ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.4464.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 4464/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce PhDr. V. P. , zastoupeného Mgr. Milanem Partíkem, advokátem se sídlem Praha 2, Slezská 32, proti žalované M. P. , zastoupené JUDr. Barborou Kovalčíkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Senovážné nám. 23, o zrušení práva společného nájmu bytu manžely, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 103/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2008, č. j. 64 Co 30/2008-118, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč, k rukám JUDr. Barbory Kovalčíkové, advokátky se sídlem Praha 1, Senovážné nám. 23, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 9. 2007, č. j. 16 C 103/2006-93, výrokem I. zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby soud zrušil společný nájem účastníků k bytové jednotce č. 970/16, nacházející se ve 3. a 4. podlaží domu č. p. 969, č. p. 970, č. p. 971 zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha na LV č. 1728 pro obec Praha a část obce a k. ú. P. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že výlučným nájemcem a členem Stavebního bytového družstva Zahradní Město, se sídlem Praha 10, Zvonková 3048 (dále jen „Družstvo“) je žalovaná, a uložil mu povinnost předmětný byt vyklidit do 3 měsíců ode dne, kdy mu žalovaná zaplatí na účet jeho právního zástupce částku odpovídající obvyklé ceně jeho členství v Družstvu, vztahující se k předmětnému bytu, výrokem II. zamítl žalobu, kterou se žalobce (pro případ, že žalovaná nebude mít zájem stát se výlučným nájemcem bytu) domáhal zrušení práva společného nájmu bytu a nařízení prodeje společného členského podílu účastníků v Družstvu a rozdělení výtěžku z tohoto prodeje mezi ně rovným dílem; dále soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
Vzal za prokázáno, že účastníci dne 24. 4. 1969 uzavřeli manželství, že dne 30. 9. 1977 podepsali dohodu o užívání předmětného (družstevního) bytu, že v té době spolu žili jako manželé, že v roce 1987 spolu se svými třemi syny opustili tehdejší ČSSR a emigrovali do USA, že žalobce tam zůstal, zatímco žalovaná se po krátké době s dětmi vrátila zpět (do předmětného bytu, který dosud užívá), že od té doby žalobce byt neužívá ani nepřispívá na úhradu nájemného a služeb spojených s užíváním bytu, že manželství účastníků bylo rozvedeno dne 17. 7. 1990, a že se nedohodli, kdo z nich bude jako nájemce a výlučný člen družstva byt nadále užívat. Na tomto skutkovém podkladě dovodil, že oběma účastníkům vzniklo právo společného užívání družstevního bytu dle ustanovení 175 odst. 2 občanského zákoníku ve znění platném do 1. dubna 1991(dále jen „občanský zákoník“). Konstatoval, že podle ustanovení §453a občanského zákoníku přešel na stát majetek osoby, která se v důsledku svého protiprávního jednání zbavila trvale možnosti jej užívat obvyklým způsobem, což se týkalo i jiných majetkových práv, jakým bylo i právo osobního užívání družstevního bytu. Zaujal názor, že v dané věci však majetková práva žalobce v důsledku jeho emigrace na stát nepřešla, neboť užívání bytu bylo ve smyslu věty třetí uvedeného ustanovení nezbytně nutné k uspokojování životních potřeb osob, o jejichž výživu a výchovu byl povinen se postarat (v té době měl tři děti věku 18, 14 a 11 let). Soud prvního stupně se dále zabýval tím, zda nedošlo k zániku užívacího (nájemního) práva žalobce jiným způsobem. S ohledem na to, že po emigraci do USA již byly vztahy účastníků špatné, že od návratu žalované do vlasti se již nestýkali, což vyústilo v rozvod jejich manželství, že žalobce se o byt do podání žaloby nezajímal a neplnil své povinnosti člena Družstva, dovodil, že žalobce trvale opustil společnou domácnost (§708 ve znění od 1. 1. 1992 – dále jen „obč. zák.“), a že podle ustanovení §706 odst. 1 a §707 odst. 1 obč. zák. tak přešla jeho práva a povinnosti k předmětnému bytu, jakož i členský podíl v Družstvu na žalovanou. V důsledku toho došlo k zániku jeho práv, kterých se domáhá žalobou. Pro nadbytečnost se již nezabýval otázkou, zda je žaloba v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., jak požadovala žalovaná.
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 6. 5. 2008, č. j. 64 Co 30/2008-118, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, přisvědčil jeho závěru, že v dané věci byly naplněny předpoklady stanovené ustanovením §453a občanského zákoníku, na rozdíl od něj však dovodil, že ustanovení §453a odst. 1 věty druhé (správně věty třetí) občanského zákoníku použít nelze. Uvedl, že žalobce nebyl výlučným uživatelem bytu (právo osobního užívání bytu a s tím spojené členství v Družstvu svědčilo oběma účastníkům společně), a že hodnota členského podílu, stejně jako právo vyživovaných osob byt užívat (které bylo již odvozeno od práva osobního užívání žalovanou), nemělo charakter majetku, jehož bylo nezbytně třeba k uspokojení životních potřeb osob, o jejichž výživu nebo výchovu byl povinen pečovat. Dále konstatoval, že případy opuštění bytu tím, že se občan protiprávně zdržoval mimo území tehdejší ČSSR, řešilo zákonné opatření č. 15/1970 Sb., vztahující se i na družstevní byty tak, že připadnutím majetku státu podle §453a odst. 1 občanského zákoníku zaniklo ex lege bezpodílové spoluvlastnictví manželů a nebylo vyloučeno, aby se žalovaná, která právními účinky citovaného ustanovení sama postižena nebyla, vypořádala podle §150 obč.zák. s československým státem, potažmo s Družstvem, dohodou. S ohledem na uvedené považoval námitky žalobce týkající se závěru soudu prvního stupně o opuštění společné domácnosti a aplikaci 708 obč.zák. s ohledem na charakter bytu za právně nevýznamné, neboť k zániku společného užívání bytu a společného členství v družstvu došlo naplněním předpokladů uvedených v §453a občanského zákoníku. Uzavřel, že žalobce tak není k podané žalobě aktivně legitimován.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. . ř. Vytýká odvolacímu soudu, že při aplikaci ustanovení §453a občanského zákoníku zcela pominul fakt, že v řízení bylo prokázáno, že nejen on, ale i žalovaná spolu s dětmi účastníků v roce 1987 společně emigrovali do USA; pokud by tedy citované ustanovení bylo možno v daném případě použít, bylo by nutno je aplikovat nejen ve vztahu k jeho užívacímu právu k předmětnému bytu, ale i ve vztahu k užívacímu právu žalované. Vzhledem k tomu, že tak odvolací soud neučinil, jedná se – dle jeho názoru – o zjevně nesprávnou aplikaci ustanovení §453a občanského zákoníku, jež je i v rozporu s konstantní judikaturou, neboť v žádném publikovaném rozhodnutí obecných soudů či Ústavního soudu nebyla otázka aplikace uvedeného ustanovení řešena tak, že by právo užívání družstevního bytu a členství v družstvu zaniklo jen jednomu z manželů; napadené rozhodnutí má proto po právní stránce zásadní význam. Domnívá se, že aplikace §453a občanského zákoníku (pokud vůbec byla možná), by musela vést k závěru, že došlo k zániku užívacího práva obou účastníků (i jejich členství v družstvu), nebo by jim oběma bylo zachováno, protože bylo nezbytné k uspokojování životních potřeb nezletilých synů účastníků. Poukazuje rovněž na to, že žalovaná nevypořádala nabytá majetková práva spojená s užíváním předmětného bytu a s členstvím v Družstvu se státem, ani s ním, a považuje za absurdní, aby aplikací ustanovení §453a občanského zákoníku nastala situace, že by ztratil právo užívat předmětný bytu a zaniklo by jeho členství v Družstvu bez nároku na jakékoliv vypořádání, zatímco žalované by vznikl výlučný nájem i členství v Družstvu bez povinnosti vypořádat se s ním nebo se státem. Vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak spatřuje v tom, že odvolací soud nesplnil svou poučovací povinnost „v rámci předvídatelnosti soudního rozhodnutí účastníky“ tím, že jej neupozornil na možnost odlišného právního posouzení oproti soudu prvního stupně ohledně použití ustanovení §453a občanského zákoníku a neumožnil mu tak uvést v tomto směru rozhodující skutečnosti, když jeho odvolací námitky mířily proti závěru soudu prvního stupně, že společný nájem účastníků a jejich společné členství v Družstvu zanikly trvalým opuštěním společné domácnosti. V doplnění dovolání, doručeném Nejvyššímu soudu dne 15. 1. 2010, namítá, že odvolací soud svým postupem porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, přičemž odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 129/06. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila s napadeným rozhodnutím s tím, že tvrzení, že i ona emigrovala do USA a že tudíž dle ustanovení §453a odst. 1 občanského zákoníku zaniklo rovněž její užívací právo, uplatnil žalobce až v dovolacím řízení, a navíc není pravdivé. Navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, popř. jako nedůvodné zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 6. května 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř.; dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci dovolatel výslovně neformuluje právní otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí; z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) se podává, že vyjadřuje nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že naplněním předpokladů uvedených v §453a odst. 1 občanského zákoníku jednáním žalobce zaniklo ex lege právo společného užívání bytu a společné členství účastníků v družstvu, a že žalobce tak není k podané žalobě aktivně legitimován.
Otázku právních důsledků spojených s realizací ustanovení §453a občanského zákoníku nelze pokládat za otázku zásadního právního významu ve výše uvedeném smyslu, neboť jde o otázku již v soudní praxi vyřešenou. Tak např. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 28 Cdo 2005/2000 konstatoval, že jak judikatura soudů, tak i právní praxe obecně (včetně odborné literatury) se ustálila v názoru, že v případě naplnění skutkové podstaty §453a občanského zákoníku došlo jak u státních tak družstevních bytů k zániku užívacího práva ex lege. Rovněž tak z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1504/2000 vyplývá, že soudní praxe i právní teorie se ustálila v názoru, že k přechodu práva osobního užívání (jako práva majetkového) na stát podle ustanovení §453a občanského zákoníku docházelo ze zákona (srov. R 50/1985, R 45/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále např. Občanský zákoník, Komentář, Díl II., nakladatelství Panorama Praha 1987, strana 623 a násl.). Protože stát – s přihlédnutím k povaze uvedeného práva – nemohl být osobním uživatelem bytu, vedl přechod práva osobního užívání bytu na stát k zániku užívacího práva občana. K těmto právním závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i ve svém usnesení ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1079/2005.
Z uvedeného je zřejmé, že názor odvolacího soudu, který přijal ohledně zániku práva osobního (společného) užívání předmětného bytu, odpovídá ustálené judikatuře; za tohoto stavu obstojí i jeho závěr, že žalobce není ve věci – kdy šlo o zrušení (resp. vypořádání) tvrzeného práva společného nájmu bytu – aktivně legitimován, neboť právo, jež učinil předmětem sporu, neexistuje.
K námitce dovolatele, že jednání naplňujícího skutkovou podstatu ustanovení §453a občanského zákoníku se dopustila i žalovaná, nebylo možno přihlížet, neboť jde o tvrzení vznesené (nově) až v dovolacím řízení (§241a odst. 4 o. s. ř.).
Dovolací soud se nezabýval ani námitkou, vytýkající odvolacímu soudu nesprávnost jeho závěru, že „v důsledku žalobcovy emigrace se ex lege výlučným nájemcem bytu a členem družstva stala pouze žalovaná“, když na takovémto závěru napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud taktéž neřešil otázku majetkového vypořádání mezi účastníky, a proto ani k dovolacím námitkám, vznášeným v tomto směru, nelze přihlížet.
Dovolatel rovněž odvolacímu soudu vytýká nesplnění poučovací povinnosti v rámci předvídatelnosti soudního rozhodnutí, a v doplnění dovolání (doručenému dovolacímu soudu po uplynutí dovolací lhůty, k němuž proto nebylo možno přihlížet - §242 odst. 4 o. s. ř.) též porušení zásady dvojiinstančnosti soudního řízení. Dovolací soud je toho názoru, že řízení namítanými vadami netrpí. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu České republiky o překvapivost rozhodnutí jde tehdy, jestliže postup obecných soudů nese znaky libovůle. Tak je tomu i tehdy, jestliže se odvolací soud odchýlí od hodnocení důkazů soudem prvního stupně a tyto důkazy hodnotí jinak, aniž by je sám opakoval nebo doplnil. Jinými slovy řečeno, odchýlil-li se odvolací soud nejen od skutkových zjištění, jaká učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedených důkazů, ale také od právních závěrů vycházejících z těchto skutkových zjištění, a rozhodl sám bez jakéhokoli dokazování, aniž jakýmkoli způsobem umožnil účastníkům vyjádřit se k jím nově nastolenému meritu věci (srov. nálezy a usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 544/98, III. ÚS 93/99, a I. ÚS 113/02, uveřejněné ve sv. 15 na straně 75, ve sv. 14 na straně 161 a sv. 27 na straně 213 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky). V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že oba soudy se zabývaly otázkou výkladu (téhož) ustanovení §453a občanského zákoníku, a ve výsledku dospěly ke shodnému právnímu názoru, tj. že právo společného nájmu předmětného bytu zaniklo; dovolateli přitom nic nebránilo v tom, aby se k právní (skutkové) stránce věci v průběhu odvolacího řízení vyjadřoval. Napadené rozhodnutí nelze tedy považovat za překvapivé a vykazující znaky libovůle ve shora uvedeném smyslu.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalobce není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§234 o. s. ř.), jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 2 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 360,- Kč představující 20% DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. září 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu