ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.2196.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 2196/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce města Vyškov , IČ: 00292427, se sídlem úřadu ve Vyškově, Masarykovo náměstí 108/1, proti žalované PaedDr. V. M. , o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 10 C 41/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. října 2007, č. j. 19 Co 270/2007-195, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal přivolení k výpovědi z nájmu bytu žalované z důvodů, že v období od května 2004 do března 2005 byt neužívala a opakovaně jej bez jeho souhlasu podnajímala, čímž naplnila výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. d) a h) občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále „obč. zák.“). Výpověď byla obsažena v žalobě, která byla žalované doručena do vlastních rukou 11. 5. 2005.
Okresní soud ve Vyškově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 3. 2007, č. j. 10 C 41/2005-171, přivolil „k výpovědi z nájmu bytu č. 10 v 5. podlaží domu Sídliště Osvobození 15/628 ve Vyškově, sestávajícího se ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, dané žalobcem žalované“ s tím, že „nájemní poměr skončí uplynutím výpovědní lhůty v trvání tří měsíců, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku“, a že „žalovaná je povinna byt vyklidit po uplynutí výpovědní lhůty a vyklizený předat žalobci do 15 dnů od zajištění přístřeší“, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 10. 2007, č. j. 19 Co 270/2007-195, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Protože jde o rozsudek vydaný před 1. 7. 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále „o. s. ř.“ a §243c odst. 2 občanského soudního řádu ve znění uvedené novely.
Dovolání, které žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu včas a řádně zastoupená advokátem, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť jím byl potvrzen prvý rozsudek soudu prvního stupně, a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné namítat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jestliže dovolateka brojila proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění rozhodná pro posouzení věci podle §711 odst. 1 písm. d) a h) obč. zák., uplatnila nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno na právním závěru, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem byly naplněny výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. - žalovaná hrubě porušila své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, když přenechala byt do podnájmu bez souhlasu žalobce jako pronajimatele a podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. - byt bez vážných důvodů neužívala.
K přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu podle §711 obč. zák. je způsobilý kterýkoliv z uvedených výpovědních důvodů. Napadené rozhodnutí tedy obstojí v případě naplnění kteréhokoliv z nich.
Dovolatelka namítla také nesprávnost právního závěru o naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Uvedla, že nepřenechala byt do podnájmu, ale šlo jen o příležitostné ubytování jiných osob formou výpros, které poskytovala bezúplatně z humanitárních důvodů. Po zahájení řízení už v bytě žádné osoby neubytovala.
Předně je třeba uvést, že pro naplnění výpovědního důvodu pro hrubé porušování povinností vyplývajících z nájmu bytu je rozhodující stav v době doručení výpovědi nájemci bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).
Soudní praxe je jednotná v názoru, že pro závěr o hrubém porušení povinnosti nájemcem ve smyslu §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. ve spojení s §719 odst. 1 obč. zák. je podstatné, zda pronajímatel nájemci dal v předepsané formě souhlas s přenecháním bytu (jeho části) do podnájmu. Dokud příslušný souhlas není udělen, nájemce nesmí přenechat byt do podnájmu. Na rozdíl od smlouvy o podnájmu, pro kterou zákon nepředepisuje obligatorně písemnou formu, musí být souhlas pronajímatele s podnájmem bytu (jeho části) udělen písemně (srovnej rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 7/1994 a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 40/2002). Nedostatek písemného projevu vůle pronajímatele činí přenechání bytu nájemcem jinému do podnájmu protiprávním (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1600/2000). Vzhledem k výslovnému znění zákona [§719 odst. 1 věta první a druhá obč. zák. ve spojení s §711 odst. 1 písm. d) obč. zák.] je třeba přenechání bytu (jeho části) nájemcem do podnájmu jinému kvalifikovat jako „hrubé“ porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. 26 Cdo 710/2000, ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1933/99, a rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 40/2002).
V daném případě bylo prokázáno, že žalovaná podnajímala předmětný byt od června 2004 minimálně do listopadu 2004 více osobám (v počtu 3 až 5), přičemž jako osobu bydlící v bytě oznámila žalobci pouze M. Ž., a dále po dobu měsíce až dvou v roce 2005 M. K. (v bytě byla zastižena ještě 6. 5. 2005), kterou rovněž uvedla jako osobu žijící v bytě a se kterou v bytě bydlela její nezletilá dcera a přítel. Přitom není rozhodující, že tak činila bezúplatně. V rozsudcích ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 26 C do 250/99, a ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. 26 Cdo 701/2000, Nejvyšší soud dovodil, že o porušení povinnosti nájemcem ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. ve spojení s ustanovením §719 odst. odst. 1 věty první a druhé obč. zák. jde i v případě, přenechá-li nájemce byt (jeho část) do podnájmu jinému, aniž by za to získal od podnájemce úplatu. K obsahově stejnému závěru dospěl rovněž Ústavní soud v usnesení z 23. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 142/04, jímž byla mimo jiné odmítnuta stížnost podaná proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1137/2003. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 14. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 354/2004. Se zřetelem k tomu je třeba konstatovat, že závěr o hrubém porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu a o naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je správný. Obstojí i právní závěr odvolacího soudu, že výpověď není v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák., neboť se jednalo o opakované porušení povinnosti žalovanou a žalovaná přestala byt podnajímat teprve po zahájení tohoto řízení, když jí byla doručena žaloba [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, publikovaný pod C 207 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, v němž Nejvyšší soud uvedl, že doba, která uplynula od porušení povinnosti zakládající výpovědní důvod podle §711 odst. písm. d) obč. zák. do dne dání (doručení) výpovědi může být významná pro úvahu, zda výpověď z nájmu je v rozporu s dobrými mravy - §3 odst. obč. zák.].
Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýkala nesprávné rozhodnutí ve věci bytové náhrady podle ust. §712 odst. 5 věty prvé obč. zák. Soudní praxe je ustálena v názoru, že skončí-li nájemní vztah výpovědí pronajímatele z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., o kterýžto případ jde i v souzené věci, je bytovou náhradou pouze přístřeší. Jiná forma bytové náhrady je přípustná jako mimořádná, a to jen v případě, že „jde o rodinu s nezletilými dětmi“, a za dalšího předpokladu, že pro ni svědčí důvody zvláštního zřetele hodné. Obě podmínky musí být splněny kumulativně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1997, 2 Cdon 71/96, uveřejněný v příloze časopisu Soudní judikatura č. 16/1998, dále např. rozsudky ze dne 24. 7. 2001, sp. zn. 26 Cdo 636/2000, a ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1406/2003). Nepříznivá finanční (sociální) situace nájemce nemůže být sama o sobě (vedle okolnosti, že jde o rodinu s nezletilými dětmi) důvodem zvláštního zřetele hodným pro to, aby nájemci byla v případě přivolení k výpovědi z nájmu bytu, dané z důvodu neplacení nájemného, přiznána bytová náhrada ve formě náhradního bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 3. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1406/2003, uveřejněný pod č. C 2302 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, ročník 2004). Při posouzení, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, odůvodňující přiznání náhradního bytu (§712 odst. 5 věta druhá obč. zák.), nelze přehlédnout počet a věk dětí nájemce bytu (viz. rozsudek Nejvyššího soudu z 5. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 4/2003, uveřejněný pod č. C 2056 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, ročník 2004.)
Žalovaná spatřovala důvody zvláštního zřetele hodné ve skutečnostech, že spolu s nezletilým synem J. M., a invalidním druhem Ing. A. M., CSc., (bývalým manželem) trvale tvoří společnou rodinu a že k posuzovanému stavu došlo v důsledku její výpovědi ze zaměstnání dne 9. 6. 2003, kdy tak přišla o zaměstnání v místě bydliště a začala dojíždět do B. S ohledem na výše zmíněnou judikaturu dovolacího soudu je však zřejmé, že tomu tak není. Věk jediného nezletilého syna žalované se v době rozhodování odvolacího soudu blížil 17 rokům a Ing. A. M., CSc., při jednání soudu prvního stupně 5. 9. 2006 vypověděl, že si zajistil ubytování v R. n. K.
Dovolání není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení a který žalovaná dovoláním výslovně napadla (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti napadenému rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší, a proto bylo Nejvyšším soudem podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
Podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. by žalobci vůči žalované náležela náhrada nákladů dovolacího řízení, ty mu však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2010
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu