ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.4192.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 4192/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně HOTEL VENEZIA, s.r.o. , se sídlem v Praze 2, Sokolská 1619/39, IČ: 64582825, zastoupené JUDr. Marií Vondráčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Zborovská 19, proti žalovanému Ing. R. Š. , zastoupenému Mgr. JUDr. Jaroslavem Grincem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Mikovcova 476/10, adresa pro doručování: Louny, Nám. Míru 127, o uložení povinnosti umožnit užívání bytů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 90/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2009, č. j. 17 Co 560/2008, 17 Co 216/2009-94, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.300,- Kč k rukám JUDr. Marie Vondráčkové, advokátky se sídlem v Praze 5, Zborovská 19, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. srpna 2008, č. j. 15 C 90/2007-63, ve spojení s usnesením ze dne 2. února 2009, č. j. 15 C 90/2007-80, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost umožnit jí přístup do „domu na adrese D. nám. 5/61, 110 00 P. 1“ (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“) a užívání „bytů č. 1 a 2 v 1. patře a bytů č. 3, 4 a 5 v 2. patře tohoto domu“ , pronajatých žalovanému dvěma nájemními smlouvami ze dne 28. února 2005; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. května 2009, č. j. 17 Co 560/2008, 17 Co 216/2009-94, citovaný rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení se zmíněným usnesením) změnil tak, že žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost umožnit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku přístup do předmětného domu a užívání „všech bytů ve 2. patře domu … v době jejich užívání označených č. 3, 4 a 5 a dále bytů v 1. patře domu vlevo od schodiště … v době užívání označených č. 1 a 2“ (dále jen „předmětné byty“, resp. „byty“); zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že podle výpisu z katastru nemovitostí ze dne 4. prosince 2007 byl předmětný dům v podílovém spoluvlastnictví Z. Š. a J. Š., u každého z nich k jedné ideální čtvrtině, a Vlastimily Šimůnkové k jedné ideální polovině, že spoluvlastnice Jaroslava Šichová a Vlastimila Šimůnková jako pronajímatelky a žalovaný jako nájemce uzavřeli dne 28. února 2005 písemnou smlouvu o nájmu předmětných bytů na dobu určitou od 1. března 2005 do 1. dubna 2104 (dále jen „Nájemní smlouva“), že v Nájemní smlouvě vyjádřily uvedené spoluvlastnice domu jako pronajímatelky souhlas s tím, aby žalovaný (jako nájemce) předmětné byty dále „pronajímal“ třetí osobě, že žalovaný téhož dne uzavřel s žalobkyní dvě smlouvy (podle ničím nezpochybněného názoru soudů obou stupňů – viz posléze uvedený výklad – podnájemní smlouvy), jimiž jí za úplatu přenechal do užívání předmětné byty (dále jen „Podnájemní smlouvy“), a to na dobu určitou v trvání od 1. dubna 2005 do 28. února 2015 (ohledně bytů v 2. patře domu), resp. do 31. března 2015 (ohledně bytů v 1. patře domu), a že v čl. VIII. bodu 2/ Podnájemních smluv si účastníci ujednali možnost písemně se dohodnout na skončení nájmu bytů v jiných termínech. Vzal rovněž za zjištěno, že po uzavření Podnájemních smluv žalobkyně požádala žalovaného nedatovaným přípisem o ukončení smluvního vztahu s tím, že předmětný dům a byty již dále nemůže užívat, že žalovaný dvěma dopisy ze dne 6. června 2006 (doručenými žalobkyni dne 8. června 2006) navrhl žalobkyni ukončení smluvních vztahů dohodou k 9. červnu 2006 (písemná akceptace tohoto návrhu však nebyla tvrzena ani prokázána) a že dne 12. června 2006 žalovaný bez souhlasu žalobkyně vyměnil zámky u vchodových dveří do domu a předmětných bytů s cílem a úmyslem zabránit jí užívání bytů, čímž se dopustil trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, k bytu nebo nebytovému prostoru a pro tento trestný čin byl pravomocně uznán vinným a odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. ledna 2008, sp. zn. 7 T 30/2007. Dále zjistil, že dne 17. dubna 2008 žalovaný zaslal žalobkyni (podle jeho tvrzení opakovanou) výpověď z nájmu „všech prostor“ předmětného domu (dále jen „výpověď ze dne 17. dubna 2008“, resp. „výpověď“), a to z důvodu, že proti němu žalobkyně (přes jeho „předchozí a prokazatelnou výpověď z nájmu“ ) podala žalobu v této věci, a také proto, že nedodržela Podnájemní smlouvy v tom, že na sebe bez vážného důvodu nepřepsala odběry energií a neplatila řádně a včas nájemné, že ve výpovědi mimo jiné uvedl, že výpovědní lhůta činí „2 měsíce od doručení této výpovědi“ , a že žalobkyně výpověď převzala dne 18. dubna 2008.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že na základě platné Nájemní smlouvy vznikl žalovanému nájemní vztah k předmětným bytům a že podle platných Podnájemních smluv vznikl mezi účastníky podnájemní vztah k bytům na dobu určitou od 1. dubna 2005 do 28. února 2015 (byty v 2. patře domu), resp. do 31. března 2015 (byty v 1. patře domu), přičemž tento vztah se nyní (od 31. března 2006) řídí režimem §719 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Dále – shodně se soudem prvního stupně – dovodil, že citovaný podnájemní vztah nezanikl písemnou dohodou účastníků (§40 odst. 2 obč. zák.), jelikož návrh žalovaného učiněný dopisy ze dne 6. června 2006 nebyl ze strany žalobkyně písemně akceptován (§46 odst. 2 obč. zák.). Na rozdíl od soudu prvního stupně však uzavřel, že podnájemní vztah účastníků k předmětným bytům neskončil ani výpovědí ze dne 17. dubna 2008. Podle jeho názoru je tomu tak proto, že výpověď je neplatná, neboť v ní žalovaný v rozporu s ustanovením §710 odst. 2 obč. zák. uvedl kratší (dvouměsíční) výpovědní lhůtu než stanovil zákon v citovaném ustanovení ve spojení s §719 věty páté obč. zák. V této souvislosti v podrobnostech odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (správně Vrchního soudu v Praze) ze dne 21. prosince 1993, sp. zn. 2 Cdo 72/93, a rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1907/99. Za této situace uzavřel, že podnájemní vztah účastníků k předmětným bytům dosud nezanikl, a žalobkyni proto nadále svědčí právo tyto byty užívat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ a c/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. V dovolání především uvedl, že „nájemní vztah skončil dohodou“ , což vyplývá z „listiny ze dne 28. 3. 2006“ , přičemž z téže listiny se podle jeho názoru podává, že se tak mělo stát k 9. červnu 2006. Ve vztahu k citované listině také uvedl, že se mu v současné době podařilo zajistit její originál, který v kopii přikládá, a to „nikoliv jako důkaz nový, ale prokazatelně existující již v době rozhodování soudů jak v trestním, tak v civilním řízení“ . Rovněž poznamenal, že žalobkyně doručila dne 16. září 2008 jeho právnímu zástupci „přípis ze dne 4. 9. 2008“ , z něhož je zřejmý její „projev vůle … dále neužívat předmět nájmu“ . V dovolání dále popsal jednání žalobkyně vůči jeho osobě a toto jednání označil za „spekulativní a v rozporu s dobrými mravy i v rozporu s poctivým obchodním stykem, zvyklostmi i slušností“ . Měl za to, že napadený rozsudek je „právně značně neurčitý a nepřesvědčivý“ a „nemá oporu v provedeném dokazování soudem I. stupně, když soud II. stupně v podstatě žádné dokazování neprovedl“ a přes to zaujal „zcela opačný právní názor“ . Podle jeho mínění jde o nedůvodný formalismus odvolacího soudu, který se vymyká praxi a není způsobilý k podpoře právní jistoty ani k předvídatelnosti práva. Konečně vyjádřil „určitou pochybnost“ , zda rozhodnutí odvolacího soudu dostatečně koresponduje s požadavkem na jeho přezkoumatelnost vyjádřeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. června 2009, sp. zn. 33 Cdo 500/2007. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu, vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto (pro jeho zjevnou bezdůvodnost), popř. zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 7. května 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Za této situace se již dovolací soud nezabýval otázkou přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., tj. podle ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání dovolatel rovněž opřel.
Již na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že ani v dovolání nebyla ničím zpochybněna platnost Nájemní smlouvy a Podnájemních smluv, tj. nebyla zpochybněna správnost právního názoru soudů obou stupňů, který dovolateli jednoznačně prospívá. Vzhledem k vázanosti uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (viz následný výklad), dovolací soud z uvedených (nezpochybněných) právních názorů vycházel.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. (existence těchto vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Posléze uvedené vady dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatnil, a to jednak námitkou týkající se nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, a jednak námitkou vztahující se k předvídatelnosti práva, resp. k odlišnému právnímu názoru, který odvolací soud – oproti soudu prvního stupně – v dané věci zaujal. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal nejprve z hlediska takto namítaných vad řízení podřaditelných pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozsudku soud uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Citované ustanovení se s ohledem na §211 o. s. ř. přiměřeně vztahuje i na odvolací řízení. Rozhodnutí, které nerespektuje zásady uvedené v §157 odst. 2 o. s. ř., je nepřezkoumatelné.
V rozsudku ze dne 11. června 2009, sp. zn. 33 Cdo 500/2007, tj. v rozhodnutí na něž dovolatel v dovolání výslovně poukázal, Nejvyšší soud dovodil, že z odůvodnění rozhodnutí soudu musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Požadavek přezkoumatelnosti právního posouzení věci přitom není naplněn za situace, kdy odůvodnění rozsudku obsahuje pouhý odkaz, popř. výčet právních předpisů, jež soud na zjištěný skutkový stav použil. V důvodech rozhodnutí je totiž nezbytné vyložit právně aplikační úvahy, jež soud vedly k podřazení zjištěného skutkového stavu pod příslušnou právní normu. V zájmu přezkoumatelnosti zdůvodnění právního posouzení věci je rovněž třeba, aby soud v odůvodnění rozsudku přesvědčivými argumenty vyvrátil nesprávné právní námitky účastníků (odvolací námitky zpochybňující právní posouzení věci soudem prvního stupně).
V posuzovaném případě zastává dovolací soud názor, že napadené rozhodnutí vyhovuje požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jež vyplývají z přiměřené aplikace §157 odst. 2 o. s. ř. (viz §211 o. s. ř.), a je tedy přezkoumatelné. Dovolatel ostatně v dovolání ani neuvedl, v čem konkrétně měla nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spočívat, resp. v jakém závěru shledává rozsudek odvolacího soudu po právní stránce neurčitým a nepřesvědčivým.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu České republiky o překvapivost rozhodnutí jde tehdy, jestliže postup obecných soudů nese znaky libovůle. Tak je tomu i tehdy, jestliže se odvolací soud odchýlil od hodnocení důkazů soudem prvního stupně a tyto důkazy hodnotil jinak, aniž je sám opakoval nebo doplnil. Jinými slovy řečeno, odchýlil-li se odvolací soud nejen od skutkových zjištění, jaká učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedených důkazů, ale také od právních závěrů vycházejících z těchto skutkových zjištění, a rozhodl sám bez jakéhokoli dokazování, aniž jakýmkoli způsobem umožnil účastníkům vyjádřit se k jím nově nastolenému meritu věci (srov. nálezy a usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 544/98, III. ÚS 93/99, a I. ÚS 113/02, uveřejněné ve sv. 15 na straně 75, ve sv. 14 na straně 161 a sv. 27 na straně 213 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky).
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že odvolací soud vycházel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, avšak přijal – na tomtéž skutkovém základě – odlišný právní závěr při posouzení otázky platnosti výpovědi ze dne 17. dubna 2008. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který citovanou výpověď pokládal za platný právní úkon, a tudíž způsobilý předpoklad pro ukončení podnájemního vztahu žalobkyně k předmětným bytům, odvolací soud dovodil, že platná není, neboť v ní žalovaný uvedl kratší výpovědní lhůtu než jaká je stanovena zákonem (ustanovením §710 odst. 2 ve spojení s §719 odst. 1 větou pátou obč. zák.). Jestliže se oba soudy zabývaly – na stejném skutkovém základě – posouzením platnosti výpovědi jakožto jednostranného hmotněprávního úkonu, který – je-li platný – způsobuje zánik právního vztahu podnájmu bytu, nelze na překvapivost napadeného rozhodnutí usuzovat pouze z toho, že odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že výpověď je neplatná. Napadené rozhodnutí nelze tedy považovat za překvapivé a vykazující znaky libovůle ve shora uvedeném smyslu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 453/2004, uveřejněného pod č. 33 v sešitě č. 4 z roku 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citované rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 14 v sešitě č. 2 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura/). Za této situace nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat, že v souzené věci zaujal jiný právní názor, něž jaký přijal soud prvního stupně. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Protože jiné vady ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. dovolatel nenamítl a ani z obsahu spisu nevyplynuly, zabýval se dovolací soud správností napadeného rozhodnutí z hlediska ostatních dovolacích námitek.
Přitom však nepřehlédl, že v případě námitek (podřaditelných dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.), že „nájemní vztah skončil dohodou“ k 9. červnu 2006, což vyplývá z „listiny ze dne 28. 3. 2006“ , a že žalobkyně doručila dne 16. září 2008 právnímu zástupci dovolatele „přípis ze dne 4. 9. 2008“ , z něhož je zřejmý její projev vůle dále neužívat předmět nájmu, mu v tom brání ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. Uvedené okolnosti totiž z důkazů provedených v řízení před soudy obou stupňů nevyšly najevo. V napadeném rozsudku z nich proto odvolací soud nevycházel a ani vycházet nemohl, neboť dovolatel je tvrdil až v dovolání. Jde tudíž o tzv. „skutkové novoty“, které nelze uplatňovat až v dovolacím řízení (pro dovolací řízení platí zákaz tzv. „novot“ ve skutkovém stavu věci – srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání, nakladatelství C.H. BECK, strana 1004, bod 6.). Je přitom nerozhodné, že listina ze dne 28. března 2006 existovala „již v době rozhodování soudů jak v trestním, tak v civilním řízení“ ; právně významné je to, že dovolatel ji k důkazu označil až v dovolání (obsahovou součástí trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 7 T 30/2007, provedeného k důkazu soudem prvního stupně, taktéž nebyla).
Dovolací soud současně neopomenul, že dovolacímu přezkumu nemůže být podroben „neexistující“ právní závěr, a že je tudíž z dovolacího přezkumu v daném případě vyloučena otázka, zda jednání žalobkyně popsané v dovolání je „spekulativní a v rozporu s dobrými mravy i v rozporu s poctivým obchodním stykem, zvyklostmi i slušností“ . Je tomu tak proto, že odvolací soud (a ani soud prvního stupně) se touto otázkou nezabýval a vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu se jí ani zabývat nemohl, neboť ten mu to neumožňoval.
Jde-li pak o dovolací námitku týkající se nedůvodného formalismu odvolacího soudu, je zapotřebí zdůraznit, že podle ustálené judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 1160/2000) uplatnění dovolacího důvodu předpokládá, že dovolatel především uvede příslušná dovolací tvrzení a zároveň je slovně nebo odkazem na příslušné ustanovení občanského soudního řádu podřadí některému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §241a o. s. ř., aby z obsahového hlediska nebylo pochyb o tom, o jaký dovolací důvod jde. V daném případě je zmíněná dovolací námitka formulována natolik obecně a současně neurčitě, že z ní nelze ani dovozovat, který konkrétní dovolací důvod jí dovolatel uplatnil. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se mohl uvedenou námitkou blíže zabývat.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím užitých dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání – bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal dovolatele, jehož dovolání bylo zamítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. října 2010
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu