž aplikoval ustanovení §708 ve spojení s ustanovením §706 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále též „obč. zák. před novelou“) o přechodu práva nájmu bytu v případě trvalého opuštění společné domácnosti nájemcem bytu, s tím, že se uplatní i v případě trvalého opuštění společné domácnosti oběma manžely, společnými nájemci bytu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 396/2001 a sp. zn. 26 Cdo 679/2005). Zaujal názor, že trvalé opuštění společné domácnosti je úkonem faktickým i právním (§34 obč. zák. před novelou), jmenovitě projevem vůle směřujícím ke zrušení právně kvalifikovaného soužití, a to pouze ze strany nájemce bytu, a nikoli osoby, která s ním společnou domácnost sdílí. V dané věci vedli žalobci v době svého odstěhování se do domu v P. se svými zletilými dětmi společnou domácnost; tuto však neopustili oni jako nájemci bytu, ale k ukončení společného soužití došlo jednostranně z vůle jejich zletilé dcery a syna, kteří se nechtěli s nimi do domu v P. nastěhovat, ač tuto možnost měli, a to jak z hlediska postoje samotných žalobců, tak i z hlediska dostatečných prostorových dispozic tohoto domu. Okolnost, že nechtěly tuto možnost realizovat, není důvodem k přechodu nájmu bytu, jak to má na mysli zákon ve shora citovaných ustanoveních. Jednání žalobců nelze tedy považovat za trvalé opuštění společné domácnosti ve smyslu ustanovení §708 obč. zák. před novelou. Samotné odstěhování žalobců z předmětného bytu nemá za následek zánik jejich nájemního vztahu, a protože v řízení nebyl tvrzen ani prokázán jiný způsob jeho zániku, jsou stále nájemci předmětného bytu. Soud prvního stupně uzavřel, že žaloba není důvodná, neboť uplatněné výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. c) a d) obč. zák. byly naplněny, když žalobci mají dva byty (okolnosti, proč by měli užívat oba, nebyly namítány), předmětný byt neužívají a umožnili v něm bydlení své dceři a synovi.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 31. 10. 2007, č. j. 62 Co 350/2007-38, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že výpověď žalované z nájmu předmětného bytu, sepsaná dne 31. 8. 2006 a doručená žalobcům, je neplatná; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, nepřisvědčil však jeho právnímu posouzení věci. Vyjádřil nesouhlas s jeho názorem, že ze strany žalobců nedošlo k opuštění společné domácnosti, a že toto soužití opustili jejich zletilé děti tím, že nenásledovaly své rodiče (žalobce) do domu v P. Konstatoval, že v daném případě se jedná o „klasický případ opuštění společné domácnosti nájemci bytu, tedy žalobci …„; postup žalobců a to, že v předmětném bytě zůstaly bydlet jejich dvě zletilé děti, je opuštěním společné domácnosti ve smyslu §708 ve spojení s §706 odst. 1 obč. zák. před novelou, neboť „je nepochybné, že bez ohledu na skutečnost, jaká je prostorová dispozice rodinného domu žalobců, nelze po jejich zletilých dětech spravedlivě požadovat, aby s nimi nadále sdílely společnou domácnost a aby se do tohoto domu přestěhovaly spolu s nimi“. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná dala výpověď z nájmu bytu žalobcům, kteří již od roku 1992 nejsou nájemci předmětného domu; žaloba na určení neplatnosti Výpovědi je tedy důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení otázky přechodu práva nájmu bytu a namítá, že v dané věci nelze použít ustanovení §708 obč. zák. před novelou. Uvádí, že vzhledem k tomu, že „přechod nájmu je přechodem pronajímateli vnuceným“, a že značně omezuje jeho volnost v dispozici s jeho vlastnictvím, je nutno uvedené ustanovení vykládat v souladu s jeho účelem (jímž je ochrana osob, jež spoléhali za zajištěnost bytové potřeby, kterou nemohou ze dne na den uspokojit jinak), a nelze je využít k získání výhodného bydlení pro děti nájemců (žalobců); v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu „č. j. IV. ÚS 8/05“. Dovolatelka má za to, že jednání žalobců je nutno posoudit i z hlediska ustanovení §3 obč. zák., a to z toho hlediska, zda mohlo vyvolat zamýšlené právní následky přechodu nájmu bytu, tzn., zda mohli vzít sebou do nového bytu bez vážných překážek své děti; tuto možnost ostatně vzhledem k jeho velikosti měli. Vzhledem k tomu, že neučinili žádný úkon směřující k ukončení nájmu předmětného bytu, jde o „přenesení společné domácnosti do jejich rodinného domu a v tomto případě byli povinni vzít sebou i své děti“. Z toho, že jejich děti zůstaly v bytě bydlet, lze dovodit spekulativní úmysl získat vlastní byt; v této souvislosti poukázala na „NS Rc 26/96 2 Cdo 3/94“. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 31. října 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směruje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává. Nejvyšší soud se proto zabýval posouzením napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalobci nejsou nájemci předmětného bytu, neboť tím, že se v roce 1992 odstěhovali do svého domu v P., trvale opustili společnou domácnost ve smyslu §708 obč.zák. a právo nájmu bytu přešlo na jejich zletilé děti M. K. a P. H., přičemž dovolatelka uvedený právní závěr zpochybnila.
Vzhledem k datu, kdy k rozhodné skutečnosti mělo dojít, je nutno (§854 obč. zák.) věc posoudit podle právní úpravy účinné v roce 1992, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění zákona č. 509/1991 Sb. (tj. i před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále též jen „obč. zák. před novelou“). Podle ustanovení §706 odst. 1 věty první obč. zák. před novelou platilo, že jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. před novelou se použilo i v případě, jestliže nájemce opustí trvale společnou domácnost (§708 obč. zák. před novelou). Podle ustálené soudní praxe přichází aplikace uvedených ustanovení v úvahu i v případě, kdy trvale opustí společnou domácnost oba manželé, společní nájemci bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo 396/2001, uveřejněný pod C 1334 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. rozsudek ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 26 Cdo 526/2005). Soudní praxe (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 227/2004, a ze dne 11. 5. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1670/2005) rovněž dovodila, že trvalým opuštěním společné domácnosti je třeba rozumět jednání nájemce bytu, jež je vedeno úmyslem společnou domácnost zrušit a již ji neobnovit, a že jde nejen o úkon faktický, nýbrž i o úkon právní (ve smyslu ustanovení §34 obč. zák.). V rozsudku ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 679/2005, pak byl vyjádřen právní názor, který dovolací soud sdílí i v souzené věci, že došlo-li k ukončení společné domácnosti nikoli z vůle nájemce bytu, ale toliko jednostranně z vůle osoby, jež s ním žila ve společné domácnosti a která se odmítla spolu s ním odstěhovat do jiného bytu, nejde o trvalé opuštění společné domácnosti nájemcem bytu, jež by mělo za následek přechod práva nájmu bytu na spolužijící osobu.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a jež nebyla dovoláním zpochybněna, vyplývá, že žalobci vedli v předmětném bytě před svým přestěhováním do domu v P. se svými třemi dětmi společnou domácnost, že se odstěhovali i se svojí nezletilou dcerou, že navrhli svým dvěma dalším zletilým dětem – M. H. (nyní K.) a P. H., aby se odstěhovali spolu s nimi, že tito odmítli s tím, že se chtějí osamostatnit a zůstali nadále bydlet v předmětném bytě, a že jejich dům v P. byl dostatečně velký, aby v něm bydlelo 5 osob (ostatně za tímto účelem byl žalobci též zakoupen a zrekonstruován).
Dovolací soud je toho názoru, že ze skutkového stavu, tak, jak byl zjištěn před soudy obou stupňů, nevyplynula žádná okolnost, jež by svědčila o úmyslu žalobců trvale zrušit společnou domácnost vedenou se všemi třemi dětmi v předmětném bytě; naopak, tito měli v úmyslu využít pro potřeby bydlení celé pětičlenné rodiny dům v P. Jak správně dovodil soud prvního stupně, ke zrušení společné domácnosti nedošlo z vůle žalobců jako nájemců bytu, ale na základě rozhodnutí jejich zletilých dětí M. a P., které se s nimi odmítly odstěhovat, a z této společné domácnosti - jejíž základ tvořili žalobci - se oddělily. Se soudem prvního stupně je třeba souhlasit i v tom, že nebyl splněn předpoklad přechodu práva nájmu spočívající v tom, že trvale opustil společnou domácnost nájemce (nájemci), a že žalobci jsou nadále společnými nájemci předmětného bytu (nebyl-li prokázán jiný způsob zániku jejich nájemního práva). Samotné odstěhování se žalobců z bytu nemá na existenci jejich nájemního vztahu vliv.
Dovodil-li tedy odvolací soud – na základě shora uvedených skutkových zjištění – že jednání žalobců lze posoudit jako trvalé opuštění společné domácnosti ve smyslu ustanovení §708 ve spojení s §706 odst. 1 obč. zák. před novelou, jež mělo za následek přechod práva nájmu bytu na M. K. a P. H., není jeho právní posouzení správné. Pokud pak odvolací soud poukázal na jejich potřebu bydlet odděleně od rodičů, je třeba poukázat na to, že ji nemohou řešit na úkor žalovaného, vlastníka předmětného domu. Pro úplnost lze podotknout, že odvolacímu soudu nelze přisvědčit, ani pokud dovodil, že skutečnost, jaká je prostorová dispozice domu žalobců v P., není rozhodná pro posouzení právních následků (případného) trvalého opuštění společné domácnosti nájemcem bytu. Trvalé opuštění společné domácnosti je totiž i právním úkonem, který musí splňovat obecné náležitosti stanovené v §34 a násl. obč. zák. před novelou, tedy i náležitosti vyplývající z ustanovení §39 obč. zák. před novelou (srov. již citované rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 227/2004, a sp.zn. 26 Cdo 1670/2005, dále rozsudek ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 26 Cdo 507/2006).
Lze tedy uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně. Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Právní názor odvolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. února 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu