ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.20.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 20/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce města Dvůr Králové nad Labem , se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, nám. T.G. Masaryka 38, proti žalované L. Š. , zastoupené JUDr. Milanem Poprachem, advokátem se sídlem v Trutnově, Svatojánské nám. 47, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 220/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. září 2009, č. j. 17 Co 128/2009-270, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. prosince 2008, č. j. 9 C 220/2007-156, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat do tří měsíců od právní moci rozsudku „byt č. 42 sestávající z jednoho pokoje s příslušenstvím a WC, umístěný ve 4. podlaží domu č. p. 2904 v ulici E. Z. ve D. K. n. L.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. září 2009, č. j. 17 Co 128/2009-270, nevyhověl žádosti žalované o ustanovení jiného zástupce (výrok I.), citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok III.) a o nákladech řízení státu před soudy obou stupňů (výrok IV.).
Po provedeném dokazování vyšel odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – mimo jiné ze skutkových zjištění, že žalobce jako pronajímatel a žalovaná jako nájemkyně uzavřeli dne 13. května 2004 smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu určitou v trvání dvou let (od 1. května 2004 do 30. dubna 2006), že dodatkem ze dne 10. května 2006 nájemní poměr prodloužili na dobu jednoho roku od 1. května 2006 do 30. dubna 2007, že po uplynutí této doby již nájemní poměr nebyl prodloužen, že žalované byl nabídnut jiný srovnatelný byt, avšak nabídku neakceptovala, a že dne 2. srpna 2007 podal žalobce žalobu na vyklizení bytu. Na tomto skutkovém základě odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – dovodil, že po uplynutí sjednané a poté prodloužené doby nájmu užívá žalovaná předmětný byt bez právního důvodu. Protože – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku (a potažmo i v rozsudku soudu prvního stupně) – neshledal, že by vyklizení bylo v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), vyhovující rozsudek soudu prvního stupně s odkazem na ustanovení §126 obč. zák. potvrdil.
Proti potvrzujícímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.
Protože rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené ve vyhovujícím výroku o věci samé rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci, nemůže být dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě jeho potvrzujícímu výroku II.) přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Z následujících důvodu pak nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 věta za středníkem o. s. ř.). V daném případě proto nelze přihlížet k okolnostem ve skutečnosti uplatněným prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. (námitkou, že dovolatelce byl „byt přidělen jako sociální vzhledem k její mimořádně tíživé životní situaci“ , že „opakovaně upozorňovala žalobce na skutečnost, že v její životní situaci nedošlo k žádnému zlepšení, zejména pak na její zdravotní stav“ , že „již před podáním žaloby žalobce seznámila s lékařskou zprávou MUDr. J. B. ze dne 13. 7. 2007, ze které vyplývá, že případné stěhování by vedlo k výraznému zhoršení jejího psychického stavu“ , a že „tato její tvrzení byla v řízení prokázána, stejně jako to, že řádně plní své povinnosti nájemce“ ).
Napadené potvrzující rozhodnutí spočívá především na právním názoru, že po 30. dubnu 2007 se již nájemní smlouva ve smyslu §676 odst. 2 obč. zák. (za týchž podmínek) neobnovila, neboť tomu brání ustanovení podle §686a odst. 6 obč. zák., podle něhož na nájem bytu nelze použít ustanovení o prodloužení nájmu (§676 odst. 2 obč. zák.). Odvolací soud zaujal rovněž právní názor, že – z důvodů uvedených v jeho rozsudku (a potažmo i v rozsudku soudu prvního stupně) – není vyklizení bytu výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.). Dovolatelka správnost uvedených právních názorů v dovolání zpochybnila.
Soudní praxe je již ustálena v názoru (který dovolací soud zastává i v projednávané věci), že občanský zákoník ve znění účinném od 31. března 2006, tj. ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb., výslovně vyloučil (§686a odst. 6 obč. zák.) aplikaci ustanovení §676 odst. 2 obč. zák. na právní vztah nájmu bytu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 29. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 1555/2008, z 20. května 2009, sp. zn. 26 Cdo 831/2008, z 23. února 2010, sp. zn. 26 Cdo 889/2008, a z 16. března 2010, sp. zn. 26 Cdo 4559/2008).
Zpochybnila-li dovolatelka – s poukazem na okolnosti uvedené v dovolání, jímž navíc přikládala jiný právní význam z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. – správnost závěru, který odvolací soud přijal při posouzení věci podle citovaného ustanovení, lze konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se neodchýlil od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. srpna 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu